Centrum Palmovka pohledem architekta Andreje Fencla

Umístění úřadu Městské části Praha 8 v plánovaném objektu budovy s kancelářskými a komerčními prostory na Palmovce

Stavba nové radnice patří k nejprestižnějším architektonickým veřejným zakázkám. Její přípravě, formulování stavebnímu programu a prezentaci záměru veřejnosti by měla být věnováno úsilí, které by garantovalo kvalitní a racionální řešení s dlouhodobou perspektivou bezproblémového užívání stavby. Budova radnice musí v první řadě důstojně reprezentovat městskou samosprávu před občany, jejímž potřebám jsou úřady uvnitř budovy určeny.


Spojení této primární funkce s prvkem velkého komerčního centra se zdá být skutečně odvážným experimentem. Na základě experimentů ve stavebnictví a urbanismu došlo po druhé světové válce k velkému množství omylů. Prokazatelně se zjistilo, že mnohem lépe fungují tradiční koncepty řešení. Jak bude v realitě vypadat koexistence supermarketu, restaurací a obchodních jednotek s veřejnou institucí v jedné budově? Pokud budeme předpokládat, že komerční funkce budou odpovídat kupní síle obyvatel ve spádové  oblasti, potom nelze čekat, že by zde vznikl podobný shopping mall jako městském centru. Velmi těžko lze pro takovéto spojení komerční a veřejné funkce hledat referenci, která by prokazovala, že toto řešení bude životaschopné a přinese proklamovanou finanční návratnost investovaných veřejných prostředků. I kdyby v současnosti existovala reálná poptávka po kancelářských a komerčních plochách, není  možné garantovat, že tato poptávka bude existovat v době dokončení budovy tj. za 3-4.roky. Tisíce metrů čtverečních neobsazených kancelářských ploch na opačném předmostí Libeňského mostu, pro které se nikdy nepodařilo najít nájemce by měly být varováním před iluzí rychlé finanční návratnosti. Nebylo by pro důstojnost úřadu městské samosprávy v očích veřejnosti lépe, kdyby sdílela jednu střechu například s pobočkou městské knihovny a komerční funkce nebyly v plánované budově převažující, ale byly maximálně doplňkové v úrovni parteru?


Dostupné informace o navržené polyfunkční budově na Palmovce jsou vzhledem k schematičnosti a nedostatečné podrobnosti zpracování zcela nedostatečné pro seriozní analýzu kvality navrženého  architektonického řešení.  Rozsah zpracování odpovídá více snaze obhajovat ekonomickou stránku návrhu a její ne zcela přesvědčivou ekonomickou rentabilitu, nikoliv však přesvědčivě prezentovat urbanistické a architektonické řešení, které bude mít dlouhodobý dopad na život celé městské části. Prezentace investičního záměru, která by měla být přesvědčivým dokladem pro schválení zastupitelstvem a zároveň plně obhajitelným dokumentem před veřejností, odpovídá svoji formou spíše podkladu k zadání architektonické soutěže. Umístění a hmotové řešení nové budovy radnice městské části nejsou přesvědčivé zejména z toho důvodu, že neexistuje možnost porovnání s dalšími návrhy, které by byly výsledkem architektonické soutěže.

 

Způsobem výběru architekta, kdy se vybíralo na základě netransparentních podmínek z úzkého okruhu ně­kolika „soutěžitelů“, byla opravdová soutěž se všemi jejími výhodami eliminována. Výběrová řízení, ve kterých je nabídka nejnižší ceny relevantním kri­tériem hodnocení, jsou vhodná např. při nákupu zboží nebo stavebních prací, kdy lze předepsat podmínky kvality dodávky. Kvalitu architektonic­kých služeb však předem stanovit nelze a podmínky jako např. reference nebo výše obratu uchazeče jsou diskriminační, omezují soutěžní pole, a jsou tedy nevhodné. Důsledkem nejsou úspory, ale zoufale nízká kvalita realizovaných staveb, které se kvůli špat­ným projektům prodražují daleko více, než se ušetří na projektu. Pro zadávání většiny veřejných zakázek v oblasti architektury, územ­ního plánování a některých technických staveb je nejlepším řešením soutěž o návrh. Vypisovateli architektonické soutěže přináší nenahraditelný zisk v podobě propracování úkolu z mnoha pohledů. Skýtá značnou naději směnit vynaložené finanční prostředky za optimální protihodnotu. Je to efektivní konání mířící k nejlepšímu zhodnocení cenných veřejných prostor nebo pozemků. Náklady na architektonickou soutěž představují zanedbatelné promile celkových nákladů na stavbu samotnou. Pro ilustraci problematiky novostavby radnice lze uvést několik příkladů budov srovnatelných svým významem s projektem plánované budovy na Palmovce.





 










Murcia, nová radnice  ( José Rafael Moneo,  1991-98 )


Pozitivně je možné hodnotit výstavbu nové radnice v Murcii od španělského architekta Rafaela Monea z 90.let minulého století. Přípravě projektu, včetně uspořádání architektonické soutěže, bylo věnováno odpovídající úsilí a čas. Výsledkem je racionálně řešená a po estetické stránce bezchybně navržená budova, která se dokázala dobře začlenit do mimořádně obtížného kontextu hlavního městského náměstí starobylého historického města. Pro případ uvažovaného záměru dostavby Staroměstské radnice lze budovu radnice v Murcii považovat jako vzor úspěšného projektu, kterému se ne jenom podařilo nezdevastovat historický kontext okolí, ale naopak dokázal vnést do tohoto prostředí novou kvalitativně rovnocennou vrstvu. Na rozdíl od běžné produkce architektury 90.let se nezdá, že by stavba začala po téměř 2.dekádách zastarávat.                                                                                   


Jako skutečně  odstrašující protiklad  lze uvést novostavbu Bostonské radnice z 60.let. Tehdy v době největšího rozkvětu poválečné modernistické architektury bylo rozhodnuto postavit novou moderní radnici v centru Bostonu, který je jedním z mála amerických velkoměst s dochovaným kompaktním historickým jádrem. Architekti Kallman a Mc Kinnell navrhli budovu plně v souladu dobovými trendy, stavba byla v době svého vzniku považována špičkové řešení o jehož kvalitě a správnosti nebyly v 60 . letech žádné pochybnosti. Ačkoliv Boston City Hall byla po své realizaci oceněna různými cenami a prezentovala se jako ikona betonového brutalismu, dnes po více než 40.letech je z ní prázdná, beznadějně technologicky i morálně zastaralá schránka. S výjimkou prezentace stavby od autorů, jinak renomovaných amerických architektů, lze dnes jenom těžko při hledání informací o budově najít nějaké pozitivní hodnocení. Stavba z pohledového betonu dokončená v roce 1969 trpí dle dostupných informací komplexním syndromem nemocné budov. Její provoz  je vzhledem k dobově módnímu řešení dispozice s nefunkčními volnými prostory a betonovým obvodovým pláštěm extrémně nákladný. Mezi obyvateli města je budova, zvaná také „Hall of shame“, krajně neoblíbená. Problém v současnosti není jenom samotná budova, ale také „plaza“ tj. obrovská dlážděná plocha v jejím okolí. Předimenzovaný veřejný prostor  navržený v duchu doktríny 60.let, se také nepodařil tak, aby fungoval podle představ autorů projektu. Nová radnice se nestala symbolem města, ale naopak symbolem krátké životnosti trendů moderní architektury a  ukvapeného rozhodnutí vedení města v roce 1961. Důsledky tohoto rozhodnutí dnes není snadné z finančních důvodů změnit ani v Massachusetts, které spolu s Novou Anglii patří dlouhodobě mezi nejbohatší regiony planety. Nedávný pokus prodat budovu soukromým investorům a přestěhovat radnici byl neúspěšný. V českém kontextu  lze  s úlevou konstatovat, že je dobře, že nedošlo k realizaci některého z vítězných návrhů soutěže na Staroměstskou radnici ze stejné doby, které byly navrženy v podobném duchu. Štěstí je to nejenom pro centrum Prahy, ale také pro samotné autory vítězných návrhů, kteří se realizací doživotně nekompromitovali tak, jako architekti Kallman a Mc Kinnell v Bostonu.

 

 

 Boston City Hall - současný stav


Architektonické soutěže


Architektonické soutěže jsou nejracionálnější způsob jak spravedlivě rozdělovat veřejné zakázky a těžit z pozitivních efektů soutěživosti. Operují se spektrem spolehlivých nástrojů a způsobů jak udržet "ducha spravedlivé soutěže" a omezovat diskriminaci a klientelismus. Jsou dobrým východiskem jak pro veřejný sektor vydobýt co nejlepší výsledek. Stav zadávání veřejných zakázek v České republice je alarmující. Z 1500 veřejných zakázek na projekty ročně je u nás zadáno prostřednictvím architektonických soutěží jen zlomek. V roce 2011 to bude pravděpodobně pouze jednociferné číslo, tato skutečnost dokládá prohlubování popsaného problému v oblasti státní správy a městských samospráv. Přitom se jedná o naprosto samozřejmý model fungující ve všech vyspělých zemích. Pokud už dojde k nějakému typu výběrového řízení, téměř vždy je bohužel hlavním kritériem posuzování nikoli konkrétní řešení stavby, ale jen obchodní parametry (cena projektu, výše obratu firmy, zkušenost s podobnou zakázkou, portfolio atd.). Často tak dochází kvůli nedůsledné a netransparentní přípravě zadání zakázky zbytečnému proinvestování finančních prostředků.


Od poloviny 19. století, kdy architektonické soutěže zdomácněly u nás i v ostatním vyspělém světě, byly vnímány nejen jako dobrá cesta ke vzniku znamenitých děl, ale i jako nástroj efektivního zadávání významných veřejných zakázek. Architektonická soutěž se od podstaty odlišná od ostatních typů veřejných soutěží nebo zadání. Vyhodnocení je mezi návrhy, nezávislé na osobách tvůrců (nerozhoduje se o osobách ale o řešeních) není při ní rozhodováno na základě minulých "zásluh" osob a referencí, které naprosto negarantují kvalitní řešení, ale na základě pohotového aktuálního přístupu a konkrétní situace zadání.


Soutěž o návrh umožňuje opravdovou transparentnost, odborné a korektní hodnocení nabídek podle mnoha kritérií, díky čemuž se těchto soutěží účastní nesrovnatelně vyšší počet uchazečů než jiných výběrových řízení. Ve vyspělých zemích je soutěž o návrh zcela běžná a úroveň realizací veřejného sektoru tomu odpovídá. Dlouhá tradice soutěží u nás, díky které bylo realizováno velké množství kvalitních veřejných staveb, byla bohužel v poslední dekádě přerušena. Konkrétní situaci přiměřené užití soutěže o návrh je nikoliv primárně v zájmu architektů jako stavu, ale výsostně v zájmu veřejném. Architektonická soutěž je vyhodnocována užitím dlouhodobě ověřených a mezinárodně sdílených pravidel porotou, která se skládá ze zástupců vypisovatele (investora), a nezávislých odborníků (architektů, urbanistů, dopravních expertů, odborníků na památkové otázky).


Krátká úvaha na závěr


Pokud nebude záměr výstavby budovy radnice na Palmovce jako celek odpovědně a uvážlivě posouzen, již krátce po realizaci se může zjistit, že se jedná o megalomanskou a nepotřebnou stavbu s od počátku nesmyslně zadaným programem . Jméno věhlasného a renomovaného autora nemůže být garancí vzniku kvalitní významné veřejné stavby, pokud nebyl tento tvůrce vybrán na základě regulérní veřejné architektonické soutěže. Pouze na základě porovnání s dalšími soutěžními návrhy je možné posoudit, zda je navržený koncept řešení opravdu tím nejlepším. I nejvýznamnější světoví architekti, kteří svou tvorbou významně ovlivnili celé 20.století, se dopustili omylů a to zpravidla v době, kdy jim byl projekt zadán bez soutěže na základě věhlasu jejich referencí. Uživatelé jejich staveb zůstávají a potýkají se s nedostatky jejich návrhů, ačkoliv jejich autoři již dávno nejsou mezi námi. Koncept městského domu s obřími hodinami od Josefa Pleskota může dnes být na první pohled zajímavou soudobou architekturou. Opravdovou kvalitu se ovšem nepodařilo ověřit v soutěži, která by možná přinesla lepší řešení, nebo by minimálně umožnila porovnání a legitimizovala vybraný návrh.


Ing. Arch Andrej Fencl

Použité prameny :

Sborník ČKA : Architektonické soutěže, 2010

Jan Sapák: Architektonická soutěž : mocná čarodějka. ERA VII, 2007, č. 1, s. 53-56

David Dvořák: Soutěž o návrh. Veřejné zakázky, 2007, č. 6, s. 13

Petr Serafin,David Dvořák: Zadávání veřejných zakázek ve stavebnictví. Praha (ABF) 2009.

Hilde de Haan, Ids Haagsm: Architects in competition: international architectural competitions    of the last 200 years, Londýn, (Thames and Hudson) 1988.

Comments