Poznámka k uměleckosti v hudbě

V minulém čísle časopisu Psalterium se Jiří Kub zamýšlí nad vztahem motu proprio sv. Pia X. o posvátné hudbě a dokumentem II. vatikánského koncilu "Sacrosanctum consilium". Tyto dokumenty obsahují požadavky kladené na liturgickou hudbu. Sv. Pius X. vyzdvihuje především uměleckost liturgické hudby, "Sacrosanctum consilimum" pak aktivní účast lidu při liturgii. Jiří Kub se pokouší ukázat vzájemnou konsistenci těchto dokumentů prostřednictvím analýzy estetických pojmů jako je uměleckost, denotativní a expresívní znak atd. Dochází k závěru, že aby se oba dokumenty vzájemně nerušily je třeba, aby a) lid aktivně poslouchal artificiální hudbu, nebo b) aktivně produkoval neartificiální hudbu.

Domníváme se, že tak silná distinkce není nutná a že jak požadavek sv. Pia X. (uměleckost), tak požadavek II. vatikánského koncilu (aktivní účast) lze skloubit, aniž by se uměleckost upírala hudbě, kterou lid aktivně provozuje a vyžadovala se pouze po hudbě, při níž lid pouze poslouchá. Máme za to, že Kubův závěr vyplynul z přesvědčení, že liturgická hudba může být transparentním znakem, a zároveň z příliš úzkého pojetí pojmu uměleckost. S oběma předpoklady se pokusím polemizovat a v závěru naznačit, jak dostát požadavkům obou zmíněných dokumentů, aniž bychom se dopustili tak silné distinkce mezi hudbou k poslechu a hudbou provozovanou celým shromážděním.

Liturgická hudba nemůže být transparentním znakem

Estetično vymezuje Jiří Kub v souladu s Nelsonem Goodmanem prostřednictvím rozdílu mezi transparentním (denotativním) a netransparentním (expresívním) znakem. Podle tohoto pojetí vede vztah mezi označujícím a označovaným u denotativního znaku směrem od znaku k objektu a je dán čirou konvencí, u expresívního znaku vztah vede od objektu ke znaku a znak je objektem jistým způsobem ovlivněn. Transparentní znak strhává pozornost uživatele k předmětu, účelem takového znaku je označovat předmět. Netransparentní znak kromě funkce označování předmětu je schopen předmět rovněž vyjadřovat, pozornost uživatele nemusí být upoutána pouze k označovanému předmětu, ale může rovněž setrvávat na samotném znaku. A právě tato druhá vlastnost expresívního znaku zakládá jeho estetickou funkci.

Podle Jiřího Kuba liturgická hudba může buď plnit jako transparentní znak označující funkci a označovat víceméně konvenčně (i když čistá konvenčnost, jak ukazuje Jiří Kub v článku, není možná) náboženskou skutečnost, nebo může pomocí netransparentního znaku také vyjadřovat to, co označuje, a být tak schopna upoutat pozornost na sebe sama a být předmětem estetického zájmu.

Naproti tomuto pojetí mám za to, že to, co nazýváme liturgickou hudbou, nemůže nikdy být ryze transparentním znakem. Jako transparentního znaku je dozajista možné užít určitých hudebních motivů, jako to dělá v článku zmiňovaný signál přijíždějícího hasičského vozu či auta vezoucího zmrzlinu. Domnívám se, že se v těchto případech nejedná o hudbu, ale spíše o určité dohodnuté signály, které využívají hudební motivy. Pokud by bylo možné provozovat transparentní liturgickou hudbu, pak by funkci denotace určité náboženské skutečnosti mohl plnit libovolný předem dohodnutý sled tónů doprovázený patřičným náboženským textem. Ovšem pak by nebylo jasné, proč by se při bohoslužbě vůbec hudby užívalo. Stačil by přece jen přednes příslušného liturgického textu, který by transparentně označoval danou náboženskou skutečnost. Proto se domnívám, že hudby se při liturgii užívá právě proto, aby plnila estetickou funkci.

Tento fakt byl samozřejmě mezi teology předmětem sporů, hudbu chápali mnozí z nich jako rušivý element, který odvádí pozornost od vlastního cíle liturgie, kterým je především oslava Boha a posvěcení věřících.  Katolická Církev se po bojích, které se netýkaly jen hudby, ale i výtvarného umění v chrámech, přiklonila na stranu umění. Hudba jako netransparentní expresívní znak samozřejmě strhává pozornost sama na sebe, ale má-li patřičné kvality, dokáže ve vnímajícím vyvolat rozpoložení, které je právě k prožívání liturgie žádoucí. Nemusí tedy pozornost jen odvádět, ale naopak může a má pozornost koncentrovat a směrovat správným směrem. A právě to by mělo být cílem liturgické hudby a myslím, že právě takovou funkci přisuzoval hudbě sv. Pius X. ve svém motu proprio.

Příliš úzký pojem uměleckosti

Jiří Kub považuje za umělecké to, co působí estetickými prostředky a zároveň rozvíjí, stabilizuje a obohacuje výrazové prostředky určitého uměleckého druhu. Vychází při tom z prací dvou analytických estetiků - Nelsona Goodmana a Tomáše Kulky. Ti však, pokud jsem jejich pozici správně pochopil, kritéria, která uvádí Jiří Kub nevztahují přímo k pojmu umělecký, nýbrž k pojmu umělecká hodnota. Tento pojem odlišují od termínu estetická hodnota a distinkcí mezi těmito pojmy vysvětlují, proč může existovat dílo, které má nepochybně estetickou hodnotu, jako je zdařilý falsifikát uměleckého díla, a zároveň nemá hodnotu uměleckou. Kritéria kladená na pojem umělecká hodnota však nemůžeme použít na pojem uměleckost. Znamenalo by to, že díla, která jsou tvořena v rámci určitého uměleckého druhu, ale neobohacují jej, nebyla vůbec umělecká. Avšak to, co není umělecké, není vůbec uměním. V rozsahu pojmu umění by zůstala jen taková díla, která rozvíjejí daný umělecký druh, čímž by uměním přestalo být 90% uměleckých děl. Může se nám zdát paradoxní, že podle Goodmana a Kulky mohou exitovat umělecká díla, která nemají uměleckou hodnotu. Tento závěr však z jejich pojetí umělecké hodnoty vyplývá. To, co je s uměním nutně spojené je hodnota estetická, ať už je vysoká či nízká.

Navíc nelze předpokládat, že uvedeným způsobem pojem pravé umění chápal sv. Pius X. Spíše lze mít za to, že umění chápal v souladu s aristotelsko-tomistickou filosofií, jejíž pozice zastával a kterou propagoval. Scholastická filosofie v souladu s Aristotelem rozuměla uměním cokoliv, co vytvořil záměrně člověk. Proto ve výčtu sedmi svobodných umění, kterým se vyučovalo na univerzitách, nacházíme gramatiku, rétoriku, dialektiku, aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu, tedy disciplíny, z nichž bychom dnes za uměleckou považovali snad jen hudbu, popřípadě rétoriku. To, co dnes běžně rozumíme uměním, považovali scholastici jen za zvláštní druh umění. Teprve s nástupem novověku bylo třeba reflektovat skutečnost, že vznikají díla, která jsou určena k pouhému potěšení z jejich vnímání. Tato díla pak označují scholastikové za umění krásné. Díla krásného umění si zachovávají to, co charakterizuje umění všeobecně, navíc však přistupuje primát estetické funkce. Estetická funkce vzniká zaměřením pozornosti k samotnému dílu bez ohledu na jeho případnou užitečnost (dobro) či bez zájmu o poznání pravdy. Zatímco poznání pravdy je to, co náleží rozumu, a tíhnutí k dobru přísluší vůli, krása, jež je cílem estetické funkce, je rozložena mezi rozum i vůli. Krásný předmět musí být poznáván, a to přísluší rozumu, poznání tohoto předmětu budí libost, tedy nějaké dobro, jež je cílem vůle. Proto sv. Tomáš Akvinský vymezuje krásné takto: "krásným totiž se jmenuje to, co spatřeno se líbí.... dobrem se nazývá to, co jednoduše se líbí žádosti, krásnem pak se nazývá to, čeho postřeh sám se líbí." Může se zdát, že toto pojetí sv. Tomáše je subjektivistické, protože to, co se líbí závisí jen na subjektu, který poznává. Sv. Tomáš však schopnost líbit se rovněž přisuzuje samotné struktuře poznávaného objektu, který musí mít správné proporce. Píše: „Tedy krásno záleží v náležité úměrnosti, protože smysly těší věci náležitě úměrné jako jim podobné, neboť i smysl jest jakýsi rozum, i každá poznávací schopnost“. (Krásné) umění je tedy to, co záměrně vytvořil člověk primárně proto, aby to při vlastním poznání vyvolávalo libost, jinými slovy, aby plnilo estetickou funkci. Pokud nedokáže umělec způsobit, aby se jeho dílo při samotném poznání líbilo, jedná se o špatné umělecké dílo. V případě, že umělec nedokáže své dílo udělat tak, aby mohlo být vůbec poznáváno bez ohledu na žádostivost, pak se dostává mimo umění (to je kupříkladu případ kýče).

Domnívám se, že asi toto pojetí umění měl sv. Pius X. na mysli, když hovořil o pravém umění. V souladu s tím však můžeme říci, že pravé umění musí mít hodnotu estetickou (aby se při poznání líbilo), nemusí mít však hodnotu uměleckou (aby rozvíjelo a obohacovalo umělecký druh).  Proto není třeba, aby v kostele zněla jen taková hudba, která má uměleckou hodnotu, ale stačí, když tato hudba bude mít hodnotu estetickou. Ovšem hudba, která má estetickou hodnotu, nemusí být náročná natolik, že by ji nebyl schopen provozovat lid, který se účastní mše svaté.  Není nemožné, aby to platilo i o jistém počtu děl, která mají jak hodnotu estetickou, tak hodnotu uměleckou.

Závěr

Z požadavku, aby liturgická hudba byla uměním, vyplývá, že musí plnit estetickou funkci.  Jistým druhem umění tedy liturgická hudba musí být, záleží však na tom jakým. Právě požadavek jakosti je obsažen v tvrzení sv. Pia X. o tom, že hudba musí být posvátná (vyjadřovat posvátnou skutečnost), mít správné formy (tedy vyjadřovat to tak, jak se to vyjadřovat má) a být pravým uměním (tedy dělat to dobře).

Jak však skloubit požadavek, aby hudba byla pravým uměním, s aktivní účastí lidu při provozování hudby? Velice jednoduše. Lid může aktivně naslouchat náročné liturgické hudbě nebo aktivně provozovat hudbu, která je méně náročná. Samotná náročnost ještě není to, co dělá z hudby pravé umění, a zajisté se najdou taková hudební díla, která jsou pravým uměním a přitom je schopný je zpívat i neškolený zpěvák.
 
Verze článku: STODOLA, J. Poznámky k uměleckosti v hudbě, Psalterium folia, roč. 2, č. 5/2008, s. 17-18
Comments