Cesty po ČR‎ > ‎Liberecký kraj‎ > ‎Jizerské hory‎ > ‎

Všech 14 tisícovkových vrcholů

1.-2.6.2019

Rozhodnutí, či spíše možná jen sen, dobýt všechny tisícovkové vrcholy Jizerek, zrálo skoro rok. Skoro stejně dlouho jsem měla půjčenou knížku Tisícovky Jizerských hor (https://www.databazeknih.cz/knihy/tisicovky-jizerskych-hor-223045) a také jsem věděla o sérii keší, kterou jsem měla začatou a nedokončenou (https://www.geocaching.com/geocache/GC144TK_jizerske-tisicovky). Také jsem četla o závodě, při němž mají účastníci zdolat co nejvíce tisícovek v Jizerkách na běžkách - během jediného dne! Ale to mě nelákalo, chtěla jsem jít radši pěšky. A možná bych se ani letos na jizerské tisícovky nepodívala, kdyby nepadly jiné víkendové plány...

Výlet jsem domluvila s Lukášem, který o zdolání všech tisícových vrcholů Jizerek také stál, koneckonců - půjčená knížka patří jemu. Oba máme volný víkend, tak jdeme na to!

Víme, že nás čeká velmi dlouhá túra, odjíždíme tedy prvním vlakem z Liberce do Hejnic (5:30) a s elánem a písničkou na rtech vyrážíme po zelené značce údolím Černého Štolpichu k prvním zážitkům. Už od časného rána je krásně teplo. Mimochodem, písnička Náklaďák od Petry Černocké, kterou jsem si zpívala toho rána, mě pak provázela celým výletem a zvláště v kritických chvílích jsem si pak dodávala sílu se slovy: "Jak noční stín svůj trajler hnal, na plný plyn stále dál a dál... Stokrát s dálkou zápasil...Stokrát měl smrt blíž než cíl ... A přesto jel, znovu zvítězil." Raději pak však v duchu, abych svého souputníka Lukáše nepřiváděla svým zpěvem k šílenství.

Budu tady popisovat nejen zážitky, ale také kudy jsme chodili a k tomu se bude hodit kouknout se do mapy na celou trasu: https://mapy.cz/s/3tbDB

Při stoupání po žluté značce kolem vodopádů (Hrazený, Dvojitý, Skok...) si říkám, jaké by to asi bylo koupat se někde pod vodopádem... ledové, to jistě, ale.. láká mě to. Udělat si netradiční fotku... Když mineme jeden z posledních větších vodopádů, jehož využití pro koupání a focení jsem zavrhla kvůli poloze dost stranou od cesty, nepřístupnosti a nefotogenickým kládám, říkám si, že to asi nedopadne, protože už nebude vhodné místo, kde ten plán uskutečnit. A nechci zdržovat. Nakonec přijdeme k samotnému Velkému Štolpichu, kde svůj plán uskutečním bez ohledu na zdržení, které tím nabereme. Stojí to za to, je mi hezky, i když mám trochu zmrzlé nohy po tom koupání.

Ano, ano, ano... V příjemném rozpoložení, napůl ještě spící a s ospalkem v oku, kvalitně zavodněný (barva moči s lehkým odstínem, jako kdyby jej namíchal sám Vincent van Gogh ze zbytků barvy po Slunečnicích) a s dobrou náladou v očekávání příjemné procházky, ukrajoval jsem po boku zpívající ortodoxní turistky Ivety z rodu Válů výškové metry. Nakolik si Petru Černockou odpírám, jak jen je to možné, natolik mi zněla v hlavě znovu a znovu. Saxana opustila mou mysl až u vodopádu Velkého Štolpichu, kde jsem byl svědkem toho, co je člověk schopen udělat ve jménu ranní hygieny. Nicméně Iveta krom známek lehké cyanózy a ztráty citu v nohou nejevila vážnějších problémů a pusou jako od borůvek vydala povel k dalšímu pochodu směr Ptačí kupy. A tam někde opět zazněl starý dobrý Náklaďák a už to jelo zas...
-Luk-

cestynedalekorajce.net
Obr. 1 Sprcha ve Štolpichu

A už máme za sebou největší stoupání, uklidím hůlky a po návštěvě vyhlídky Krásná Máří se převlékám z kalhot do kraťasů a mažu opalovacím krémem, dneska nás čeká docela hodně chůze po slunci, které začíná mít sílu jako v létě, i když je teprve prvního června. 

cestynedalekorajce.net
Obr. 2 Vyhlídka Krásná Máří, výhled na Raspenavu, Hejnice a skálu Ořešník

Následuje jeden z nejlepších zážitků celého výletu, ještě před samotným dosažením prvního ze čtrnácti vrcholků tisícovek. Kousek pod Ptačími kupami se totiž nachází skála, která je v mapách označena křížkem s popiskem Tabulka tří přátel ("Na skále je umístěna trojúhelníková tabulka se zašifrovanými monogramy tří přátel, tu zde ukryli kamarádi Ernst Elstner, Franz Peuckert a Alfred Wildner z Raspenavy na památku svého nerozlučného přátelství.") Na tuhle skálu se dá vylézt bez použití horolezeckých pomůcek a je na ní umístěna keška, kvůli které jsme se rozhodli o výstup také pokusit. Není to úplně snadné, cest se nabízí více, všimla jsem si jedné možnosti přes balvan na jižní straně, ale moc se mi ta cesta nelíbila, po přečtení logů v geocachingu jsme vyzkoušeli cestu spárou/komínem, i tam jsem se trochu bála, ale zvládli jsme to oba a za chvíli už jsme byli odměněni hezkým výhledem a kešku jsme také našli.

cestynedalekorajce.net
Obr. 3 Lukáš statečně stoupá na skálu Tří přátel, zvládl to dokonce v sandálech

Pak už je to jen kousek na první tisícovku - Ptačí kupy (1013 m n. m.). Vzpomínám, jak jsem tady byla v zimě, skála je trochu mokrá a klouže, ale to se s tím zimním výstupem nedá srovnat. Svačíme a chytáme bronz a když Lukáš zahlédne nějaké postavy na nedalekém Holubníku, využiji také svůj minidalekohled, abych ty lidi také viděla, mám radost, že se mi to podaří, to bylo dobře investovaných 45 korun! Z legrace říkám, že při přitažení lidí foťákem bych poznala, jakou barvu má jejich kšiltovka, takže to zkoušíme a po zvětšení výsledné fotky jsem překvapená, že jsem skoro měla pravdu, barvu sice nepoznám, ale je vidět, že jeden z nich má takový klobouk kovbojského střihu...

Lukáš vytahuje vlajku pro první vrcholovou fotku a já poprvé použiju nový stativ typu chobotnice - jeho nohy se dají omotat třeba kolem zábradlí, většinou ho stavím na krosnu, a tak jsme foceni z celkem rozumné výšky asi jednoho metru. Na fotce vždy ukazujeme číslo, které udává, kolikátý tisícovkový vrchol jsme právě zdolali.

cestynedalekorajce.net
Obr. 4 Na Ptačích kupách - první vrchol čtrnácti jizerských tisícovek

Teď budou přibývat další vrcholy rychle, na Holubník (1071 m n. m.) je to sotva kilometr. Hledání kešek dnes nechávám víc na Lukášovi, tohle bude už pátá, ale já všechny tyhle už mám zalogované, pomáhám s hledáním jen v případech, kdy už to trvá delší dobu a hrozí, že bychom se zbytečně zdrželi. Stejně je pak většinou najde Luky, i když já už bych mohla vědět, kde jsou umístěné, bohužel moje paměť není tak dobrá, abych si po dvou nebo třech letech pamatovala, za kterým šutrem je která keš schovaná.

cestynedalekorajce.net
Obr. 5 Holubník

cestynedalekorajce.net
Obr. 6 Vrcholová fotka na Holubníku

Cestou z Holubníku potkáme dalšího turistu (předtím tu dvojici, z nichž jeden měl ten kovbojský klobouk), popovídáme si, odkud a kam jdeme a společně si libujeme, jak je tu málo lidí, prý jsme také teprve druzí, koho potkal na cestě od Janova dolu. Pobaví nás, že neví, kam jde a je mu to jedno, prostě večer někde sejde dolů...

Zanedlouho jsme na Černé hoře (1085 m n. m.), třetím vrcholku, na rozdíl od předchozích tam není žádná skalní vyhlídka, obyčejné místo v lese si pro fotku zpestříme aspoň neobyčejnou pózou, při které trnu strachem... zlaté lezení po skalách...

cestynedalekorajce.net
Obr. 7 Černá hora

Opět nás dělí méně než kilometr k dalšímu vrcholu a tím jsou Sněžné věžičky (1063 m n. m.), na Černé hoře a na Sněžných věžičkách už také hledám kešky, které ještě nemám. Sněžné věžičky jsou celkem hezké skalky v lese, jedna z nich má vyhlídkovou plošinu, výhled je hodně zastíněn vysokými stromy. Pěkná je taky vedlejší Sněžná hlavička.

cestynedalekorajce.net
Obr. 8 Sněžné věžičky, vyhlídková plošina

cestynedalekorajce.net
Obr. 9 Sněžná hlavička

Už je po poledni a my se těšíme na oběd, který si chceme dát v boudě Na Knejpě. Původně jsme zamýšleli spíše stravovat se z vlastních zásob, ale zapomněla jsem část jídla doma v lednici, takže se rozhodneme více si přilepšit z místních zdrojů. Ještě předtím si uděláme krátkou odbočku k rozhledně Na Čihadle, je to spíš taková malá vyhlídková věž (4 m). Chci se na ni podívat, protože jsem na ní už dlouho nebyla a možná ještě nikdy v létě. Když je krajina zasněžená, není z rozhledny vidět nic zajímavého, co by nebylo k vidění jinde, teď jsou tu ke spatření malebná rašelinová jezírka.

cestynedalekorajce.net
Obr. 10 Na Čihadle

Na Knejpě si objednáme spousty dobrot - jako předkrm chleba se sádlem a pórkem, hlavní jídlo tvoří párky (neobvyklá párková klobása) a jako zákusek máme domácí štrúdl a k tomu půl litru malinovky. Trochu se obáváme, že nemáme dostatek vody na zítra, proto raději pijeme hodně už tady. Z domova jsem brala na den a půl 2,5 l, je však hodně teplo a vypila bych možná i 3,5 l.

Na Kneipě je také zároveň název pátého tisícovkového vrcholu. Odtud opět nejsou žádné zajímavé výhledy, moc se tedy nezdržujeme, vidíme, že nám to jde docela pomalu, ještě bychom potřebovali ujít docela dost kilometrů, pokud se dneska chceme dostat do poloviny plánované trasy.

cestynedalekorajce.net
Obr. 11 Na Knejpě (1013 m n. m.)

Jsme už velmi blízko Jizeře, která bude dnešním posledním vrcholem, ale ještě musíme odbočit k severu a zvládnout Polední kameny a obejít Smědavskou horu, na kterou se nesmí chodit, je to chráněná ptačí oblast. Procházíme oblastí rašelinišť a vrchovišť - U posedu, Vlčí louka, nedaleké Klečové louky, pramení tu Bílý potok (teče k SZ), Bílá Smědá (k SV), Jedlová (k J) a Bílá Desná (k JV).

Polední kameny (1007 m n. m.) patří k mým nejoblíbenějším skalám Jizerek, je to velká skupina fotogenických skal, které se táhnou až k Frýdlantskému cimbuří. Teď to máme dokonce s měkkým světlem téměř už zapadajícího slunce. Je odtud pěkný výhled na Jizeru, Smědavskou horu, Holubník... a také je tady zajímavý dvojitý viklan.

cestynedalekorajce.net
Obr. 12 Na Poledních kamenech

Snědavskou horu obcházíme ze severu, protože chceme najít kešku. Fotku si uděláme na místě, kde je aspoň trochu vidět k vrcholu. Opět dokazuji, že jsem ochotná udělat cokoli pro nějakou netradiční fotku, minule to bylo koupání ve vodopádu, příště se nechám vyfotit s krajtou v rukách, tentokrát beru Lukáše na záda, tedy nějakých 85 kg, a musím vydržet deset sekund, než se dokončí samospoušť. Ještě dlouho potom se nahlas směju při vzpomínce na Lukášovo povzbuzování foťáku "blikej, blikej" (foťák začne v poslední vteřině blikat rychleji než předtím) a na náš první pokus, kdy mi Lukáš ze zad spadl dřív, než jsme se stihli vyfotit... To pak takhle jdeme po nudné cestě, každý si přemýšlí o něčem jiném a já se najednou začnu chichotat a když se mě ptá, čemu se směju, stačí říct: "Ále, to jsem si jen zas vzpomněla na to tvoje zoufalé "blikej, blikej.""

Scházíme od Smědavské hory k Štolpišské silnici, která vede na Smědavu, původně jsem si myslela, že tam bychom se opět mohli nadlábnout a doplnit zásoby vody, ale je už dost pozdě (19 h), takže pokračujeme rovnou na Jizeru. Asi kilometrové stoupání je sice trochu unavující, ale představovala jsem si to horší...

cestynedalekorajce.net
Obr. 13 Pohled na Jizeru při sestupu od Smědavské hory

Pod vrcholovou skálou je přístřešek, potkáváme tam další lidi, kteří budou na Jizeře nocovat a také těsně pod vrcholem mají stan radioamatéři a loví tam vzdálené signály. Uděláme si fotku, je to náš osmý vrchol, jsme tedy za polovinou (ne však kilometrově). Tady se tentokrát ani nijak nezdržíme lovením keše, na tomhle vrchole žádná keš ze série není (asi proto, že místo už je obsazené jednou mysterkou)

cestynedalekorajce.net
Obr. 14 Vrcholová skalka na Jizeře

cestynedalekorajce.net
Obr. 15 Vrcholová fotka na Jizeře, osmý tisícovkový vrchol, proto ukazujeme osmičku, za námi krásné výhledy k jihovýchodu, nepoznávám skoro žádný kopec, snad jen podle mapy určím táhlý hřeben Černého vrchu a úplně vzadu zelené louky u osady Jizerka

Už jsem hodně unavená, ráda bych sice došla na další vrchol a ráno by bylo krásné moct se kochat výhledem při východu slunce, ale spoustu energie a času nám sebere sestup z Jizery neznačenou cestou či možná jen lesním průsekem, přejdeme Kasárenskou silnici (vedoucí na Knejpu) a dalším průsekem až k Bílé Desné, tady už narazíme na zelenou značku. Spíme někde u rozcestí Pod Uhlířskou skálou, na naprosto nezajímavém místě. Je mi v noci trochu zima, a tak ani moc nevystrkuju hlavu ze spacáku, abych se kochala nebem posetým hvězdami nebo východem slunce.

Vstáváme ještě před sedmou, máme dnes v plánu dlouhou trasu, tak ať máme co nejvíc času. Celý den zvažujeme i možné zkrácení - vynechání výstupu na Smrk. Hned od rána je docela hic, ze včerejška jsme trochu spálení, a tak oceňujeme lesní stín, z něhož nevyjdeme až do půlky odpoledne, kdy je už zataženo, a tak se naštěstí nijak víc už nespálíme.

Stoupáme opět mimo značky a tedy trochu obtížně na Uhlířský vrch (966 m) a na Milíře (1003 m) a pak stejnou cestou zpět a pak mimo cesty na Černý vrch, schválně trošku z boku, abychom neměli moc příkré stoupání, ale i tak je to asi jedna z nejnepříjemnějších částí výletu, potom ještě sestup a po Knížecí cestě pod Zámky (1002 m), kde nás čeká už poslední výstup bez značek a průseky. Hrozně moc už se těším na normální cesty, ať je to klidně pořádný "prďák" vzhůru (na Bukovec a na Smrk), hlavně žádné prodírání lesem a borůvčím ke kolenům...

cestynedalekorajce.net
Obr. 16 Na kopci Milíře

cestynedalekorajce.net
Obr. 17 Na Černém vrchu na skalce, která je trochu mimo vrchol

cestynedalekorajce.net
Obr. 18 Zámky, ukazujeme jedenáctku a už se netváříme moc nadšeně

Po modré značce se dostaneme pod Bukovec, konečně, hurááá! V hospodě Na Jizerce si dáme pití a z kohoutků dobereme novou velkou zásobu vody na další cestu. Nebe se zatáhlo bouřkovými mraky, čekáme, kdy začne pršet, beru si na sebe dlouhé kalhoty a bundu. Ale déšť nepřijde a za chůze pak můžu bundu opět sundat. Bukovec přejdeme z jihovýchodu na severozápad, cestou se pochlubím dvěma znalostmi - 1) Bukovec je nejvyšší česká hora sopečného původu, 2) ukazuju upolíny pod Bukovcem, kde se to dokonce jmenuje Upolínová louka.Potkáváme malého kluka, který se s námi dává do řeči, sděluje nám, že můžeme jít dolů tou druhou stranou a že odtamtud budeme mít hezké výhledy.

cestynedalekorajce.net
Obr. 19 Pohled z Bukovce na Jizerku

Počítáme, kolik času potřebujeme, abychom stihli poslední spoj - buď v 19:40 z Bílého Potoka nebo 20:30 z Nového Měst pod Smrkem. Rozhodnout se musíme na Předělu, odkud je to do Bílého potoka asi 6,5 km, zatímco přes Smrk by to bylo 11 km a do Nového Města také tak. Jako rozhodující se nám zdá šestá hodina - když na Předěl přijdeme v šest, můžeme se pokusit zdolat poslední vrchol - Smrk, na který musíme vystoupat co nejrychleji (do sedmi) a pak co nejrychleji zase dolů, trochu krkolomnou 7 km dlouhou cestou, na kterou nám bude zbývat hodina a půl. A tak docela pospícháme, i když i u toho zvládneme ulovit posledních pár vrcholových kešek a udělat zase nějaké ty fotky. Bolí nás už pořádně nohy, zvláště když pak na chvíli zastavíme na Předělu, abychom snědli skromnou večeři.

cestynedalekorajce.net
Obr. 20 Výhled z Jelení stráně - třináctý vrchol

Na Předěl jsme došli přesně v 18 h, to znamená, že jsme hodinu uháněli tempem 6 km/h a jsme rozhodnuti zkusit dojít i na Smrk, téměř stejným tempem, i když pro Nebeský žebřík počítáme se zdržením. Vyběhla jsem ho za dvacet minut a Lukášovi trošku s jeho dovolením utekla, což pak bylo stejně k ničemu, protože keška, kterou jsem chtěla zatím ulovit, byla moc daleko, ale aspoň že ve směru naší další cesty a našli jsme ji společně ihned. Takže poslední vrcholové foto, poslední keš a uháníme dolů, co nejrychleji můžeme. Neustále sleduji vzdálenosti na rozcestnících a čas, pořád to vychází na tempo 6 km/h a pořád to vychází, že na autobus, nebo vlak doběhneme v poslední minutě... Když Lukáš na asfaltce tvrdí, že teď už můžeme ubrat, tvrdošíjně kroutím hlavou, ne, vychází to na minutu přesně.

cestynedalekorajce.net
Obr. 21 Smrk, vrcholovka

cestynedalekorajce.net
Obr. 22 Kamenitá cesta ze Smrku

Ještě že jdeme tuhle trasu po modré dolů a ne nahoru, i tak to vypadá nekonečně! V pramenu mládí si opláchnu uřícený obličej a ocením, že už nenosím brýle, teď by se mi pořádně zapotily. U Novoměstského pramene se utěšuju, že teď už to určitě nemáme daleko, vždyť ten pramen je hned za městem... ale ještě to nějaký ten kilometr bude. Nohy bolí přímo neskutečně, snažím se na to nemyslet a ulehčit jim aspoň používáním hůlek, ale na asfaltu mě rozčiluje jejich ťukání a nedivila bych se, kdyby i Lukáš už vypěnil, ale ten se uzavřel do podobně mlčenlivého trpění jako já. Dojdeme na nádraží, koupíme lístky a přijíždí vlak. Uf!
Comments