Cotios‎ > ‎Jiří Svoboda‎ > ‎

O původu názvů českých řek

Jiří  Svoboda

Halámky 8. září 2011

 

Říční jména jsou velmi starým jazykovým dokladem původního etnického substrátu v krajině. Především větší vodní toky jsou téměř čítankovým dokladem tohoto faktu. Velké řeky měly a dodnes mají mimořádnou důležitost pro život. Není to pouze jejich funkce jako zdroje potravy, ale především jejich krajinná tvorba, plnící úlohu jednoho z nejdůležitějších činitelů země. Ostatně důležitost řeky v tomto smyslu potvrdily mohutné povodně, které postihly Českou republiku v roce 2002.

Od hlubokého pravěku plnily řeky funkci dopravní, takže ve svém důsledku přitahovaly pozornost nejen obyvatelstva, žijícího v bezprostředním dotyku s nimi, ale i ve vzdálenějších oblastech. Velké vodní toky byly velmi často nepřekročitelnou překážkou migrujících populací. Obtížnost jejich zdolání, bývala v přímé souvislosti s jejich známostí. Tato strategická výhodnost byla také využívána jako přirozená hranice mezi jednotlivými kmeny i mezi národy. Tyto a další důvody přivedly badatele k poznání, že jména větších řek patří mezi nejstarší a rovněž i mezi nejstálejší zeměpisné názvy vůbec. Je téměř pravidlem, že názvy větších řek nepocházejí z jazyka dnešního obyvatelstva, ale ani z historicky zjištěných národů. Tato hypotéza je předmětem zkoumání etnicity původního praevropského obyvatelstva, které hydronyma tvořilo. Jediným známým národem, který obýval naše země ještě před příchodem Germánů a Slovanů byli Keltové. Odhad délky jejich pobytu má pochopitelně velkou variabilitu, neboť jde o těžko doložitelné doklady etnického původu různých kultur. Nejnižší možná doba, na které se shodují všichni badatelé, je přibližně od mladšího halštatu do doby římské. V absolutní chronologii něco kolem 600 let. Vyšší odhad zahrnuje do počátku keltské vlády v zemi, závěr knovízské kultury, tedy někdy od 9. století př. n.l. Tato doba je dostatečně dlouhá na to, aby  území které obýval jeden národ, získalo nejdůležitější zeměpisná data.

Krátké germánské mezidobí, které bylo sotva delší nežli 3 - 4 století, nemohlo zanechat příliš svého svérázu. Příčina tkví v tom, že Germáni přicházeli do země jako dobyvatelé, takže určitá část místního obyvatelstva zde setrvávala. S nimi zde zůstávaly i tradice a původní názvosloví. Germány posléze vystřídali Slované, kteří základní toponymii převzali beze zbytku. Uchování starobylých tradic v pověstech, zachování mnoha místních a pomístních jmen v Čechách na Moravě a na Slovensku, ukazuje na jeden důležitý fakt. Odkazy do světa germánské mytologie a představ se v našich zemích téměř neobjevují. O to více je pak zřetelnější a hmatatelnější svět keltský, který naše národní pověsti obsahují. Jde o cenné zjištění, které ukazuje na to, že první slovanské skupiny, vstupující na nové území, se téměř jistě setkávaly se zbytky původního keltského obyvatelstva. Jedině tak lze vysvětlit tolik keltských paralel v českém podvědomí. K tomu lze připočítat i jeden z posledních objevů české genetiky, že naše populace je mnohem více keltská, nežli například rakouská nebo francouzská. 

Následující přehled větších českých řek a pokus o jejich etymologické vysvětlení využívá částečně práce kolektivu autorek, které ve své práci podaly vyčerpávající informace. Tam kde jejich práci používám, je za názvem řeky v záhlaví odstavce značka ®.

Určitým vodítkem bylo zjištění, že obecně rozšířená koncovka -ava v názvech českých řek, bude pozůstatkem po inde., případně keltské hydronomii. Základem pro český tvar bylo germánské ahwa - aha, který znamenal voda.. V novodobých germ. jazycích se z této koncovky (v latině aqua) vyvinula podoba -au. Původní grem. -aha přejali i Slované v podobě -ava s významem voda, řeka.

 

CIDLINA

Řeka Cidlina nese neklamné stopy keltské hydronomie. Půjde nejspíše o složeninu, která v původním tvaru zněla pravděpodobně jako *sīd(o)-lèana, kde první část slova znamená klid, pokoj, mír (Holder 1904.1541.10) a druhá část luh, lužina (PN 9). Celý název měl tedy význam *klidný luh.  U řeky Cidliny je tato hypotéza velmi pravděpodobná, neboť se vyznačuje mimořádně klidným tokem s poměrně řídkými břehovými porosty, které vytvářejí dojem široké nivy.

 

JIHLAVA

Lutterer připouští, že může jít o předslovanský název řeky, která dala jméno i městu. U Břeclavi se vlévá po 183 kilometrech do Svratky. Významnějším levým přítokem J. je říčka  Oslava a pravým pak říčka Markovka a Jihlávka. Název Markovky může být odvozen z keltského markos - kůň. První písemné informace o městě jsou z roku 1234 (Giglawa),  nicméně starší výskyt názvu řeky je doložen již v roce 1226, tedy asi 15 let před založením města (Giglaue). Původ názvu bývá obvykle vykládán z německého igel - ježek a to podle ostrých kamenů v řečišti, které prý připomínají ježčí bodliny. Zdá se však, že nejde o realitu. Je nutné si uvědomit, že německá kolonizace oblasti začala až po vzniku města v souvislosti s otevřením stříbrných dolů. Je proto velmi pravděpodobné, že původ názvu lze hledat v keltském (gael.) uig - potok (PN 11). Od tohoto základu se vytvořil název *uig-ava, - *potoční říčka, která v germánském prostředí dostala středové -l- patrně v souvislosti s fonetickou podobou názvu pro ježka.

 

JIZERA ®

Mezi velmi prastaré inde. názvy českých řek patří samozřejmě Jizera. Třebaže je doložena v písemných památkách teprve ve 13. století (flumen Gizera), je beze všech pochybností její jméno předslovanské, nejspíše keltské. Název řeky má původ v inde. slovním kořeni *eis, -ois, -is s významem bystře proudit, prudce se pohybovat. Obsahově odpovídá tedy název českému pojmu bystrá a objevuje se na mnoha místech Čech a Moravy jako Bystřice. Stejného původu jako Jizera je však množství řek po celé Evropě, kde žili dříve Keltové, Isère ve Francii, Isar v Bavorsku, Ijzer v Nizozemí, Aire (z Isara) v Británii. Jméno řeky působilo místy jako impulz pro vznik jmen místních, například v alpské Raetii se objevuje název Isar-cī.  

 

LABE ®

O Labi se zmiňují již antičtí spisovatelé a tato řeka se zde objevuje v podobě Albis. Dalším vývojem doznal název podobu Alba nebo Albia. Česká podoba byla přejata z germánského *Alba, které se do slovanských jazyků vmísilo ve formě *Olba a další přesmyčkou na staročeské Laba. Česká podoba názvu řeky je doložena v r. 1125 v Kosmově kronice. Zajímavé je, že prvotní název byl ženského rodu tedy - ta Laba. Až teprve v průběhu 17. století došlo k přechýlení ke střednímu rodu do definitivní podoby - to Labe. Název má původ v inde. *albh - bílý, světlý, čistý, které se časem přesunulo do významu proudící, plynoucí. Tento posun zachytila skandinávská oblast ve tvarech elf - tok, proud a elve - koryto řeky. Stejného původu budou rovněž i názvy dvou řek v bývalé Galii - Aube.

 

MŽE 

Nejistá je etymologie horního toku řeky Berounky, který se jmenuje Mže. V Kosmově kronice se jmenuje Mse, Msa (1125). V latinských pramenech z 13. století posléze Misa. Tento tvar ustrnul v německém názvu města Stříbra (Mies). V 16. a 17. století se jmenuje řeka Plzeňská, Černá voda. Česká Mže, jejíž jméno spolu s korutanským říčním jménem Meža, Miess, vykládají slavisté ze slovesa mьzěti (k mha) "mžít, kapat". Germanisté odvozují už z předslovanského základu *mighia  - močící  (tj. s páchnoucí vodou). Oblast plzeňské kotliny má prastaré osídlení, proto by výklad z předslovanského substrátu nebyl nemožný .

Bauerová (1988, 250) uvádí, že Mže je keltského původu a její obdobou je řeka Miess v Korutanech. Na podporu této myšlenky je možné uvést všeobecně užívané keltské slovo  mŏsā s významem močál, bahnisko  (Holder, 1904, s. 638.10). Tento keltský termín se objevuje v názvu dvou významných řek západní Evropy a to u Maasy a Mosely. Především u holandské Maasy jde o výstižné přirovnání, neboť močály v jejím povodí byly do nedávna naprostou samozřejmostí. Podobně tomu bylo u i německé Mosely. K řece Maase se váže poměrně dosti zmínek již u G.J.Caesara :

1.      ".. .. ante praedandi frumentadique causa ad Ambivaritos trans Mosam missam: hos expectari .. ..před několika dny až do území Ambivaritů za Mosu (4,9)

2.        .. ..Mosa profluit ex monte Vosego .. ..řeka Mosa vytéká z hor Voseg (10,1)

3.        .. ..Quod i, qui frumentandi causa ierant trans Mosam .. .. kteří byli za Mosou opatřovat obilí (12.1)

4.      .. ..Cum ad confluentem Mosae et Rheni pervenissent .. .. až k soutoku Mosy a Rýna (15,2)"

 

Četné zmínky jsou rovněž i u Ptolemaia:

5.        ".. ..Μόσα  ποταμού  έκβολαί .. ..(2,9,1) .. ..Είτα  μετά  τόν  Μόσα (5:)"

 

O celé tři až čtyři staletí jsou informace z Ammiana:

6.        ".. .. Mosa fluvius praeterlambit .. ..jež obtéká řeka Mosa (17,2,2)

7.      .. ..Munimenta tria recta serie superciliis inposita fluminis Mosae .. ..tři pevnosti umístěné v rovné čáře na březích Mosy (17,9,1)"

 

Je velmi pravděpodobné, že názvy obou řek budou v přímé souvislosti s keltským výrazem pro bažinatou krajinu, což odpovídá i české realitě. Tomuto předpokladu odpovídají i názvy vodních toků v nejbližším sousedství Čech a to výhradně v Německu. Namátkou lze uvést Maissbach, Miednad, Mietnach, Miesenwald, Moosbach, Moosbrunngraben, Moosgraben, Moosmühlbach, Moosahiade, Maibach. Jak lze ve výčtu poznat, jde především o názvy vodních toků, tedy těch přírodních dominant, které zásadním způsobem ovlivňují místní názvy.

V této souvislosti nelze nevidět přímo genetickou spojitost s českým, resp. stč. výrazem most a prapůvodním inde. výrazem pro močál, bažinu - *mōs. I zde lze důvodně spatřovat původní slovanské moč-ál s významem mokrý, bahnitý. Je tedy nutné počítat s fenoménem, který se v české resp. kelto-germánské toponymii vyskytoval dávno před příchodem prvních slovanských skupin. Tento předpoklad pravděpodobně potvrzuje velmi častý výskyt místních jmen Most, ale rovněž i častá frekvence vodních toků, mající v předponě mass, maiss, miess, moos apod. Českých mostů je přes dvě desítky a rozhodně nebyly všechny pojmenovány podle vodní stavby, překlenující vodní tok.

Samotné slovo most je velmi nejasného původu. Ve svém větším záměru představovaly odvozeniny od slova most výrazy, které se velmi často ocitaly v blízkosti termínů, označující vodní prostředí, případně přímé označení pro hatě nebo proutí připravené pro jejich stavbu. Např. východočeské moštěnina - svazek proutí pro hať. Je zřejmé, že slovo se vztahovalo nejen na most přes řeku, ale ve svém původním významu především na všechny stavby spojené s vodou.

Profous připouští, že jde o přejímku od Němců, a že stč. mostiti znamenalo vykládati trámci nebo svazky prutů hatě, případně i podlahy jizeb, chlévů apod. Slovo ztratilo během času svůj původní význam "trámec", ale bylo chápáno jako ve významu "dělati cestu přes močál" a odtud jeho nový význam "most". Výslovně podotýká, že ve staré době byly haťové cesty přes mokřiny a přes řeky se brodilo nebo převáželo čluny. Rejzek pomýšlí ovšem na zcela jiné východisko, totiž že most je možné spojit s něm. Mast "sloup, stožár" střir. maide "hůl", lat. mālus "stěžeň, pilíř" z inde. *mazdo- "tyč". Obecně se toto slovo vykládá z *mazd-to - udělaný z tyčí.  Zdá se, že Profousův výklad bude původnímu významu slova bližší, neboť reálně vystihuje osídlovací tlak nutnosti podobných prací. Jeho vysvětlení, že k tomuto pojmenování došlo až v druhotné fázi se nezdá být pravděpodobné, vzhledem k blízké příbuznosti slov označující močálovité lokality a stavbu, která s podobnými místy byla spojena. Je těžké si totiž představit, že by ve všech případech stejnojmenných obcí existoval někde na začátku jakýsi most. Velmi pravděpodobné bude, že jde o zbytky původní hydronomické toponymie, která se vlivem slovanského osídlení zkomolila a přešla do jiné významové formy. Je-li v původním slovním kořeni přítomná složka ukazující nepochybně k původnímu inde. tvaru s významem mokřiny, bažiny a mokrého místa vůbec, bude od něho patrně odvozená i složka sekundární, tedy slovo ukazující do stejného přírodního okolí. Z toho důvodu je logické domnívat se, že i české Mosty budou velmi pravděpodobně stejného původu rovněž. Připouštím ovšem, že v některých případech může jít o název odvozený od skutečné mostní stavby, avšak tato eventualita je možná v případech, že jde o lokality objevující se v itinerářích až v pozdní době.

Výsledkem analýzy četných mostů v Čechách a na Moravě je zjištění, že zkoumané názvy jsou s velkou pravděpodobností odvozeny od prastarého inde. základu mós - s významem močál, bahnisko. Ve všech případech byla také přítomnost vodního toku v blízkosti vsi, případně ve vsi samé, bezpečně prokázána. Budování cest přes zamokřené oblasti v podobě haťových komunikací, dovedlo stavitele až k vytvoření nového slovního tvaru, který byl s původním názvem pro zamokřenou oblast, geneticky propojen. Vzhledem k tomu, že s cílevědomým a koncepčně plánovitým zkulturněním našich zemí začali pravděpodobně jako první Kelti, je možné předpokládat, že i od nich pochází tato skupina místních a pomístních názvů.

           

OTAVA

Poprvé je připomínána v roce 1045 (Otaua), avšak nářeční podoba podmínila v 17. stol. umělý výtvor Vatava, který byl užíván až do 19. století. Původní jméno je evidentně předslovanského původu a s českým termínem pro druhou sklizeň sena nemá společného vůbec nic. Vysvětlení, která předpokládají germ. podobu *Vatahva - rychlá, bystrá voda je ovšem příliš kostrbaté a nelze jej prokázat. Obsahově mnohem přijatelnější a historickým okolnostem bližší, je vysvětlení z keltských jazyků. Je nutné si uvědomit, že germánské osídlení českých zemí bylo v porovnání s osídlením keltským pouhou epizodou, takže případná germánská hydronomie je velmi málo pravděpodobná. Keltové zde žili po dobu nejméně osmi století, možná i déle a měli tedy rozhodně mnohem více času se s krajinou kde žili, daleko lépe seznámit, nežli Marobudovi Germáni. 

V názvu Otavy je možné vidět keltský (gael.) termín áth - brod (PN 6). Ve spojení s inde. koncovkou pro vodu pak *áth-ava - řeka brodů. Nutno připustit, že jde o velmi výstižný název, neboť v porovnání s Vltavou, měla Otava prakticky po celém svém toku, množství přirozených přechodů přes řeku. U Vltavy to byla vlastně pouze pražská kotlina, kde se několik brodů vyskytovalo. To byl také hlavní a v podstatě jediný důvod, který k osídlení pražské oblasti vedl.

 

OHŘE  ®

I jméno Ohře je keltského, případně předkeltského původu. V písemných památkách se objevuje v podobě Agara, Egre, Oegre, Ogra, ze které se posléze vyvinul český název Ohře. Prvotní forma pak byla vodítkem pro německý název řeky Eger, podle níž bylo pojmenováno i město Cheb. Název Ager je doložen pro říčky a menší toky v Horním Rakousku a v Bavorsku, tedy opět v těch zemích, kde Keltové sídlili. Objevuje se pod názvem Aire i ve Francii. Základem názvu je inde. *Aga, *Agira, *Agara ve významu "hbitý, bystrý" a odpovídá tedy obsahově "rychle se ženoucí, bystrá řeka".

 

OPAVA  ®

V nářečí se dosud vyskytuje jako Opa. Název řeky bude pravděpodobně stejného původu jako Úpa, doloženo z roku 1031 Vpa a r. 1062 Opa. Jde o staré inde. slovo *apa, *opa - voda, řeka. Základ apa byl rozšířen o koncovku ava, který znamenal rovněž voda, nicméně toto slovo bylo nepochybně mladšího původu, takže posléze dostalo jednoznačný význam - voda. Blízké je rovněž gael abha(in), aibh(ne) - řeka (PN 6).

 

OSKAVA

Řeka na severní Moravě. Jeden z jejích přítoků tvoří řeka Oslava. Pokud by měly mít společný původ, těžko by měly stejné jméno. Je tedy nutné hledat jazykový zdroj jejího názvu jinde. Koncovka -ava naznačuje, že jde o staré hydronymické názvosloví buď inde. nebo nověji keltského původu. V případě druhé varianty je možné uvažovat hned o dvojí možnosti.

 

1.      První se objevuje v gael. termínu uisge s významem voda. (PN 11) Je velmi pravděpodobné, že k přidání koncovky ava došlo až v mladším období, kdy význam první části slova již nebyl pochopen. Termín uisge se objevuje až do dnešní doby v novodobém významu - whisky. Název řeky je tedy pravděpodobně složenina *uisg-ava - řeka.

2.      Druhá možnost může být skryta v germ. slově aska - jasan. Uvedený základ je možné vidět v názvu vrchu u Poděbrad Oškobrh, které se obvykle vykládá jako *ask-berg - jasanová hora. Objevuje se velmi pravděpodobně i v Ptolemaiově popisu Germánie v podobě Askiburgion. Název řeky byl tedy *ask-ava - jasanová řeka.

 

OSLAVA

Patří mezi pět největších řek na Moravě a u Ivančic se vlévá do řeky Jihlavy. Podle Luttrera je základem názvu stč. slovo osla - brus, ocílka. Jméno řeky tedy znamenalo "řeka s kameny vhodnými k broušení". Toto poněkud složité vysvětlení je logické a má svůj odraz v české slovní zásobě. Nicméně jeho krkolomnost je očividná. Daleko logičtější a významově mnohem bližší reálnému odrazu v krajině, se zdá být keltské  òs, òsa (gael.) s významem - pomalu tekoucí voda (PN 10). Složený název znamená *os(l)-ava - pomalu tekoucí řeka.

 

RUSAVA

Říčka pramenící v Hostýnských vrších o délce asi 35 km. Významné je to, že pramení v oblasti, kde se rozkládalo jedno z mohutných moravských oppid - Hostýn. Je tedy více nežli pravděpodobné, že i název říčky bude prastarého původu. Lutterer vykládá původ názvu ze slov. rusý, t.zn. rezavý, tedy jde o tok s *rezavou, železitou vodou.  Zdá se však, že spíše nežli o slovanský původ, půjde o keltskou výpůjčku, kde první část názvu ros znamenalo slatiniště, slatina. korn. ros - slatina i velš. rhos - slatina (Padell 194, PN 22). Každý, kdo trochu zná Hostýnské vrchy musí přiznat, že vrchovišť se slatinnými jezírky je v této oblasti poměrně hojně. Název byl tedy *ros-ava  - slatinná řeka. Do jisté míry je Luttererův výklad shodný s nově podaným, neboť v obou případech jde o slovo stejného inde. původu a v obou případech znamenající *načervenalý.

 

SATAVA

Říčka, tekoucí souběžně s Jihlavou, pramenící u Ivančic a u Mušova se do ní vlévající. Je velmi pravděpodobné, že tato oblast prastarého osídlení (viz Jihlava) má svou odezvu v místní hydronomii. Název řeky bude pravděpodobně stejného původu jako název velké české řeky Sázavy, tedy *sat-ava - hajní, borová řeka. Název odpovídá realitě, neboť dodnes protéká horní tok hustými borovými lesy.

 

SÁZAVA

Přítomnost inde. koncovky -ava signalizuje předslovanský původ této řeky. S velkou pravděpodobností, jako u všech našich větších řek, bude pozůstatkem po keltském etniku. Jde o největší přítok Vltavy a poprvé je řeka doložena v pramenech z r. 1045 (flumen Zazoa).  Lutterer vykládá toto jméno od psl. základu *sad-jati - "sázet, usazovat se" a název řeky tedy znamená řeka sázavá, tj. usazující se, přinášející mnoho nánosu". Zajímavým postřehem však je, že úsek řeky u Zruče n. Sázavou se v 16. století jmenoval Koberná s velmi nejasnou etymologií.

I když je možné uznat logiku výkladu, není nutné apriorně jej zevšeobecňovat. Zvláštností u této velké a významné řeky je to, že její etymologie je pouze slovanská. To je něco značně neobvyklého, neboť u názvů ostatních velkých českých řek se připouští, neslovanský původ. Proč by měla Sázava v tomto případě činit vyjímku není jasné. Z tohoto pohledu je možné usuzovat na stejný původ jako v případě ostatních řek. Keltské slovo *sat-io-s z původního *sathá označuje jak "háj, bor", tak i "hemžení, mihotání" (Holder 1904, s. 1375.10). Ve spojení s koncovkou -ava je výsledný tvar *sath-ava - hajní řeka, mihotavá řeka. Na vysvětlení je nutné dodat, že středová hláska -th- se vyslovuje jako neznělé -z-. Vzhledem k charakteristice celého povodí této řeky je významově bližší první možnost, tedy *hajní řeka případně *řeka tekoucí borovými lesy. Pro úplnost je možné doložit v jižní Galii řeku Sătē a rovněž i řeku Saternus.

Problém názvu Koberná, který byl používán pouze pro úsek Sázavy v okolí Zruče, bude možné pravděpodobně spojit s původem názvu celé řeky. V okolí Zruče tvoří tok Sázavy mohutné oblouky, které způsobila morfologická členitost koryta řeky. Mohutné balvany na březích a příkré skály nad tokem vytvářejí velmi divoký ráz. Hrubost místa ve smyslu divokosti je obsažena i v gaelic slově garbh, f. gharbh, g.f. gairbhe s významem hrubý (PN 9). Toto slovo přešlo do germ. jazyků jako *garben. Slovanské přesmyknutí, podobné jako v případě Labe je zde velmi pravděpodobné. Z toho se dá soudit na to, že původní zaslechnutý tvar se změnil v *kobern a dalším vývojem ve vazbě na slovanské femininum řeky v *koberná.

Aniž bych chtěl jakkoliv přizpůsobit svoji hypotézu doloženým informacím především z Ptolemaia, musím upozornit na jména, která se v jeho díle objevují a která mají nepochybnou vazbu na tento název. Především jde o lokalitu Setidava, objevující se v sousedství s celkem přesně lokalizovanou osadou Askiburgion - dnešním Oškobrhem u Poděbrad. Druhý název s podobnou fonetikou a patřící do česko-moravské oblasti je Set(o)via v blízkosti Hostýna (na mapě Ptolemaia uvedeného pod chybným čtením Karrodunon- původně Kassodunon).

 

SVITAVA

Tato řeka je jedním z hlavních moravských toků. Její prameny leží severně od města Svitavy a vlévá se do Svratky pod Brnem. Její délka 95 km odpovídá i jejímu významu, neboť teče v téměř přesném severojižním směru a v jistém smyslu tvoří jakousi pomyslnou hranici oddělující Čechy a Moravu. Její název odvozuje Lutterer od slovanského kořene svítat - být světlý, průzračný, což dává výsledný termín *řeka s průzračnou, čistou vodou.. Nejstarší prameny, sahající až do počátků 12. století uvádějí shodně Svitava. Ovšem co je významné, je její hraniční funkce, zdůrazněná zápisem z roku 1110.  Ačkoliv se zdají být etymologické úvahy jednoznačné, je možné připustit předpoklad, že řeka protéká krajinou obývanou od pravěku. Významným dokladem tohoto tvrzení je například systém sloupsko-šošůvských jeskyní, kde jsou doloženy stopy paleolitického osídlení. Halštatským dokladem je známá jeskyně Býčí skála u Adamova se slavným pokladem v těsné blízkosti řeky. Stejný název Svitava má i menší říčka nedaleko České Lípy, kde je doložena i stejnojmenná obec. Oba dva toky, tedy jak moravská řeka, tak i severočeská říčka však mají něco společného. Tím určujícím jmenovatelem je poměrná blízkost zemské hranice, v Čechách se Saskem a na Moravě s Čechami. Je tedy velmi pravděpodobné, že i název nebude tak jednoznačně slovanský. Vysvětlení nabízí keltské jazyky. Velština zachovala slovo swydd (PN 22) s významem úřad, panství, ve smyslu správní jednotky. Je tedy velice pravděpodobné, že název řeky pochází z původního *swydd-ava - hraniční řeka (řeka oddělující od sebe dvě panství).

 

SVRATKA

1.      Tato západomoravská řeka pramení na Českomoravské vysočině pod Žákovou horou a u Mušova na jižní Moravě se vlévá do Dyje. Délka jejího toku činí 162 kilometrů a patří mezi nejdelší moravské řeky. Název řeky patří podle Lutterera k nejstarším, nicméně názory na jeho etymologii se různí. Zastánci slovanského původu uvádějí, že základ názvu tvoří psl. sъvьrt s významem *vort - vrátit se, takže název řeky znamená *řeka meandrovitě se vracející. Nicméně obecně je spíše rozšířen názor, že půjde o zbytek germánského hydronyma a to v podobě germ. Swarta - černá voda, ze kterého povstalo pozdější stč. Svrata a zdrobněním dále Svratka. Do češtiny vnikly i oblastní názvy Švarcava, Švorcava, které užíval i Bezruč. Germánský původ názvu je prý nutné předpokládat u Langobardů, kteří v mezidobí od 4. do 7. stol. n.l. na jižní Moravě sídlili. Pojmenování řeky je prý odvozeno od černé vody, resp. od tmavého dna řeky.

2.      I když nelze upřít velkou pravděpodobnost vzniku názvu, není možné zapomenout na germánské předchůdce obyvatel jižní Moravy, kterým byli Keltové. Ti zde pobývali mnohem delší dobu, takže pojmenování řeky, tedy takový zeměpisný název, který má vysokou trvalost, by mělo vzejít od nich. Je možné se domnívat, že jde o složeninu *su-rat. První část názvu je obecně rozšířený všekeltský termín su pro označení něčeho dobrého (Holder 1904, s. 1641) a druhá část pak stejně rozšířené slovo rath, rhyd, znamenající brod. Název řeky tedy byl *řeka dobrých brodů. Podobný název řeky je možné vidět v názvu slovenské řeky Rudava na západním Slovensku, kde první část slova označuje stejný charakter toku, jako v případě Svratky.

 

Velký počet Radnic, Radhoští a dalších osad s  předložkou rad- , označující brod bude patrně stejného původu rovněž. Je totiž možné předpokládat, že prvotní impulz pro název toku, tkvěl pravděpodobně ve vyjádření jeho charakteru, ve smyslu obecné informace pro budoucí použití. Z toho logicky vyplývá, že brody, které patřily mezi nejdůležitější dopravní uzly na řekách, tvořily jednu z nejvýznamnějších složek hydronomie. Vskutku ukázkový doklad podpory této hypotézy je název obce Radešínská Svratka u Ždáru nad Sázavou. Frekvence výskytu morfologického pojmu brod, ukazuje na důležitost, která byla podobnému přírodnímu jevu přisuzována. Této důležitosti nasvědčuje i větší množství synonym pro stejný pojem - brod. Ve skotské gaelic aoidh, ath, fadhail, rath, uid, ve velštině rhyd, v irštině - ráth.

 

 

ÚPA  ®

I když je první zápis názvu této řeky je poměrně pozdní (1476 w Upie wodie), nelze tuto skutečnost zevšeobecňovat. Názvů vodních toků s podobným nebo stejným jako má Úpa je poměrně dost. Objevuje se směrem na východ, až do povodí ruské řeky Oky. Původ tedy může být baltoslovanský, možná ještě starší. Litevsky upe - tok, řeka, lotyšsky upe - tok, proud. Název řeky tedy znamenal *vodní tok, proud.

 

ÚSLAVA

Původní jméno této 83 km dlouhé řeky bylo Bradava (r. 1266 Bradaua flumen). Řeka pramení v severozápadní oblasti Šumavy a pod Plzní se vlévá do Berounky. Dnešní název je umělý novotvar, který vznikl chybným čtením v roce 1712. Název Bradava bude pravděpodobně keltského původu, odvozeného od pojmenování lososa - brad(an). (PN 7) Ve spojení s koncovkou ava vznikl tvar *brad(n)ava, jehož stopy lze vidět v lidovém pojmenování horního toku řeky - Bradlava. Název toku tedy znamená *řeka lososů.  Jde o název velmi výstižný. Staré pražské zápisy dosvědčují, že lososi, kteří se ve Vltavě objevovali, připlouvali buď přímou trasou ze Šumavy, nebo oklikou po Berounce.

Velmi starý doklad názvu dnešní Úslavy je možné objevit již ve známé Ptolemaiově mapě, kde se objevuje řeka Brodensia v pohoří Gabrétě - dnešní Šumavě. Toto slovo nedávalo na dlouhé roky spát českým obrozencům a v podstatě nedává spát historikům až podnes, neboť v něm spatřují slovanské brody - *řeku brodů. Vysvětlení je velmi prosté, jde o starobylou Brad(n)avu, známou po středoevropském keltském světě, jako řeku lososů, dnešní Berounku. Tento vleklý spor je možné nyní uzavřít s tím, že jde o keltský název.

 

VLTAVA  ®

Název se objevuje již poměrně dávno, počátkem 9. století a později se s naší řekou setkáváme v podobě Fuldaha. Později se původní forma změnila na Wultha a ve zčeštěné podobě pak Wlitaua. Původ bude patrně v germánském *Wilth-awa, případně s koncovkou -aha ve významu *divoká, prudká voda. Tento tvar byl základem pro stč. Vьltava a zůstal až do dnešní doby prakticky nezměněn Vltava.

 

VIDNAVA

Říčka v Jeseníkách na hranicích s Polskem. Původní název byl Wydna, což má být odvozeno od příd. jména vidná - průhledná čistá. Nicméně Lutterer se přiklání, že jde o velmi starý, předslovanský termín, který bude patrně souviset s ind, kořenem *ueid - vinout se, vracet se tokem do protisměru. Tento název je doložen z německé oblasti - Weiden a rovněž i z Polska - Wda. Vůbec nemíním zpochybňovat uvedenou etymologii, ale pro úplnost uvádím rovněž etymologii keltskou. Ve výkladu u řeky Svratky jsem upozornil na větší množství synonym pro brod. Jedním u nich bylo i gael. slovo uid. Dá se proto předpokládat, že patří-li název Vidnavy k prastaré hydronomii, je nutné počítat i s  výkladem - *řeka brodů.

 

SLOVENSKÉ  ŘEKY

HRON

Co jméno hron znamená? První písemné zmínky o tomto názvu (jménu) se objevovaly v podobě Gron.  Profous připouští, že název českého města Hronov byl odvozen od názvu slovenské řeky. Její jméno znal již Kosmas:

 

"Téhož roku (894) Svatopluk, král moravský - jak se všeobecně vypravuje - zmizel uprostřed svého vojska a nikde se již neobjevil. Pravda je však, že přišed sám k sobě uznal, že nespravedlivě a jaksi zapomněv na dobrodiní pozdvihl zbraně proti svému pánu, císaři Arnulfovi, jehož synu byl kmotrem a jenž mu podrobil nejen Čechy, ale i jiné země odtud až k Odře a odtamtud do Uher až k řece Hronu (fluvium  GRON).

(Kosmas A, I, 14 - Hrdina 1947, s. 37)

 

O řece Hronu se tedy dávno v Čechách vědělo a vědělo se rovněž i to, že představovala přirozenou hranici mezi východními oblastmi střední Evropy a střední Evropou samotnou. Každý kdo tuto řeku spatřil, musí uznat, že masivním znakem jejího toku je především velké množství kamení a oblázků. Štěrk je prakticky po celém jejím toku, avšak ve velkých množstvích se objevuje především na toku dolním. Žádná jiná slovenská řeka není tak kamenitá jako Hron. Dá se proto předpokládat, že tato výrazná charakteristika měla přímý vliv na tvorbu názvu toku v její původní předslovanské podobě.

Její jméno znali již Římané a to od doby, kdy císař Marcus Aurelius sváděl na Slovensku boje nejen s germánskými Kvády, ale i s původními keltskými Kotiny. První zmínku o ní je možné položit do zimy roku 174, kdy pro vrtkavé válečné štěstí musela římská armáda zůstat na území Slovenska a přezimovat. V zimním táboře vznikl zajímavý spis samotného císaře "Comentarii", neboli "rozhovory se sebou samým". Ve II. knize se objevuje tento zajímavý řecký text:

 

Τά έν Κυάδοις προς τώ Γρανούα  -  na Hronu v zemi Kvádů

 

Ústí Hronu do Dunaje lze považovat za přirozený vstup na Slovenské území. Osídlení jeho okolí bylo v římské době velmi husté, jak o tom svědčí poměrná hojnost archeologických nálezů, především na západním břehu řeky. Ostatně na maďarské straně u města Ostřihomi, které je římského původu, bylo doloženo vybudování mohutného vojenského tábora někdy v letech 364 – 367 n.l., jehož úkolem byla ochrana širokého vstupu do vnitrozemí, které otevírala právě řeka Hron. Původní (keltské) obyvatelstvo zde ještě přebývalo a je jisté, že název řeky pochází od něho.

Téměř jistotu vysvětlení poskytuje velšský termín - graean s významem štěrk, štěrková lavice, valouny (PN 20), případně gro - štěrkový kopec. Keltský termín souvisí s lat. granum - zrno a v moderní češtině pak se slovy granit nebo granát.

V souvislosti s keltským názvem řeky je důležité připomenout mohutný pahorek, mající přibližně 7 km délky a kolem 3 km šířky, ležící při ústí Hronu do Dunaje. Jde o vrch Burdov (388 m), který je součástí plochého masivu jménem Burda nad Dunajem. Na protějším břehu, na maďarské straně se nalézá bývalé římské castellum Solva, dnešní město Esztregom. Název pahorku Burda bude patrně rovněž keltského původu, neboť velština zná termín -bord- s významem tabule, lavice (PN 17), což obsahově jmenovanému přírodnímu útvaru morfologicky odpovídá velmi přesně.

Lze tedy považovat název řeky buďto přímo za keltský, případně za praevropský. V každém případě však obsahový termín keltského slova odpovídá hydrologickým poměrům údolí Hronu, které bylo v nížinných oblastech zanášeno obrovským množstvím štěrkového materiálu.               

 

VÁH

Největší slovenská řeka o délce 433 kilometrů. Pramení ve Vysokých Tatrách jako Bílý Váh a v Nízkých Tatrách, jako Černý Váh. U Komárna ústí do Dunaje pod názvem Vážský Dunajec. Řeka je poprvé připomínána v r. 1086 Uuag a jde nepochybně o předslovanské jméno. Odvozuje se z germ. jazyků *wāg - vlna, proud, tok. Starší název Váhu byl ovšem ilyr. Cusus, což se snad dodnes objevuje v názvu Kysuca. Uvedený termín znamenal pravděpodobně - hučící voda, řeka. Pro germánský původ svědčí to, že se objevuje místní název Dudváh (r. 1208), kde první část slova je bezpečně z germ. dauda - mrtvý.  I když jde o etymologii velmi pravděpodobnou, není možné přehlédnout poměrně vysokou frekvenci výskytu v keltské oblasti.

Ptolemaios se zmiňuje o řece Vac-ont-io-n v horní Pannonii, která se objevuje ještě jednou jako Bacuntius. Rovněž na Iberském poloostrově se nalézá řeka Vácua, dnešní Vouga, původně nazývaná *Vágua., o které se zmiňuje Strabón. Za Hadriánovým valem na rozmezí Británie a Skotska popsuje Ptolemaios lokalitu Vaco-magi. Lze ještě připomenout lokalitu Vacorion v provincii Noricum, která se objevuje rovněž u Ptolemaia. Vzhledem k celkově rozšířenému pojmu v původních keltských zemích, se dá soudit na společný původ jmenovaného slova. Základem bude pravděpodobně kelt. *uaga,*vaga s významem - pohybovati se, klikatit se. Objevuje se v latinském vagor - těkati, rozbíhati, pohybovati se, případně vagus - klikatit se, řecké - άγνυμι - ohýbati, stněm.  wanken - bloudit. Výsledný název tedy znamenal *klikatá n. pohybující se řeka.

 

IPEĹ

Patří mezi delší slovenské řeky. Pramení ve stejné oblasti jako Váh (Kysucko) a délka jejího toku od pramene až k soutoku s Dunajem u Štúrova měří 232 kilometrů. Původ názvu není zatím přesně jasný. Dá se předpokládat, že bude patřit nejspíše k inde. názvům a nějakým způsobem bude souviset s kelt. *abha - řeka. V této podobě se objevuje v poměrně hojném množství po celém keltském světě. Holder (1896,4.40) uvádí všekeltské slovo ăb s významem řeka. Nicméně i když je tento kořen slova velmi pravděpodobný, žádným způsobem nevysvětluje  koncovku -al. Nabízí se spojení s všekelt. aballon - jablko, avšak v tomto případě jde o spojení velmi nevšední a značně nelogické (*jablková řeka). Východiskem však může být vysvětlení, označující termín allo - s významem -uchopující, strhávající. (Quoniam "brogae" Galli agrum dicunt, "alla" autem aliud. (96,10) - Protože "brogae" Galové pole zasvěcují "uchopením" , avšak jiným způsobem.

 

 

 

Comments