Domovská stránka

Příběhy lidí veskrze obyčejných


Jede, jede poštovský panáček ....

V blízkosti lékárny v Dolní Čermné stávala nevelká chalupa, kterou roku 1891 koupil Jan Bárnet s ženou Marií. Později zapřahal koníčka a jezdíval do blízkých Verměřovic s poštou. Současně brával na kárku pasažéry od nebo k vlaku. Bylo to tehdy první veřejné dopravní spojení a první poštovní panáček v Čermné. ( Jan Šilar, Čermenské obrázky, 1995 )

První čermenský postilión Jan Bárnet ( * 1851, Mistrovice ) se ( podruhé ? ) oženil s Filomenou Novotnou z Verměřovic 63, kam se později rodina přestěhovala, když Jan Bárnet koupil od Karla Javůrka stavení č. 100.


*

„Obrázkový“ Tomek

Roku 1884 koupil krejčí František Tomek s manželkou Terezou chalupu č. 87 v Kunčicích u Kyšperka. Přistěhovali se sem spolu s pěti dětmi – čtyřmi děvčaty a jediným synem Františkem. Měli kus pole na Ovčíně a roku 1886 se stalo, že právě tam, u č. 117 spadl jedenáctiletý František do dvanáct metrů hluboké studny. Volal o pomoc a sousedům se ho podařilo dostat ven teprve, když k sobě přivázali tři žebříky. Jaký byl jejich údiv, když zjistili, že chlapec je úplně v pořádku. Říká se, že hoch měl u sebe obrázek Panny Marie, a proto bylo zázračné zachránění přičteno právě této světici. Šťastní rodiče postavili u svého domu č. 87 jako připomínku na tuto událost dřevěný sloupek s obrázkem bohorodičky. Na Kunčicích žilo tehdy několik Tomků, a tak se Františkovi začalo pro rozlišení říkat „obrázkový“.

 

Přezdívku „obrázkový“ dostal František Tomek ( * 1834, † 1898 ) původem z Kunčic č. 77. Byl synem krejčího Josefa Tomka ( * 1804 ) a Veroniky roz. Sršňové v Jamném ( * 1801 ). Oženil se s Terezou roz. Suchomelovou v Kunčicích č. 108 ( * 1834, † 1908 ) a od roku 1865 hospodařil na rodném gruntě, kde manželka přivedla na svět všechny děti. Roku 1884 prodali chalupu Janu Moravcovi a přestěhovali se do větší chalupy č. 87.

Syn František Tomek převzal chalupu teprve jedenáct let po otcově smrti r. 1907, kdy se zároveň oženil s Annou Kosovou z Kunčic 39.


*

Falešné peníze ze Žampachu

Koncem června 1542 byl v soudu v Chlumci nad Cidlinou a v Pardubicích vyslýchán jistý Jan Krška, člen loupežnické bandy, který se mimo jiné přiznal k rozšiřování falešných peněz : 

„...Jan kovář, kterej bejval na Žampachu zámku se ženou i s čeledí a nýčky jest v městečku pod zámkem Žampachem, ten peníze dělal na zámku v sklepích a Jan Smolík nějakej s ním, kterej zabit kopisty od jakéhos pacholka. A já těch peněz sem odbejval a roznášel, i také jsem jich pomáhal dělati ... A plechy k tomu a měď jednával nám Jiří Vodička, krčmář, kterej v ten čas byl v Hnátnici a nyníčky na Plesu jest krčmářem proti kostelu u tvrze ...“

 

Jiří Vodička potom v mučírně přiznal, že když se přestěhoval do Hnátnice, zastavil se u něj Jan Krška : 

„A tu se mnou mluvil vo místo, věděl-li bych, kde místo k dělání penězům falešným. A já jemu řekl, že vím, a tu sem jemu řekl, že na Žampachu dělají peníze, kovář Jan Smolík. A von šel, i přived s sebou Jana Smolíka; toho nevím, jestli živ. A přinesli s sebou kotly i jiné potřeby k tomu a tou sou spolu všickni tři dělali peníze vídeňský na zámku Žampachu a těch Jan Krška nesl do Moravy a do Rakús, neb nevím, kde tam dále, 80 kop. A tam jich odbyli ...“

 

Kovář Jan při výslechu ve vysokém Mýtě potvrdil slova svých společníků a dodal, že :

„... Vít Synků z Podžampaší přines kotel, aby v tom kotle smažili ty falešný peníze a že jest mu jich Vítovi tejž Jan kovář bal za 10 grošů bílých a že jest tejž Vít o tom dobře věděl, že je dělají. A jest zeť Jiříka Vodičky, kterejž pro touž minci upálen... Item též vyznal, že Salka, žena téhož Víta přinesla druhej kotel, aby z něho ty falešné peníze dělali, a též že jest dobře věděla, že ty falešné peníze dělají ...“

 

Jan Krška, Jiří Vodička i kovář Jan byli v červenci 1542 upáleni.

Falšovatelská dílna existovala na Žampachu v době, kdy po dlouhé zástavě vykoupil panství Zdeněk ze Žampachu, který již před tím držel Němčičky na Moravě. Tam také podle všeho přebýval, neboť zchátralý hrad rozhodně nebyl dědictvím, jaké očekával. Hned roku 1540 ne chal komorníkem Desk zemských Václavem ze Šonova popsat škody vzniklé v době zástavy. Do kument líčí pustý hradní palác se vstupní věží bez střechy, rozbitá skla v oknech kaple, nepřístupnou Bílou věž a v podhradí většinou holé zdi na místě hos­podářských budov, mlýna a pivovaru. Také opěrný hrádek Chudoba byl v té době téměř zpustlý, hradby a parkány poškozené, most k hradu zcela shnilý. Obytná budova měla okna bez skel, vytrhané dveře a podlahy a stejně jako na věži i zde chyběla střecha.

Na základě tohoto popisu pak vznikla soudní pře s Pernštejny. Zároveň na neobývaném hradě existovaly dobré podmínky pro činnost kováře Jana a jeho kompliců.


*

Marnotratný syn

Orlický kovář Josef Stejskal měl syna, též Josefa, který jako jeden z prvních orlických obyvatel studoval v Praze na kněze. Otec měl roku 1881 jednání na místodržitelství v záležitosti farského pole, kterou mu syn odmítl vyřídit. V té době se konala slavná pouť u sochy sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Mohl být tedy přítomen, když syn asistoval při mši a dával biskupovi na hlavu mitru. Vedle stojící divák prý pravil :“Jak šťastný musí být otec, když má takového syna !“.

Do týdne však přišly domů knihy s oznámením, že Josef knězem nebude. Pro rodiče to byla velká rána a otec ve zlosti rozhodl, že žádný ze synů, i kdyby stokrát chtěl, na studie už nepůjde a všichni se musí vyučit kovařině. Zběhlý student se potom oženil. Vzal si dceru ze mlýna a stal se přednostou na dráze v Berouně a tamnějším dlouholetým starostou.

 

Josef Stejskal ( 1823-1902 ), syn Jáchyma Stejskala ( * 1791 ), kováře z Orlice 77 a Josefy roz. Kubíčkové z Podměstí ( * 1794 ) se také vyučil kovářem Jeho manželkou se roku 1845 stala Tereza Kabelková ( * 1825 ) z Kunčic 19. Měli 9 dětí : Josef ( * 1847 ), zmiňovaný zběhlý student,František ( * 1849 ), kovář na Kunčicích 61, Antonín ( * 1854 ), kovář v Orlici 76, Anna ( * 1855 ) provd. Vyhnálková v Líšnici, Tereza ( * 1857 ) provd. v Nymburce, Ferdinand ( * 1862 ), kovář v Orlici č. 77, Otýlie ( * 1864 ) provd. Suchomelová v Orlici č. 19, Vilém ( * 1867, † 1934 ), zámečník a Petr ( * 1869, † 1895 )


Jak je vidět, většina synů se skutečně kováři stala, takže Josef Stejskal musel synovo zběhnutí ze studií cítit jako křivdu či zradu takřka po celý život.
O Josefu Stejskalovi starším ještě : Jak orličtí chudí o peníze přišli


*

Loupežnické tovaryšstvo Jana Žamberského z Žamberka

V roce 1549 skončilo v rukou pardubického kata několik členů bandy Jana Žamberského. Přiznali se, že spáchali četné loupeže, krádeže i vraždy v oblasti Železných hor. Na sklonku léta roku 1550 byl dopaden i jejich velitel, chudý zeman Jan Žamberský z Žamberka, jinak Hubka či Mládek. Na mučidlech 23. srpna vyznal :

„...s nebožtíkem Charvátem zloupili sme ty židy skutecký za Luží u Skutče. Vzali sme jim čtyry štuky kmentu a barchanu také čtyry štuky a kožíšek ženský....Item zloupili sme židy na Jehelních uších. byl se mnú Mach Horyna jinak  Černý, nebožtík, Martin Holý, rychtářů syn z Městce od Košumberka, Řezníček jinak Panskáprdel a Šranc Němec, ten zahynul u Poděbrad a Jan Beran, ten zahynul u Prahy. A vzali sme 60 kop, těmi sme se rozdělili... item šafrán, ten sem já vzal s krabicí, ten sem prodal v Nesvačilích Anně Kociánce, krčmářce, s štukou ferštatu černého ... a věděla, že jest to kradený. A k tomu mně se dostalo prsten zlatý, nákončí stříbrné od pásu, přazka stříbrná a zlatý červený. I ten prsten s tím zlatým dal sem Vítové, krejčové v Kouřimi za víno... Item s nebožtíkem Palečkem byli sme na Hlubokým dole u Berouna. Vzali sme nějakému pacholku sukni ... a peněz okolo 1 kopy grošů. Těmi sme se rozdělili a byli při nás nějaký Moravec a nějaký Šálek jednovoký, a to oba zahynuli. .. Týž vyznal, že vzali ve Struhách nějakým mužům a ženám váčkův pytel... A byli se mnú při tom Vaněk Plzeňský, jinak zeť Žebřinů, kterej u Kouřimi zahynul, a Fejfar, který se v Crhenicích oženil o masopustě minulém ... a Martin, rychtářů syn z Městce a Jíra ( Holý ), bratr jeho, týž rychtářů syn z Městce... Item týž sme ve Voznici vystoupili na 7 vozů a bylo při těch vozích na šestmecítma osob a utekly před námi. Jediného sme popadli a vzali sme od něho okolo 21 kop... Odtud sme šli do Prahy, tu sme byli v Králově Dvoře a odtud sme se rozešli. Item týž s Jírou rychtářovým z Městce a Švábkem vzali sme jakémus formanu .. 26 grošů na Železných horách... Týž Jíra nadepsaný a já a jakejsi Vondra z Zehub od Žlebů a nebožtík Vaněk Plzeňský vzali sme jakejmsi kovářům z vozejku 8 kop míšeňských, když šli od vozejku a pachole vezlo. Item na horách Železných vzali sme letos jakémusi formanu, kterej volovo vez, 14 kop, kabát a župici. byli se mnú Tomášek, tkadlec z Vosic, Petr Hluchý ( jinak Pachole), Buček, lazebník z Mejta, má tu ženu, Vondra z Zehub, Václavků syn, Vávra Hanák z Moravy, Pavel z Třebíče. A tu sem s těmi dvěma z Moravy u Prchala v Plaňasech seznámil neb sme u něho mívali svá stanoviště ... A věděl dobře, že sme lotři. Item na Království šli sme já a Jan Řezníček, vzal konec u Hradce, Matoušek Licek z Hradce, též tu konec vzal, Macháček Křivků,Martin ( Licek ), Licka nebožtíka bratr, Vaněk Chrochtavý, rybníkář, Metelka, ten vzal konec u Hradce, Petružilka, kterej v Vrbčanech z patra upadl a zabil se a nebožtík Palček....Item letos přede žněmi šli sme naschvál od kociánky k Lochovicům a tu nad Lochovicí vybili sme mlynáře ... A nevzali sme jemu než 6 kop míšeňských, neměl víc.... Byli se mnou Vaněk z židovský školy, řeznický tovaryš, Pavel z Třebíče, rybníkář, jest tlustý, hrubý pacholek, Vávra Hanák, sládek z Prahy, nevelký pacholek, suchej, holej, Sochor jinak Kuchyňka, jednak katem, jednak biřicem, jednak po horách chodí a jest nyní katem v Jihlavi...Item na Fidrholci jakémus starému lžíčaři vzali sme 10 kop míšeňských. Byli se mnú Kolmosral, bejval u Hory, Panskáprdel, Jíra rychtářů z Městce, Jan Švábek. ... Item jest tomu 3 léta, na vydřiduchu vzali sme jakejmsi dvěma koželuhům z Prahy, kteří s kůrami jeli, 70 kop. .. Byli se mnú Říha Velký z Prahy, ten ty koželuhy znal, Jan Čírtě, visí u Prahy,  Petr Sanyrník z Brodu, Vondra Černý, rybníkář, Šálek, nebožtík, Matěj Velký z Ledče, tam kdes šenkuje, jest veliký pacholek.

 

Loupežnické bratrstvo Jana Žamberského provozovalo svoji činnost minimálně tři roky. Nejednalo se však o bandu, která by působila po celou dobu ve stejném složení. jednotlivých akcí se účastnilo od tří do devíti lidí a po jedné či několika loupežích se rozešli. Začas se vytvořila kolem Jana Žamberského nová tlupa, která podnikla další přepady.

Není pravda, že k loupežím by se uchylovali jen lidé ze spodiny ( zde např. rybníkáři Vaněk Chrochtavý, Pavel z Třebíče, Vondra Černý a jihlavský kat Sochor jinak Kuchyňka ). K této bandě se přidali i synové rychtáře z Městce Martin a Jíra Holých, jakýsi tkadlec Tomášek z Vosic, lazebník Buček z Mýta, krčmář Vaněk s bratrem, řeznický tovaryš Vaněk, sládek Vávra Hanák z Prahy a šenkýř Matěj Velký od Ledče.

Likvidací loupežnického tovaryšstva byl 7.11.1549 pověřen Burian Svítkovský ze Škudel, úředník pana Vratislava z Perštejna. Postupně padli do rukou soudu jednotliví členové a zhruba někdy v srpnu 1550 byl dopaden i jejich vůdce Jan Žamberský ze Žamberka řečený Hubka či Mládek. Píše se o něm jako o chudém zemanovi ( žádný rod tohoto jména není znám ), jinde jako o pohůnkovi. Takže kdo vlastně byl Jan Žamberký dnes už asi nikdo nezjistí. Po výsleších a přiznání byl odsouzen v Pardubicích z trestu smrti rozčtvrcením. Přitížil mu i pokus o sebevraždu, neboť se ve vězením čtyřikrát bodl nožem.


*

Psí láska k domovu

Roku 1883 zmizel v kyšperského náměstí poslední starobylý tzv. Dušíkův dům č. 76 s dřevěnou pavlačí v prvním poschodí. Stál v rohu Orlické brány a jeho majitelem byl místní rodák příjmením Dušík, továrník ve Varšavě. Při jedné návštěvě v Kyšperku se mu zalíbil malý psík, pudlík. Nevím, jakým způsobem jej získal, ale při odjezdu seděl pejsek v kočáře. Celou cestu se choval naprosto klidně, až před samou Varšavou vyskočil z kočáru a zmizel. Dušík dostal po čase dopis z Kyšperka, že se pudlík vrátil do rodného města.

Nikde jsem však nenašla zmínku o tom, v jakém stavu psík byl. Zmíněný varšavský továrník byl patrně jedním ze dvou synů Leopolda Dušíka ( 1806-1877 ), perníkáře a v letech 1856-1864 městského radního, majitele domu č. 76.


*

Krátké známosti

Roku 1745 skončila druhá válka o dědictví rakouské a Marie Terezie musela podruhé souhlasit s odstoupením téměř celého Slezska a Kladska pruskému Králi Fridrichu II.. O rok později uzavřela spolek proti Prusku a Francii s ruskou carevnou Alžbětou Petrovnou, dcerou Petra Velikého. Ruská vojska táhla v létě 1748 třemi proudy přes Polsko, Slezsko, Moravu a Čechy na západ k Rýnu. Než mohla zasáhnout do bojů, musela Marie Terezie přistoupit k tzv. Cášskému míru a Rusové, aniž zasáhli do bojů, se přes Čechy vraceli zpět.

V Solnici se na zimní ubytování utábořila 4. října 1748 jedna setnina Nišovského pluku. Už měsíc nato poznamenal městský písař Václav František Kalous do městské knihy :

 

Anno 1748 dne 7. Novembris potvrzeni jsou v stavu manželském Rusové Ivan Jakublek, tambor, dle řeči jejich brabančik, od slavného Nisovského Reg. C. Ruského od Companie, kterážto v Solnici v zimním Quartiru stála, s Kateřinou, pozůstalou dcerou po neb. Václavovi Selicharovi, sousedovi obce Solnické a téhož dne Vasili Corba od téhož Reg. a té Compag. s Evou, pozůstalou dcerou po tomž nadepsaném neb. Selicharovi, vlastní sestrou nadepsané Kateřiny, v městě Opočně skrze popa ruského Nisovského Reg. Ruského“

 

Obě sestry patrně následovaly své manžele do Ruska, protože historické prameny o nich dále mlčí. Tak si říkám, co je asi vedlo k tak brzkým sňatkům ? Proč opustily zázemí rodného města a vydaly se do neznáma ? Třeba se ještě podaří více odhalit jejich podivný příběh.


*

Pokouřeníčko

Kuřáci mají odjakživa se svým zlozvykem problémy, ale cigareta na konci 1. světové války, to bylo opravdu „pokouřeníčko“ !


Kouření už v r. 1917 nebylo vůbec, já sám tehdy také kouřil fajfku a když nebyl tabák, kouřilo bukové listí, protože barvou na podzim se nejvíce podobalo tabáku, kouřila se mářinka, růžičkové listí (květy), zaječí jetel z luk, na podzim nať z bramborů a Bubeník, nyní kostelník v Orlici kouřil i kopřivy.

Smrdělo to všecko hrozně a ty kopřivy nejvíc a nejlepší to bylo, když jsme se v sobotu sešli na holení k Motyčkom č. 69, on byl zedník a stříhal a holil a každý kouřil něco jiného, to byl náramný požitek z toho smradu. Na jaře se sehnalo semeno tabáku a sel se tabák do zahrádek, různé druhy, ač se nesměl pěstovat, jen asi tři rostliny, jako květina a dost se mu zde dařilo, alespoň mě vyrostl moc pěkný, na podzim a v zimě jsme to všelijak patlali, pařili a sušili, ale co to bylo všecko platné, že to byl tabák, když to dobré nebylo. Taky se i ze zahrádek kradl tabák a to pak bylo lítosti. ( Paměti Isidora Moravce, * 1862, † 1954, Kunčice 133 )


Kromě různých druhů „tabáku“ zmiňuje Isidor Moravec ve svých vzpomínkách i kunčickou oficínu u Motyčků. Funkci holiče zastával zednický polír Jan Motyčka ( * 1875, † 1955 ) z Kunčic 69.


*

O kunčických muzikantech

…  r. 1886 … veškerou muziku o pohřbech, slavnostech, na kruchtě o svát cích, o pouti a posvícení, v hospodě při zábavách, obstarávala banda na dechové nástroje. Muziky v hos podě bývaly jen o pouti, o posvícení a masopustě bál sousedský. Kromě těch jen málokdy jindy, leda o svatbách.

V této dechové bandě byli zastoupeni:

Z Kunčic - starý bednář Slavík z čp. 90 troubil hornu I. (lesní roh), truhlář Jan Tomek, podcestovej z čp. 76 trumpetu, kovář Jan Šlesingr z čp. 144 flautu neb klarinet II. a nejmladší, svobodný ještě Pavel Krejsa z čp. 40 křídlovku.

Z Orlice - tesař starý Doležal foukal bas, Štěnička ode mlýna hornu II.

Z Kyšperka - byl v bandě Dostálek (byl původem ze Šedivce, strýc nynějšího pana ministra Dostálka).

Přiženil se do Kyšperka na zahradnictví (naproti koželuhovi p. Vaníčkovi). Dostálek pískal prim klarinet, ten nosíval rozložený a svázaný v modrém šátku.

Bylo-li zapotřebí většího ještě obsazení přibrali se z Lukavice bratři Plívové, vysloužilí (jak Dostálek) hudebníci od vojenské bandy. Tito tři chodili hrát také do zámecké kapely v Žamberku. Starší Plíva troubil bas, mladší křídlovku, neb pískal flautu.

Tito staří muzikanti byli rázovité figurky, že by se dali zcela tak vylíčit, jak je vypsal spisovatel Alois Jirá sek v I. dílu své kroniky "U nás". V Kunčické staré hospodě u Najmanů, kde sál byl vlastně velká světnice (asi 10 x 10 m) s povalovým stropem jenž nesl silný příčný trám, měli muzikanti chórek v pravém rohu u průčelní stěny. V té byla 2 nevelká okna, v levé stěně do dvora také 2.

V orlické hospodě Venclově u kostela bylo to podobné, jen ještě tam byl uprostřed sálu dřevěný sloup, podpírající hlavní nosný trám.

V těchto dvou hospodách soustředil se tenkrát veškerý společenský život obyvatel obou sousedních vesnic, kteří se tu scházívali společně o zábavách, jako zase v kostelích obou obcí při službách božích. Po více roků neměnilo se ničeho z dechové bandy kunčických muzikantů, leda to, že po basistu Doležalovi, když zemřel, troubil bas kunčický Tomek a trumpetu místo něj zase orlický Vychytil ze statku. Teprve po r. 1900 měnila se tato kapela přírůstkem mladších hudebníků, vyučených již na smyčcové nástroje. Místo basu nastoupila basa, kterou hrál syn starého Slavíka - Jan Slavík mladší, prim housle mladý Adolf Novot ný z čp. 20 v Kunčicích, housle II. Václav Adamec, violu Vincenc Adamec, oba z Orlice. (V Kyšperku v březnu 1935, Alois Kněžek)

 

Kunčickou kapelu tvořili : Jan Slavík ( * 1838, † 1919 ), bednář z Kunčic 90, později i jeho syn Jan Slavík ml. ( * 1865, † 1944 ), krejčí ; Jan Tomek „podcestovej“ ( * 1851, † 1909 ) truhlář z Kunčic 76, Jan Šlezingr ( * 1856, † 1939 ), kovář z Kunčic 144;Pavel Krejsa ( * 1865, † 1933 ) rolník Kunčic č. 41; Josef Doležal ( * 1843, † př.r. 1872 ) tesař z Orlice 25, František Štěnička( * 1853, † 1906 ) z Orlice 66 a Jan Dostálek ( * 1849 ), zahradnictví, Kyšperk, Šedivská ul. 71. Identifikovat se mi nepodařilo zmiňované bratry Plívovy z Lukavice.

K nové generaci patřil nejen již připomenutý Jan Slavík ml., ale také Adolf Novotný ( * 1881 ) z Kunčic 20, Vincenc Adamec ( * 1885, † 1959 ) z Orlice 27. Těžko se určuje osoba Václava Adamce, jichž bylo na orlici několik. Domnívám se, že muzikantem byl Vincencův bratranec Václav Adamec ( * 1889, † 1920 ).


*

Výměnek

Číslo 124 na Kunčicích vystavěl r. 1824 na pozemku odděleném od gruntu č. 102 František Motyčka ( * 1802, † 1862 ). Jeho druhá manželka Tereza roz. Langrová ( * 1818, † 1900 ) držela hospodářství ještě šest let po manželově smrti. Teprve r. 1873 odešla na výměnek, který jí musel syn Karel ( * 1841-1926 )  odvádět plných 27 let.

Babička poslední léta málo náčiní zřizovala, tak že musel otec většinou nové zřizovati. Dobytek mu nenechala žádný. Babičce odváděli následující výměnek: 4 měři ce žita, 1 ½ měřice pšenice, 1 ½ měřice ječmene, 3 měř. ovsa, 2 čtvrtce hrachu, 2 čtvrtce lněného semene, 2 pytle bramborů sázeli, záhon zelí, jednu třetinu ovoce ze sadu a krávu živili při stravování dobytka hos­podářova. Jak jsem se zmínil 6 roků si babička sama hospodařila a 27 roků jí odváděli výměnek. Dva roky přečkala babička mojí maminku. Z toho viděti, že naši rodiče měli na tak malé živnosti na tehdejší poměry dosti velký výměnek, že tedy nemohli nic zbytečně promarnit…

…Odvádím otci následující výměnek: 2 q žita, 1 q pšenice, 1 q ovsa, 8 q bramborů, 4 m dříví a místo krávy nebo mléka 40 K. ročně. Přejeme mu, by ve zdraví a spokojenosti ještě mnohá léta s námi trávil. (Karel Motyčka, * 1882, † 9.3.1930, Kunčice 124)

 

A kolik že to vlastně výměnkářka Tereza Motyčková dostávala ročně ? Žita zhruba 2,5 q; pšenice a ječmene po 1 q; ovsa 1,9 q; hrachu 11,624 litru, stejně tolik lněného semena a ještě další potraviny.


*

Modlitba k Panně Marii

… tři bratři Karel, Jan a Petr byli sousedy a chodili skorem každý den, někdy i vícekrát, k sobě na besedu, jak oni říkali a vypravovali o své mladosti, jak byli jejich rodiče přísní a nábožní. Stále byli drženi doma, i v neděli. Museli chodit do školy jako mladíci asi do 20 let za nedělního odpoledne na opakující hodinu, aby nezapomněli nábožen ství. Potom museli číst z nábožných knih a také odebírali dědictví svatojánské, kteréž knihy docházely synům do jejich smrti. Jednou prý se chtěli dostat z domu a vyprosili na babičce, že si půjdou k sousedům na besedu a ona je propustila s podmínkou, aby si vzali modlící knihu a četli si. Oni uposlechli, vzali sebou knihu, ale když tam přišli, položili knihu stranou a bavili se hrou v karty. Za chvíli se šla babička přesvěd čit, jestli synové uposlechli a v jaké jsou společnosti. Nejprve se šla podívat pod okna a viděla, že hrají karty. Potom šla do světnice, ale oni však to už zpozorovali, jeden schoval karty, druhý dal knihu na stůl a volal: "Modlitba k Panně Marii". V tom ona otevřela dveře a řekla: "Já vám dám vy lumpi modlitbu k Panně Marii". A hned museli jít domů a tam je potrestala.(Františka Moravcová roz. Novotná, * 1876, Kunčice č. 131)


Přísnými rodiči, kteří tak dbali o náboženskou výchovu svých dětí, byli Josef Moravec ( * 1801, † 1872 ) a jeho manželka Tereza roz. Šlezingrová v č. 65 ( * 1801 ). Rodina žila na selském gruntě v Kunčicích 82. Nezdární synové Karel ( 1841-1900 ), Jan ( 1825 - 1884 ) a Petr ( 1836-1917 ) se od sebe neodloučili ani v dospělosti. Petr podědil rodný grunt, Karel koupil a znovu vybudoval takřka zpustlé č. 83 a Jan si r. 1849 vystavěl na pozemku od č. 82 chalupu č. 149. (Karla Moravce se týká také jedna epizoda z bitvy u Hradce Králové r. 1866)


*

Nalezené poklady

Každý touží přijít lehce k penězům. Ale málokdo má takové štěstí, aby našel poklad - ovšem i to se stává. Linhart Motyčka ( * 1803, † 1882 ), syn Jana a Barbory roz. Hrdinové z Kunčic 102 nepotřeboval tajné mapy, dokonce ani nemusel kopat kdesi v polích či v lese. …


… Jan Motyčka zdědil po svých rodičích almaru. Poněvadž to byla památka po rodičích, měl jí v úctě. Až jeho syn, poněvadž prý se mu zdála už chatrná, tak ji boural k spálení. A když přišel na dno, tak se mu zdálo, že jest tlusté, tedy jej rozpoltil a k svému podivení spatřil tam mnoho stříbrných peněz, lážových dvourenčníků, renčníky a dvacetníky ražený za Marie Teresie císařovny. Ale už byly přejdutý, už neplatily. Ale on měl na ně kupců dost, kupovali je pro památku a za druhé taky proto, že měly dobré stříbro. ( Petr Moravec, * 1.2.1836, † 16.5.1917 Kunčice 82 )


O hodně víc námahy musel vynaložit Antonín Koblížek ( 1861-1945 ) z Kunčic 95 – ovšem může být řeč i o jeho synu Štěpánovi * 1902, který převzal chalupu r. 1927 ).

Před několika léty kopal soused Koblížek pařezy v Horním lese a přišel při tom na nádobu se starými mincemi, jež byla v zemi zakopána.  (Marie Motyčková provd. Stejskalová, * 1892, Kunčice 91 )

Co se asi stalo s tímto pokladem ?


*

Útěk před rekrutýrkou 

Vojáci se dlouho najímali podle aktuální potřeby za plat – žold ( odtud výraz žoldnéři ) a potom je zase propouš těli domů. Ovšem časté porážky rakouské armády ukázaly potřebu lepšího výcviku vojska, a tak obce musely od roku 1771 vysílat při vyhlašovaných rekrutýrkách do císařské armády určený počet mužů mezi 17-40 lety. A délka vojenské služby ? Nadosmrti či do invalidity. Teprve 4.5.1802 byla kapitulace ( tj. délka vojenské služby ) zkrácena u pěších pluku a vozatajstva na 10 let, u jezdectva na 12 let, u dělostřelců a ženistů na 14 let. K dalšímu zkrácení došlo od 14.2.1845. Délka vojenské služby se snížila na osm let. Nový branný zákon z 5.12.1868 zaváděl všeobecnou brannou povinnost s délkou základní vojenské služby tři roky.

V každém případě představovalo odvedení k vojsku většinou konec všem nadějím na slušný život. I když se voják po dlouhé době vrátil živ a zdráv do rodné vsi, už se na něj takřka zapomnělo. Vysloužilec, obyčejně bez majetku, odvyklý pravidel né práci a závislý na alkoholu, pak zpravidla skončil jako vyděděnec mezi obecní chudinou. Proto se mládenci vojenské službě vyhýbali, úmyslně se mrzačili nebo se před verbíři skrývali.

Stejné starosti měl zamlada i František Šlezingr ( * 1777 ), syn Antonína, chalupníka z Jamného a Josefy roz. Kubelkové, od r. 1821 rychtář kunčický


František Šlesingr, prošel svět v pohnutých dobách francouzských válek, kdy bylo mu velmi těžko, jako mladému člověku, unikat verbířům do rakouské armády. Jako kovářský dělník nemohl se nikde v práci dlouho zdržeti, aby nebyl lapen a do armády odveden. Stalo se mu nedale ko Brna, že byl dopaden u kovářského mistra v práci a hned měl na vojnu narukovati. Jenom na žádost kovářského mistra, byl tomuto ponechán jako pomocník, pokud nebudou dokovány vojenské koně, kteří právě na okování čekali. Leč i ta krátká chvíle mladému Františkovi stačila, že uprchl a dlouho se skrýval v Uhrách, až nebezpečí vojenské povinnosti pominulo. Byl to jistě těžký život štvaného člověka, který musel se stále od domova a od své milé, dcerušky sedláka Špačka v Jamném ( Tereza, * 1777 ), se kterou se později oženil, co nej dále zdržovati, aby nebyl chycen, poznán, oblečen do vojenských šatů a přinucen celý svůj mladý věk slou žiti císaři pánu. Ale podařilo se mu uniknouti dlouholeté vojenské povinnosti a jíž asi v r. 1800 zakoupil se jako ženatý na chalupě v obci Orlici, ku které patřilo hodně luk mezi mlýnskou struhou a řekou Tichou Orlicí a zařídil se jako samostatný kovář. (Paměti Jana Šlesingra, * 26. 5. 1892, Kunčice 65 )


Podobné štěstí neměl Antonín Motyčka, * 1806 Kunčice 102, † 1882 Kunčice 140, syn Jana Motyčky a Barbory roz. Hrdinové. Před odvodem – rekrutýrkou se mu nepodařilo zmizet a strávil ve světě plných 14 let. ( zhruba v letech 1827-40 ). Rodina na něj naštěstí nezapomněla a tak pro něj návrat nebyl tak obtížný.


Jejich čtvrtý syn Antonín byl mým dědečkem. Mládí svoje strávil doma u rodičů, vypomáhaje jim v polní práci a když dorostl ve statného jonáka, byl odveden k vojsku. Tenkráte však, koho odvedli, nesměl se již vrátit, ani s domácími rozloučiti, ale musil ihned odjeti i s ostatními, které tentýž osud stihl. Byla to sice dosti krutá rána pro dědečkovi rodiče, leč co měli dělati? Nezbývalo jim nic jiného, nežli poručiti jej do vůle Boží a s osudem se smířiti. Syn jim odešel a nespatřili jej dříve, až teprve po 14 dlouhých létech, kdy byl z vojenské služby propuštěn.

Po celý ten čas byl ponejvíce v Itálii a ani jednou doma nebyl snad na dovolené. To bylo zcela nemožno a dráhy ještě žádné tenkrát nebyly. Když však po propuštění přišel domů, nikdo jej nemohl poznat. Za 14 let se ovšem člověk změní a dědeček přišel zarostlý hustým vousem, kdežto odcházeje z domu, byl ještě mladým hochem.

Psával-li někdy, a to nebyl často, z vojny domů, tu psával: "Ležíme tady a tady . . ." (on totiž myslel jejich vojsko) a tu mu pradědeček Adam odepisoval: "Když tam ležíte, tož ti nic neschází . . .", on dobře rozu měl smyslu toho slova, obrátil jej však žertem na jiný způsob, byl prý moc žertovným. (Marie Motyčková provd. Stejskalová, * 1892, Kunčice 91)


*

Mohli i skály lámat

Josef Stejskal, v čísle 95 pocházející z Orlice, byl silný … když dělal plot tak nemusel mít palici, to udělal pěstí, zastrčil koly. Kráva když ho trápila, tak jí dal rukou do hlavy že ji omráčil, a dlouho se nevzpamatovala. Jednou jedna ženská z Kyšperka něco s ním domlouvala a chtěla mu dát hráběma. On jí jen vzal za ruku u ramena a všecky prsty se jí sebraly jak byly vymalovaný. Jedl docela sprostou stravu, syrové brambory … maso míval jen někdy. Když ho něco dráž dilo, to stačilo aby na to kloudně sáh, tak bylo po tom. Prase dřív rozsekal na kusy a pak je teprv pařil. Oblek si šil sám. Jak z kozy svlék kůži, tak ušil kožich. Čepici si šil na palici co měl na pařezy. Kalhoty, to si šil sám. Lehl si na plátno a jeho žena mu musela opálenou loučí omalovat. …  Jinak byl dobrák. Když by se byl pohněval se svou druhou ženou Rozálkou, tak musel jít pryč od ní ven nebo dál. On svou sílu nic necítil. Jednou také spal za kam nama a zdálo se mu, že valí pařez. Opřel se o kamna a kamna vyvalil dolů. A také kopal u hřbitova vojen­ského nad číslem 93 jámu, hledal uhlí. Ale pod kopec rovně, dolů ne. Když byl asi 300 sáhů od kraje tak tenkrát byl tam sám a o odpolednách usnul. A v tom spaní k němu přišla bílá paní a povídala nu ať hned odtud jde pryč. On procitl a vzal nářadí sebou ven a sotva odešel, tak spadlo kus země na to místo. To prý často říkával.

Jeho otec byl o moc silnější než on. Pod Malovými, nyní Vyhnálkovýma spadl Fajtom kůň do řeky a on ho vynesl stezičkou nahoru za krkem. Kládu unesl na rameně. Dřív bylo více těch silných lidí. Měli stravu docela prostou, že by jí teď lidé mnozí ani nejedli. ( Paměti Petra Motyčky, 16.6.1868-1933, Kunčice 69 )


Těmito siláky byli Josef Stejskal ( * 1809, † 1882 ) a jeho otec Jan Stejskal, * 1776, Orlice 5. Takřka stejně starý Jan Motyčka, * 1775 z Kunčic 102 … byl postavy dosti veliké, obzvlášť silné, musel prý míti hodný sochor (páku) při nakládání dříví, aby každý nezlámal a o nějaké žerty u něho taky nebyla nouze. ( Paměti, Karel Motyčka, * 1882, † 9.3.1930, Kunčice 124 )

O dalším hromotlukovi se dodnes hovoří v Dolní Čermné. Prý koncem sedmnáctého století, když se boural evangelický chrám a na jeho místě začal vyrůstat římskokatolický kostel jakýsi Hejkrlík z Petrovic č. 17, který pacholničil na rychtě, při přestavování věže prý sám vynášel těžké nárožní kameny na lešení. ( Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995 )

 

V Žichlínku se dodnes dochovala pověst jiném silákovi, jejíž hrdinou je Jan Khaupe – Koupa ( * 1634 ) syn tamního sedláka Kryštofa a jeho manželky Lidmily.

Po třicetileté válce se krajem toulali vlci, kteří se v zimě, puzeni hledem, odvažovali až do vsí. Za jasné mrazivé noci před Vánocemi šel mladý Jan Koupa na přástky k sousedovi, kde doufal, že se sejde se svou nejmilejší. Již skoro docházel k chaloupce, když se pojednou pod mocným nárazem ze zadu zapotácel, div neupadl. Na ramenou ucítil silné pazoury, horký dech z tlamu mu ovanul tvář a zuby se zakously do silného límce. Bleskurychle uchopil hladového vlka za přední nohy a mocným rozmachem ho přehodil dopředu. Vlk ho nemohl nijak kousnout, vztekle vyl do noci a zadníma nohama hrabal do prázdna.

U souseda Koupa kopl do dveří a vstoupil do světnice. Prozpěvující přadleny hrůzou ztichly a vyděšeně zíraly. Jenda se zastavil dva kroky před dubovým stolem a mrštil vlkem tak, že mu o hranu stolu přerazil páteř.

 

Obdobná příhoda o vlkovi, ovšem s mnohem horším koncem, se vypráví i v Dolní Čermné :

V Haplíčkově chalupě č. 71 pořádala mladá chasa o masopustě ve čtvrtek před ostatky „Vosatník“, dnes by se řeklo večírek. Děvčata napekla buchet, hoši koupili pivo a rosolku a všichni jedli, pili, veselili se, žertovali, zpívali a vesele se bavili.

Pivo došlo a jeden z mladíků šel na rychtu pro pivo. Když šel zpět, slyšel za sebou vlka. Honem postavil konev s pivem na zem a běžel, jak nejrychleji mohl, k chalupě. Než se nadál, byl vlk u něho a skočil mu na záda, aby se mohl zakousnout do krku. Hoch měl tolik duchapřítomnosti, že chytil vlkovy přední nohy. Šelma se vší silou bránila a zadníma nohama drápala mladíkovi záda, boky i stehna. Napadený křičel, aby mu otevřeli a pomohli. V chalupě vypuklo zděšení a nikdo honem nevěděl, co chytit. Nakonec popadli paličky na tlučení lnu a vlka utloukli. Mladíka hrozně zdrásaného museli dopravit domů a ten za dva dny zemřel.

 

Ale ještě něco o Koupovi :

O jeho smrti se vypráví : Koupův přítel Viktorin, rychetníkův syn, chodil za dcerou jednoho rolníka v Třebářově. Tamní chasníci slíbili, že mu zaženou chuť, chodit k nim na zálety a spráskají ho jako psa. Viktorin samozřejmě k muzice za milou šel, ale vzal si kamaráda Koupu jako průvodce. Když si dal Viktorin zahrát sólo, třebářovští hoši se na něj hrnuli. Jenže Koupa vskočil doprostřed před Viktorina, některé vyházel oknem do zahrady, jiné vyhnal dveřmi, ostatní vyskákali sami okny. Zatímco Viktorin tančil v prázdném sále se svým děvčetem, Koupa na prahu hlídal, aby se nikdo neodvážil dovnitř. Po tanci zavolal Viktorin Koupu k poctě, ale jakmile se Jenda obrátil od dveří, přiletěl ze zástupu třebářovských kámen, který jej trefil přímo do spánku a Koupa byl za pár okamžiků mrtev.

Podle jiného vyprávění se už jako letitý muž vypravil se čtrnáctiletým synkem do Šumvaldských lesů na dříví. Vůz uvázl v dolíku a koně ho nemohli vytáhnout. Koupa povídá synovi : „Až křiknu, hned s koňmi zaber !“ Sám skočil do příkopu pod vůz nadzdvihl jej zády a křikl : „Jeď !“. Ale chlapec nebyl tak pohotový, koně včas nezabrali a těžký náklad přimáčkl otce k zemi. Pohmoždil si prý játra a do roka zemřel. ( Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995 )


*

Pláňava

Koncem 19. století se zejména v chudých krajích Čech zvedla mohutná vlna vystěhovalectví do Ameriky. V roce 1888 se rozhodla tajně odejít s velkou výpravou i Františka, manželka Františka Pecháčka z Dolní Čermné 40. Odjížděla se třemi dětmi, devítiletým Františkem, o dva roky mladší Filomenou a nejstarší dcerou Františkou, provdanou za Julia Hrdinu v Čermné 217.  Právě u nich si připravila všechna zavazadla, aby její muž nic nepoznal. Když přišel čas, řekla dceři Mařence : „Buď hodná, my jdeme do Jablonného, já ti přivezu rohlík.“

František se  vrátil z pole a teprve pak zjistil, že manželka s dětmi zmizela. Zůstal s dcerkou sám. Bez ženské ruky, bez hospodyně, která všude chyběla. Pak seznámil s Filomenou Bednářovou z Dolní Čermné 79. Byla o sedmnáct let mladší, pracovitá a hodná. Vzít se nemohli. Ženatý Pecháček poslal žádost o rozvázání manželství až do Říma, ale snad byla odmítnuta nebo odpověď nepřišla.

Roku 1893 se Františkovi a Filomeně narodil syn Josef, po matce příjmením Bednář. Když mu bylo šestnáct let, přišli do Čermné misionáři, kteří Filomenu přesvědčili, že by neměla žít v neposvěceném svazku. Odešla, syna mu nechala a roku 1909 se provdala za Petra Fišara, vdovce s osmi dětmi.František Pecháček její odchod těžce nesl. Protože dcera Mařenka se už roku 1900 provdala za Františka Holečka, obuvníka z Čermné 239, žili se Josefem všelijak. V první světové válce musel mladík narukovat. Měl známost s Františkou Filipovou a aby nebyl otec v chalupě sám, o dovolené se s ní oženil.

František Pecháček žil svůj trpký život těžce, lidově se říkalo planě, a proto mu lidé říkali „Pláňava“. ( Jan Šilar, Čermenské obrázky, 1995 ) 

 

Dá jen velmi těžko pochopit, jaký důvod měla Františka Pecháčková ( * 17.12.1849 v Čermné, † 1940 ) z tajnému odjezdu do Ameriky. Žila tam pak ve státě Texas sama a celý život těžce pracovala.

František Pecháček – Pláňava ( * cca 1844, † 4.6.1924 ) postavil jako pokání ( za co vlastně ? ) kolem roku 1910 kapličku, kříž pod Petrovicemi a ještě věnoval 1.000 Kč na zvony. Kdo ví, v čem spočíval důvod krize jeho manželství.


*

Žhář Jančurka

Léta Páně 1612 v středu po sv. Valentinu přikročeno jest útrpným právem k Janovi, synu neb. Jančurky z Těchonína, kterýž Václavovi Pešlovi, rychtáři a mistru huti fryšavské, zapálil, takže jemu, jakž v žalobě své doložil, za patnácte set zlatých škody učinil. Kterýžto na trápení vyznal, že to učinil : Jedno : Že témuž Václavovi konev cejnovou ukradl a za tou příčinou že k němu nesměl. Druhé : Že hrajíc s Kryštofem, synem Václava Pešle svrchupsaného, v lázničce kupecky, a když na něm některý peníz vyhrál, že jemu je zase týž Kryštof vydřel a mezi oči vhodil a jemu lotry, zrádce atd. přezdíval a na kata odsuzoval. A tak týž Jan, syn neb. Jančurky, zoufajíc sobě potom jemu, Václavovi Pešlovi, zapálil. A na tom také i umřel a upálen jest ve čtvrtek po sv. Valentinu léta ut supra za hospodářství Šimona Voděrackého, purgmisterství Václava Šípova a jiných starších toho roku.(městská kniha Nové Město na Moravě)

 

Těchonínského Jana Janžurku popravili v Novém Městě na Moravě dne 18.2.1612. Jeho jediným příbuzným byl v polovině 17. století ( 1651 ) Jan Jančourků (* 1615), zahradník z Celného (snad synovec). Měl manželku Dorotu (* 1619) a syna Jiřího (* 1637). Tento rod je patrně výchozím pro všechny dnešní Vančury a Vanžury na Letohradsku.


*

Světoběžník

Chodit do světa na vandr byla vcelku obvyklá věc, ale skoro každý se začas rád vracel domů. To Isidor Štěpánek ( 1853-1895 ), syn Josefa a Františky roz. Hubálkové z Kunčic č. 54 měl dobrodružkou krev …


…když odbyl školu, šel se učit jirchářství do Žamberka. Vyučiv se, dělal jako tovaryš 3 roky u téhož mistra. Z celého jircháře stal se najednou koželuh, totiž koželuh byl soused jirchářův, odvedli mu tovaryše, tak Isidor se zas učil koželužství. Ze Žamberka se odebral na vandr a pak psal domů, že si může mýti v Černým moři každý den nohy a za 4 roky přijel domů. Doma jej nic netěšilo, asi za tři neděle šel zas do světa a zašel v Rusku do Poltavy, kde bylo šestnáct dělníků a on jako sedmnáctý jako dílovedoucí. Se svým pánem byl za obchodem v Arábii a vrátiv se zas do Poltavy‚ pobyl tam 12 roků. Ušetřil si 200 zl., kdež pak náhle zemřel. Byli s ním v Rusku tři Čechové od Prahy. Ti dali nám vědomost, že jest po smrti, aby si ně kdo přijel pro šaty a peníze v roce 1895. Pro pozůstatky jel bratr zemřelého, Petr Štěpánek z čís. 54. (Paměti Antonína Štěpánka, 1876-1914, Kunčice 55)


*

Kojenci to měli těžké

Ještě v letech 1810-1814 dosahovala dětská úmrtnost v českých zemích až 28 procent. Nejvíce zemřelých bylo těsně po porodu a v několika prvních týdnech. Ačkoliv se jako příčina nejčastěji uváděl psotník ( křeče ), úbytě, slabost, černý kašel, zápal plic a neštovice, mnohdy byla  na vině době poplatná rodičovská „péče“. Věřilo se např., že ledová koupel chrání novorozence před neštovicemi, strupy a zbavuje je psotníku. Pokud takové první koupání nebylo pro kojence zároveň posledním, číhala na něj další nebezpečí – třeba povijan, který měl přispět k souměrnému růstu těla. Místo toho ale dokázal dítě přidusit a mrzačil údy. Dítě vtěsnané do malé peřinky a těsně ovinuté dvěma či třemi pruhy látky připomínalo nehybnou mumii. Pak se ovšem nemohlo zranit či způsobit nějakou škodu a matka mohla jít v klidu po své práci. Je jasné, že imobilní nemluvně protestovalo, co mu hlasivky stačily, takže přišla na řadu další věc – cumel máčený v makovém nebo pelyňkovém odvaru, v pivu nebo i v kapka kořalky.

Rodiče své děti zpravidla milovali, ale byli k nim přísní a velmi tvrdě je trestali. Nijak neobvykle nevyzněla slova Karla Havlíčka Borovského, která pronesl roku 1854 o výchově své dcery : „Neškodí nikdy dětem raději více přísnosti, jen když přitom vidějí lásku, že je člověk netejrá ze zlosti, jen jako by z toho vyražení měl. Tak kupř. u nás jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba ( ale moje pravidlo je málokdy, nikdy ve zlosti, ale zato vždy do krve, aby déle držela paměť…“

A to ještě nebylo všechno. Již zmíněná budoucí krasavice Anna Neumanová provd. Kryštofková ( * 1840, Kunčice 48, † 1921 Kyšperk ) v raném dětství onemocněla a po tom, co se zesláblým dítětem z lásky dělali, je s podivem, že se uzdravila.

 

Když už jsem začala chodit, dala mě maminka na talířek večeři. Když jsem jedla přišel strýc jakýsi a po vídá: "To ti to děvče šmakuje". Když odešel bylo mě špatně a dostala jsem snědený úroky. Takovým dě tem roste nejvíc břicho a hlava, ruce, nohy a vzrůst zakrnívá, dítě nespí. Maminka mě léčila jak kdo radil …. Uvařila makovin, vykoupala mě v nich a já jsem spala dva dny a noci, i třetí den. Maminka mlela peřinou a slibovala, že víc makovic vařit nebude. Přišel jiný a radil že má v Čermné kostelník z člověčího sádla kuličku z malých dětí a dá se jako hrách nebo malý lískový oříšek sníst dítěti, třeba do marcipánu zakulit. Když šel tatínek do Ústí, rozběhla se chudák do Čermný, ale nemoc se zhor šila. Jedna tetka chodila s kančkama a radila, že už mnoho takových dětí uzdravila podkuřováním. Přivázali mě na pometlo, položili v pokojíčku do rohu na zem a třemi pometly smetly smetí ze všech koutů, táhly mě po zemi sálem, po síni na násep a nechali přivázanou ležet na hnojišti. Zatím dali na plech dřevěné uhlí na kouření, na to smetí, z devíti prahů třísky‚ kus sušeného hada, vosí hnízdo, Mariacelské koření (to nosili poutníci z Maria Zell) a větřici. Když to pěkně kouřilo držely mě nad tím.

Pan doktor Mikyska radil: Milá matko, víte, rozumíte, úroky nejlepší zažehnat. Stará zednice to maminku naučila. Ráno před východem slunce jít na řeku, nabrat proti proudu do hrníčku tři lžíce vody, cestou se pomodli Otčenáš a nikdy neříct Amen. Dítěti udělat tři kříže, pak mazat vodu křížem v loktě a pod koleny, zbývající vodu přeměřit. Má-li dítě úroky, je vody víc. Maminka ní nešetřila a naměřila 5 lžíc, druhý den po tom samém mazání 4 lžíce a třetí den už vycejkaná voda chyběla, nebyly ani dvě a bylo po nemoci. Začala jsem spát a tatínek se o tom léčení ani nedozvěděl. Stala jsem se nakonec jeho mazlíčkem.


*

Láska pana Rozkošného

Anna Neumanová provd. Kryštofková ( * 1840, Kunčice 48, † 1921 Kyšperk ) byla prý nejkrásnější ze čtyř dcer kunčického rychtáře Františka Neumanna. Za manžela si př.r. 1865 vzala Viléma Kryštofka ( * 1833, † 1889 ) řezníka v Ky š perku, Stala se matkou pozdějšího kyšperského starosty Antonína Kryštofka. Ještě nedlouho před smrtí vzpomínala na svého nápadníka, jímž byl patrně Josef Richard Rozkošný, ( * 21.9.1833, Praha, † 3.6.1913 Praha ), dnes již takřka zapomenutý hudební skladatel. Dvořil se jí, tehdy dvacetileté v roce 1860.

 

….  pan Rozkošný z Prahy byl učený a boháč. V Praze měli dům a za Prahou dvorec. Tam se zamiloval do chudé dívky s níž měl 3 roky známost. Vše jí nechal vyučit a vzdělat. Rodiče mu bránili, kvůli ní odešel z domů a chodil světem ( r. 1855 ). Dával po městech koncerty, byl virtuoz. Peníze věnoval dobročinným účelům. Pak se rodiče udobřili a dovolili ať se ožení. Měl si vybrat dvorec nebo dům a vybral si dvorec. Aby se naučil hospodařit, přijel ke známým dir. Kučerovým ve dvoře. U Mazáčů měl pokoj a stravu. Chodil v létě denně na Kunčice se společností nebo sám….

Jednou přijel pan Rozkošný z Prahy a říkal mamince, až půjde v neděli z ranní, aby vzala Karlíčka sse bou. Když se u Mazáčů stavila, dostal Karlíček knížku s obrázkama a oba je moc uctil. Nevěděli jsme jak si to vyložit. Pak byl hod, před poutí kunčickou, v sobotu poslali s dva zajíce, aby je maminka ustrojila, že přijdou všichni k večeři. Povečeřeli a odcházeli.

Mě maminka strojila polévku v kvelbě a tenkrát právě štafírovali kostel (r. 1860) a pan Umlauf se sl. Rózi Umlaufovou (později provdanou Seitzovou v Žamberku) u nás vostávali a tak že se mnou slečna půjde, abych se nebála. Vtom přišel pan Rozkošný do kvelbu, aby mu maminka udělala balíček pro paní Mazáčo vou, že jí chce teplý koláče přinýst a ptal se kam s těma košema, a maminka že do Kyšperka. Pan Rozkoš ný, že půjde se mnou. Já mu děkuju, že se mou půjde slečna a on vzal psa a kvér a šel s námi. Když jsme vyšli ven, vzal mě koš a nes ho až do města. Když u Petříků v Besedě jsem dala koláče, čekal a šel s námi do mlejna pod skalou. U sv. Anny jsem slečně děkovala, ale pan Rozkošný, že půjde ssebou, tak jsem slečnu potahovala a jde taky. U mlejna kunčického čekal na mě čeledín - poděkovala jsem jim a vrátila se.

Druhý den mě sl. Umlaufová řekla, že je do mě pan Rozkošný zamilován. O pouti mě vypravoval, že když k nám poprvé šel hned jsem se mu zalíbila, ale že byl vázán v Praze, tak za ten celý čas na mě ani nepromluvil. Že však dostal psaní z domova, že je mu jeho láska nevěrná a tak se vyslovil. Chtěl mě dát do Prahy cvičit a já jsem řekla, že mám rodiče a že si nevezmu nikoho, pro koho jsem málo vzdělaná. Chtěl abych byla u něho jako sestra, abych byla u něho a vším abych vládla, jen s tou podmínkou, že se nevdám s on že se neožení. Já že ne. Tak mě prosil, abych se aspoň malovat nechala, sám že by mě vymaloval. Nechtěl však kvůli mě aby to kdo věděl, takže poprosí pana Umlaufa, aby mě maloval a svou ctí že se musí zaručit, že se nikdo nic nedozví. Pan Umlauf maloval mě v životní velikosti jak sedím v kordulce, na hlavě šátek na pokos u kolovratu, na kuželi mašle. Pak že si mě sám přemaluje a v zlatým rámci pošle. Já jsem za nic na světě nechtěla. Z Prahy dostal psaní, aby přijel domů, že je otec nemocen a zatím abych se nechala malovat.

Večer k nám přišel s pánama. Tatínek právě počítal peníze na daně do Žamberka. Ptali se kdo půjde s daněma a tatínek povídá: Půjde Andula. Pan Rozkošný přišel ke kamnům, kde jsme předly. Tak dlouho mě prosil, abych mu aspoň tolik udělala k vůli, aby se mnou mohl o samotě mluvit. Kterou hodinu půjdu ze Žamberka, aby věděl, kterou hodinu budu v Kyšperku, že na mě ve volšinkách počká. Řekla jsem že budu ve dvanáct v Kyšperku, tak prosil paní Mazáčovou, aby mu dala v půl dvanáctý oběd. Rychle se naobědval, vzal psa a hůl a šel, aby si toho žádný nepovšimnul až k Orlickému dvoru a zpátky mě naproti. Já jsem přišla do města, právě zvonili poledne, přijdu k sv. Anně a tam na mě Bednářová Anna volá: "Ando, že ty máš s Rozkošným dostavení, on právě tudy běžel". A já pravím: "Abys věděla že nemám, půjde tuhle Te rinka Skaldova, dcera učitele se mnou". Přijdem do Volšinek a pan Rozkošný jde proti nám. Ten pohled do smrti nezapomenu. Pozdraví a jako když se neznáme - šli jsme každý cestou svou. Navečer přišel s pánama se poroučet, že ráno odjíždí. Stála jsem u okna, když přišel ke mě a povídá: "V poledne bylo její štěstí od Boha, že jsem neměl kvér ssebou. Byl jsem tak rozčilený, že bych jí byl zastřelil. Měl jsem pro ní něco krásnýho, ale není toho hodna. Něco ji ale přeci dám, až mě bude nevěrná aby ji to roztrhalo". Když jsem to pak rozbalila, byl to malý pohyblivý čertíček. Více jsme se neviděli.

Pak jsem se dozvěděla, že si vzal svou první lásku, když se dozvěděl o její nevině.

Když pan Kučera přijížděl z Prahy, říkával mě: "Viděl jsem ji v Praze, v parádním pokoji pana Rozkoš ného, visí tam, visí."

 

K dílům J. R. Rozkošného náleží opery Mikuláš ( 1870 ), Svatojánské proudy ( 1871 ), Záviš z Falkenštejna ( 1877 ), Popelka ( 1855 ), Krakonoš ( 1889 ) aj. skladby církevní a orchestrální.


*

Byli dědové kopy veselé…

Jednou vsadil se Suchomel a starý mlynář Vondra, blízcí sousedé, že když Vondra dovoze Suchomela do mlýna na korbě samotíhou, to jest, když sám korbu potáhne, že obdrží velký smrk v lese. Ujednáno. Su chomel jenž byl menší postavy sedl si na korbu a soused mlynář, jenž byl zase hřmotné postavy jej do mlýna zavezl, zač pak také smrk v lese obdržel. Stalo se to ale ne v zimě nýbrž v létě. Podobný kousek provedl týž mlynář Vondra s Faltusem z Kyšperka. Sešli se totiž v Kyšperku na Zavadilce s Prokopcem, sedlákem z čp. 10 v Kunčicích. Bylo to o kopečkové pouti totiž 16. máje. I zval mlynář Prokopce aby šel s nimi do mlýna, Prokopec se zdráhal jíti. I navrhli jemu. Když nepůjdeš, tak tě zavezeme a co nám za to dáš? Prokopec řekl: Dám vám jedli, kterou budete chtít. Ujednáno a vykonáno a tak o kopečkové pouti vezli, vlastně více nesli Vondra s Faltusem na korbě Prokopce z jeho statku čp. 10 do kunčického mlýna. … Jindy zase vsadili se se Suchomelem, že mu ukradnou husu. Sázka stala se u Mazáčů v Kyšperku. K vykonání vypra vili se Majvald s Martinem Faltusem. Majvald přišel do světnice, kde mluvil s hospodyní Annou Sucho melovou, zatím co Faltus zůstal v síni, kde vzal husu a pryč s ní utekl. Na útěku spadl do jámy s močův kou, kde se řádně vykoupal. Suchomel, vida, že skutečně šli, aby husu vzali, poslal chlapce, aby řekl jeho manželce aby si dala pozor na husy, chlapec však přišel, když byla již husa pryč. V hostinci se husa zabila, upekla a společně za veselého humoru požila. Podobných kousků provedeno více. I v závodech v jízdě koňmo se Suchomel zúčastnil a sázku vyhrál. ( Paměti, František Krejsa, * 4. 10. 1874 - 26. 5. 1943, Kunčice 19 )

 

Jedná se zřejmě o tyto šprýmaře :

František Suchomel ( * 1810 Verměřovice, † 1872, Kunčice 19 ), sedlák

František Vondra ( * 1825, † 1885 Kunčice 18 ), mlynář, syn Leopolda a Anny roz. Štěničkové

František Prokopec ( * 1825, † 1878, Kunčice 10 ), sedlák, syn Václava a Pavlíny roz. Dušíkové

Martin Faltus ( * 1825, † 1875 Kyšperk ), řezník, syn Františka a Josefy roz. Hanusové

? Majvald – zůstal utajen, chybí více informací


*

O chlebu

Napadlo vás někdy, proč se hostu podává chléb a sůl na ošatce ? No schválně, jestli to uhodnete ….


Samorožný chleba ….  byl v našich chalupách velkou vzácností, protože se ne mohl péci ani ve statku ze samého žita natci v takových chaloupkách, kde buďto pole vůbec nebylo, nebo jen maličko 2 - 3 měřičky (asi 38 - 57 aru) a to ještě bylo v ubohém stavu, takže na něm mnoho nevyrostlo.

Proč však i ve statcích nebylo dostatek žitného chleba, kde přece pole bylo dost, musím vysvětlit vylíče ním způsobu tehdejšího hospodaření. Na statku 80 - 120 meřicovém (15 - 23 ha) živili se 2 koně a nejvýše 6 -8 kousků hovězího dobytka a protože dřív před rokem 1848 s koňmi muselo se na robotu, tu na práci na svém nezbylo času, pole se uhořilo, řádně nemohlo zdolati a na těch úhorech, březích mezích a cestách pásl se hovězí dobytek a to jakmile na jaře začala růsti travička, již musel dobytek ven a to ráno jen se po dojilo v 5 hodin, pak se dobytek vyhnal a tam musel být až do 11 hodin před polednem, načež se přihnal domu, prý k správě, což bylo, že se dobytek uvá zal, podojil, k čemuž se mu dalo trochu nějakýho žrádla a pak pili trochu vody a splašků z umytého nádobí a to bylo všechno a pak ve 3 - 4 hodiny muselo se zas ven a tak to šlo po celý rok od jara do zimy, o otrubách nebo šrotu dobytku nebylo ani zdání, to snědli lidi sami, neboť žita pokud bylo, semlelo se i s otrubami na jednu mouku a protože ani tak toho nebylo dost, přidávalo se do žita vika a oves, kde mohli si dát 1 věrtel (23,25 litru) žita a do toho jen 2 čtvrtce (15,4 litru) viky a 2 ovsa to už byli dobře na tom, to už byl pěkný chleba, v chalupách to ovšem nebylo tam se kupo vala křesná mouka - smetky od mletí na kamene, při čemž se nechá myslet, že o trochu písku v tom také nouze nebylo, vičná mouka ze které se dělali knedlíky, které při jídle lezli víc z krku než do krku, jak byli dobré a nejvíce se pekly v troubě brambory a upečené daly do polévky ponejvíce zelné a ostatně se lidé z chalup ponejvíce stravovali ve statkách, neboť tam bylo po celý rok dost práce, protože tenkrát ještě strojů žádných ještě při hospodářství nezbuli. Přisel-li host do staveni bylo zvykem mu podat ku pohoštění chleba se soli, ale naši dědové nemohli jako mi teď vzíti boch ník a položit na stůl, oni přinesli chleba na stůl i s košatkou, neboť jinak by se jim rozsypal, jak se z té mouky drobil.  (Paměti Isidora Moravce, * 1862, † 1954, Kunčice 133)


*

Pohřeb zlého Nopa

Přečtete-li si následující příběh, získáte pocit, že popisovaná událost je více než tajemná. Ale ….


Za nájemce p.Zástěry žil nějaký čas ve dvoře jeho příbuzný František Nop, jenž byl stižen tuber kuló zou, přisel sem na zotavenou, ale nemoci své zde podlehl a zemřel dne 26.července r.1861 a byl příru čím u tehdejšího c.k.místodržitelství stár 22 let…  po čase chci tuto zazna menati co se o jeho životě a zvlášť o jeho pohřbu vypravuje.

Když již všecky přípravy k vlastnímu pohřbu byli vykonány, hrobka vyzděna a druhý den měl být po hřeb, lidé se scházeli jak obyčejně a nic zvláštního nebylo pozorovati a i když již kněz vykonal nad rakví obvykle obřady, nic nebylo a tu když nosiči se chystali rakev s márami zvednouti na ra mena, strhl se ob rovský vítr, tak že jak očití svědkové vypravovali vozy po dvoře to sem tam str kalo, okna u maštale to vyrazilo, koně v ní hrozně frkali a se trhali a plašili, topoly kterých tehdá bylo hojně kolem dvora se téměř až k zemi ohý baly a tak průvod musel chtěj nechtěj muset čekat, až to přejde,neboť ani lidem nebylo možná aby sami na nohou se udrželi, což teprve s márami. Dočkali se, že skutečně vítr tak dalece přešel, že mohli nosiči jej vzíti na ramena, ale sotva malý kousek popošli, opět se strhl zas takový vítr a znovu jej museli na zem postaviti a tak se to opako valo třikrát za sebou a bylo již skoro poledne, než se dostali na hřbitov, ač jest to nepatrný kousek cesty. …..

Později jak lidé vyprávěli, bylo po jeho hrobě viděti všelijaký hmyz lézti, jako ještěrky a žáby a lidé to muto hrobu se vyhýbali a báli a to všechno měl být trest Boží, za to že to byl prý velký ne věrec. Dokud mohl zastávat tento Nap dozorce u dělníků a zanechal po sobě pověst člověka hrubé ho a zlého a proto se ho lidé báli i potom jeho hrobu a proto všechno co se při jeho pohřbu stalo mělo být lidem pro výstrahu. (Paměti Isidora Moravce, * 1862, † 1954, Kunčice 133)

 

Tak a teď k tomu „Ale …“. Celý příběh rázem ztratí velkou část mystiky, když člověk ví, jaké bylo tehdy počasí. Např. v pamětní knize fary v Deštném se píše, že „Vítr přihnal strašné krupobití, které 23. června změnilo tvář domova. Toto krupobití napáchalo veliké škody v přifařené obci Jedlové, z části také v Deštném a strašně potlouklo také v Kunštátě a Zdobnici ..." A tak i poryvy větru na konci července, jejichž význam později účastníci pohřbu jistě zveličili a přizpůsobili příběhu, byly asi jen běžným projevem větrného léta 1861. Ale …. stejně ta historie zní krásně tajemně.


*

Zednická sázka

 Paměti Isidora Moravce z Kunčic jsou nepřebernou studnou zajímavých příběhů. Další se vztahuje k výstavbě chalupy Moravcovy chalupy r. 1838, kde zednickou práci prováděli bratři Venclové ( patrně František, * 1806 a Josef * 1814 z Orlice 48 ). Dokládá nejen furiantství a tvořivé myšlení předků, ale potvrzuje také přísloví, že „práce kvapná, málo platná“.

 

Když byly zdě vyzdě ny a střechou přikryty, mělo se začnout s nahazováním jich. Tu starší z Venclu pravil, že to nahodí za půl dne a učinili s dědou sázku. Jak veliká sázka byla nevím, ale bez pochyby o trochu kořalky. Zedník vymínil si, jen aby měl dost malty, kterou si nechal nanositi do nádob kolem zdi aby ji měl při ruce. Pak nastalo nahazování. Zedník vzal voršouf - lopata na obilí, kterou maltu z nádob nabíral a na zeď házel. Když měl tak kus zdi poházené, vzal desku z vozu, maltu na zdi s ní srovnal, a tak to šlo dále. Po páté hodině odpo ledne byl hotov s dílem, sázku vy hrál, i lehl si na zahradě pod jabloň a dědovi řek ať jde již pro kořalku. Tato příhoda nevyšla však jen tak naprázdno, neboť z velkého spěchu spustila se mu z úst i nosu krev, tak že ji nemohli za staviti. Konečně to přece jen skončilo dobře, až na to, že omítka začala brzy opadávat a musela být novou naházena.Chalupa se stavěla r.1838. (Paměti Isidora Moravce, * 1862, † 1954, Kunčice 133)


*

Prababička s fajfčičkou

Panuje obecné povědomí, že ženy (a to nejdříve jen ty tzv. „mondénní“) začaly kouřit počátkem 20. století. Proto mne velmi překvapila zmínka o ženě – kuřačce z přelomu 18. a 19. století.


…. děda mého otce byl hospodářem v popis ným čísle 82 Kunčicích, kdež otomd rod Moravců obývá. Tento můj pradědeček jmenoval se Josef …. Měl než jednu dceru Annu a ta se provdala za Motyčku z Adamova statku, takže tím zde rod Moravců vymizel a byli zde Mo tyčkové až do roku 1905….

Prababička … byla Taclo va z dolního konce Kunčic, z kterého čísla není známo. Zajímavo jest na tehdejší dobu, že tato žena kou­řila. Šla-li dělat trávu, měla snad takovou krátkou faiftičku do níž si nacpala a ba fala. Brzy však zemřela. Z je jich manželství byli dva synové, Josef které zdědil živnost po otci a Antonín můj děda.                                                                                   (Paměti, Isidor Moravec * 1862, Letohrad - Kunčice)

 

Podle matričních zápisů byla onou „emancipovanou“ ženou Tereza Moravcová roz. Taclová ( * 21.1.1769 Kunčice 3, † 20.9.1838 Kunčice 82 ), dcera Václava a Anny, od 21.9.1794 provdaná za Josefa Moravce ( * 22.11.1774, † 7.3.1845 ), hospodáře z Kunčic 82. Mimochodem, porodila 9 dětí ( 3 chlapce a 6 děvčat ), z nichž nejméně čtyři zemřely do jednoho roku. Z mužských potomků se opravdu dožili dospělosti jen synové Josef a Antonín. Dcera Tereza se provdala do Kyšperka za ševce Jana Macháčka, původem z Verměřovic. Osud jejích sester, Anny a Barbory, neznám.

A ještě ke kouření žen … Zjistila jsem, že první dámské ručně balené cigarety s náústkem značky Jenigde a Damesky se v nás začaly vyrábět už roku 1783 v Hodoníně. Kdo by to byl řekl…