Proměnit slova ve skutek? Snad příště

Projev papeže Benedikta XVI., jímž na závěr slavnostní svatováclavské mše ve Staré Boleslavi oslovil mládež, vyvrcholil nezvykle přímo formulovaným apelem: „Papež vás žádá,“ řekl Svatý Otec, „abyste svou víru žili s radostí a nadšením; abyste rostli v jednotě mezi sebou a s Kristem; abyste se modlili a byli vytrvalí v přijímání svátostí, zvláště Eucharistie a svátosti smíření; abyste pečovali o svou křesťanskou formaci a byli poslušní nauky vašich pastýřů.“

Kdo pozoroval celé setkání Svatého Otce Benedikta XVI. s mládeží, musel si odnést dojem, že při­nejmenším pokud jde o poslední bod, totiž poslušnost vůči církevní autoritě, neexistuje zde, alespoň pokud jej vztáhneme přímo na samotného papeže, žádný problém. Čeští mladí katolíci jsou totiž svému papeži skutečně oddáni: jásavý aplaus jako reakce na Benediktova slova, spontánní skandování papežova jména i závěrečné poselství přednesené papeži jménem české mládeže, v němž řečník, hovořící spontánně bez papíru, vyjadřoval důvěru v papežova slova a odhodlání mladých „proměnit učení ve skutek“ – tohle všechno dosvědčuje, že česká katolická mládež si Benedikta XVI. skutečně váží, jeho slovům naslouchá a re­spektuje je. Soudě podle pondělní atmosféry na Proboštské louce, papež Benedikt XVI. je idolem mládeže.

Ovšem je tomu skutečně tak?

Krátce papežově odletu se počaly především na internetu ozývat hlasy, které poukazovaly na, řekněme, poněkud netradiční hudební stránku pondělní papežské liturgie. Někteří katoličtí bloggeři i náhodní komentátoři vyjádřili své pobouření nad poklesle popovým estrádním stylem hudby, jež chtěla býti liturgickou, padla slova jako „disneylend“ či přirovnání k Michalu Davidovi – přičemž podobná negativní hodnocení překvapivě padala i od sekulárně orientovaných nevěřících; i oni vnímali zvolený typ hudby jako jaksi nepatřičný.

Především však kritici poukázali na skutečnost, že ať už se to má s objektivní vhodností či nevhodností zvoleného typu hudby pro liturgické účely jakkoliv, co je zcela nepopiratelné je, že rozhodně nejde o typ hudby, kterou by za liturgicky vhodnou, nebo alespoň přijatelnou, považoval sám papež Benedikt. A dlužno říci, že mají pravdu.

Papež Benedikt XVI. je jedním z největších žijících teologů, zároveň mu však nechybí ani skvělé hudební vzdělání. Není proto divu, že problematika hudební složky katolické liturgie patří mezi trvalé předměty jeho myslitelského zájmu a že autorem několika zásadních a hlubokých textů, kde se k tomuto tématu vyjadřuje. Názory Benedikta XVI. na to, co je a co není vhodnou liturgickou hudbou, které jsou plodem jeho dlouhodobého promýšlení tohoto tématu, nejsou tedy žádným tajemstvím a není nijak těžké se o nich poučit.

„Renesanci tohoto typu zažíváme dnes ve velké míře v rockové hudbě a popu, jejichž festivaly jsou antikulturou stejného typu – chuť k ničení, odstranění zábran všedního dne a iluzí vysvobození a osvobození od svého já v hluku a davu. Jedná se o vykupitelské praktiky, jejichž forma osvobození je však podobná opojnému jedu a proto je křesťanské víře ve vykoupení zásadně protilehlá. … Proto, a ne z estetických důvodů nebo ze staromilství, musí být hudba tohoto typu z liturgie vylou­čena.“ Je snad někdo na pochybách, jaký by asi autor těchto řádek zaujal postoj k boleslavské hudební produkci? Má snad někdo pocit, že ji chápal jako vhodnou součást péče o vlastní duchovní formaci, k níž Svatý Otec mládež tak naléhavě vyzýval? Ano – autorem uvedeného citátu je samozřejmě Joseph Ratzinger, nyní papež Benedikt XVI.

V naší české církvi se velmi hovořilo o potřebě přípravy na papežovu návštěvu. Je přirozené před­pokládat, že i onen spatra pronesený krátký projev zástupce mládeže k Benediktovi byl předem dobře připraven, je přirozené mít za to, že Vladislav Janouškovec nemluvil jen tak do větru, když papeži za českou mládež vyjadřoval důvěru a sliboval proměnu nauky ve skutky. A přesto byla česká katolická mládež usvědčena z prázdného tlachání.

Nebylo by snad naprosto samozřejmou součástí poctivé přípravy na papežovu návštěvu, poučit se o jeho tak říkajíc liturgickém vkusu, a pokusit se o to, ne-li řídit se jím v maximální možné míře, tak alespoň vystříhat se toho, co by mohlo působit jako drzá provokace? Nekázala by takový přístup už pouhá zdvořilost vůči hostu? A to už zcela ponechávám stranou fakt, že (jak to výstižně vyjádřil jeden můj přítel) v případě papežské liturgie to není papež, kdo je hostem na spolču přítomné mládeže, ale právě naopak: přítomná mládež je hostem na papežské liturgii! Navzdory této skutečnosti si ovšem Řím velkoryse nevyhrazuje předchozí schválení veškerých aspektů připravované liturgie – schvalovacím procesem pro­cházejí pouze texty, kdežto pokud jde například o výběr hudby, zde měla právě mládež možnost skutky dosvědčit svoji tak hlasitě proklamovanou oddanost papeži Benediktovi.

Nekřivdím tu však české katolické mládeži? Nedopouštím se nepřípustné paušalizace? Během pondělního boleslavského programu jsem si totiž všiml, že zdaleka nejsem jediný z přítomných, kdo zvoleným pojetím, mírně řečeno, není nadšen – a to se týká nejen hudby, ale například i pokusů moderátorů přimět shromáždění ke skandování předříkávaných hesel, které se setkalo s reakcí dosti vlažnou. Na mysl se vkrádá otázka: jaký je vlastně většinový postoj mladých českých katolíků ke zvolené podobě boleslavské liturgie? Lze skutečně zvolený „styl“ pokládat za výraz většinového vkusu mladých – anebo se jedná spíše o malou, leč vlivnou menšinu? Jak se vlastně dospělo k závěru, že právě toto je způsob prožívání a vyjadřování, vlastní české mládeži jako takové (kdosi se vyjádřil, že mládež prý „musí na liturgii pocítit svůj rukopis“)?

Samozřejmě – nějací jeho zastánci nepochybně existují. To se ukázalo záhy po zveřejnění zmiňovaných kritických ohlasů, když se proti nim zvedla vlna odporu. Obhájci boleslavské liturgie poukázali na to, že citované názory papeže Benedikta na liturgickou hudbu pocházejí ještě z doby, kdy nebyl papežem, nýbrž kardinálem Josephem Ratzingerem. Navíc se jedná o dokumenty, které rozhodně nemají závazný charakter, jde pouze o Ratzingerovy soukromé názory. Někteří dokonce tvrdili, že papež sám na závěr liturgie poděkoval hudebníkům za vytvoření krásné atmosféry.

Co k tomu říci? Snad jen dvě věci. Za prvé, na místě jsem byl, a jsem si jistý, že Benedikt žádné poděkování zpěvákům a kapelám, ani žádné jiné pozitivní ocenění provozované hudby nepronesl – jak je ostatně patrné i z televizního záznamu. Na­opak, držel se striktně připravených textů a po skončení mše opustil areál zadem, čímž poněkud zaskočil moderátory, kteří vyzývali přítomné k setrvání na místě, abychom se s papežem mohli rozloučit.

Za druhé, Ratzingerovy soukromé názory na liturgickou hudbu jistě nejsou samy sebou pro katolíka závaznou normou. Ovšem i když odhlédneme od skutečnosti, že něco dosti podobného se lze dočíst i v závazných dokumentech Církve (např. v základním dokumentu na toto téma, jímž je Motu proprio Pia X. o liturgické hudbě), lze těžko popřít, že postoj, kdy se rozhodnu při přípravě papežské mše hrubě nerespektovat zásadní názory samotného papeže na to, co je a co není v liturgii vhodné a přípustné, s odvolávkou na to, že tyto názory přece nejsou bezpodmínečně závazné, – tedy takovýto postoj rozhodně nelze charakterizovat jako postoj úcty, respektu a poslušnosti vůči papeži. A na tom bohužel nic nezmění ani sebeusilovnější skandování papežova jména.
 
Převzato z: Psalterium folia, roč. 3, č. 5, s. 16-17
Comments