Ještě nevím, jak se k tomu nějak šikovně dostat. Čím ote-
vřít. Abych neprozradil hned na začátku... Ale možná to
prostě udělám. Bylo to vážně dobré. Silné. A jsem z toho
Jak se to stalo? V první řadě, od první scény, timing. Ve
výborně sestříhaném zvuku nahraných výpovědí (mimo-
řádně se mi líbil veškerý sound design) i v hromadném
křičení na prvního protagonistu-ženicha. Ocenil jsem, že
ten křik nepřestal, když už by se zdálo, že by mohl, ale šel
ještě kousek dál, vyšponoval se malinko víc, trochu pro-
zkoušel hlasivky, a pak až ztichnul. O chlup později, než
bych čekal, a právě proto v ten správný moment.
Dále, humor. Že je něco smrtelně vážné ještě nezname-
ná, že se to musí podávat vážně. Jedny z nejposvátnějších
momentů, které v divadle zažívám (ve smyslu, že jsou mi
cenné a vzácné), jsou ty, kdy se musím smát něčemu hlu-
boce smutnému a čím víc se směju, tím větší prožívám
smutek. Najednou tyhle dvě emoce nestojí v protikladu,
ale jsou komplementární, obě rozeznívají něco, co je ve
mně, co sám nedokážu odemknout. Přesně to jsem zaží-
val v mnoha scénách: při svatbě, ve většině školních scén
i na demonstraci, která byla obzvlášť intenzivní a děsivá.
Skvěle napsané dialogy, resp. všechny textové plochy.
Akorát dlouhé, vtipné, psané s citem pro jazyk. Krása.
Ale hlavně. Od začátku bylo jasné, že tu o něco půjde.
Že tady někdo má naléhavé sdělení, které potřebuje
vykřičet do světa. CO SE TO TU SAKRA DĚJE?! CO JE TO
ZA NESMYSL?! PROČ SE VŠICHNI TVÁŘÍTE, JAKO ŽE JE TO
Ano, ono je to možná trochu banální, upozorňovat na to,
že školní systém zabíjí lidi, že starší lidi si na mladých vylé-
vají svoje nejistoty a chovají se k nim jako k podřízeným,
že všechny ty starostlivé otázky, které na začátku slyšíme,
opravdu nikdy nikomu nepomohly ke štěstí a že bychom
se – ale sakra už! – možná měli na všechny ty nesmysly o
úspěšném životě zvysoka vykašlat, vystrčit si hlavy ze zad-
ků, začít pěstovat ředkvičky, dávat si DVACET, mít se rádi,
netrpět úzkostmi, atd.... Ale vlastně jsem si říkal, když
jsem tam tak seděl, ponořen, že ne, že tohle by neměla
Druhá věc je, že ten problém se nevyřeší tím, že si ho
uvědomíme. V tomhle, souhlasím s porotou, byl pro mě
lehce neuspokojivý konec inscenace, očista, která půso-
bila trochu naivně, disproporčně. Jestli je to s některými
aspekty našich světů opravdu takhle špatné, jestli je tu
skutečně nějaká hluboce zakořeněná systémová zkaže-
nost, tak to řešení nemůže být tak jednoduché. I když –
na druhou nebo třetí nebo kolikátou stranu – teoreticky
by to přesně takhle jednoduché být mohlo.
A ještě jedna poznámka na závěr. Občas na přehlídkových
diskusích o podobně naléhavých inscenacích zaznívají od
lektorů dosti zvláštní nespokojenosti s tím, proč se mladí
lidé věnují „depresivním tématům“, vždyť přece to není
všechno jenom zlé... Na to lze podle mě poděkovat, po-
slat klíčenku a máme-li zvláště hodnou náladu, tak třeba
vysvětlit, že ano, velká spousta věcí kolem nás je supr
čupr, ale to neznamená, že nás nemůže hluboce mrzet/
DS Stopa z libereckého gymnázia mě potěšila tak, jako
mě těší každá originální autorská inscenace, ve které
tvůrci sdělují vlastní témata, jež je zajímají, vzrušují, mrzí
či provokují. Protože právě tento typ představení bezpo-
chyby patří na Mladou scénu nejvíce. Mnohdy je obtížné
a vlastně nespravedlivé porovnávat práci souborů ze
ZUŠ, kde spolu lidé pod jednotným vedením spolupracují
mnoho let, a tudíž na sebe slyší, s náhodně seskupením
gymnazistů z jednoho či dvou ročníků, kteří se dali do-
hromady možná jen pro tu jedinou inscenaci. A to často
bez znalosti základních technických dovedností, důleži-
tých pro divadelní produkci.
V tomto případě se to ovšem povedlo výborně. Tahle
skupinka mladých lidí vytvořila inscenaci Koleje beze
smyslu formou devising theatre (typ divadla, na němž
se svými nápady a aktivní kreativitou podílejí všichni bez
rozdílu), kolektivní režie i herectví. Vznikla tak inscenace,
která vypovídá o pocitech a trápeních mladých lidí, jejich
komplexech, osamělosti, touze začlenit se do kolektivu, a
přitom si zachovat svou individualitu, s velkou invencí a
zároveň energií, která se přirozeně nese z jeviště do hle-
diště. Přitom je základní princip jednoduchý. Protagonisté
v bílých tričkách jsou společností, lidmi, kteří je obklopují,
mnohdy anonymními, ale i příbuznými a kamarády, do-
slova „otravováni“, a manipulováni do situací, které jsou
jim nepříjemné, a kdy mnohdy proti své vůli se raději
přizpůsobí jen proto, aby jim ti okolo dali pokoj. To se na
scéně projevuje symbolicky tím, že jejich původně bílá
(čti nevinná) trička jsou postupně umazána, poskvrněna,
stejně jako jejich těla a tváře černou barvou.
Je to jasná symbolika toho, jak nám různá nepříjemná
setkání či konflikty v rodině i ve střetu s okolním světem
zprvu nenápadně, ale stále silněji vytvářejí skvrny na duši
i na těle. Ať už k těmto atakům člověk přistupuje jakko-
li, vlivu ostatních se nezbaví. Zvláště v mladém věku na
hranici mezi dětstvím a dospělostí se nejvíce stáváme
oběťmi takových útoků (ať je to úmyslná kritika srážející
sebevědomí, nebo dobře míněné rady, jejichž pravdivost
lze pochopit až poté, co si vlastním přičiněním nabijeme
ústa). Jednotlivé epizody se týkají nejen čistě osobních
věcí, vztahů (už někoho máš? proč ještě nikoho nemáš?)
nebo snahy vytvořit si vlastní budoucnost (zahození při-
hlášky na medicínu a přihlášení se na herectví), vzhledu
a schopností (kritika vzhledu a přijímací pohovor do
potenciálního pracovního poměru), ale jsou tu i obecněj-
ší problémy související se světem, který nás obklopuje
(viz inspirace demonstrací, kdy jednotlivci vůbec netuší,
proč tu vlastně jsou a koho oslavují či zatracují). A důraz
je dán i na vliv médií, která nás chtě nechtě ovlivňují (s
tím souvisí předehra, kdy se reportéři s mikrofonem ptají
přicházejících diváků, jak jsou spokojeni se svým životem,
kdy naposledy zažili pocit štěstí apod., a následně v úvo-
du představení zazní podobné typy odpovědí, které jsou
Je samozřejmé, že v takovém typu hry se nutně objevují
i banality či známá klišé, mnohokrát veřejně vyslovená
kritika, ale pokud protagonisté působí autenticky (tedy
berou problémy za své, a nepůsobí „nacvičeně“), je to v
pořádku. A když se navíc na konci dočkáme i jisté katarze,
kdy odhodlaní mladí lidé ze sebe smývají ony černé náno-
sy, které na počátku dospělého života nasbírali. I když pár
skvrn nezbytně zůstává, stávají se sami sebou, a tak jim