My třeťáci a čtvrťáci máme občas pocit, že krkolomná cesta našeho rozjetého studijního vlaku nemá obdoby ani konce. Existují ovšem okamžiky, kdy dostaneme možnost na chvíli se zastavit a zamyslet se nad tím, co je pro nás v životě vlastně opravdu důležité a jak by se to dalo skloubit s budoucím studiem na vysoké škole. V mých očích právě takovým momentem byla nebývale osobní přednáška absolventa našeho gymnázia a generálmajora v. v., pana Jiřího Vernera, která proběhla v úterý 21. února (více o jeho profesním životě viz odkaz https://sites.google.com/gypri.cz/gypri120/verner).

Přednášející vyprávěl svému publiku o vlastní filozofii života, akorát z poněkud odlišné stránky, než jeho posluchači obvykle očekávali. Mluvil o členech rodiny, o přátelích a bývalých spolužácích, o blízkých lidech, s nimiž už nikdy nedostane možnost znovu se setkat, a o tom, že „ta nejhorší zkušenost, je zkušenost žádná“. Ve svém upřímném projevu se nijak zvlášť neprezentoval jako letec, faktických poznatků a vstupů z profesního života obsahovalo jeho povídání pramálo. Některým studentům se tedy mohlo zdát, že se ničemu nepřiučili a že ony dvě hodiny mohli strávit mnohem efektivněji. Nicméně dle mého názoru přednáška rozhodně nebyla nějak povrchní nebo naučně mdlá. Třeba bylo jejím cílem jediné, a to ukázat nám ryzí podstatu toho opravdového vzlétnutí mezi mraky, kam se zkrátka nedostaneme jen díky jakési šťastné náhodě.

Jiří Verner po celou dobu působil jako úplně obyčejný člověk, co se po několika letech vrátil na Masarykovo gymnázium, které mu kdysi dalo důležité základy pro jeho budoucí směr neboli pro tu nádhernou a příznačně pojmenovanou cestu do oblak. Samozřejmě se k němu dostalo velké množství nefalšovaného štěstí, o tom není pochyb, mezi svými byl tím vyvoleným, který se nakonec opravdu objevil tam, kam se dříve dostat chtěl. Proto se mi, osobně zdálo až neskutečné, s jakou skromností a pokorou do naší auly vstupoval a zase s nimi odcházel. Zanechal v nás jedno významné uvědomění, a sice že kariéra a nekonečné spektrum znalostí nejsou všechno. Ne, když je člověk nemá s kým sdílet.

A proto se sluší poděkovat paním učitelkám Markétě Cvičkové a Mileně Hyklové (a samozřejmě také samotnému Jiřímu Vernerovi) za předložení milého důkazu, že fakta nejsou to jediné, co se na svém příborském gymplu máme možnost naučit.

Jana Netušilová, septima