Vyjížďka na koni

14.10.2013

Včera jsem vyrazila na první projížďku na koni. Na ranč U rezavé studánky jsem přišla včas před domluveným začátkem, takže jsem hned dostala do ruky jakýsi kartáč a pokyn, ať vyčistím koně. Ani jsem neměla čas přemýšlet, jestli se ho náhodou nebojím takhle zblízka. Zjistila jsem že ne. "Můj" koníček Vatík stál celou dobu klidně, maximálně se trochu ošíval, když ho moje hřebelcování tahalo nebo asi spíš lechtalo.

Instruktorka Sabča mi pomohla do sedla, trochu mě překvapilo, že zrovna mě nechala jet na tom největším koni (ale byl to přece ten "můj" kterého jsem si čistila) a přitom vyššího a těžšiho mladíka posadila na toho nejmenšího koníka. Tento mladík, jeho přítelkyně a já jsem byli úplní začátečníci, kteří nikdy dřív na koni neseděli, dále s námi jela ještě jedna malá holka, která ale asi měla nejvíc zkušeností.

Za chvilku jsme byli všichni připraveni vyrazit. Všichni ostatní jeli po cestě, jenom můj Vatík se rozhodl jet po poli. Dostali jsme sice na začátek kurzu nějaké pokyny, jak sedět, jak držet uzdu a jak pobízet koně, ale nějak mi to nešlo. Nedokázala jsem Vata přimět, aby jel tam, kam chci já. Neustále zastavoval a spásal listí ze stromu, nebo zatočil sice do té strany, kam jsem chtěla, ale tak moc, že jsme nedošli na cestu, ale stočili to zpátky tam, odkud jsme vyšli. Instruktorka se za mnou musela vrátit a dovysvětlit ještěovládání koně. Hlavní problém byl asi v tom, že jsem prostě nechtěla chudáka Vata opravdu "nakopnout", jak mi radila. Říkala, že i pak během cesty ho mám celou dobu "okopávat" - střídavě levou a pravou nohou. To pro mě bylo skoro nepředstavitelné, omezila jsem se jen na jemné pobídky, když zastavoval, aby si ukousl listí ze stromu.

Další problém byl trochu s držetím uzdy, často jsem zvedala ruce moc vysoko, mám je mít prý někde u kolen. Navíc nevím, jak to udělat, abych dokázala rychle zkrátit uzdu nebo ji povolit, to abych těch rukou měla víc... Nebo jak to udělat abych mohla rukou přidržet větev, která mi hrozí vypíchnout oko a zároveň nemuset pouštět uzdu? Tohle se bude muset ještě časet vylepšit.

Prvních pár minut tedy bylo hodně těžkých, ale když už jsme se dostali na cestu a zařadili se za prvního koně, tak už to šlo. Během cesty lesem jsem ještě bojovala s tím, že mě tu a tam ohrožovaly větve a musela jsem se neustále snažit dostat Vata na cestu, protože on se očividně rozhodl, že půjde vždy vedle cesty a to co nejvíc kolem stromů, aby mi mohl zkoušet každou chvíli odřít koleno (jen jednou jsme sedlem opravdu drcli do stromu, jinak jsme se vždycky spíš těsně vyhnuli). Trochu se mi pletli strany, cože to mám přesně udělat, když chci jet vpravo? Pravou rukou mu přitáhnout uzdu, aby mu hlava směřovala do té strany, kam chci a levou nohou ho potlačit. Jenže já občas tahala pravou rukou a tlačila pravou nohou a to se pak není co divit, že chudák kůň nevěděl, co po něm chci. Ještě že nezačal třeba couvat :-).

Ještě jeden poznatek z prudšího stoupání - prý je dbré se hodně sehnout, skoro si mu lehnout na hřívu. A když se jde dolů? Také velmi zvláštní pocit.. Máme mu povolit uzdu a nechat ho sejít a teprve pak ji zase přitáhnout. Cestou z kopce jsem měla chvílema pocit, že se mu podlamují kolena a že každou chvíli lehne na bok (a to teda nebylo moc příjemné). Ale to už jsme se blížili k závěru vycházky, takže už skoro neožíral větve stromů a já si dovolila občas kouknout kolem sebe, abych vůbec věděla, jak že vypadá ten údajně nejhezčí pohled na svět - z koňského hřbetu :-). Nejvíc se mi líbil pohled na náš vlastní stín - ten kůň a ten člověk na něm, to vypadá jako v těch kovbojkách nebo na obrázkách... A ten člověk, to jsem JÁ! v duchu jsem si slíbila, že někdy příště se nechám od někoho vyfotit. Po skončení projížďky jsem sama seskočila ze sedla, ale překvapilo mě, jak to bylo vysoko, takže jsem dopadla na zem dost tvrdě, málem jsem skončila rukama v koňských koblihách... Jen málem, takže dobrý. Instruktorce jsem poděkovala, zaplatila (240 Kč) a ještě si pořídila několik fotek.

Comments