Brněnská výškovnice

10.03.2014

Projekt Brněnské výškovnice spočívá především v navštívení nejbližších nejvyšších vrcholů okolo Brna. Je jich 49 a jsou od Brna vzálené do 100 km. Na vrcholech jsou vrcholové knihy, do kterých se dá zapsat a když máte navštívené všechny, můžete se stát diplomovaným vrcholezcem (navštívení vrcholů se doloží vypsanými hesly z vrcholových knih). Kromě toho se dá hrát pokladová hra, luštit zašifrované nápovědy k pokladu atd., ale o podrobnostech se nechci rozepisovat, vše najdete na www.vyskovnice.cz. Spíše jsem chtěla napsat pár řádků o výletě s výškovnicí - na uvedeném webu jsem totoiž se dozvěděla, že se pořádá výstup na Holíkov k oslavě 10. výročí od založení tamější vrcholové knihy.

Věděla jsem, kterým vlakem se odjíždí z Brna a kdy se přestupuje v Blansku na autobus do Šošůvky. Už na nádraží jsem se snažila uhádnout, která skupina batůžkářů by mohla být "výškovnice", ale podobných skupinek tam byla spousta, takže s oslovením jsem se rozhodla ještě počkat. Ani při přestupu v Blansku se mi nepodařilo z velkého množství lidí vytipovat nějakou skupinku, která by to mohla být. Počkala jsem tedy až do Šošůvky, kdy v autobuse zbývalo jen pár lidí. V zastávce "Šošůvka, Obecní úřad" jsem se musela rozhodnout, jestli vystoupit s asi třemi lidmi a zeptat se jich, jestli s nimi můžu jít na výlet, nebo jestli jet dál na zastávku "Šošůvka, Na Bráně" a zeptat se těch, co tam zůstali. Logičtější mi připadalo vystoupit u obecního úřadu (podle pokynů z internetu), ale sympatičtější mi byli lidé v autobuse, především proto, že se každou chvíli něčemu smáli.

Tak jsem nevystoupila a zeptala se jich, zda se jedná o organizátory brněnské výškovnice a jestli s nimi můžu jít na vycházku. Byli to oni a mohla jsem se přidat. Překvapilo mě, že jsou to samí mladí lidé, čekala jsem spíše rodiny s dětmi nebo důchodkyně.

Rychle jsme si porozuměli, za chvíli jsem se už smála s nimi, když se pokračovalo v diskuzi o matematicko-češtinářském problému: jak se dá pochopit význam sousloví "jednou tolik" a zda by to mělo být takto používáno (viz http://www.redigo.cz/jazykove-sloupky/jednou-tolik-nebo-dvakrat-tolik). Divili se, jak to, že mě jejich diskuze v autobuse neodradila, vysvětlení bylo jednoduché - neslyšela jsem, o čem se baví, jen to, že se u toho smějí. Ale stejně by mě to neodradilo.

Pokusila jsem se rychle si zapamatovat jména a povolání všech dalších sedmi účastníků, zaujalo mě, že skoro všichni měli vystudované obtížné obory (z mého pohledu) - matematik, fyzik, programátor, právník, bioložka... Když jsem se vyptávala, kdo co dělá, znělo to asi takhle: "A co dělá ona? Chemii. Aha a ty jsi taky chemik? Né, proboha to ne. A co tedy děláš ty? Fyziku."

Potom jsme zaměřili pozornost k Helišově skále, u které jsme museli vymyslet nové umístění vrcholové knihy tak, aby ji nenašla místní ničitelská mládež. Strávili jsme na tomto příjemném místě asi hodinu, takže už jsem věděla, proč na 18 km dlouhou vycházku bylo počítáno asi 8 hodin času.

cestynedalekorajče.net
Obr. 1 Na Helišově skále (foto Johny)

Brzy jsem si uvědomila, že pokud chci vědět, kudy jsme šli, bude dobré zapnout si GPS a nechat si značit automaticky trasu do mapy. Skoro vůbec jsme totiž nevyužívali žádného značení. Vedoucí výpravy (Johny) má tedy můj velký obdiv, že se nikde neztratil, ani jednou jsme se nemuseli vracet. A to ani nepoužíval GPS přístroj ani mapu. Přeskakování potoků a drápání se do kopce bylo prima zpestření, jinak byla krajina spíše nudnější, šlo se skoro pořád lesem. Ale přišla jsem na to, že má svůj význam nejenom poznávání pořád nových a nových míst, ale také poznávání nových lidí. A že je někdy jedno, co člověk cestou uvidí, ale že je důležité, co cestou zažije a s kým jde. Někdy na tyhle věci zapomínám, protože často chodím sama. A tak si pak někdy myslím, že jít sama a naplánovat si sama výlet má tu výhodu, že aspoň něco zajímavého uvidím (cokoli si naplánuju) a že je to možná lepší než jít s někým a muset se podřídit, ale teď vidím, že to jde i jinak.

V Němčicích jsme přišli k zavřené hospodě, ale potkali jsme právě masopustní průvod, zvědavě na něj koukali a oni zas koukali zvědavě na nás, a tak jsme se odvážili přiblížit (odvaha to byla, protože všichni byli už dost opilí) a zeptali se, zda je tu nějaká možnost se najíst. Řekli nám, že leda brambůrky a křupky, ale nakonec po delší domluvě jsme se dozvěděli, že hospodský za chvilku otevře (asi výjimečně kvůli tomu masopustu, ne kvůli nám, ale trochu to tak vypadalo) a že budou párky (taky zcela výjimečně). Sice jsme na párky čekali asi hodinu, ale zato to byly pořádné výborné klobásy, tak se to vyplatilo. A do cíle už nám zbýval jen kousek cesty.

Na vrcholku Holíkova na nás čekali další dva pořadatelé této akce a měli připravené překvapení - dort s namalovanou desítkou a s nápisem Holíkov a jeho kótou (666,6 m n.n.). Připili jsme si vodou ze studánky a rozkrojili a snědli dort a nakonec si zahráli připravenou hru, která spočívala v tom, že se mělo jít pořád po vrstevnici kolem vrcholu z jednoho určeného místa. Trasa byla částečně vyznačena klacíky s lístkem na konci. Byl trochu problém je najít mezi mladými stejně vysokými buky :-).

cestynedalekorajče.net
Obr. 2 Dort (foto Johny)

Už se začalo trochu šeřit a začalo nám být zima, a tak jsme vyrazili zpět do Němčic (trochu kratší cestou). V Němčicích jsme čekali asi půl hodiny na autobus, krátili jsme si čekání slovními hrami, se kterými jsme pak pokračovali i v autobuse a ve vlaku až do Brna. Bylo to moc fajn a už se těším na další společné akce.
Comments