Nejkrásnější částí života bývá dětství. Na dětství se vzpomíná s láskou a s jaksi přirozeným nadržováním skutkům veselým, prosvětleným a bezestrastným. Vzpomínky na výprasky tonou v humorných polohách a strach ze strašidel je milou vzpomínkou. Pokud někdo neztrávil dětství v koncentračním táboře nebo v krytech při bombardování, vzpomíná na dětství rád, a rád si hodně přikrašluje.

Platí to i o Boženě Němcové. Co na tom, že Babička byla pravděpodobně nesnášenlivá pětačtyřicetiletá ženská, že Staré Bělidlo bylo úplně jinde, než kam se za ním vypravujeme dnes. Že po tom, co skutečné Bělidlo muselo ustoupit skleníku pro přezimování panského rostlinstva, musela celá Panklovic rodina žít ve 2+komora v suterénu zaměstnanecké bytovky, zvané Ratejna.

Babiččino údolí, to je jakýsi ráj přívětivosti. Neširoký jez na nevelké řece, údolí prostorné roztomile, nikoli rozlehle, proud v náhonu svižný, ale ne divoký. Okolí je přechodem mezi horami a nížinou. A jakoby Babiččino údolí vypadlo z oka Babiččiným vzpomínkám. Lid je pracovitý a skromný. Je zdravě hrdý, ale do žádné velké rebélie se nepouští. Babička je dobrá, Habsburk Josef je dobrácký lidumil, mlynářova rodina je príma a paní kněžna je laskavá. Do židovské otázky se Babička nepouští.

Babička byla zfilmována za nacistické okupace, byla zpracována kinematografií socialistickou. Až se objeví na plátnech jako nový hit, nestane se bestsellerem ale nebude to ani propadák. A budeme se na ní těšit, jako se děti těšívají na prázdniny u babičky na venkově.