Poprava české vědy rukama odborníků - případ Systému OLS
Perspektivní výzkumný projekt byl v Česku úspěšně udušen

Článek volně navazuje na předchozí text „Rok 2045: „Děkujeme, odejděte!“ Ale co do té doby?“

 

Přístup shora dolů

Příběh matematika Václava Poláka a jeho Systému umělé inteligence OLS se započal ještě v dobách socialismu, a je proto třeba nejdříve upozornit na specifika výzkumu za socialismu. V autoritativních systémech je vždy třeba získat podporu seshora, aby se větší projekt mohl úspěšně vyvíjet. Někdy přístup silou tlačený shora vyšel, jindy ne.

Například Kurčatov svým dopisem vědce u Stalina uspěl (protože nabízel prostřednictvím fyziky vojenské aplikace), zatímco vědec Altshuller šel za dopis Stalinovi na 6 let do gulagu (protože nabízel zvýšení tvořivosti sovětských lidí, což byla tehdy nezajímavá aplikace, která navíc mohla i destabilizovat stávající politický systém: tvořiví lidé jsou neposlušní). Pavědec Lysenko získal Stalinovu důvěru, protože zavlekl „třídní boj“ do sovětské vědy, a díky následné Stalinově podpoře, vydržely Lysenkovy přístupy aktivní téměř dvě desetiletí, přestože to byla slepá a scestná ulička výzkumu v zemědělství a genetice.

 

Matematik Václav Polák

Matematik Václav Polák se věnoval matematizaci politických věd za socialismu a jeho univerzitní kariéra skončila vyhazovem z Masarykovy univerzity v Brně po roce 1968 (tehdy UJEP v Brně). Jeho manželka byla proti emigraci (na Nový Zealand), a proto Polák skončil v Česku jako vrátný. Jeho kolegové si trhali vlasy z hlavy, když se dozvěděli, že při té příležitosti Polák vyhodil všechny cenné zahraniční vědecké separáty do popelnice. Nicméně v polovině 80. let přes druhého politicky nejsilnějšího muže v Československu (Jozefa Lenárta a zprostředkovatele bratry Mackrlovy) byl doc. Václav Polák po letech degradace přesunut (z pozice vrátného a později systémového programátora v ČSAD Brno) na Slovenskou akademii věd v Bratislavě. Polák duševně pracoval doma v Brně a jednou týdně jezdil do Bratislavy na pracovní porady a konference. Ze zahraničí začala chodit pozitivní reakce – viz v příloze č. 1 dopis z IIASA u Vídně. Pak ale přišla tak zvaná sametová revoluce v listopadu 1989. Ta otevřela nové možnosti, ale přinesla i nová úskalí. Kromě pozitivních demokratizačních změn se náhle objevily i neočekávané potíže.

S Polákem jsem spolupracoval od roku 1987 do 1991, protože na mne zapůsobil svým skutečným zájmem o vědu. Jak silně jeho přístup kontrastoval s „vědeckým“ přístupem na Ústavu řízení VUT Brno, kde jsem tehdy pracoval! Kdysi jsem se usmíval, když Polák horoval nad tím, že (i po jeho zahraničních publikacích) nakonec zjistil, že klasická matematika byla zcela nevhodná pro jeho práci ve společenských vědách. Polák zachytil můj sarkastický úsměv a reagoval slovy: Ale vy to říkat nesmíte, vy o matematice nic nevíte! Ale já, docent matematiky, vám říkám, ta klasická matematika je k ničemu. Polákova poslední kniha má název „Matematizované humanitní vědy prostřednictvím polidštěné matematiky“. (Polák, V.: Mathematized Humanities via Humanized Mathematics. Brno, Davay 1992. 448s. ISBN 80-85219-22-0. Kniha je dostupná v STK Brno pod číslem 2-980.789). Názvem své knihy metaforicky vyjádřil Polák své dlouholeté zkušenosti s matematizací společenských věd: je potřeba přizpůsobit klasickou matematiku specifikám lidského myšlení. A na tomto principu postavil i svůj počítačový systém umělé inteligence (tzv. systém OLS – Operational Logic System).

 

Polákův systém OLS

Polák publikoval prakticky jen v angličtině, protože chtěl prorazit v zahraničí a také proto, že si uvědomoval neprůchodnost českého prostředí. Polák měl ambiciózní osobní cíl získat někdy v budoucnu Nobelovu cenu za svůj výzkum. To ho vedlo k absolutní poctivosti při své práci, protože díla nositelů této ceny se před udělením zkoumají velmi podrobně a podvod nemůže projít. Výsledkem Polákovy práce měl být počítačový znalostní systém s porozuměním svému obsahu (na rozdíl od tehdy a dosud rozšířených primitivních počítačových expertních systémů na bázi velkého počtu vyvozovacích pravidel „jestliže - pak“). Nešlo však systém, který by si uvědomoval sama sebe!

Polák vyvíjel především novou teorii a nekladl až tak vysoké priority na aplikační software. (Ten mu programoval jediný programátor, Ing. Leoš Továrek, který Polákovi také formálně dělal šéfa na Slovenské akademii věd v Bratislavě). Polák říkával: „Nobelovu cenu nemohu dostat za nový software, ale za novou teorii fungování lidského mozku.“  Nicméně Polákův teoretický systém bylo skutečně možno převést do počítačových programů, a tím i prokázat aplikovatelnost jeho nové teorie. Mne v OLS systému zajímaly jen praktické aplikace. Na počátku 90. Let Polák tvrdil, že jím navržený OLS systém již umí i prožívat umělecké dílo, což měl být vrchol imitace lidských schopností na počítači.

Polákův OLS měl být velký, ale aplikované principy v jeho konceptuálně nové práci byly poměrně jednoduché. Zápis znalostí v budoucím expertním systému byl proveden v tzv. sémantickém jazyce (nikoliv v syntakticky složitém přirozeném jazyce, což nechával na vyřešení jiných, větších institucích). V sémantickém jazyce napodoboval jednoduché písmo Sumerů (kdo, kdy, kde, co, jak, …).

Polák si také uvědomoval, že lidský mozek nefunguje jako uzavřený formální systém (jakým je predikátový kalkul prvého řádu, na kterém je založena většina matematiky). Polák zdůrazňoval, že lidský mozek (na rozdíl od počítače) se nezhroutí, když narazí na výjimku či paradox. Do Polákova OLS systému (tzv. operační logiky), se měla vejít jakákoliv existující (formální) logika. Do jaké míry by se to Polákovi mohlo podařit napoprvé je možná diskutabilní, ale byl to postup rozhodně správným směrem, protože lidský mozek to také zvládne. A zde právě Václav Polák narazil u expertů na informatiku (tj. experty na formální uzavřený systém), kteří se bohužel současně cítili i experty na umělou inteligenci, která imituje lidský mozek – viz níže.

Při počítačové implementaci by OLS byl velmi náročný na počítačové zdroje. Tři řádky znalostí v přirozeném jazyce se přetvořily do 30 stránek zápisu v sémantickém jazyce (tj. s počítačovým s porozuměním obsahu). A to byl teprve začátek konverze. V 80. a 90. letech ale Polák již znal Moorův zákon (o exponenciálním vývoji mikroprocesorů a počítačových pamětí) a proto si nedělal žádnou velkou hlavu s potřebnými megabajty, gigabajty či terabajty počítačové paměti. Mnohobajty a rychlejší počítače měly přijít automaticky v průběhu času při budování OLS systému, a také přišly. Nikoliv však OLS systém. Před dvaceti lety bylo třeba zavčas rozvinout novou teoretickou koncepci systému který „ví, co ví a rozumí tomu, co ví“, vyvinout patřičný software a připravit pilotní aplikace. Moje role spočívala v přípravě aplikací v oblasti managementu a podnikání.

Dnes přežily jen Polákovy principy designu. Například počítačově funkční sémantický jazyk dnes najdete v překladatelských systémech z jazyka do jazyka od firmy IBM. Polákovo postupné rozvíjení počítačového expertního systému, jako když učíte lidi od dětského věku až do dospělosti, jsou dnes považovány za přirozený přístup při vývoji umělé inteligence. 

 

Malý je ten, kdo malý má cíl

Důsledný čtenář si může vypůjčit a přečíst Polákovy publikace, aby byl schopen sám dojít k nějakému racionálnímu hodnocení. To, co mohu já nabídnout zde v tomto článku je jen velmi kusá a nutně emocionálně podbarvená informace. Dříve zmíněný Aubrey de Grey měl možnost reagovat v Technology Review na kritiku své koncepce vybranými experty, a pak ještě jednou na něj reagovali experti (http://en.wikipedia.org/wiki/De_Grey_Technology_Review_debate). Teprve pak se ale rozhořela skutečně vášnivá neformální diskuze přes internet, kde každá strana „vracela svůj míček přes síť“ alespoň 50 krát. Teprve po cca 50 „úhozích“ došly oponentům argumenty. A zřejmě právě díky tomu může dnes Aubrey de Grey přednášet na Singularity University. Václav Polák podobnou veřejnou diskusní příležitost ve své době neměl. 

Můžete si v příloze č. 2 přečíst odsuzující dopis českého informatika a nominálního experta i na umělou inteligenci, doc. Zlatušky, pozdějšího rektora Masarykovy univerzity. Prezentovaný dopis (z prosince roku 1990) je závěrečnou Zlatuškovou reakcí na naši ostrou diskuzi (a také na moji stížnost u právníka, protože Polákova kniha byla označena Zlatuškou za podvod). Zlatuška odsoudil Polákovu práci k neúspěchu - a při té příležitosti i moji aplikační práci OLS systému v managementu a podnikání. Můj specifický příběh na VUT Brno určitě stojí také za vyprávění, ale až někdy příště, protože do nominálně vědeckého posuzování se tehdy vmísilo ještě mnoho nevědeckých vlivů.  

O posouzení naší společné práce s doc. Polákem se později pokusil i pozdější rektor VUT Brno, Karel Rais. Ten už neútočil na Polákovo tehdy odlišné pojetí umělé inteligence či moje aplikace v podnikání, ale vyčítal Polákovi i mně, že jsme měli tehdy použít nějaký jiný expertní systém (bez sémantického porozumění), který v té době měl již plně funkční softwarovou podporu. Polák chtěl ale posunout poznání radikálním způsobem vpřed, nechtěl jen „vědecky přicmrndávat“. Jeho životní krédo bylo „Malý je ten, kdo malý má cíl“.

Polák si mně také stěžoval, že dostal již dříve v Bratislavě nějaký uspěchaný posudek, kde se někdo vyjádřil, že jeho práce (integrující poznatky z několika vědních oborů) je blábol. Polák na to reagoval slovy: „Já jsem matematik, já nerozumím slovu blábol. Ukažte mi prosím v mé práci stránku, řádek a tvrzení, které je chybné či správné. Teprve pak bude o čem diskutovat.“ Byl jsem také osobně u toho, když logik Hájek napadl Poláka kvůli jeho pedagogickým nedostatkům (například že na straně č. 1 operuje s pojmy, které definuje až na straně č. 14). Po chvíli diskuze tváří v tvář však oponent získal velký respekt k obsahu Polákovy práce.

Chtělo to prostě více času k vysvětlování zcela nové koncepce, ale toho času se Václavu Polákovi v jeho životě již bohužel mnoho nedostávalo. V roce 1992 navrhlo sice Švýcarsko Václava Poláka do širšího seznamu kandidátů na Nobelovu cenu (zařizoval to tehdy pan Smidák), ale pak už nebylo nic. V lednu 1994 bezdětný vdovec doc. Václav Polák zemřel na následky rakoviny prostaty a svůj nepatrný hmotný majetek odkázal vesničce SOS. V Polákově práci dnes nikdo v Česku nepokračuje.

Podívám-li se s odstupem na Polákovu výzkumnou iniciativu, je mi líto, jak čeští nominální experti pohřbili velmi perspektivní projekt. Cítím se morálně povinen upozornit na Polákovu průkopnickou práci. Již několik let před smrtí mi Polák několikrát řekl: „Já vím, že svou práci již nedokončím. Musím proto vydat knihu (samozřejmě v jazyce anglickém), aby se vědělo, že Polák byl na světě první.“

Mohl bych zde samozřejmě také vypíchnout několik svérázností a kuriozit o osobě a životě Václava Poláka – a mám od něj dokonce i výslovné svolení zveřejnit vše po jeho smrti. Nedělám to ale zatím, aby čtenáři nebyli tlačeni do představy, že Polák mohl být cvok – podobně jako se o to pokoušeli oponenti odvážného a svérázného vědce Aubrey de Grey.  

 

Epilog

Je zajímavé, že se dnes nikdo naivně nepozastavuje nad tím, že za socialismu rozmnožovali disidenti své práce prostřednictvím průklepových papírů. To je považováno za normální vzhledem k tehdy nenormální společenské situaci. Nicméně v dobách socialismu na univerzitním počítači vytisknutá, tj. (dle Zlatušky) amatérsky vyrobená vědecká publikace (jen částečně politicky rehabilitovaného vědce Václava Poláka) byla a je z formálního hlediska považována českými vědci za nepřípustnou. Posudek z IIASA u Vídně sice také komentuje nízkou čitelnost amatérsky vyrobené Polákovy knihy, ale všímá si hlavně obsahu knihy – a ten posuzuje pozitivně. 

V roce 1998 mi česká vědecká komise neuznala dvě společné kapitoly z knihy Václava Poláka ze září roku 1989. (Polák, V. (ed.): Operation Logic Processing – an Universal Artificial Intelligence (3rd edition). VUT Brno 1989. Kniha byla od roku 1991 veřejně dostupná ve Státní technické knihovně v Brně, Veveří ul. 95, pod číslem A247 013). Důvodem neuznání vědecké publikace bylo to, že kniha vydaná na VUT Brno (viz nakladatelskou smlouvu v příloze 3), neměla registrační číslo ISBN. To číslo Polákova kniha samozřejmě nemohla mít, protože politické omilostnění Václava Poláka před listopadem 1989 nešlo až tak daleko. A tuto okolnost nemohli (nebo spíše nechtěli?) čeští vědci pochopit ještě v roce 1998 - a bezprostředně po pádu socialismu ani Zlatuška. Na nestandardní situaci za socialismu aplikoval Zlatuška nekompromisně standardní publikační kritéria. Proč?  Je to snad tím, že Zlatuška mohl před listopadem 1989 pohodlně odjet do USA na studijní pobyt, zatímco Polák musel doma „ohryzávat nehty“, aby své amatérsky vydané vědecké dílo mohl do USA poslat poštou? (Zaslání Polákovy knihy do USA tehdy stálo 500 Kč, což byla šestina průměrného platu!)

 

Závěr

Smrt české vědy nepůsobí jen (v současné době v Česku diskutovaný) nedostatek peněz ze státního rozpočtu. Nepřítel je i ve vlastních, vědeckých řadách. Po 5 letech těsné spolupráce s poctivým vědcem Václavem Polákem jsem si naprosto jistý, že jeho průkopnické práce budou ve vědeckém světě uznány. Je ale stále těžké odhadnout kdy to bude. Určitě je uzná jako významný historický milník ve vývoji umělé inteligence až ona vyšší inteligence, která by měla nastoupit kolem roku 2045. Pokud ji ovšem předtím nepotopí nějaká nižší lidská inteligence.

 

 

Miroslav Pivoda, Brno

Autor je hostujícím profesorem na americké Bernelli University (www.bernelli.edu)

a v Česku vyučuje předmět „Inovace“ na ESMA Praha (http://www.esma.cz/)

 

Příloha č. 1

 

Příloha č. 2

 

Příloha č. 3