Kytary versus varhany

Dlouhodobý avšak zbytečný spor

V posledním desetiletí je patrný boj o investituru mezi klasickou a kytarovou liturgickou hudbou (tyto pojmy jsou příliš obecné, schází uřčitější vymezení, nicméně jsou jako reprezentanti užívány, tedy je užívám také).

Není třeba uvádět jednotlivá názorová hlediska do konfrontace a je již předem patrné, že se vesměs jedná o názory nepoučené, subjektivní a věci nediskutované, zkrátka: proti gustu žádný dišputát, jak by řekl lidový klasik. Je znát naprostá absence socioestetických fenoménů, jinak naprosto nezbytných při umělecké tvorbě. A pokud jde o hudbu liturgickou, jiná než umělecká by se neměla vůbec pěstovat.

Stačí jediný pojem: asociace. K čemu marné filipiky proti kytarám (chudák kytara, ta přeci za to vůbec nemůže) a na druhé straně obhajoba tzv. rytmické hudby, když je zřejmé, že jde vlastně o celý žánr, v němž je ukryto celé spektrum popmusic.

Jen zoufale diletantský skladatel by napsal slavnostní fanfáru ve funerálním rytmu, jen zoufalec by citoval taneční hudbu při lyrické scéně. Čeho však jsme při liturgii svědky? Rekreační a taneční hudba chválí a klaní se a vzdává díky Bohu, Otci všemohoucímu. Zákon asociace je zcela ignorován. Hudba, spojená všemi komponenty s pocity, náladami a duchem liberálního odduchovnělého světa má probouzet mysl k věcem posvátným!

Jak hrubé to nedopatření. Zavírání očí, uši jsou již zavřeny, nemůže přinést dobré ovoce. Zde pomůže jen odvaha. Kristus věděl, že mladík smutně odejde a přesto mu řekl jdi, rozdej... a následuj mě. Mohl odpovědět vlídněji, aby mladík neodešel. Odpověděl tak, jak odpověděl. Bojíme-li se, že mladí odejdou, budou-li na ně kladeny určité nároky, pak není něco v pořádku.. Snaha, aby se cítili dobře jako ve svém volném čase je natrvalo nepřitáhne. Stejně odejdou. Rytmická hudba je udrží jen jako exhibice.

CAESAR NON SUPRA GRAMATICOS. Ani Cézar nemůže změnit gramatiku. Tím méně hudební logiku. A nejen on. Nikdo.
 
Comments