MAKROBIOTICKÝ CESTOPIS

Honza Jícha

Vždycky jsem chtěl mít nějaký geografický primát. A jelikož všechny ostrovy i sopky jsou už objevené, rozhodl jsem se, že budu první český makrobiotik, který dojede na konferenci do Holandska na kole. Pro tento projekt se ihned nadchlo několik dalších makrobiotiků, ale jejich nadšení opadlo, když se podívali do mapy.

Byl jsem tedy sám a na rozdíl od jiných cestovatelů mne při odjezdu neobklopovaly davy přející mi štěstí. Naopak moji nejbližší se mě snažili od cesty odradit, apelujíce na všechno možné od mého pokročilého rodinného stavu až po čerta, co nikdy nespí. Vypadalo to, že jet několik dní na kole po silničkách třetí třídy je nejen zbytečné, hloupé a nemakrobiotické, ale přímo nečestné a snad i nesportovní. Správný makrobiotik by týden počkal a pak přijel s ostatními autem, děla rada starších.

A že jsem makrobiotik na sobě pracující, a nikoli arogantní slepec, vyslal jsem vpředvečer cesty krátkou modlitbu: Milé Univerzum, je-li má plánovaná krasojízda v souladu s tvými zákony, probuď mě ráno v pět.

Spal jsem klidně a hluboce, a když jsem se ráno probral, byla venku ještě tma. Displej budíku ukazoval přesně 5.00.

Vyrazil jsem tudíž v pondělí 29. července v 6.15. Mé patnáctileté kolo značky Favorit, notně orezlé a polepené štítky z nádražní úschovny v Zadní Třebani, bylo obtížené spacákem, karimatkou, čtyřmi tričky a mikinou, jež měla sloužit hlavně jako polštář. Zbytek do patnácti kil výbavy tvořily potraviny, konzervy a hotové jídlo, kempový vařič, rádio, foťák a bible.

Ale slíbil jsem v titulku, že toto bude makrobiotický cestopis, a proto dovolte, abych přeskákal všechno nezajímavé a věnoval se nadále výhradně jídlu. Slibuji, že uvedu i všechny zajímavé recepty.

1. den. Pondělí.

Km 65 – Třemešná. Snídaně: ovesná kaše se zelím, mrkví a oříšky take-away (ještě z domova, v ešusu a v ručníku), pod mostem s výhledem na Berounku, poblíž přecpaného vodáckého kempu.

Dále po cestě omezené množství sezónních špendlíků mírného klimatického pásu v nejvyšším bodě zralosti a ve vyhovujícím horkém počasí, bohužel od silnice.

Km 108 – Krsy. Oběd pod kostelem: Suši koule a placky, láhev vody.

Recept na suši koule

Na plát nori rozprostřete vařenou rýži, na ni položte naloženou okurku, uzený tempeh, umebošku a hořčici. Zabalte do šišky o velikosti pořádné brambory. Jedna vystačí na jedno jídlo. Ale musím přiznat, že mně je udělala maminka.

Recept na placky

Smíchejte cokoli s čímkoli, přidejte sůl a česnek, vytvarujte placky a opékejte na oleji do libovolné barvy (dle výchozích surovin). Placky jsem si udělal sám, ale už nevím z čeho.

Poté krátký spánek, jablečný štrůdl a jelo se.

Km 145 – Prameny. Večeře: Suši koule a placky. Láhev vody.

Km 166 – Sokolov. Čaj. Typická hospodská anabáze:

- Prosil bych tři čtvrtě litru vroucí vody.

- Na co?

- Na čaj.

- A proč si nedáte normálně čaj?

- Protože ho chci tři čtvrtě litru.

- Já bych vám udělala tři.

- Ale já mám svůj.

Následuje úšklebek a do astrálu letí série nepublikovatelných myšlenek paní hostinské. Za chvíli mi lije do ešusu vodu a nic za to nechce. Makrobiotika a asertivita je někdy jedno a totéž.

Km 173 – kdesi. Nocleh na palouku. Je mi podivně, bolí mě nohy a neměl jsem se kde umýt. Lezu do spacáku a cítím se jako ponořený do másla. V širším okolí kolem mě jezdí noční závodníci a terénní čtyřkolky. Ráno nebudu mít kde cvičit. Co já jsem to za makrobiotika? A jiné existenciální otázky.

2. den. Úterý.

Start v 5.30. Vzhůru do hor.

Km 24 – Kraslice. Albert otvírá v 7.00, jsem první zákazník. Kupuju bílinskou kyselku a vařím čaj. Rada nad zlato: vařit čaj z minerálky není šikovné, protože oba druhy bublinek se pletou a výsledná chuť je poněkud léčebná.


Za hranicemi v Klingenthalu je ještě mrtvo, tamní Lidl otvírá až v 8. Myslel jsem, že odtud pofrčím z kopce do podhůří, a místo toho následuje 9km stoupák do lázní Schöneck. Čí to byl nápad, že si s sebou mám vzít hotové jídlo a další zavařené ve sklenicích???

V městečku padám na lavičku a snídám, co je nejvíc ke zkažení: Suši kouli, placky a štrůdl. Kolem lavičky šmejdí obecní počišťovač a do spár mezi dlažkami stříká chemikálii proti trávě. Nevynechá ani těch pár stébel přímo pode mnou.

Km 98 – Oběd ve vsi, do které jsem vůbec neměl zajet. Siesta opět pod kostelem, z oken vedlejšího domu zní klavír a operní árie. Pozor, inovace: K suši kouli a plackám si ohřívám zavařené fazole se zelím a s nepokrytou rozkoší vyhazuju první sklenici. Štrůdl a spánek, vše s doprovodem klavíru.

U benzínky jsem si z atlasu vypsal šňůru vesnic až k přehradě Hohenwarter Stausee, kde nejen přenocuju, ale také se konečně umyju! Cestou ale 5x defekt, duše je na odpis a plášť víceméně také. Kotvím v obci Lothra (km 135), hostinec U Starého pivovaru. Nocleh se snídaní za 22 euro, jemným nátlakem docílím 17 eur bez snídaně.

Večeře: Suši koule jsem dojedl k obědu, takže jen placky a štrůdl. Jsem všecek rozlámán, otlačen, opečen a vysprchován. Ve zprávách zrovna druhým dnem stávkují zaměstnanci Lufthansy. Ještě že jsem jel na kole!

3. den. Středa.

Paní hostinská mě veze do města. Doufám, že toto je dostatečný trest za mou zpupnost – po včerejších bestiálních stoupácích je celých 30 km z Lothry do Saalfeldu z kopce – a já se vezu autem, s kolem v kufru! Ve městě dávám vše do kupy, přestože mechanik kouká na moje kolo nevěřícně, pamatuje si favority z dob před sjednocením Německa a lituje, ale nemůže mi prodat nový plášť, protože takové už se nedělají.

Start v 10.30.

Km 37 – Stadtilm. Snídaně s obědem. Po dvou parných dnech na suši a suchých plackách se vrhám do supermarketu na čerstvou zeleninu, rajčátka, salát a meloun. Vařím v parku, kolem dokola kola dosouším vyprané prádlo. Kolemjdoucí se usmívají, jeden i fotí.

Km 104 – Mühlhausen. Večeře pod katedrálou (mám slabost pro jídlo u sakrálních staveb).

Recept na nudle se zelím

Do vody vložte nakrájené zelí, uveďte do varu a přisypte nudle. Máte-li ještě něco jiného k jídlu, přihoďte to tam taky.

Dvě babičky nakukují do ešusu.

- Ó, nudle! Páni! A odkud, z Čech? Jéje, tam jsem nedávno byla!

Ukazuji jim ubrousek, na němž mám vypsaných dalších třicet vesnic až do Kasselu.

- Je v některé z nich potok?

Babička jede prstem po seznamu:

- Tady, Lindewerra. Tam teče Werra.

- Ale počkej, to nemůže stihnout…

- Já myslím, že může…

Balím kuchyň a koukám, že babičky se znovu vracejí. Jedna z nich mi podává dvě pětieurové bankovky.

- U vás v Čechách se k nám vždycky chovají hrozně hezky. A takhle cestou jsou určitě potřeba nějaké peníze, ne?

- Tak abys nemusel tolik šetřit a koupil sis k večeři buřta!

V osm vyrážím na nádhernou spanilou jízdu nejrozkošnější myslitelnou krajinou. Část vede silnicí zvanou „Německá pohádková trasa“.

V jednom stoupáku mě dohání traktůrek s valníkem. Řidič mává, abych se chytil. Kdepak, kamaráde! Já nejsem jen tak obyčejný cyklista, já jsem makrobiotik, a to je něco jako Rychlý Šíp, já bych tady správně vůbec neměl být, ale když už tu jsem, nemůžu se chytat v kopci valníků, protože to je nečestné a nesportovní!

Traktůrek mizí za vrcholem, v klesání ho zase s přehledem doháním, má na zadní sajtně nálepku 25 km, já jedu padesát a v dalším stoupání už mě nechytí. Ze samé radosti z vyhraného závodu jsem přehlédl odbočku, kterážto chyba mě stojí 6 km a dva brutální krpály navíc. A to máš za to, že ses vytahoval na traktůrka!

Km 168 – Lindewerra. Babička měla pravdu, stihl jsem to. Vařím čaj a uléhám pod mostem v liduprázdném vodáckém kempu. Kolem šumí Werra, v níž jsem si při koupeli utopil mýdlo. Nevadí. Správný makrobiotik se stejně nemá potit, špinit, máčet, ohýbat a zouvat.

První noc od začátku cesty, kdy mě nic nebolí.

4. den. Čtvrtek.

Ranní hygiena v řece. Teď za světla snadno vypátrám své mýdlo, po noci ve vodě poněkud olysalé.

Start 7.15. Opouštím Duryňsko, jsem stále v kraji kopců, začaly cyklostezky. U jedné z nich

Snídaně: Višně.

Recept na višně

Najděte višňový strom, na němž zrovna zrají višně. Trhejte višně a vkládejte si je do úst. Kousejte višně a polykejte. Pecky plivejte po kolemjdoucích.

Nejedl jsem višně snad už deset let, a ani mi tenkrát nechutnaly. Teď mám naopak pocit, že lepší ovoce neexistuje. V jedné z dalších vesnic potkávám ještě ostružiny, dobrých pět už je zralých, ale jeden přízemní trn mi probodne přední duši. Do snídaně dojedu, ale pak musím lepit. A to mám za to, že se cpu ovocem nalačno!

Km 42 – Snídaně. Nevím kde, ale zase před kostelem, jinde není lavička ve stínu. Vařím a lepím.

Recept na ovesnou kaši s kokosem

Do vody vložte pokrájené zelí, uveďte do varu a přisypte vločky a kokos. Osolte. Vařte dozlatova.

Kassel mě nezaujal. Pouze kupuju známky a v nedalekém Warburgu (km 93) na plovárně vařím, obědvám a píšu pohledy rodičům a tchánům, že se mi dobře daří. Mamince chválím suši koule, ale jsem rád, že už je mám za sebou. Při tom energetickém výdeji, parnu a při tom, jak málo je mé tělo ochotno jíst, není nad čerstvou stravu.

Krajina klesá mezi kanály, celé odpoledne už jen placka. Vpodvečer bloudím mezi kukuřičnými lány a pastvinami.

Km 163 – Večeře u stavidla. Koupu se, peru se a vařím večeři – jediné skutečně zbytečné jídlo na celé cestě. Nemám hlad ani chuť, ale ta rozkošná představa, že mi z bagáže ubyde dvacet deka…

Recept na krupky se zelím a tempehem

Na oleji smažte zelí a kostky tempehu. Přisypte krupky a zalijte vodou. Vařte doměkka. Podávejte v ešusu.

5. den. Pátek.

Start v 6.30. Uháním rovinou, zatím mě to baví. Kolemjdoucí valí bulvy, když se jich ptám, kudy se dostanu do Münsteru. Nakonec to řeší opět benzínka a autoatlas, nad nímž mi dochází, že Münster není zrovna za rohem a že bych asi taky kulil oči, kdyby se mě nějaký zahraniční cyklista v Berouně zeptal, jak se nejlépe dostane do Karlových Var.

Km 65 – Snídaně. Viz recept na snídani z předchozího dne. Inovace: Zelí nekrájet na kostičky, jen podélně!

Km 98 – Münster. Středobod mého zájmu, vysněné město, jediné na trase, které jsem si opravdu přál navštívit a řádně prohlédnout. Nebudu vás unavovat tím, jak vypadá katedrála nebo co je k vidění v Muzeu biblí. Postačí, když vyjmenuju, co jsem si tu koupil k jídlu:

  • 2× 0,5 l mrkvové šťávy bio
  • 1× 0,5 l šťáva z jablek a kysaného zelí bio
  • 1 l jablečného džusu
  • 1,5 l minerálky
  • 1 l rýžového mléka
  • müsli
  • celozrnný rohlík
  • sušené morušky
  • sójový jogurt
  • zelí.

Úhrnem samé nezdravé věci. Ale což, zítra už jsem v Holandsku, tak mám důvod slavit!

Km 185 – Bocholt. Večeře na břehu městského jezera mezi skotačícími králíky.

Recept na tempeh na zelí

Do ešusu vložte tempeh a zelí a prudce osmažte na troše panenského sezamového oleje. Míchejte, dokud se nezačne pálit. Zalijte vodou a přidejte ještě něco, ať se trochu najíte, himl, čeká vás ještě kus cesty!

Pro obměnu je možné dle stejného receptu připravit také zelí na tempehu.

V placatých krajích je totiž ráno a večer bezvětří, kdežto po zbytek dne fouká protivítr. Chci toho využít a za tmy vyrážím dál. Jenže tato etapa vede po krajnici pěkně svižné silnice, a to za tmy fakt nemá význam. Já jsem navíc makrobiotik, a ti přece nejezdí v noci na kole mezi kamióny! Takže jen stavím na motorestu, v McDonaldu jdu na záchod a vyrážím do polí a pastvin hledat nocleh.

Km 203 – Čaj a spacák v jabloňovém sadu.

6. den. Sobota.

Start v 6.35. V tuto dobu jsem na silnicích v tomto odlehlém koutě Německa sám. Za městečkem Rees přejíždím Rýn, celý most mám pro sebe, úžasný pocit, jen nevím, jestli správný makrobiotik může jezdit sám po mostě. Takřka nevědomky překračuji hranice do Nizozemska.

A už to začíná: Silnice rovná k uzívání, otřesné dlážděné cyklostezky, lidé místo řeči chrochtají. Přívozem přes kanál se vezu taky sám a v půli dvacetimetrové plavby zjišťuju, že nemám v hotovosti ani požadovaných 60 centů přívozného. Trapas. Snad převozník neviděl českou vlaječku na batožině. A snad nepoznal, že jsem makrobiotik, protože ti by neměli jezdit přívozem, a už vůbec ne bez placení!

Km 52 – Vierlingsbeek. Snídaně přímo pod kostelem. Viz všechny předchozí recepty na ovesnou kaši. Chcete-li zásadní inovaci, nic nekrájejte. Ať si zelí samo poradí.

Během jídla čtu ceduli s místní legendou o čertu, který zastavil hodiny na věži, ačkoli vím, že makrobiotik se při jídle nesmí rozptylovat.

Km 115 – s´Hertogenbosch. Oběd: falafel v pitě z tureckého fastfoodu. Turek se kaboní, a zatímco moje falafely teprve rozmrzají, stihne obsloužit tři další příchozí. Zjevně ho štve, že jsem si taky nedal gyros.

(Zde měla být ještě jedna fotka: Já a kolo před katedrálou v s´hertogenboschi, jenže jsem ji omylem smazal. Tak příště.)

Km 130, celkem km 975 – konferenční hotel Guldenberg. Jsem tu úplně první, v provozu není ještě ani recepce. Ležím na louce vedle kola a poprvé za celou cestu otvírám bibli. Správný makrobiotik by neměl přes den ležet, ale já jsem šťastný makrobiotik, a to je jiná kategorie.

A co že mi to celé dalo?

Po deseti letech jsem se zase parádně projel na kole. Splnil jsem si sen projet Německem pomalu, a ne jen po dálnicích. Zase jsem si po čase sáhl na dno sil a objevil pod ním ještě další. Zjistil jsem, že na rozdíl od kdysi dávna jsem schopen fungovat naplno i ve zničujícím vedru přes třicet stupňů. Zjistil jsem, že výkon není závislý na množství jídla – dokázal jsem do sebe vpravit snad polovičku toho, co jím doma, k tomu ovšem denně kolem 7 litrů tekutin! Všechno, co jsem jedl, mi však nezřízeně chutnalo, a na ty višně nebo mrkvovou šťávu vzpomínám doteď.

A co že mi to celé vzalo?

Prý asi 5 kilo živé váhy, jak odhadla moje žena, když mě uviděla, kterak se zvedám z louky a jdu je přivítat k autu. Taky ledviny dozajista dostaly zabrat, a ze všeho nejvíc hýžďové svaly. Nohy by klidně šlapaly ještě další tisícovku, ale zadek už nesnesl ani něžné pohlazení.

Končím tento makrobiotický cestopis a všem přeji bezpečné cesty, nebo ještě lépe plné uspokojení z pobytu doma. Třeba k němu taky jednou dospěju.

Comments