Slovinsko 2018 očima studentů

přidáno: 26. 9. 2018 4:38, autor: Radim Klein   [ aktualizováno 26. 9. 2018 4:38 ]

Po prázdninách se těžko zvyká na brzké vstávání, dlouhé sezení a poslouchání. Pro nás to bylo o něco jednodušší, protože se nám po prvním týdnu školy dostalo vytouženého odpočinku. Vyrazili jsme do Slovinska. Do země, o které se vypráví jako o ráji, kde je tráva zelenější, hory vyšší a nebe modřejší.
 V neděli 9. září večer jsme se sešli u benešovských kasáren a plni očekávání  se nahrnuli do autobusu. Bylo nás tolik, že jeden autobus nestačil, proto jsme měli i mikrobus. Zamávali jsme ještě z oken rodičům a už jsme ujížděli vstříc našemu velkému dobrodružství.
Cesta trvala i s přestávkami 8 hodin, ale rozhodně jsme se nenudili. Vzrušeně jsme spolu probírali, co nás asi čeká, někteří spali.
Kolem sedmé hodiny ranní jsme dorazili k jezeru Lago del Predil v Itálii. Udělali jsme pár fotek překrásné přírody a křišťálově čisté vody, pak jsme ujeli zbylých 20 km a vystoupili v Bovci před kempem Polovnik. 
Našli jsme si místečka a postavili stany. Po informační schůzce nás čekala obhlídka nedalekého městečka, kde jsme si koupili něco na zub, a hurá na oběd. Vařili nám celý týden vcelku fajn, měli jsme velký výběr při snídani a dvě teplá jídla.
Po krátkém odpočinku jsme se vydali na náš první výlet do slovinské přírody. Naši instruktoři, Klárka a Tomáš, nám ukázali mnoho zajímavého. Pobavilo nás jméno jedné špičaté hory, které se pak stalo terčem mnoha vtipů - Svinjak. Přešli jsme pár vratkých mostů přes řeky Soču a Koritnici. Za odměnu jsme se mohli v Soče vykoupat. Věřím, že pro některé jedince byl adrenalin strčit do vody třeba jen palec u nohy. My otužilí jsme se vyšplhali na pětimetrovou skálu a skákali do bledě modrého průzračného koryta. Nádhera! Voda v řekách ve Slovinsku je naštěstí pitná a mimochodem chutná výborně!
Druhý den jsme se rozdělili na dvě skupiny. První skupina šla na rafty a druhá na túru. Odpoledne jsme se samozřejmě vyměnili, aby měl každý možnost si tyto aktivity užít. Při túře jsme odhalili pozůstatky  první světové války: navštívili jsme dvě pevnosti - Kluže a Fort Hermann - a udělali nespočet fotek. Dozvěděli jsme se, že pancíře z pevnosti Fort Hermann, pocházely z České republiky (z plzeňské "Škodovky"). 
Zatímco jedna polovina držela foťáky a obdivovala přírodu s pevnou půdou pod nohama, ostatní nasedali do raftů a se skvělými instruktory se pouštěli na divokou řeku Soču. Byla pro nás připravena spousta překážek a nástrah. Zdolali jsme různé peřeje, například Vstupenku, Ořezávátko a Poslední peřej. Dvakrát jsme dostali možnost skákat do ledové vody. Poprvé  skluzavkou z raftu a podruhé šestimetrovým volným pádem. Udělat ten krok do prázdna bylo těžší, než si vůbec dokážete představit! Ale ten pocit? Nezapomenutelný.
Středeční celodenní výlet na jihozápad Slovinska do Škocjanských jam je něco, co by měl zažít každý. I nepřátelé prohlídek budou šokování krásou té podzemní scenérie. Krápníky, podzemní řeka, obrovské rozměry jeskyní - prostě super. Cestou zpět jsme na chvíli zastavili na místě, kde se točila Narnie. Po návratu do kempu jsme vyrazili do města, abychom potěšili své chuťové pohárky vynikající zmrzlinou a úžasnými palačinkami, které ve stánku připravovala paní Paula. Do spacáků jsme uléhali trošku nervózní, protože další den nás čekal canyoning.
Čtvrtek - den v velkým Č. Tentokrát jsme se rozdělili na tři skupiny, protože někteří z nás v sobě nenašli odvahu přihlásit se na všechny aktivity. Jedna skupina šla na canyoning, druhá se opět vydala objevovat stopy první světové války – pevnost Čelo v 1/6 Svinjaku. Třetí skupina se šla odpoledne projít ještě jednou. Canyoning je adrenalin na stupnici od 1 do 10 asi dvanáct. Obléknete se do neoprénu, vyšlápnete neuvěřitelně prudký krpál a pustíte se do něčeho, co si nedokážete představit, že byste byli schopni udělat. Sjíždíte skály – po hlavě, po zadku, po zádech, skáčete do tůněk, ke kterým skoro nedohlédnete z obřích kamenů, do hlubokých jezírek, slaňujete a na závěr vás čeká spuštění z neuvěřitelně dlouhého Vodopádu smrti. Ostřílení instruktoři reagují na vaše výkřiky a vyděšené pohledy tak, jako byste pouštěli žlutou kačenu ve vaně, ale vždy zajistí, abyste bezpečně překonali všechny překážky. Cítím tu sílu zážitku ještě nyní a ještě dlouho mě neopustí!
Po návratu jsme zhodnotili celý ten nádherně prožitý týden, padlo mnoho hezkých slov a potom nás čekala "poslední večeře" v místní proslulé restauraci Letni vrt, kde jsme se pořádně nadlábli, každý podle svých chutí a možností. Nad svými pokrmy jsme diskutovali o tom, jaká je škoda, že už to končí. Někteří si ještě koupili své oblíbené palačinky, chviličku si povídali a odebrali se k zaslouženému spánku.
Poslední den byl vcelku únavný, ale naštěstí jsme v rámci našich schopností rychle zabalili a po rozloučení s Tomášem a Klárkou, kteří byli pro tento týden jako mamka s taťkou, nastoupili do autobusu, zamávali vysokým horám a vydali se na dlouhou cestu zpět domů. Počasí bylo horké a slunečné a můžeme potvrdit, že i tráva a obloha byly takové, jak se o nich vypráví! 

Adele Procházková a Eliška Hřebíčková studentky 2.ročníku