Střední tok Sázavy na kanoi

26.7. -  29.7. 2012

Den první - příjezd
Ve čtvrtek jsme se jen ubytovali v kempu v Horce n. S. a poprvé vykoupali pod jezem, což byl pro mě naprosto úžasný zážitek, začínám připouštět, že jezy znamenají v životě vodáka víc než jen nebezpečí utonutí ve vodním válci, v lepším případě přenášení lodi nebo nepříjemné skoky a zalití lodi (a háčka) studenou vodou :-). Omlouvám se nevodákům, že budu používat termíny jako "háček", "zadák", "šlajsna", "volej" atd. ale bez toho se neobejde žádný vodácký příběh.

Večer si uděláme malý táborák, dřevo nám vystačí tak akorát na jednu klobásu pro každého. Pak tedy jdeme do hospody a čekáme tam na další členy party, někteří přijedou ještě teď večer, někteří až ráno.

Den druhý - z Horky do Kácova
Vyplouváme plni elánu kolem 8-9h (hodinky jsem celé čtyři dny nenosila, takže čas je jen podle sluníčka nebo podle hodin v hospodách nebo na rukách ostatních vodáků). Je krásně teplo a slunečno, moc se mi líbí příjezd do Zruče n. S. s výhledem na zámek tyčící se nad řekou Sázavou. Za Zručí projíždíme mým oblíbeným místem, jenomže doteď jsem ho znala jen ze břehu. Údolní svahy jsou strmé, skalnaté, řeka meandruje...

Sjíždíme první jez, na rozdíl od ostatních vodáků považuji jezy spíše za nutné zlo než za něco pozitivního, takže jsem docela ráda, že tady nejsou jezy jeden za druhým, že jsme mohli celé dopoledne v klidu plout. Zastavujeme na oběd u Chabeřického mlýna (nabízí jen rychlovky s plastovými příbory :-(, ale co se dá dělat). Následuje druhý jez (s pohodovou šlajsnou - máme málo vody, takže skoro všechny jezy jsou pohodové, nebo mohou být také hodně kamenité, ale nebezpečné začínají být až když je hodně vody) a další zastávka, tentokrát u bufetu Omaha.

Zatímco ostatní sbírají síly (nebo bych měla napsat: zatímco ostatní popíjejí? Vyberte si to lichotivější), učím se dělat zadáka, přejíždím řekou napříč sem a tam, zkouším to k jezu, ale nějak mě to táhne pryč, tak radši stočím příď po proudu a zkusím jet kousek také rovně a pak zase zpátky k bufetu. Proti proudu je to dost dřina, ale upádluju to a bravurně zaparkuju a vytáhnu loď částečně na břeh :-). Dost chlubení, jedeme dál.

V Kácově si mám prý sjet sama šlajsnu, ale voda tam skoro neteče, takže jsem i s lodí celou šlajnou spíš prostrkána. Další vodáci to mají lepší - někdo jim pustil víc vody - zašlápnutím prkna ve šlajsně.

Ubytováváme se v Kácově v kempu U Kouzelníka a hned se jdeme vykoupat u jezu. Teprve po osvěžující koupeli zamíříme do zdejšího slavného pivovaru, kde si dáme večeři. Potom stavíme stany, povídáme si a lelkujeme v kempu, až se setměním jdeme zpět do města, chceme i do pivovaru, ale je beznadějně plný, čekají tu i další lidé, až se uvolní nějaké místo. Chvíli sedíme a povídáme venku, je totiž pořád pěkně teplo, ale pak nás zláká představa hraní karet (aspoň mě) a představa piva (ostatní) a jdeme do jiné hospody (jmenuje se tuším Hotel Kácov), půjčíme si žolíkové karty, objednáme pití... a je nám hej...

Den třetí - z Kácova do Ratají
Když jsme tak včera viděli ten kemp plný povykujících vodáků (a dětí a psů...), rozhodli jsme se vyrazit co nejdříve, abychom všem ostatním ujeli. Asi hodinu jsem já a můj zadák úplně první loď (aspoň na dohled), užíváme si ranní chlad a ticho. Postupně nás dohání jedna loď za druhou, ale skoro všechny jen z naší party, jen asi dvě navíc. Celá naše parta, tj. šest lodí se na chvíli na vodě sejde, nějakou dobu nepádlujeme, jen si povídáme, kolují lahve s pitím, háčci chytnou vedlejší lodě za borty, krajní zadáci jen lehce udržují správný směr... a zavládne ta správná vodácká pohoda, kdy se můžeme i natáhnout do lodě a jen tak se opalovat, poslouchat, co se povídá (nejraději vtipy)... Dokud nepřijde dnešní první jez. Kluci se ale rozhodnou, že se nenecháme tím jezem roztrhnout a ačkoli je málo vody, necháme se "vcucnout". I přes pořádné pádlování zadáků se zadrhneme na kamenech, jedna z krajních lodí se i nakloní a nabere vodu, takže se pouštíme a snažíme se co nejméně mokří dostat odtud. "Máš mokro v botách?", ptá se mě zadák (mylně se domnívám, že omluvně nebo aspoň s účastí), když přitakám, pokračuje: "tak si vystup". Dřív bych se možná užuž chtěla urážet za tohle chování, ale teď panuje tak dobrá nálada a taky už jsem zkušená vodačka (to berte prosím jen s rezervou), a tak vím, že zadákům se neodmlouvá a že je to pro dobro celé posádky - se mnou na palubě by byla manipulace s lodí prostě mnohem těžší). Takže vystoupím, roztlačím a za jízdy naskakuji. A ještě se tomu směji :-).

Hned za jezem zastavujeme v bufetu U Čerta, který se mi vryl do paměti hlavně automatem, který ukazuje, kolik má člověk alkoholu v krvi. Trochu to podhodnocuje (asi aby bufet víc vydělával) - po 1 pivu a 1 panáku ukazuje 0,00% :-). Další jez si zkusím sjet sama (náhrada za ten nepodařený kácovský). Nejsem s tím moc spokojená, sice jsem nenabrala vůbec žádnou vodu, ale drcla jsem do boku šlajsny a málo jsem se na to rozjela a tak... a hlavně jsem o dost velký kus ujela svému zadákovi, takže ke mně musel brodit. Nejdřív to bylo nechtíc, ale pak jsem mu chtěla ujet schválně, protože jsem zaslechla, jak na mě křičí "fůůůj". Jenže pak se to vysvětlilo - ještě než mě dostihl, uslyšela jsem správně, co vlastně celou dobu volal: "Stůůj!" :-)

Ve Šternberku je údajně nebezpečný jez, tady si na nedostatek vody nemůžeme stěžovat - čeká nás asi nejdivočejší šlajsna za celou vodu. Sjedem to bez vyklopení, ale nabrali jsme hodně vody. Že jsem úplně mokrá mi moc nevadí, stejně se jdeme hned koupat. O zdejší hospodě jsem už mnoho slyšela (prý tam nemají rádi vodáky), ale i přes nepříliš pozitivní předchozí zkušnosti sem zavítáme (co jiného nám taky zbývá, moc jiných možností dnes nemáme).

Odpoledne se obloha zatáhne těžkými mraky, jedeme tedy docela rychle, je mi poprvé během tohoto výletu i trochu zima. Pozorujeme velikého ptáka, přemýšlíme, co by to mohlo být - má to "složený" krk, což by odpovídalo volavce, ale co je zvláštní - není šedivá, jak ji známe, ale úplně bílá. Dohadujeme se, jestli je to volavka (nějaký albín), nebo není. Teprve doma u počítače zjišťuji, že existuje také volavka bílá (jeden z nejrozšířenějších druhů volavek, ale u nás velmi vzácná). Máme velké štěstí, že jsme ji tady mohli zahlédnout.

Zdoláme další dva jezy, z nichž druhý nás uvítá velkou vlnou přes příď. Oblečení a ručník, který si suším na loďáku, je odteď úplně promočené a během následujícího dne neuschne... Náhradních věcí moc nemám a to, co mám ještě suché a čisté, šetřím na zpáteční cestu vlakem. To je pech. Aspoň, že jsem otužilá a i přes celodenní pobyt v mokrých věcech nenastydnu.

A jsme v Ratajích n. S., v kempu postavíme stan, zanadáváme si na zamčenou hlavní bránu vedle hospody (tím se nás majitelé asi snaží přesvědčit, že máme zůstat v kempu a nechodit do města, ale to mají smůlu, od prohlídky zámku se odradit nenecháme) a jdeme asi 1-2km do města. Bereme si sebou pláštěnky, protože bouřka už je zdálky slyšet. Začíná pršet právě ve chvíli, kdy přicházíme k zámku, chceme se tam někde schovat a zjišťujeme, že právě dnes je uvnitř koncert a taneční představení s přehlídkou renesančních šatů. Díváme se na tu parádu z chodby. Venku je zatím pořádná průtrž mračen. Několikrát bouřka vyhodí pojistky. Podobně je tomu pak v hospodě v kempu, kam si jdeme zahrát karty, chvíli hrajem za šera, ale pak už je proud zase nahozen. Užijeme si také trochu trampských písniček zpívaných a hraných na kytaru partou od vedlejších stolů. Taky se musím jednou naučit hrát na kytaru!

Den čtvrtý - z Ratají do Sázavy a odjezd
Den pro mě začíná snídaní "do postele" - někomu v partě zbyly dvě ovocné koblihy :-). Jinak je to takový méně vydařený den - počasí nic moc, parta se dost rozdělí (neděláme žádný "katamaran" jako jindy), na druhou stranu je tu dneska méně "voleje" a víc peřejnatějších úseků, i když spíše krátkých. Také sjíždíme asi tři jezy, z nichž žádný ve mě nezanechal žádnou negativní vzpomínku. První jez je s kameny a bez šlajsny, dá se sjet pohodlně nebo adrenalinově, volíme tu druhou variantu a i tak je to v pohodě. Druhý jez je se šlajsnou "se skokem", to nemám moc ráda, mám občas pocit, že vypadnu při nárazu z lodi. Třetí jez je skoro nudný - je to šlajna se spomalovacími kartáči.

Viděli jsme dnes další zvíře, ale nevíme co to bylo - někdo vykřikuje, že vydra, ale mě se nezdá, že by měla takový čumáček a prý se vydra obvykle spíš potápí a nebyla by vidět tak dlouho. O nutriích nebo ondatrách toho moc nevím, a tak asi už nikdy nezjistím, co to tenkrát bylo... :-(

Končíme v Sázavě, předáváme lodě a jdem na oběd do hospody u nádraží (výborně tam vaří). Cesta vlakem a následně autem pěkně uteče a to je, vážení, celý příběh o jednom pěkném vodáckém výletě. Příště budou, doufám, Stvořidla ;-).
Comments