Cesty po ČR‎ > ‎Jihomoravský kraj‎ > ‎

NP Podyjí

7.6. - 9.6.2019

V pátek ráno jedu z Liberce do Brna, kde se setkávám s Lukášem a společně pak po nákupu potravin pokračujeme do Znojma a následně do Vranova. Celá cesta zabrala asi sedm hodin. Protože mám dnes svátek, dostanu od Lukáše ve Vranově v místní restauraci kofolu a malinový dort... jakmile dojím, nese se ještě pohár!

cestynedalekorajce.net
Obr. 1 Oslava mého svátku ve Vranově

Potom trochu přerovnáme batohy, Lukáš bere těžší věci (vodu) a já ty objemnější, protože mám krosnu, zatímco on jen malý batoh. Zkusíme si je i cestou prohodit, ale asi po dvě stě metrech mu jeho batoh vracím, je nepříjemně těžký a tlačí mě, zatímco krosna je na zádech příjemně měkká. I Lukáš musí uznat, že to vůbec nemám těžké a přestane mi svůj menší batoh vnucovat.

Hned začátek cesty je moc hezký, líbí se nám pohled na řeku a na Hamerské vrásy. Dívám se na skálu a snažím se uhodnout, co je to za druh horniny, nepřipadá mi ničím zvláštní, takže hádám rulu, Lukáš mě překvapí, když můj tip dokonce zpřesní na ortorulu, kdyby řekl bítešská ortorula, bylo by mi jasné, že to stihl přečíst na ceduli, kolem které jsme předtím procházeli a kam se pak zajdu ještě podívat, abych si naše tipy ověřila... takhle jsem mu to uvěřila jako tip a ještě ho obdivovala, než se přiznal.

První část cesty vede po asfaltu, než přijdeme k prvnímu přístřešku. Máme odtamtud výhled na obelisk na skále, kam za chvíli půjdeme, také je tu hezká rozkvetlá louka a pak už uhýbáme do svahu, pryč z asfaltky, která tam o kus dál stejně končí.

cestynedalekorajce.net
Obr. 2 Hamerské vrásy, bítešská ortorula

cestynedalekorajce.net
Obr. 3 První setkání s Dyjí

Teď navečer je ideální teplota, ale trochu nás žerou komáři. Líbí se mi květnatost a proměnlivost místních lesů, poznávám duby, habry, buky, javory, na některých místech bory nebo borovice jen jako příměs.

cestynedalekorajce.net
Obr. 4 Zvonek kopřivolistý

Podíváme se na vyhlídku k obelisku, není z ní skoro nic vidět, kromě zalesněných horních částí údolí, řeku, louku a cestu, po které jsme předtím šli, nezahlédneme. Je tu naučná tabule o ledových slujích - pseudojeskyně, tam se ale nesmí, protože dochází k pohybu svahu a skalnímu řícení. Procházíme se pak mezi skalami při západu slunce - nádhera!

cestynedalekorajce.net
Obr. 5 Vyhlídka Ledové sluje

cestynedalekorajce.net
Obr. 6 Mezi skalami

Přicházíme k Hardeggské vyhlídce, už si chvíli říkám, že už bychom tam měli být a pořád nic... a najednou mi výhled na hrad Hardegg skoro vyrazí dech, zdá se být větší a malebnější, než si ho pamatuji z obrázků. Dlouho sedíme na vyhlídce, večeříme, já fotím... až do tmy...
cestynedalekorajce.net
Obr. 7 Hardegg v noci, jako by byl osvětlen hlavně kvůli nám, případně kvůli někomu, kdo by si vyšlápl na vyhlídku Maxiplateau na západ od hradu, jakmile dofotím a a schovám foťák, chci se ještě jednou na hrad podívat a zjistím, že světla už zhasla, to jsem měla štěstí, že jsem to stihla

V sobotu se probudíme časně ráno. Není ale kam spěchat, já bych ráda navštívila hrad a ten určitě nebude mít otevřeno dřív než v devět (když k němu kolem osmé přijdeme, zjistíme, že otevírají až v deset).

cestynedalekorajce.net
Obr. 8 Hardegg ráno

Jdeme se tedy nejdřív podívat, kdy hrad otevřou, pak posedíme u hodinové věže a podíváme se na vyhlídku hned za ní, hledáme tam kešku a stejně tak potom na skalních vyhlídkách na zelené značce, která městečko obchází asi dvou nebo tříkilometrových okruhem. Pak se zastavíme u řeky, kde Lukáše na hodinu a půl zanechám samotného, ať si ode mě trochu odpočine a vyrazím na prohlídku hradu. Jsem z ní trochu zklamaná, z dálky vypadá hrad ohromný, zblízka se mi zdá, že toho tam moc není - jeden velký sál se stoly a na zdech je popsána stavební historie hradu (i s českými texty), jedna malá místnost vedle ve věži (která ale vypadá, že má aspoň čtyři patra, ale do ostatních se nedá jít), velká "zimní kuchyně" (téměř prázdná, kromě stolů a židlí), malá "letní kuchyně" (pouze pec v přístřešku bez dveří), kaple a dvě místnosti s výstavou o Maximiliánovi I. (Ferdinand Maxmilián Josef Habsbursko-Lotrinský, bratr císaře Františka Josefa I.), který se stal na tři roky mexickým císařem, v Mexiku byl po převratu popraven. Celkem zajímavá historie, ale nezjistila jsem jestli a případně jak souvisí s hradem Hardegg.

cestynedalekorajce.net
Obr. 9 Hodinová věž a hrad

cestynedalekorajce.net
Obr. 10 Hradní jídelna, největší místnost na hradě

cestynedalekorajce.net
Obr. 11 Kaple

cestynedalekorajce.net
Obr. 12 Brána a východní věž

Při příchodu k hradu jsem měla štěstí a zahlédla ještěrku zelenou - samečka s namodralou hlavičkou. Chtěla jsem si ho vyfotit, ale rychle se mi schoval v trávě. Ptala jsem se pokladní (mluvila česky), jestli se tady na tyto ještěrky dá narazit snadno, řekla, že spíš vzácně, že ona sama ji viděla pouze jednou. Cestou zpět jsem se u brány ještě rozhlížela po ještěrkách, ale už jsem žádnou neobjevila. Když jsem o ní pak nadšeně vyprávěla Lukášovi, chlubil se on na oplátku pozorováním užovek, měl i fotku, užovka na ní vypadala asi metr dlouhá, ještě že jsem tam nebyla, hady vidět nepotřebuji...

Je už skoro poledne, než konečně začneme túru, to bude dnes dlouhý den - čeká nás asi 30 km. Namíříme si to do Čížova, kde se podíváme k bývalé strážní věži a na Železnou oponu. Pak pokračujeme do Lukova, kde se zastavíme ve Stodole U Čabalů na občerstvení (limonáda, česnečka/utopenec), také dobereme vodu, studánky v Podyjí nejsou, nebo u nich píšou, že nemají dobrou kvalitu vody.
Obr. 13 Železná opona

Po cestě zpět do lesů si libuji, jak je tady živo, viděli jsme spousty zvířátek (ještěrka, veverka, myšky, ptáci, housenky...), zároveň si však postesknu, že nemám žádné fotky a možná proto se pak více rozhlížíme a dáváme pozor, kde se co mihne, Lukáš si tak všimne docela zdálky zajíce, který mi i zapózuje před foťákem, abych měla radost:

cestynedalekorajce.net
Obr. 14 Zajíc, tady v Podyjí je živo, pořád kolem nás něco šustí v listí a bzučí kolem hlav

Nutno však podotknout, že ne všechna zvířátka jsou nám tu pro radost, skoro celou dobu se ovíváme, abychom odehnali otravné mušky a také musíme čelit útokům komárů. Když přijdeme ke zřícenině Nový Hrádek, zjistíme, že se tam platí vstupné, že otevřeno je jen do čtyř a teď je 16:45 a že neuvidíme ani výhled na řeku a ani zříceninu zvenčí není možné nějak obejít a trochu si prohlédnout. Sešlo se nás tu celkem šest, jeden pán nás tak trochu přemlouvá, jestli tady s nimi nepočkáme do pěti, měla by končit jedna prohlídka a mohli bychom přemluvit průvodce, že bychom aspoň rychle nakoukli dovnitř a na vyhlídku. Nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad tady čekat, připadá mi to zbytečné, nikdo kvůli nám nebude přece zůstávat takhle přesčas. No ale co kdyby přece jen... váhám... Lukášovi je to celkem jedno, na prohlídky památek moc není, ale zdá se, že by mu nevadilo, kdybych chtěla počkat. Ale trochu už nás začíná tlačit čas, chtěli jsme za dnešek ujít ještě asi deset kilometrů. Chvíli si povídáme s dalšími přítomnými turisty/cyklisty a zrovna když se rozhodnu, že radši půjdeme, otevřou se vrata, vyjdou účastníci předchozí prohlídky a průvodkyně nás vezme dovnitř. Nevím, jestli udělala nějakou zkrácenou verzi prohlídky, protože nám dala zlevněné vstupné, ale spíš se mi zdá, že to byla regulérní prohlídka se vším všudy.

Hned na úvod nám říká, že s minulou skupinkou měli štěstí a zahlédli užovky, dává nám vybrat, jestli chceme nejdřív do staré nebo nové části hradu, shodneme se, že chceme tam za užovkama, dokonce i já - je to příležitost k focení a jsem na ně zvědavá. Průvodkyně nám ukázala fotku dvou do sebe zamotaných užovek... no tak chci taky takovou samozřejmě... i když nás upozorňuje, ať se moc netěšíme, že už mohou být zase pryč. Celou dobu pak obezřetně koukám všude kolem sebe, jestli tam nevykoukne náhodou nějaká plazí hlavička a odmítám se čehokoli dotknout vyjma zábradlí, na něj dobře vidím, že tam žádný had nemůže být.

Hned po vstupu jsme zahlédli ještěrku zelenou, prý je to takový maskot celého národního parku, žije jich tu hodně. A já myslela, že jsou třeba typické jen na Hardeggu. Mám radost, že ji mohl zahlédnout i Lukáš, když jsem mu o ní předtím nadšeně vyprávěla. Ale fotka zase nebude...

Z výkladu o historii hradu si toho moc nepamatuji, jen to, že je tu staré jádro hradu, kam se podíváme nakonec, a nové z 15.-16. století. Zaujala mě novodobá historie - hrad byl za první republiky využíván Klubem českých turistů, byla tady noclehárna (za 3 Kč/noc), průvodkyně nám ukázala starou fotku, jak to v té noclehárně vypadalo. Také tady byla restaurace a pořádaly se tady i taneční zábavy.

cestynedalekorajce.net
Obr. 15 Strom prorůstající střílnou

cestynedalekorajce.net
Obr. 16 Zřícenina Nový Hrádek, pohled dolů z vyhlídky

Jakmile projdeme bývalou noclehárnou a po schůdcích vystoupáme nahoru téměř až na vyhlídku, průvodkyně nám ukazuje místo, kde byly předtím užovky a všimne si, že tam ve zdivu stále jsou. Strávíme tam určitě aspoň deset minut, kdy je pozorujeme. Jsou od nás daleko a za zábradlím, kdybychom chtěli blíž, museli bychom na střechu místností pod námi a nevíme, kolik toho taková střecha unese... Nejdřív nic nevidím, přiblížím si tedy místo, které mi ukazují, foťákem a už si jich všimnu, potom je mohu pozorovat i očima, když už vím, kde je hledat. Jedna užovka z úkrytu vyleze a plazí se vzhůru pod schůdky a mostek, kam za chvíli půjdeme (mám pak problém tamtudy jít, když vím, že je někde pode mnou a mohla by prolézt mezi prkny mostku). Od průvodkyně se dozvídáme, že tady jsou tři druhy užovek, tohle jsou užovky stromové - v ČR největší druh. Před lety tu prý probíhalo sčítání, kdy byla každá užovka označena a zjistilo se, že jich tu žije asi 120. Na Šobesu, vinici, kam také dnes ještě půjdeme, je jich přes 400. Uf uf, to nevím, jestli je dobré vědět...

cestynedalekorajce.net
Obr. 17 Užovky na Novém Hrádku

Na výhledu z hradu je zajímavé, že řeku Dyji vidíme třikrát. Jsou tu totiž velké meandry. Také vidíme jedno z mála míst (nebo úplně jediné místo?), kde Česko je na jih od Rakouska. Pak přejdeme ke staršímu hradnímu jádru. cestou si ukazujeme vzácný chráněný druh divizny. Hrad je moc hezký, tajuplný... a znovu se k nám plazí nějaká užovka, tentokrát se na ni můžeme podívat opravdu zblízka, ale nesahat! Na prohlídku, rozjímání i rozhovory s průvodkyní o hradu máme dost času, odcházíme až když jsme všichni spokojeni a všude jsme nakoukli.

cestynedalekorajce.net
Obr. 18 Tajuplný starý hrad (jménem Nový Hrádek)

Těším se na Šobes, má tam kromě spousty hadů žít také spousta ještěrek, kousek nad vinicí je hezký výhled a pak takový hřebínek s malými skalkami, nějací lidé se tam fotí (podle foťáku profesionálové), divíme se, jak tam můžou vydržet štípání komárů... Ale i my o chvíli později zastavíme, a to přesně na hranici a zároveň I. zóny NP (vinice je z I. zóny vyjmutá) a hledáme kešku se jménem Ještěrka zelená. V listingu je, že není potřeba lézt do svahu, ale souřadnice nás táhnou velmi daleko od cesty, pak mi to dojde - je to myšleno shora, od jiné cesty, o které jsem nevěděla. Už to chceme vzdát, pak ještě nakoukneme pod velký placatý kámen (dle hintu je větší než 50 cm, ve skutečnosti má na délku asi metr, tak hint sice nelhal, ale dvakrát jsme kolem kamene prošli s tím, že to určitě nebude on) a máme ji. O minutu později si při sestupu všimnu ještěrky. Konečně se mi podařila první fotka, ještěrka tam sice není celá a je ve stínu, takže foťák použil vysoké ISO a trochu delší čas, kdoví jak to tedy dopadne s kvalitou fotky, ale mám ji!

cestynedalekorajce.net
Obr. 19 Výhled nad vinicí Šobes

Ujdeme jen pár kroků a najednou mi Lukáš posunky naznačí, ať zastavím a ukazuje do trávy. Dvě ještěrky, samička a sameček a ještě k tomu hezky osvětlené zapadajícím sluncem:

cestynedalekorajce.net
Obr. 20 Ještěrky zelené

I potom ještě jednou nebo dvakrát nějaké zahlédneme v porostu vedle cesty. Jsme už docela unavení, bolí mě nohy zespodu, žerou nás komáři, ale blížíme se k místu, které jsme si vytipovali na přespání  - přístřešek u lávky. Jenže už teď se mi to zdá nesmyslné - u řeky bude mnohem víc komárů a také větší zima. Jakmile jsme tam přišli, ukázalo se, že to je pravda, vůbec se nám tam nechtělo zůstávat. Když půjdeme ještě tři kilometry, dostaneme se nad údolí a také už pryč z NP, takže tam to bude pro nocleh vhodnější. Koukám do mapy, kde je nejbližší přístřešek a najdu ho za obcí Havraníky. Tak vyrážíme. Les je tady zase jiný a snad nejzvláštnější, jaký jsme zatím viděli - nad námi to praská a ševelí, jak housenky okusují listí stromů. Na zemi je spousta okousaných listů i spousta housenek, občas nějaká visí na pavučině a jen tak tak, že se mi nezhoupne přímo do obličeje. Doufám, že jich nemám moc ve vlasech... Dáváme pozor, kam šlapeme, abychom nezašlápli nějakého brouka, kterých je tu spousty. Trochu srandovní je, jak se při našem dupání zahrabávají pod listy, kde jim ale od nás hrozí větší nebezpečí, protože je neuvidíme...

cestynedalekorajce.net
Obr. 21 Brouk podyjský (podle obrázku, který jsem našla na naturfoto.cz je to krajník pižmový)

Přicházíme na Havranické vřesoviště, další velmi zvláštní krajina, mraky a zapadající slunce dokreslují neobvyklou atmosféru. Líbí se nám tady. Sem tam borovice, keře šípkových růží, duby, samozřejmě vřes a trochu vyprahlá kamenitá půda...

U Havranic je krásné vyvýšené místo s bunkrem a kapličkou. A noc strávíme u přístřešku u vinice. Později trochu litujeme, že jsme si tady nikde nedali víno, zdejší stánek u tohoto přístřešku otvírá každý den v devět, ale to už jsme pryč.

cestynedalekorajce.net
Obr. 22 Západ slunce

cestynedalekorajce.net
Obr. 23 Ráno u vinice

cestynedalekorajce.net
Obr. 24 Pohled na Popice, vřesoviště

Za vesnicemi Popice a Konice si děláme odbočku na Špalkovu vyhlídku nad vinicí, je trochu vidět Znojmo a nějaké kopce, přemýšlíme, jestli Pálava nebo je to něco v Rakousku?

Pár metrů od vyhlídky je třípatrová věžička pro zvířátka - vrchní patro úkryt pro ptáčky, protože tam mohou vletět pletivem, odpočívat, stavět hnízda a nic velkého za nimi nemůže, uprostřed dřevo s dírami pro hmyz, třeba samotářské včely drvodělky a pod tím hromada kamení pro hady a ještěrky. Také je tu tzv. Ještěrčí hotel - ještě jedna, větší, hromada kamení, která slouží ještěrkám za úkryt. Když se k ní podíváme, máme štěstí hned na dvě ještěrky, samičku a samečka. Asi jsou na pozorovatele zvyklé, protože mě nechají se s foťákem více přiblížit.

cestynedalekorajce.net
Obr. 25 Špalkova vyhlídka

cestynedalekorajce.net
Obr. 26 Ještěrčí hotel i s ještěrkami

cestynedalekorajce.net
Obr. 27 Ještěrčí model, rád se nechává fotit

Na Kraví hoře, u Vrbkova kamene, je hezký výhled na věže Znojma, jediná červená střecha věže patří kostelu sv. Mikuláše, radniční věž je zelená s ozdobnými věžičkami v každém rohu, také jsou vidět dvě věže dominikánského kostela Nalezení sv. Kříže a kostel sv. Michala s podobnou věží cibulovitého tvaru, ale má jen jednu takovou (zcela vlevo).

cestynedalekorajce.net
Obr. 28 Výhled na Znojmo

Sejdeme dolů k Dyji, přejdeme ji a chvíli u ní posedíme a opláchneme si aspoň nohy. Pozorujeme vodáky, jak nasedají do kanoe a málem se u toho vyklopí. Paní na přídi - háček - upustí pádlo, o kus jí uplave. Kvůli něčemu se rozčiluje, že chce radši na břeh... Těším se na vodu, zvládla bych to lépe, snad to letos aspoň na jeden víkend vyjde.

Je nám hrozné vedro, když klikatě stoupáme od řeky a když pak procházíme centrem. Podíváme se ke kostelu sv. Mikuláše a na náměstí, kde v infocentru hledáme informace o autobusech. Bohužel jsme si nezarezervovali místo v žádném autobuse předem a všechno je plné (trasa Znojmo-Praha). Pojedeme tedy zpět do Brna a přes Pardubice do Liberce, místo 4 hodinové cesty nás tak čeká asi 7 hodin cestování a ještě k tomu celou cestu z Brna do Pardubic stojíme nebo sedíme na zemi v uličce. Ve Znojmě nic moc nenavštívíme, jen si projdeme centrum, nakoupíme nějaké jídlo do vlaku, najdeme jednu kešku a pak čekáme na autobus.

cestynedalekorajce.net
Obr. 29 Údolí Dyje, rotunda

cestynedalekorajce.net
Obr. 30 Radniční věž
Comments