V prusko-rakouské válce bojovalo mnoho hochů a mladých mužů z Podorlicka. Byl mezi nimi také Jan Šilar ( * 5.3.1843 v Nepomuku 1. - U rychtářů, † 1917 ) odvedený už počátkem roku 1863 k 30. pluku polních myslivců. V Uhrách prodělal výcvik a když se roku 1866 stahovala pruská armáda k hranici Čech, pochodoval se svým plukem z Olomouce přes Lanškroun k Náchodu. V lese při silnici „na bránce“ a ve vsi Vystrkově svedli tuhou bitvu, při níž byla rakouská armáda poražena a ustoupila k Hradci Králové …. a zbytek 30. pluku ? Skončil v pruském zajetí. Jan Šilar, o němž rodiče neměli zpráv a oplakali jej jako mrtvého, byl po šesti nedělích propuštěn. V dekretu z r. 1876 se uvádí, že sloužil vlasti 10 let, 9 měsíců a 16 dní. ( podle knihy Jana Šilara „Čermenské obrázky“ )

A jak to bylo dál v krvavé vojně ?

3.7.1866 se u Sadové u Hradce Králové odehrála rozhodující bitva prusko-rakouské války. Zúčastnilo se jí 440.000 vojáků; Pruská strana přiznala téměř 9.200 mrtvých a raněných, zatímco rakouská armáda měla 43.000 mrtvých, raněných a zajatých.

K drtivému vítězství přispěla nejen strategická zdatnost pruského velení, ale také použití pušek tzv. zadovek ( jehlovek ), které se nabíjely snáze a rychleji zezadu. Frekvence střelby tak byla 3-5x rychlejší než u rakouských předovek nabíjených zpředu hlavní.

 Ač v řadách poražených, přece jen měli přímí účastníci krvavého masakru Josef ( * 1840 ) a Antonín ( * 1842 ) Novotní, bratři z Kunčic č. 52, obrovské štěstí …

V roce 1866 kdy odbývali si Josef a Antonín povinnost vojenskou, vypukla neblahá válka, jež skončila porážkou rakouských vojsk u Hradce Králové. Co mučivých předtuch mučilo doma v rodině, když přišlo psaní nejprv od Josefa, hned na to od Antonína, v němž se všichni loučili, rodičům za vychování děkovali, své cennější věci jako hodinky, peníze domů zasílali, že jdou do boje. Josef sloužil u dragónů, Antonín u dělostřelců v Hradci Královém. Jak všichni, ale obzvláště matka, když bitva zuřila u Králova Hradce a temné dunění děl se neslo povětřím, plakali a modlili se, by Bůh jejich drahé na živu zanechal. S hrůzou poslouchali dunivé střely nevědouce, zdali snad která jejich bratra či dítě neusmrcuje. Po bitvě matka, ne mohouce se dočkat zpráv o svých synech, hned čtvrtý den vypravila svého synka Adolfa, tehdy 16tileté ho ku Královému Hradci, by se zeptal, jsou-li hoši naživu. Ten vydal se o 4 hodině ráno na cestu běžel celý den a večer o 6 hodinách byl u Hradce. Po mnohých obtížích se pak přec dostal do brány v které potkal zástup vojáků a chce se jich ptát po bratřích, vtom však s výkřikem "dobrotivé nebe" již ho držel bratr Antonín v náručí a sděloval, že i Josef jest živ a zdráv. S radostnou zprávouchutě běžel druhý den k domovu.                                                        

( Paměti Adolfa Novotného, * 1882, Kunčice 20 )

Bitvu u Hradce Králové přežil i když zraněný, také další kunčický rodák – Karel Moravec, * 1841, † 1900, pozdější držitel č. 83. Jeho dcera vzpomíná :

… můj otec …  byl také odveden k vojsku. Byl tam asi 6 roků až do války 1866. ….  byl v seči u Probluze raněn dvěma kulkami. Jedna prostřelila bradu a druhá mu uvázla v rameně a zůstaly mu po nich jizvy až do smrti. Když byl raněn zůstal chvíli ležet mezi zabitými a když vojsko trochu přešlo a on vstal a viděl že může chodit, blížil se pomalu ke Hradci. Tu ha pojala touha, aby mohl spatřit své rodiče a domov a pustil se přes vodu, která byla z Labe kolem Hradce napuštěna. Chytil se koně, který se také plavil na druhou stranu za ocas a tak se šťastně přeplavil. Potom přišel pěšky až do Kunčic celý krví zbarvený. Tady si vymyl rány, potěšil se se svými drahými a zase odešel ke své povinnosti. Rány se zahojily tak, že mu neškodily ku práci a potom byl brzo propuštěn domů do cela. Často potom později si vzpomínal na ty hrůzy války a říkal: "Kdo jednou viděl a zkusil nebezpečí jak je život milý a drahý, potom si ho také jistě váží". Tu prý člověk nedbá na bohatství, všecko zahodí, jen když vyvázne životem. Potom také hleděl toho života užíti k dobrému.     

( Paměti, Františka Moravcová roz. Novotná, * 1876, Kunčice č. 131 )

Nevíte, jak to tenkrát v té válce bylo ? Příčinou války byla snaha Pruska a některých německých států o nové uspořádání Německa s následným odstraněním Rakouska z jeho mocenské pozice. Průběh střetnutí byl velmi rychlý, soustředil se v podstatě do sedmi týdnů a ještě konkrétněji do sedmi dnů, které rozhodly.

18.-25. června                             

Pruská vojska vstoupila v prostoru mezi Děčínem a Libercem do Čech a bez odporu postupovala k Jizeře. Rakušané se přesunuli od Olomouce do východních Čech

26.-29. června                             

řada dílčích bitev ( u Trutnova, Mnichova Hradiště, Jičína, Náchoda, Trutnova, České Skalice, Dvora Králové n.L. atd. ) vcelku znamenaly úspěch pruské armády

30.června - 2. července          

relativní klid

3. červenec       

bitva v okolí Sadové u Hradce Králové

6. –20. července                       

pruská vojska obsadila bleskovým postupem Moravu, odřízla většině rakouské armády ústupovou cestu k Vídni, zahájení diplomatických jednání

22.-26. července                        

jednání o příměří v dočasném sídle pruského hlavního stanu v Mikulově; Rakousko se vzdalo aktivity v řešení německých záležitostí

do 23. srpna                                       

v Praze uzavřen mír

Pro mocenské ambice několika málo státníků bylo během pěti týdnů ( od 26.6. do 28.7. ) zraněno 30.418 na rakouské a 12.675 na pruské straně, o život přišlo 10.404 rakouských a 3.473 pruských vojáků. Zní to pateticky, ale přesto ČEST JEJICH PAMÁTCE !

Co se v osudných dnech dělo na Kyšpersku popisuje ve svých pamětech František Kylar, * 9.10.1897, Kunčice 47 :

14. 5. 1866 přitáhlo první vojsko reg. Rozsbach (Poláci). V Kyšperku byl štáb, v Kunčicích 8 kompanií. Leželi tu 5 neděl. Po nich přišli do Kunčic husaři, 2 komp. štajgrů a vozatajstvo. V červnu odtáhli ku Hradci. Všude spousty vojska: ve staré dřevni, na lukách u Jankovic, u Nového dvora, žádný nemohl pro jít, všude se zabíjí dobytek pro vojsko. U Orlického dvora 2 pluky. Vše se hnali ku Hradci. 3. 7. Tuhá bit va, mnoho jich Prusové zajali. S obavou čekali Prušáky. Hlídky na Herklici a Čižbisku. Ti však nečekaně přišli od Veselého kopečka. 11. 7. Cvičení pruské kavalerie na Orlických lukách. Lid utíkal s dobytkem do lesa. Na dolním konci Kunčic bylo 170 Prušáků, na horním konci asi 2.000, až 30 do 1 chalupy. V hospo dě byl komandant hrabě Hersberg, 50 mužů a 36 koní. Všecko to museli zdarma živit. Druhý den zas táhli kanonýři. Musel se jim dát firšpon (přípřež), že v obci nezůstal jediný kůň. Každý voják musel dostat denně 1 libru masa, ráno kafe, kořalku a to přišlo 5x po sobě! To trvalo do kunčické pouti. Toho roku byla velice špatná úroda, obilí zničeno, 21. 5. Leželo na poli plno sněhu. Ani brambory nebyly. Petr Moravec z č. 82 (byl bratrancem mého dědy, byl šestý rok na vojně a u Hradce raněn) píše, že z 131 pytle nasázených sklidili 1 pytlů! V červenci a srpnu začala v okolí cholera.

Nedaleko od Kyšperka, v Dolní Čermné zemřelo nejen 70 místních obyvatel a také mnoho pruských vojáků. Ti byli společně pochováni nedaleko od hřbitovního vchodu. Říká se, že na hrobě vyrostly, síleny z mrtvých těl, ve velmi krátkém čase dva stromy - kaštan a lípa. Když zastínily prostranství před kostelem, padly o ony. ( podle knihy Jana Šilara „Čermenské obrázky“ )

Každá vojna má i své nešťastné lásky …. jedna taková měla hodně zlý konec :

Už delší dobu před bitvou u Hradce Králové stály na dolnočermenských polích v bojovém postavení dělostřelecké baterie rakouského vojska. V jedné jednotce měl na starost proviant mladý desátník, který chodil nakupovat potraviny do obchodu u Pecháčků. Protože Jan Pecháček, řečený Marcián, jezdil neustále po obchodem a jeho žena Anna pečovala o malého synka, zbytek početné rodiny i malé hospodářství, prodávala v krámě nejstarší dcera, sedmnáctiletá Anna Pecháčková. Švarný desátník se jí prý líbil, ale on o ni nestál. Tak si nešťastně zamilovaná dívka vymyslela pomstu. Obvinila jej, že za odebrané zboží nezaplatil. Neprávem obviněný mladík, vědom si přísného vojenského trestu, se pak za rybníkem nedaleko lesa zastřelil. Nešťastná Aničko, kolikrát za život jsi litovala mladické nerozvážnosti, která zmařila lidský život ?

( podle knihy Jana Šilara „Čermenské obrázky“ )

Po skončení války zůstalo v Čermné, ale i všude po Čechách mnoho nezaopatřených sirotků. V té době konal v Horní Čermné misijní práci kazatel Jednoty Ochranovské Vilém Hartwig. Obstaral peněžní prostředky nejen z Německa, ale i odjinud ze zahraničí i ze zámoří a postavil v Horní Čermné za hřbitovem vedle usedlosti 189 sirotčinec asi pro čtyřicet chlapců. Byl to jeden z prvních sirotčinců na území Rakousko-Uherska.

( podle obecní kroniky Dolní Čermné )