Výsadek - Věrni zůstaneme

6.10. - 7.10.

Tak se jmenovala hra, které jsem se zúčastnila v Jistebnici a jejím okolí na Táborsku. Hru organizuje několik nadšenců z místního Junáka a několik klubů vojenské historie. Letošní ročník této noční hry byl inspirován činností odbojové skupiny Tří králů.

Sešli jsme se v Táboře kolem třetí hodiny odpoledne, vystáli jsme frontu na zaznamenání skupin, které už se registrovali několik týdnů předem (s poplatkem 350 Kč), dostali jsme základní pokyny, co se bude dít dál, které skupiny mají jít do kterého autobusu - celkem je asi 100 účastníků, naplní tak tři autobusy... a se zavázanýma očima vyrážíme.

cestynedalekorajce.net
Obr. 1 Začátek hry v Táboře

Pozn.: Fotografie jsou od pořadatele hry, použity s jeho laskavým svolením

Hra začíná ve školícím středisku ve Skotsku (herně, ve skutečnosti jde o školní tělocvičnu ve vesnici Opařany), kam jsme se dostavili, abychom prošli školením a přípravou a pak pomáhali domácímu odboji v protektorátu v roce 1941. V rámci školení dostáváme čtyři úkoly - 1. vytvořit si falešnou legitimaci, kam si vlepíme právě vytvořenou fotografii, otiskneme inkoustem potřený pravý palec a vyplníme fiktivní údaje. 2. Vytvořit granát - z čočky nebo hrachu a rozbušky, která se nejspíš dá koupit v hračkářství. 3. Naučit se zacházet s plynovou pistolí a 4. absolvovat fyzický tréning sestávající z běhu, dřepů, kliků, sklapovaček, kotrmelců a různých dalších cviků, po kterém nás dalších pár dní bolí všechny svaly, přestože se snažíme rozcvičku ošidit, jak to jde, abychom se nezničili před samotnou hrou víc, než je nutné. Za body, které jsme nasbírali v těchto čtyřech částech výcviku, dostáváme protektorátní peníze (které jsou nám bohužel na konci hry celkem k ničemu, ale to nevadí, za tu srandu to celkem stálo).

cestynedalekorajce.net
Obr. 2 Přesun partyzánů do školícího centra

cestynedalekorajce.net
Obr. 3 Výroba falešných legitimací

cestynedalekorajce.net
Obr. 4 Trocha tělocviku

Potom složíme slib v tom smyslu, že budeme bránit svobodu republiky a zůstaneme věrni prezidentovi a znovu nasedáme do autobusu, zavážeme si oči šátkem a za nějakou dobu se necháme vysadit z autobusu neznámo kde. Samozřejmě že ne všichni naráz, prodlevy mezi výsadky jednotlivých skupin jsou asi 10 minut, trochu u toho usínám. Nejdřív jsem si myslela, že nás autobus vysazuje postupně na různých místech, pak si říkám, že spíš jezdí dokola a pokud vysazuje na různých místech, tak jen na několika vybraných, ne každou skupinu jinde. Snažím se soustředit na to, jak zatáčí a zdá se mi, že jsem odhalila určitou pravidelnost - asi třikrát vždy doprava, jedna vesnice - světla a pomalejší jízda, jeden dlouhý úsek rychleji... Naše skupina vystupuje skoro jako poslední.

Na vhodném místě stranou od silnice rozbalíme obálku s prvními instrukcemi, které jsou zakódované jednoduchou šifrou a dozvíme se název vesnice, kam máme směřovat. Několik desítek metrů před námi je autobusová zastávka, takže si přečteme název místa, kde se nacházíme a pak hledáme v mapě, kde by to mohlo být. Přímo tuhle zastávku nenajdeme, ale aspoň přibližně tušíme, kudy jít dál.

Projitá trasa při Výsadku (asi 33 km): https://mapy.cz/s/38fre

Procházíme vesnicí Olší a Novými Dvory, kde trochu čekáme první německou hlídku, která by nás mohla zastavit. Kdyby se tak stalo, máme možnost jim zkusit utéct, museli bychom však zastavit na pokyn "podle pravidel stůj", to v případě, že jsou tak blízko, že by nás mohli zastřelit, kdyby šlo o skutečné události. Kdyby nás chytili, znamenalo by to odečtení 5 bodů, teď na začátku hry 10 bodů, protože ještě nemáme razítko ve svých legitimacích. To je náš první úkol - sehnat razítko.

Žádné Němce však takhle na začátku nepotkáme a abychom snížili riziko, zamíříme za Novými Dvory do polí. Trochu si spleteme směr a dojdeme do Opařan místo do Podboří, ztratíme tím trochu času, ale v Podboří pak potkáváme další týmy, mám celkem radost, že nejsme poslední. Bez problémů na návsi najdeme skříňku, kde je razítko a také další instrukce, ty jsou zase trochu zašifrované a to v novinovém výstřižku. Když přečteme podtržená písmena, vyjde nám nějaké jméno a "Nové Dvory". Mírně mě znechutí, že se zas musíme vracet stejnou cestou. Doufám jen, že další vesnice nebudou Opařany... Připadá mi, že jdeme po polích nekonečně dlouho. Zatím mě to moc nebaví.

V Nových Dvorech nevíme, jak najít dotyčnou osobu. Na rozcestí svítí svíčka. Znamená to něco? Když se u ní rozhlídneme, spatříme další světýlko a už je celkem jasné, že to není náhoda, jdeme za ním. Další dvě nebo tři svíčky nás dovedou do statku, kde tlumeně hraje muzika z válečného období. Potkáváme se s prvními domácími odbojáři. Dostaneme občerstení a popovídáme si s nimi. Dostáváme úkol - máme přenést bombu na vyhození vlaku do povětří, tady získáme skelet - něco co vypadá jako briketa na topení v kotli vlaku. Uvnitř bude výbušnina, tu získáme na dalších stanovištích, společně s uhelným prachem, v kterém se musí "briketa" obalit, aby vypadala k nerozeznání od ostatních. Teď je ještě mnohem důležitější nepotkat žádnou německou hlídku, protože bychom o svůj cenný náklad přišli.

cestynedalekorajce.net
Obr. 5 Na statku

Tady začíná ta zajímavější část hry, jednotlivá stanoviště už budou blíž u sebe, takže přesuny budou kratší než hodinu. Také uslyšíme střelbu a výbuchy a nedaleko kolem nás projede auto s německou hlídkou. Několikrát se schováváme v lese, za křovím nebo se krčíme na poli, ovšem většinou se krčíme zbytečně, protože kolem projíždí pouze obyčejné moderní auto.

U Božejovic poprvé pořádně využijeme čelovku, protože bloudíme lesem a bez ní bychom si nejspíš vypíchli oči a zároveň nehrozí, že by si nás v lese někdo mohl všimnout. Na okraji Božejovic pak vidíme skupinku lidí u ohně a přemýšlíme, zda jsou to odbojáři, nebo Němci, nebo snad vůbec ne účastníci hry? Protože jsou za plotem, rozhodneme se nejdříve to obejít a podívat se blíž z druhé strany a u nádraží už vidíme partu lidí, kteří určitě patří k nám. Tady nabíráme uhelný prach a dostáváme instrukce, kde najdeme výbušninu a kde je stará kovárna, v níž nám pomohou dát bombu dohromady a poradí, kam ji donést.

cestynedalekorajce.net
Obr. 6 Nabíráme uhelný prach a do již i tak docela těžkých batohů přibyde další půl kilo

Na další cestu se vydáváme společně asi se dvěma dalšími týmy, přibližně kilometr to máme k autobusové zastávce, v níž je schovaná krabice s výbušninami. Když k ní dojdeme, už v ní však žádné nezbyly. Nevadí, obdržíme je v kovárně. Na cestě k ní zažijeme jeden z nejzajímavějších momentů akce - v obci Svoříž, kterou se nám nepodařilo obejít, narazíme na několik lidí, kteří vypaadjí, jako by hlídali křižovatku. Schováváme se za křovím u kamenného kříže a za autobusovou zastávkou, plížíme se neslyšně kupředu, abychom zjistili, co jsou ti lidé zač, pak se trochu vracíme, když zjistíme, že není jiná cesta, než přímo kolem nich... Společně s dalším týmem pak jdeme opět blíž a zjišťujeme, že jsou už pryč...

Na další cestu si také dobře vzpomínám, obcházeli jsme elektrický ohradník, už několikátý, tenhle s tím rozdílem, že byl nabitý, sáhla jsem si na něj a pořádně to se mnou cuklo. O něco později jsme narazili na další ohradník, pěkně s rozběhem, když jsme za sebou viděli, jak někdo utíká naším směrem... Naštěstí to byl jen další tým partyzánů.

K židovskému hřbitovu jsme se dostali docela rychle, spoustu týmů jsme předběhli, protože bloudili kolem a nemohli "kovárnu", která je ve skutečnosti bývalou márnicí, najít. Dostáváme výbušninu, kterou napěchujeme do naší "brikety", celou ji pak potřeme něčím lepkavým, aby se na ni dobře uchytil prach, ve kterém ji pečlivě obalíme. Zabalenou v papíru ji pak přenášíme na další stanoviště - kostel sv. Máří Magdalény. Cesta do vršku, na kterém stojí, mi připadá neskutečně dlouhá, už se mi zdá, že jsme na vrcholu a že jsme to museli minout, když konečně ke kostelu přicházíme.

cestynedalekorajce.net
Obr. 7 V kostele

Tady si můžeme vybrat ze čtyř úkolů - získat informaci o pohybu německých vojsk, nebo přenést 20 kg bednu (nevím, na jakou vzdálenost), nebo přerušit telegrafní dráty, k tomu by byl potřeba žebřík, který se dá koupit v obchodě v Jistebnici, ale čas se krátí a nevíme, jestli máme na žebřík dost peněz a jestli by bylo možné vůbec úkol stihnout a realizovat v tak malé skupině. Jako čtvrtý úkol je návštěva obchodu. Mysleli jsme si (a byla nám i sdělena taková informace), že je to samostatný úkol, ale nejlepší by bylo, kdybychom získali informaci i navštívili obchod naráz... Jenže to bychom museli také vědět, co v něm budeme potřebovat, ale to jsme se dozvěděli až později...

Pro informaci tedy vyrážíme do Jistebnice, kde se u kostela na schodech máme setkat s Reném, který nám informaci poví. Nesmíme si ji však zapsat. Jde se nám teď lehčeji (na těle i na duši), když neneseme žádné věci, které by nám Němci mohli zabavit. Vlastně si i říkám, že by bylo zajímavé je potkat a třeba i být zajatci... Cítím se skvěle, z kopce se jde pohodlně a nemáme to daleko. Ve městě je to trochu napínavé, protože se nemůžeme schovat nikam do stínu a těžko bychom kamkoli utekli. Na několika místech si ukazujeme, kterým směrem se kdyžtak o útěk pokusíme.

Když přicházíme do Kostelní ulice, zahlédneme v postranní uličce německou hlídku (dva vojáky), nevíme, jestli viděli oni nás, ale pro jistotu utíkáme. Nalevo je nízká zídka s křovím, navrhuji vyskočit tam a schovat se, což v mžiku provedeme a ani nedutáme, když vojáci prochází kolem. Je možné, že po nás pátrají, protože jdou docela rychle, ale neběží. Viděli nás tedy nebo jsou jen na obvyklé obchůzce? Nahoře u kostela se zastaví, bojím se, že půjdou dolů a napadne je, že jsme tady, nebo mě zahlédnou za křovím, protože z té strany bych byla víc vidět, než ze strany odkud přišli předtím. Pokouším se schovat víc dozadu, ale bylo by to moc hlučné. Naštěstí vojáci odchází pryč. Jdeme pomalu a opatrně, abychom nezpůsobili žádný hluk, za nimi. Nikde je nevidíme, na schodech čekáme na Reného, který skutečně za chvilku přichází. Sdělí nám informaci v tomto znění: "Německá vojska se chystají napadnout Předmostí Moskvy ze severu, oddíly SS čítají zhruba 200 000 mužů. Generál Rommel zaútočí na Tobruk z jihu a ze západu. Útok povede pěší divize Brescia a motorizovaná divize Trento." Po jeho sdělení panikařím, mám pocit, že jsem si zapamatovala jen jednu větu a zbytek už ani neposlouchala... jsem zvědavá, jak jsou na tom ostatní. Naštěstí nám informaci ještě jednou zopakuje, tentokrát mám pocit, že vím vše, jenom to nezapomenout. Na odchodu si tedy ještě společně opakujeme, co jsme slyšeli.

Cesta zpět ke kostelu je bezproblémová, překvapí nás, kolik je tam najednou lidí. Stojí na něco frontu a nevíme na co. Předáme nejdříve zprávu od Reného, pak zjišťujeme co dál. Pro další (závěrečný) úkol budeme potřebovat dva granáty (máme) a sirky (musíme koupit) v Jistebnici. A co až je koupíme - musíme znovu sem do kostela pro instrukce, v čem spočívá závěrečný úkol? To nás trochu znechucuje. Já začínám být i dost ospalá a unavená, žačíná mi být jedno, co bude dál, už chci jen přežít do rána a pak se v cíli někam svalit a spát. Místo hledání obchodu v centru Jistebnice se dokonce na chvíli natáhnu na lavičku, doufajíc alespoň v mikrospánek, ale je to samozřejmě k ničemu. Sirky pořídíme - konečně využijeme protektorátní peníze, které máme od začátku, nic jiného, co by se nám hodilo, se tam však nyní koupit nedá. Přemýšlíme, co dál - mohli bychom se prostě přidat k nějakému týmu a jít s nimi? Někdo tvrdí, že ano, někdo říká ne... Finální úkol bude probíhat několikrát po větších skupinách, nakonec usoudíme, že to nějak dopadne, když s někým půjdeme, ke kostelu zpět do kopce už se nám (nebo aspoň mě) tedy opravdu nechce. Nálada v týmu upadá. Alespoň že už svítá.

Poslední úkol stojí za to - přicházíme na křižovatku, kam za chvíli přijede skupina vojáků převážejících zajatého Josefa Mašína (z odbojové skupiny Tří králů - skutečná historická postava). Naším úkolem je zastavit je, zabít Němce a vysvobodit Mašína. Házíme granáty, střílíme z plynových pistolí, ta moje nevystřelí ani jednou, protože se mi nepodařilo správně ji nabít, jedna nábojnice se tam vzpříčila... Úkol je však zdárně splněn, užili jsme si to a teď pospícháme do cíle. Zbývají nám asi 3 km, nemáme moc času, musíme to stihnout do 8 h, kdy hra končí, jinak nezískáme žádné body za dojití do cíle. Taky by bylo fajn nedojít poslední. Chvílemi utíkáme.

cestynedalekorajce.net
Obr. 8 Přijíždějící Němci

cestynedalekorajce.net
Obr. 9 Po výbuchu je všude spousta dusivého kouře

V cíli dostaneme pití a jídlo, můžeme si na chvíli natáhnout karimatky a spacáky a než se sečtou body, trochu se prospat, což je asi hodina času. Potom proběhne vyhlášení výsledků, rozdání cen a jede se zpět do Tábora.


Comments