MLADÁ SCÉNA 2023

Hey, teacher, leave us

kids tf alone!

Ještě nevím, jak se k tomu nějak šikovně dostat. Čím ote-

vřít. Abych neprozradil hned na začátku... Ale možná to

prostě udělám. Bylo to vážně dobré. Silné. A jsem z toho

naměkko.

Jak se to stalo? V první řadě, od první scény, timing. Ve

výborně sestříhaném zvuku nahraných výpovědí (mimo-

řádně se mi líbil veškerý sound design) i v hromadném

křičení na prvního protagonistu-ženicha. Ocenil jsem, že

ten křik nepřestal, když už by se zdálo, že by mohl, ale šel

ještě kousek dál, vyšponoval se malinko víc, trochu pro-

zkoušel hlasivky, a pak až ztichnul. O chlup později, než

bych čekal, a právě proto v ten správný moment.

Dále, humor. Že je něco smrtelně vážné ještě nezname-

ná, že se to musí podávat vážně. Jedny z nejposvátnějších

momentů, které v divadle zažívám (ve smyslu, že jsou mi

cenné a vzácné), jsou ty, kdy se musím smát něčemu hlu-

boce smutnému a čím víc se směju, tím větší prožívám

smutek. Najednou tyhle dvě emoce nestojí v protikladu,

ale jsou komplementární, obě rozeznívají něco, co je ve

mně, co sám nedokážu odemknout. Přesně to jsem zaží-

val v mnoha scénách: při svatbě, ve většině školních scén

i na demonstraci, která byla obzvlášť intenzivní a děsivá.

Skvěle napsané dialogy, resp. všechny textové plochy.

Akorát dlouhé, vtipné, psané s citem pro jazyk. Krása.

Ale hlavně. Od začátku bylo jasné, že tu o něco půjde.

Že tady někdo má naléhavé sdělení, které potřebuje

vykřičet do světa. CO SE TO TU SAKRA DĚJE?! CO JE TO

ZA NESMYSL?! PROČ SE VŠICHNI TVÁŘÍTE, JAKO ŽE JE TO

NORMÁLNÍ A V POŘÁDKU?!

Ano, ono je to možná trochu banální, upozorňovat na to,

že školní systém zabíjí lidi, že starší lidi si na mladých vylé-

vají svoje nejistoty a chovají se k nim jako k podřízeným,

že všechny ty starostlivé otázky, které na začátku slyšíme,

opravdu nikdy nikomu nepomohly ke štěstí a že bychom

se – ale sakra už! – možná měli na všechny ty nesmysly o

úspěšném životě zvysoka vykašlat, vystrčit si hlavy ze zad-

ků, začít pěstovat ředkvičky, dávat si DVACET, mít se rádi,

netrpět úzkostmi, atd.... Ale vlastně jsem si říkal, když

jsem tam tak seděl, ponořen, že ne, že tohle by neměla

být banální zpráva.

Druhá věc je, že ten problém se nevyřeší tím, že si ho

uvědomíme. V tomhle, souhlasím s porotou, byl pro mě

lehce neuspokojivý konec inscenace, očista, která půso-

bila trochu naivně, disproporčně. Jestli je to s některými

aspekty našich světů opravdu takhle špatné, jestli je tu

skutečně nějaká hluboce zakořeněná systémová zkaže-

nost, tak to řešení nemůže být tak jednoduché. I když –

na druhou nebo třetí nebo kolikátou stranu – teoreticky

by to přesně takhle jednoduché být mohlo.

A ještě jedna poznámka na závěr. Občas na přehlídkových

diskusích o podobně naléhavých inscenacích zaznívají od

lektorů dosti zvláštní nespokojenosti s tím, proč se mladí

lidé věnují „depresivním tématům“, vždyť přece to není

všechno jenom zlé... Na to lze podle mě poděkovat, po-

slat klíčenku a máme-li zvláště hodnou náladu, tak třeba

vysvětlit, že ano, velká spousta věcí kolem nás je supr

čupr, ale to neznamená, že nás nemůže hluboce mrzet/

pekelně srát ten zbytek.

Lukáš Větévka

Skvrny na těle a na duši

DS Stopa z libereckého gymnázia mě potěšila tak, jako

mě těší každá originální autorská inscenace, ve které

tvůrci sdělují vlastní témata, jež je zajímají, vzrušují, mrzí

či provokují. Protože právě tento typ představení bezpo-

chyby patří na Mladou scénu nejvíce. Mnohdy je obtížné

a vlastně nespravedlivé porovnávat práci souborů ze

ZUŠ, kde spolu lidé pod jednotným vedením spolupracují

mnoho let, a tudíž na sebe slyší, s náhodně seskupením

gymnazistů z jednoho či dvou ročníků, kteří se dali do-

hromady možná jen pro tu jedinou inscenaci. A to často

bez znalosti základních technických dovedností, důleži-

tých pro divadelní produkci.

V tomto případě se to ovšem povedlo výborně. Tahle

skupinka mladých lidí vytvořila inscenaci Koleje beze

smyslu formou devising theatre (typ divadla, na němž

se svými nápady a aktivní kreativitou podílejí všichni bez

rozdílu), kolektivní režie i herectví. Vznikla tak inscenace,

která vypovídá o pocitech a trápeních mladých lidí, jejich

komplexech, osamělosti, touze začlenit se do kolektivu, a

přitom si zachovat svou individualitu, s velkou invencí a

zároveň energií, která se přirozeně nese z jeviště do hle-

diště. Přitom je základní princip jednoduchý. Protagonisté

v bílých tričkách jsou společností, lidmi, kteří je obklopují,

mnohdy anonymními, ale i příbuznými a kamarády, do-

slova „otravováni“, a manipulováni do situací, které jsou

jim nepříjemné, a kdy mnohdy proti své vůli se raději

přizpůsobí jen proto, aby jim ti okolo dali pokoj. To se na

scéně projevuje symbolicky tím, že jejich původně bílá

(čti nevinná) trička jsou postupně umazána, poskvrněna,

stejně jako jejich těla a tváře černou barvou.

Je to jasná symbolika toho, jak nám různá nepříjemná

setkání či konflikty v rodině i ve střetu s okolním světem

zprvu nenápadně, ale stále silněji vytvářejí skvrny na duši

i na těle. Ať už k těmto atakům člověk přistupuje jakko-

li, vlivu ostatních se nezbaví. Zvláště v mladém věku na

hranici mezi dětstvím a dospělostí se nejvíce stáváme

oběťmi takových útoků (ať je to úmyslná kritika srážející

sebevědomí, nebo dobře míněné rady, jejichž pravdivost

lze pochopit až poté, co si vlastním přičiněním nabijeme

ústa). Jednotlivé epizody se týkají nejen čistě osobních

věcí, vztahů (už někoho máš? proč ještě nikoho nemáš?)

nebo snahy vytvořit si vlastní budoucnost (zahození při-

hlášky na medicínu a přihlášení se na herectví), vzhledu

a schopností (kritika vzhledu a přijímací pohovor do

potenciálního pracovního poměru), ale jsou tu i obecněj-

ší problémy související se světem, který nás obklopuje

(viz inspirace demonstrací, kdy jednotlivci vůbec netuší,

proč tu vlastně jsou a koho oslavují či zatracují). A důraz

je dán i na vliv médií, která nás chtě nechtě ovlivňují (s

tím souvisí předehra, kdy se reportéři s mikrofonem ptají

přicházejících diváků, jak jsou spokojeni se svým životem,

kdy naposledy zažili pocit štěstí apod., a následně v úvo-

du představení zazní podobné typy odpovědí, které jsou

ovšem předtočené.

Je samozřejmé, že v takovém typu hry se nutně objevují

i banality či známá klišé, mnohokrát veřejně vyslovená

kritika, ale pokud protagonisté působí autenticky (tedy

berou problémy za své, a nepůsobí „nacvičeně“), je to v

pořádku. A když se navíc na konci dočkáme i jisté katarze,

kdy odhodlaní mladí lidé ze sebe smývají ony černé náno-

sy, které na počátku dospělého života nasbírali. I když pár

skvrn nezbytně zůstává, stávají se sami sebou, a tak jim

ráda zatleskám.

Jana Soprová