Hudba - znak, který nic neoznačuje?

Název článku je poněkud provokativní, neboť skutečnost označování, existence vztahu mezi znakem a tím, co je jím označeno, je součástí vymezení pojmu znak. Uveďme si jednu z dodnes nosných definic: „Znak je totiž věc, která působí, že člověku vytane na mysli kromě představy, kterou vnuká smyslům, ještě něco jiného.“ (Augustin, Křesťanská vzdělanost = De doctrina christiana) Znak je tedy znakem proto, že existuje vztah mezi ním a věcí, kterou označuje. Představa znaku, který by nic neoznačoval, je stejně absurdní jako představa, že by existoval syn, který by neměl matku.

Setkáme-li se proto s tvrzením, že hudba je uměním, které nic neoznačuje, které je sémanticky zcela prázdné, pak toto tvrzení popírá znakový charakter hudby. To ovšem koliduje s všeobecně rozšířeným přesvědčením, že každé umělecké dílo je znakem, a de facto popírá smysl disciplíny, která se nazývá hudební sémiotika.

Klasická estetika operuje s pojmem mimesis - nápodoba. Její hlavní představitel Aristoteles považuje umělecké dílo za napodobení skutečnosti. Pud, který člověka vede k napodobování, je podle něj přirozený a vede k poznání. Napodobování však nechápe jako prosté kopírování skutečnosti. Umělec podobně jako filosof vychází ze smyslového vnímání a postupuje k obecným pojmům, skrze smyslové proniká k tomu, co je obecné a podstatné. Napodobením umělec vyjadřuje nějakou pravdu skutečnosti. Umění nezobrazuje jednotlivé předměty, ale jejich ideje - typy. Původ uměleckého díla je v umělci, v něm se zrodí idea uměleckého díla tím, že se snaží napodobit konkrétní věc. Umělec pak tvoří podle této své ideje, v níž má výtvor svůj původ.

Pro vyjádření vztahů, které jsme popsali, můžeme pro zjednodušení využít námi modifikovaného trojúhelníku reference britských estetiků C. K. Ogdena a I. A. Richardse:

Vztah napodobené věci a znaku – uměleckého díla je zprostředkován skrz umělcovu ideu. Umělec se setkává s krásou věci, ve své duši ji přetváří v ideu uměleckého díla, kterému pak svou činností dává hmotný výraz za využití prostředků, jakými jsou barva, tón či pohyb.

Malířství podle Aristotela napodobuje pomocí barev a tvarů věci, které jsou mimo nás, hudba napodobuje věci vnitřní - mravy a naše duševní hnutí. Podobně uvažuje i George Santayana: „Hudba je prostředek, jak vyjádřit naše vnitřní city, aniž je vážeme k událostem nebo předmětům světa vnějšího.“(Santayana, G. Essaye o filosofii, náboženství a umění, s. 218)

Ale podívejme se do 20. století. Jan Mukařovský považuje umělecké dílo za znak kolektivního povědomí. Podobně smýšlejí i tvůrci tzv. interpersonální hypotézy hudební sémantiky, mezi něž patří Jarmila Doubravová a Ivan Poledňák. Podle této hypotézy „...hudební tvorba představuje obrazné vyjádření skladatelova skupinového schématu a jeho proměn, nebo jinak řečeno, proces naplňování určitých interpersonálních tendencí. Analogicky je tomu s posluchačem, který k hudbě (mj.) přistupuje tak, že v ní hledá a nalézá herní substituci bohatě strukturovaného interpersonálního dění [...], jež ho vtahuje do sebe, vede ke spoluúčasti, k porozumění, k zaujetí postoje atp. Tato myšlenka navazuje na afektovou teorii a vůbec koncepce zdůrazňující emocionální působení hudby. Novost přístupu, s nímž u nás v 1. pol. 60. let vystoupila skupina F. Knobloch (psychiatr), M. Poštolka (muzikolog) a J. Srnec (psycholog), tkví v tom, že zatímco dříve se kladla otázka, jaké city hudba vyjadřuje, hypotéza prohlašuje, že ‚...hudba ikonicky signifikuje interpersonální tendence subjektu a jím představovaného ,generalizovaného druhého‘ (Knobloch ad. 1968: s. 381)“ (Poledňák I. ABC : Stručný slovník hudební psychologie, s. 168-169).

Setkáváme se občas s tvrzením, že hudba nic nepředstavuje, a proto nemůžeme rozhodovat, který hudební žánr je vhodný do kostela a který ne. Ve světle toho, co jsme si uvedli, vidíme, že to není tak docela pravda. Můžeme naopak tvrdit, že určitá hudba je hudbou duchovní, vhodnou pro liturgii a některá nikoliv. „Právě svou citovostí se hudba hodí ke všem vášnivým příležitostem: k hudbě tančíme, při hudbě se modlíme, s hudbou oplakáváme mrtvé, a čím méně se hodí slova nebo nějaké vnější skutky k situaci, tím vděčnější je hudba.“ (Santayana, G. Essaye o filosofii, náboženství a umění, s. 220) Že pro každou příležitost se hodí jiný typ hudby, nemusíme snad připomínat.
 
Převzato z: Psalterium folia, roč. 1, č. 1/2007, Dostupné z WWW: http://zpravodaj.sdh.cz/files/ps_1_07.pdf
Comments