Kvalita, vhodnost, hodnota

diskusi, ke které dal podnět článek Bohuslava Korejse v časopisu Varhaník a kterou můžeme charakterizovat pojmem „K nebesům dnes zaleť písni“ se objevilo několik slov – pojmů, jejichž libovolným zaměňováním můžeme diskusi jen gordicky zauzlovat. Jde o pojmy „kvalita“ „vhodnost“ a „hodnota“. Pokusím se tedy jakousi neumělou esejí, při které zmobilizuji jak své chatrné znalosti z filosofie (ontologie, filosofie jazyka i axiologie) i selský rozum, rozmotat tento uzel, než se stačí dostatečně zasukovat.
 
Bohuslav Korejs píše „Dnes si však máte něco přečíst o kvalitě a vhodnosti jednotlivých kostelních písní a sborů. .... Zatímco u výrobků stanovení jejich kvality a použitelnosti bývá dosti snadné, v oblasti duchovní hudby hranice vhodnosti a nevhodnosti nevnímáme všichni úplně stejně. .... Zpět k rozlišení kvality kostelní písně. Nutně musíme přistoupit k velikému zjednodušení. Stanovme si tři základní kategorie. Píseň může být a) vhodná, b) méně vhodná, c) nevhodná.“

Jiří Hájek ve svém textu se důsledně drží posuzování vhodný - nevhodný. Hodnota se mu tam připletla jen v citaci úvodu ke kancionálu Povyšuje jej na zpěv liturgický, a klade proto zvýšené nároky na jeho hodnotu hudební i textovou...... K konfusím se vrací až Radek Rejšek ve své reakci z 24.10.2006: „Přiznám se, že sám za sebe bych si netroufl hodnotit kvalitu nejen písně (obecně jako drobné formy), ale jakéhokoliv hudebního projevu vůbec podle kritérií poněkud úzce slohově zaměřených. Mám za to, že bychom se možná za nějakých 100 let (spíše však mnohem dříve, možná již za 30 let) velmi divili (pokud bychom se toho dožili), co bude považováno za hodnotu a co ne. Ani já jsem se tomu nevyhnul a doporučuji „Nabídněme lidu píseň liturgicky vhodnou a umělecky hodnotnou.....“

Zkusme tedy začít tou kvalitou. Kvalita je vlastnost, která vypovídá o míře, která disponuje dané jsoucno (věc i nevěc) pro užití k činnosti, ke které je určeno. Kvalitní kleště na vytahování hřebíků jsou kleště, které dobře slouží k vytahování hřebíků. Kvalitní jídlo slouží dobře nasycení, kvalitní oděv je ten, který hřeje, je-li to oděv do zimy, který dobře vypadá, je-li to oděv společenský, který nepřekáží pohybu, je-li to sportovní úbor. Který něco vydrží. Kvalitní téměř vždy znamená, že je „dobře udělaný“. Pokud tedy budeme hovořit o kvalitě hudby, znamená to, že je dobře udělaná (napsaná i interpretovaná) v kontextu příslušného žánru. Kvalitní symfonie se bude lišit od kvalitní dechovky nebo i od kvalitního šlágru, tak jako se kvalitní kombinačky budou lišit od kvalitních zubařských kleští. Srovnávat kvalitu napříč žánry je nesmyslné, je to jako zkoumat, zda je voda více mokrá než prase tlusté. Uvnitř žánru kvalita srovnávat jde, je to úkol jak profesionálů (kontrolorů či kritiků), tak prostých uživatelů (Sakra, Franto, co je to za kleště!).

Ze všech tří termínů, o kterých uvažujeme, je termín kvalita nejvíce objektivní. Vztahuje se k jsoucnu (artefaktu) samotnému. Kleště k vytahování hřebíků jsou kvalitní či nekvalitní zcela nezávisle na tom, kdo ty hřebíky s nimi vytahuje, za jaké situace je vytahuje a co si o tom vytahování myslí.

Dalším, poměrně jednoduchým pojmem je vhodnost. Hodnotí použitelnost stejného jsoucna, o kterém jsme uvažovali v minulém odstavci, k nějakému konkrétnímu účelu. Nůžky jsou vhodným nástrojem na stříhání. Vhodnost je tedy vlastnost kontextuální. Vždy jde o hodnocení vztahu objekt-účel(situace).

Jaký je vztah kvality a vhodnosti? Je jen velmi volný. Kvalitní nemusí být vhodné a vhodné nemusí být kvalitní. Sebekvalitnější potápěčská kombinéza je nevhodná pro oblečení na udělování státních vyznamenání. I velmi nekvalitní společenská oděv je pro tuto příležitost daleko vhodnější. Naprosto nekvalitní sada hodinářských šroubováků je daleko vhodnější pro spravování budíku než sebekvalitnější kovářské kladivo. Právě tak v hudbě. Nesporně kvalitní Beethovenovy symfonie je nevhodná na vesnické taneční zábavě. I velmi nekvalitní kýčovitý valčík vyhoví daleko lépe. Dokonce neplatí ani to, že pokud jsou k dispozici dva vhodné prostředky, měl by vždy dostat přednost ten kvalitnější. Pokud chci fotografovat jak slíždíme na kanoi řeku, nepoužiji zpravidla ten nejkvalitnější fotoaparát, který mám k dispozici, přestože možné fotografie nebudou tak kvalitní.

 Nejsložitější je to s hodnotou. Předesílám, že předmětem úvah není hodnota (hodnoty) samy o sobě, v tom smyslu, že „někdo vyznává jisté hodnoty“. Hodnotu myslím opět jako charakterizaci – vlastnost jiného předmětu. To a to je hodnotné, to a ono je naopak nehodnotné.

Kdybychom se podívali prostřednictvím Googlu na jaké hodnoty můžeme v textech na webu narazit, zjistíme, že na nejrůznější. Když odmyslíme ty nejčastější – ekonomické (hodnota zboží, účetní hodnota) a dobře definované hodnoty matematické a fyzikální (absolutní hodnota, střední hodnota ...) – zjistíme, že ve většině případů má u sebe hodnota ještě nějaké adjektivum. Hodnota umělecká, historická, kulturní, ekologická, užitná, sběratelská. To vše jsou pojmy, kterým velmi dobře rozumíme. A dokonce se o mnohých z nich dokážeme dohodnout, zda takovou (třeba historickou) hodnotu daný předmět má. A nebo si dokážeme představit odborníka, kterého se na to zeptat. Ale co je to hodnota jako vlastnost bez přívlastku?

Mají se jednotlivé snadno uchopitelné hodnoty s přívlastkem k hodnotě vůbec jako jednotlivé druhy k rodu? Znamená to, že nějaký předmět má uměleckou nebo užitnou hodnotu automaticky to, že má hodnotu, že je „hodnotný“? Nebo aby byl předmět hodnotný, tak mu nesmí žádná z jednotlivých hodnot scházet?

Našel jsem jednu takovou, podle mého názoru docela dobrou definici, která může být východiskem našich úvah:
Hodnota - významový útvar/proces, který spočívá v uvědomění si/uvědomovaní si schopnosti nějaké entity uspokojit/uspokojovat potřebu, a to buď bezprostředně, nebo svými důsledky. Určování hodnoty je hodnocení.

Hodnota tedy popisuje vztah subjektu k hodnocenému předmětu. Je to vztah subjektivní nebo když se hodnocení mnoha subjektů shodují, tak intersubjektivní. Pěkný anonymní text jsem nalezl na stránkách Masarykovy univerzity a pro jistotu jej raději kopíruji, aby z webu časem nezmizel, jak to mají ty nejlepší tety ve zvyku.

Přiznávám se bez mučení, že označení nějaké věci za „hodnotnou s přívlastkem“ natož pak „hodnotnou bez přívlastku“ ve mě vzbuzuje vždy jistou ostražitost. Zvláště pak, pokud je použito jako důvod k tomu, že bych i já měl tudíž touto hodnotnou věcí začít (konečně) uspokojovat i potřeby své. Trochu mi to evokuje postupy, které na mě byly užity v mateřské školce, abych změnil svůj postoj k drožďové polévce. Argumentace hodnotou přichází na pořad většinou tehdy, když selžou argumentace jiné. V životě na mě nikdo nezkoušel argumentovat hodnotami, pokud šlo o řízek s bramborovým salátem, který mi prostě chutná, o obrazy Pietra Bruegela,  které se mi prostě líbí, o zboží, které bych si rád koupil. Argumentace hodnotou přichází zpravidla tehdy, když sami něco za hodnotné nepovažujete, tedy neuvědomujete si schopnost předmětu uspokojit vaši potřebu.

Ještě horší a beznadějnější situace nastane, pokud se někdo pokouší vymluvit VÁM užívání nějaké věci s tím, že není hodnotná, právě když se vám líbí a chutná. Může vám vymluvit kvalitu (demonstrovat nekvalitu), může vám vymluvit vhodnost, ale nemůže vám vymluvit hodnotu.

Tím samozřejmě neříkám, že není možná výchova k hodnotám. Je možná, je dokonce velice žádoucí. Ale výchovu k hodnotám nelze dělat přikazováním hodnot vychovatele a vymlouváním hodnot vašich. Tímto způsobem lze dosáhnout povětšinou jen vzpoury proti hodnotám takto propagovaným. Jako ve mě nastala vzpoura proti hodnotám drožďové polévky. Výchova k hodnotám musí vždy začít tím, že naučíte druhého rozpoznávat hodnoty v tom, co se jemu líbí a jemu chutná.

Hodnoty se dají nabízet, můžete druhému pomoci v tom, aby je sám objevil. To je ovšem dlouhodobý a složitý proces, který právě proto dnes téměř nikdo nedělá. A proto mu také nezbývá, než aby si poplakal na rameni toho, kdo s ním jeho hodnoty sdílí.

Přiznejme si, že my, chrámoví hudebníci, máme k takovému vzájemnému plakání na ramenou silné tendence. Jeho alternativou je zpravidla zuřivá polemika nebo ostentativní ignorování. Buďme tedy vděčni za každý náznak diskuse a komunikace jiného druhu.
 
Comments