Dříve chodili poutníci na pouť do Vambeřic a Karel Majvald z Kunčic č. 68 byl zpěvákem. Vyšli vždycky v úterý ráno a v neděli odpoledne přišli domů. Ten když‚ jednou odešel na pouť a jeho žena byla sama doma, chodil prý k ní hastrman. Když si mu naříkala jakou mají bídu, tu an jí zavedl na špejchar a ukázal jí hromady obilí: žito, ječmen, oves, mouku, všeho dost. Jednoho dne přišla tato Majvaldka k sousedce Markové, aby se s ní šla podívat co všechno mají. Zavedla jí na strop a ukazuje jí pytel mouky, hromady obilí, kdežto Marková nic neviděla. Když se měl Majvald vrátit z pouti hastrman jí řekl: Ale až příjde muž domů, nic mu neříkej. Tato však mu šla naproti a vše mu cestou řekla. Když on přišel domů, šel na faru k panu faráři, vše mu povídá a tu pan farář dá mu tu radu: Vemte svěcenou křídu a udělejte okolo chalupy tou křídou čáru, modlete se sv. růženec. Když se prý modlili poslední desátek, hastrman skočil ze stropu a povídá: „Však já se vám pomstím“. Potom se prý utopila ta sousedka Marková. Šla k řece a když nešla domů, šli za ní a byla tam utopená.

Můj otec často říkal, že jeho babička prý mu často vypravovala, že ona ho na vlastní oči viděla. Sekala prý u stavení pod lípou chvoj, která lípa dosud stojí u čísla 54, hastrman šel od Ovčína, bos, měl prý zelený kabát a ze šosu mu voda kapala. V ruce držel oprátku a šel do vsi.

První pověst se týká č. 69 na Kunčicích, který v letech 1800-1850 vlastnil Karel Majvald ( * 1779 ), syn Václava a Magdaleny roz. Novotné, nejen zpěvák a předříkávač na procesí, ale také truhlář a „fišmajstr“ – hlídač panského rybníka. Jeho manželkou bylaBarbora roz. Peterková ( * 1780 ) původem z Orlice 59, dcera Josefa a Veroniky roz. Mikyskově. Sousedkou Markovou je patrně myšlena hospodyně z č. 66, Karlova sestra Marie Magdalena roz. Majvaldová ( * cca 1765 ), manželka Jana Marka ( * 1764 ) původem z Výprachtic, který tu hospodařil v letech 1799-1827. V tom případě by příběh spadal do období po r. 1805 ( tehdy totiž porodila Marie poslední ze svých dětí )

Otec Antonína Štěpánka Josef pocházel k Kunčic 54. Jeho rodiči byli Josef a Barbora roz. Prokopcová a prarodiči Josef Štěpánek ( * 1785 ) a Anna roz. Vychytilová ( * 1789 ) narozená v Orlici 37. Na Kunčice se přivdala zhruba roku 1808, takže „hastrmánek se kolem jejich stavení procházel“ někdy počátkem 19. století.

Ve Verměřovicích v Jaklově hospodě, tam prý měli hastrmana uvázanýho na lýčáku za kamny. V neděli ráno, když šel šenkýř se šenkýřkou na ranní, nařídil děvečce, kdyby, hastrman něco chtěl, ať mu nic nedá vá. Když odešli, tu hastrman začne prosit děvečku aby prý mu aspoň na lžíci vody podala, že má velkou žízeň. Děvečka mu povídá: já nesmím ti nic dát, hospodář mi zakázal. Když hastrman nepřestal tuze pro siti, že prý nic neřekne, tu děvečka mu lžíci s vodou podala. On jí vypil, lýčák přetrhl a byl ten tam. Od té doby prý se jim nic více neukázal. ( Antonín Štěpánek, 1876-1914, Kunčice 55 )

Antonín Jakele, Němec a šafář ve verměřovickém dvoře se do verměřovické hospody přiženil po smrti Josefa Suchomela, když si vzal vdovu Terezu. V letech 1850-1861 a 1866-1867 vykonával funkci starosty. Před rokem 1880 se vzdal živnosti a hospoda zanikla Pověst spadá zhruba po 1. poloviny 19. století.

Vodníka měli i v Petrovicích u Lanškrouna :

Do 30tých let 19. století měli v Petrovicích uprostřed vsi panský rybník. Byl protržen povodní a později jej několik let pronajímali jako louku. František Mannl z Petrovic 31 jej koupil od vrchnosti v dražbě za 192 zl. konv. m., ale netušil, že spolu s rybníkem koupil i vodníka.

Jednou v létě večer, když se Mannl vracel domů, nedaleko rybníka klopýtl o jakýsi pařízek, div neupadl. Řekl si : „Dobré dřevo na oheň“ a hodil pařízek přes rameno. Po chvíli cítí, jako by náklad ztěžknul. Přehodil jej na druhou stranu, ale nic nepomohlo, stále těžknul. Když přišel hospodář k rybníku, pařízek sebou trhnul a než se Mannl nadál, zmizel mu ve vodě. Hned bylo jasné, koho to vlastně nesl. Doma mohl strachy sotva vypovědět, co se přihodilo a rybníku se od té doby vyhýbal obloukem.

( Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995 )

Vodnické historky se vypravují i na Choceňsku.

„Před zámkem se kdysi zdržoval vodník. Jak šel někdo za tmy po mostě, ocitl se mu pod nohama koš, který se mu stále pletl do cesty, takže se nemohl hnout z místa. Kdo nemusel, raději tudy večer nechodil. Mezi choceňskými ženami žila nebojácná Samková. Ta řekla : „Večer půjdu přes most, ať se děje, co se děje.“

Jen vstoupila na dřevěný most, měla koš pod nohama. Houkla na něj : „Jdi mi z cesty!“ a odkopla jej. Během okamžiku byl koš zpátky, nemohla udělat ani poctivý krok. ve zlosti jej popadla a hodila do řeky s dovětkem : „Když umíš běhat, uč se také plavat!“

Koš – vodník na ni z řeky křikl : „Počkej, však já se ti, babo, pomstím!“

Na mostě se již koš nikdy neukázal. Čas utíkal a Samková na vše zapomněla. Večer před sv. Mikulášem nakoupila ve městě vnukům trochu marcipánu a hračky, sobě teplé bačkory a něco k vaření.S plným košem se vracela do Choceněk, ale uprostřed mostu jí zastoupil cestu tamní vodník, vytrhl jí koš a hodil do řeky se slovy : „Teď ať se zase tvůj košík učí plavat ! a buď, bábo, ráda, že jsem tam nehodil i tebe !“

Tak se vodník nebojácné Samkové pomstil. ( podle Karla Prudiče v knize Zdeňka Meduny „Pověsti z Chocně a okolí“, Ústí nad Orlicí 2002 )

V době, kdy přední část Pelin za rybími sádkami byla polem, páslo tam malé děvčátko krávy. Znenadání k ní přišel chlapec s velkýma očima a dlouhými nazelenalými vlasy. Na dívku padl strach. Odstrčila ho a v té chvíli zpozorovala, že mu z kabátu kape voda. Z ničeho nic se hoch ztratil a  od řeky přiklusal malý koníček, který kolem ní  bujně poskakoval. Protože z něj také kapala voda, dívka hrůzou vykřikla. Sedlák, co oral nedaleko, přiběhl, bičem koníka sešlehal a hnal ho až k řece, kde koník zmizel. Děvčátko dorostlo, provdalo se za krupaře Šperlinga a jako babička často vnoučatům vyprávěla, co ji v Pelinách potkalo. ( podle Františky Uhlířové v knize Zdeňka Meduny „Pověsti z Chocně a okolí“, Ústí nad Orlicí 2002 )

Na jeden choceňský rod prý měli vodníci spadeno obzvlášť. Od svých předků slýchávala vyprávění o setkání se zeleným mužíčkem paní Marie, manželka učitele Karla Prudiče ( * 1874, † 1933 ), jednoho ze zakladatelů choceňského muzea :

Na Spořilově a na Podhomolí, na březích náhonu, kterým odtékala voda z Dolního mlýna, nestál jediný domek, jen olše, vrbové keře. Jednou tudy šel na pole dědeček paní Prudičové. Na mezi potkal neznámého člověka v zeleném šošatém kabátě, co ani nepozdravil a jen zahuhlal : „Dej mi šňupnout, já ti dám rybu.“

Hospodář vytáhl stříbrnou tabatěrku, klepl na víčko a podával ji neznámému. „Ne z toho, dej mi z papíru, co máš v kapse.“

Dědeček si vzpomněl, že má zbytek tabáku opravdu v kapse. Vylovil kornout, cizinec si řádně šňupnul, vytáhl papír a začal kreslit rybu. dědečkovi se jeho počínání zdálo podivné, proto dál nečekal a odešel. Proč cizinec nechtěl šňupeček ze stříbrné tabatěrky , Prý to bylo proto, že na jejím víčku byl vyryt kříž.

Na palouku u řeky pod pazdernou bílili vodákovi každoročně plátno. Co se za zimu napředlo, dalo se z jara zdejším tkalcům setkat a režné plátno se v létě bílilo, což byla pouze ženská práce. Bílení trvalo šest až osm týdnů, podle toho, jak bylo slunečno. V sobotu ráno se plátno namydlilo, přelilo se kotlem vařícího louhu ze dřevěného popela a na to se hodilo velké hoble ( zaoblený kámen ), které se předtím rozpálilo v peci, aby voda v pejchovně zůstala déle vřelá. Plátno v louhu zůstalo přes neděli a v pondělí se rozprostíralo na trávník a kropilo vodou.

Jednou vodákova dcera Katuška ( později maminka paní Prudičové ) byla se svou sestřenkou na bělidle. Pokropily plátno a daly se do šití. Když se přiblížilo poledne, odešla sestřenka k obědu a Katuška zůstala na palouku sama. Znovu pokropila plátno a šila pilně dál. Sluníčko pražilo, pod olší bylo příjemně... ale najednou ucítila, že ji někdo zezadu zatahal za šaty. Ani se neohlédla, zasmála se a řekla : „Jen pojď, však já vím, že ses vrátila, ale nebylo tě ani slyšet.“

Nikdo neodpověděl, proto se obrátila, ale nikde nikdo, jen něco šplouchlo ve vodě. Děvče dostalo strach, dalo se do běhu k domu, odkud přicházela sestřenice s obědem. Od té doby už nikdy nezůstala žádná z nich přes oběd na paloučku u řeky sama. ( podle Karla Prudiče v knize Zdeňka Meduny „Pověsti z Chocně a okolí“, Ústí nad Orlicí 2002 )

U posledních příběhů se mi zdá, že než o nějaké tajemné příhody, jedná se spíš o zvlášť zjitřenou fantazii zúčastněných.