Marie Štěpánová

 

 

 

 

 

  

 

 

Zakládání sídel ve 12. – 14. století

 

Již od nejstarších dob vedly před Orlické hory obchodní cesty. Je těžko určit, v kterém časovém údobí vznikaly a kudy vedly, ale říká se, že už od 10. století se kupci se svým zbožím vypravovali  z Kladska přes Habelschwerdt ( v současnosti Bystrzyca Klodzka ), kde se stezka dělila na dva proudy. První pokračoval kolem strážního hradu v dnešní Ponikwé[1] skrz Mariánské Údolí místy, kde dnes leží Vrchní Orlice, Bartošovice, Nekoř a Žamberk; odkud pak podél Divoké Orlice k nynějším městům Kostelec nad Orlicí a Hradec Králové. Druhý směr z Habelschwerdtu se v současném Miedzylesie dělil a buď oblastí Mladkova nebo Králík pokračoval k Tiché Orlici. Přes brod, ko­lem nějž se v přítomnosti rozkládá okrajová část Letohradu – Orlice, se kupci dostali na druhý břeh řeky a putovali po trase nynějších měst Ústí nad Orlicí, Vysoké Mýto přes Chrudim ku Praze. [2] Dá se předpokládat, že podél každé takové stezky rostly nevelké osady, jejichž obyvatelé zajišťovali obchodníkům bezpečný průchod a možnost odpočinku.

Jinak však kopcovitý, převážně zalesněný terén s nepříliš úrodnou půdou k souvislému osídlení příliš nelá­kal. Navíc byla oblast vzdálená centrům politického a hospodářského života a ke svému rozvoji proto postrá­dala základní hospodářské stimuly. Zatímco na níže položeném Choceňsku byly nalezeny nesčetné dokla­dy o pravěkých sídlištích, ve zdejších končinách se začaly vytvářet roz­sáh­lejší, plošně osídlené celky až během 11. – 13. století. Hranice panství se tehdy stanovovaly ob­jíždě­ním či obchá­zením. Proto jsou v této době typickým pojmenováním „újezdy“.

Pomineme-li zájmy církve a krále, od počátku 12. století začali v rámci tzv. vnitřní kolonizace obsazovat dosud neosídlená místa příslušníci předních velmožských rodin, které k rozšiřování držav nu­til zejména narůstající počet dědiců, mezi něž by se rozdrobil stávající rodový majetek.

Jako první uplatnil své zájmy právě na Choceňsku významný rod Hrabišiců[3]. Kojata, syn králov­ského komorníka Hrabiše, zanechal ve své závěti z roku 1227 poměrně dobře zazname­naný rozsah panství, které rozdělil mezi své příbuzné, zderazský klášter a družiníky. Všechny dědice nabá­dal, aby „vzdělávali půdu v nová pole“, což potvrzuje nevelký okruh osídlení. Z odkazu je m.j. patrné, že zalesněné území v místě dnešních Libchav dostal Kojatův družiník[4] Nakaš. Teprve on zde asi zalo­žil ves, jež by měla být nejstarším sídlem v blízkosti Dlouhoňovic.

A jak se v takových případech postupovalo ? Nejdří­ve se na kmenech vzrostlých stromů při zemi sloupl pruh kůry, což vedlo během dvou – tří let k jejich odumření. Pak se les vysekal nebo spálil a zbylé pařezy se za pomocí sochorů, seker, rýčů a motyk ( klučovic ) odstranily. Těmto procesům se říkalo „žďáření“ a „klučení“. Mají odraz i v názvech vsí vzniklých na bývalé lesní půdě : Kluky, Pa­seky, Žďár … Popelem vylepšenou půdu využívali předkové zčásti pro výstavbu obydlí a z většího dílu pro zajištění hospo­dářské soběstačnosti nové osady.

Pro poznání dávného osídlení zdejší krajiny je podstatné, že Kojata Hrabišic odkázal Choceň svým dalším družiníkům, Milotovi a Sezemovi. Právě služebníci, kteří tímto způsobem získávali od svého pána vlastní půdu, vytvořili základ drobné šlechty – zemanů a vladyků a vedle již zmíněných vel­možských rodin se podíleli na další kolonizaci neosídlených částí země ve 13. století.

 

Kolonizační činnost v povodí Orlic ( 2. pol. 13. století )

 

Potomci Sezemy, Kojatova družiníka a dědice Chocně, užívali podle J. V. Šimáka[5] přídomku „ze Zebína“. Podle jiných teorií pocházel zmíněný rod z okolí Vysokého Mýta či z krajiny při horní Metuji. Prvním doloženým nositelem rodového jména je Petráň Zebínský, připomínaný v Dalimi­lově kro­nice jako hrdina bojů s Branibory ( 1278 – 1283 )[6]. Ještě dříve, na konci vlády Přemysla Otakara II. ( 1253 - 1278 ), se ale páni ze Zebína patrně podíleli na kolonizaci krajiny při horním toku Divoké Orlice, kde organizovali osídlování v místech pozdějšího žam­pašského panství. Před pány s loveckou trubkou v erbu přišli do kraje cyriaci ( křižovníci s červeným srd­cem ), kteří v dnešním Klášterci založili klášter zvaný Orlice, Orlík či Orlička. Zájmy obou koloni­zátorů se stře­tly a spor musel řešit pražský arcibiskup Tobiáš z Bechyně, který v listině náležející do let 1279 - 90 zakázal neznámému pánovi stavět hrad na území náležejícím klášteru. PhDr. Franti­šek Musil CSc. vy­slovil zajímavou domněnku, že zmíněné sídlo je identické se skromnými pozůstatky neznámého, patrně nedokončeného hradu na skalnatém ostrohu řeče­ném Vejrov v Nekoři, ležícím jen 4 km vzdušnou čarou od místa, kde na stejném břehu stál klášter. Onoho šlechtice ztotožňuje s blíže neurčeným příslušníkem rodu ze Zebína, jenž se poté stáhl na druhý břeh Di­voké Orlice, kde ne­chal vystavět nový hrad na vý­razném kopci nad Písečnou ( 542 m )[7]. Panské sídlo prý přejalo v ně­me­cké podobě jméno vsi ( Písečná - Sandbach ), brzy se však vžila počeště­ná varianta Žam­pach.

Ale všechno mohlo být docela jinak … V této souvislosti se totiž nedá přehlédnout přibliž­ně do stejné doby náležející vznik hradu Geier­s­berk ( Kyšperk ) na návrší dnes zvaném Hradisko, jehož zakla­datel patrně patřil do okruhu příbuzenstva žampašských pánů[8]. Zatímco až dosud je název překládán jako Supí Hora a PhDr. František Musil jej ve své práci[9] označuje za tehdy módní ně­mecký název, já se domní­vám, že správným překladem „Geier“ není „sup“, nýbrž v německých nářečích užívaný „výr“[10]. Takto vysvětlené pojmenování by bylo důkazem, že onen nejmenovaný šlechtic nezačal jako protiváhu za opuš­těný Vejrov stavět Žampach, nýbrž hrad, jemuž dal stejný název – Geiersberg. Žampašský hrad tak patrně vznikl zcela nezávisle na popsaných událostech.

Bezesporu tedy museli být dva šlechtici, z nichž jeden chtěl kolonizovat území na pravém břehu Divoké Orlice okolo Vejrova a když musel z biskupova rozhodnutí tuto končinu opustit, stáhl se na levou stranu řeky, kde již působil druhý z nich, příbuznými, protože jinak by se o teritorium těžko podělili. Protože od počátku kolonizace už uběhla nějaká doba, jeden z hra­dů ( Žampach ) již stál, zatímco druhý ( Kyšperk ) se začal budovat o něco později.

A jako to tedy bylo se Žampachem ? Většinou se uvádí, že vyrostl na výrazném návrší nad vsí Píse­č­nou a převzal její jméno. Že pojmenování vzniklo počeštěním původně německého názvu se zdá vcelku nezpo­chybnitelné. Ale osídlování oblasti teprve začínalo, takže kde by se tu tedy vzala ves ? Navíc „písečná“ se překládá „sandig“, kdežto „Sandbach“ značí „písečný potok“, tedy potok s písčinami ( patrně Hnátnický[11] ). Jestliže by opevněné sídlo dostalo jméno podle vsi, předpoklá­dala bych spíše podobu Sandburg – Písečný hrad či Sandberk – Písečná Hora. Proto se domnívám, že nejdříve vznikl hrad s několika poddanými v podhradí a později teprve vesnice.

S ohledem na širší okolí dodávám pro upřesnění, že ve stejné době prováděli západně odtud roz­sáhlou zakladatelskou činnost v povodí Divoké Orlice příslušníci rodu pocházejícího ze západních Čech, kteří svůj původ odvozovali od plzeňského kastelána Drslava[12] a jsou proto často nepřesně označováni jako Drslavici. V místě původní existence rodu založili hrady Potštejn a Litice a poté dali stejná jména i novým východočeským sídlům. Zmíněné hrady nechal patrně vybudovat Půta z Potštejna ( odtud Půtici ), jenž přenechal Potštejn svému příbuznému Prockovi. Jimi osídlo­vané území se zvětšovalo směrem na Žam­berk.

Jižně od Žampachu leželo již stabilizované lanšperské panství vzniklé v 1. pol. 13. století, které král Václav II. daroval po částech v letech 1292 a 1306 zbraslavskému klášteru. Do majetku církve pře­šel hrad Lan­šperk ( Landesberg ), nynější město Ústí nad Orlicí ( Wilhelmswerde ), 3 městečka a 43 vsí[13], z nichž se nejblíže místu, kde dnes leží Dlouhoňo­vice, nacházely Kunčice, v současnosti část Le­tohradu.

Zakládáním vsí se žádný z hradních pánů osobně nezabýval. K tomu určil podle možností organi­začně schopného a důvěryhodného člověka, většinou někoho ze svých služebníků, tzv. lokátora, jehož úkolem bylo získat osadníky, dovést je na určené místo, tam jim vyměřit půdu a dohlížet na její řádné obdělávání. Za to mu náležely určité hospodářské výhody ( např. pozemky osvobozené od pla­cení úroků, právo šenku, právo postavit si svobodný mlýn apod. ). A protože měl důvěru maji­tele panství, bývala mu zpravidla svě­řena dědičná funkce rychtáře. Zajišťoval mezi svými sou­sedy prosazování pánovy vůle, vybíral daně a v neposlední řadě rozhodoval v běžných sporných záleži­tostech. Právě z vykonávání soudní moci mu také plynul určitý zisk, neboť si mohl ponechat část ( zpravidla třetinu ) zaplacených pokut a soudních poplat­ků.

Odkud se brali noví osadníci ? Jedním ze zdrojů byly početně se rozrůstající rodiny hradní čeledi. Pokud existovala vazba na šlechtický rod s již stabilizovaným panstvím na jiném místě ( Hrabišici, Půtici ), bylo možno požádat o pomoc příbuzné. Nedala-li se využít ani jedna z těchto možností, nezbylo, než hledat jinde. I když se v této fázi kolonizace[14] hojně účastnili Němci, názvy zdejších vsí ani příjmení oby­vatel nenapovídají, že by se ve zdejší krajině nějak výrazně prosadili.

Vztah mezi vlastníkem půdy a kolonisty se tehdy vytvářel na základě zákupního čili emfy­teutic­kého práva[15]. To v podstatě znamenalo, že osadníci drželi pronajatou půdu dědičně a za to odváděli kaž­do­ročně peněžitou rentu – úrok, placený pololetně na jaře a na podzim[16]. Vesnice se ale musela nej­prve roz­vinout a vybudovat hospodářskou strukturu, proto byla po svém vzniku na určitou dobu od povin­ností osvo­bozena[17]. Tento časový úsek nazývaný „lhuota“ se přeneseně stal typickou sou­částí názvů v tomto období založených vsí.

Polnosti, tzv. plužina, byly rozděleny na tři hony, na nichž se střídalo setí jařin, ozi­mů a úhor ( troj­honný systém ). Roboty konali poddaní jen minimální, pouze několik dní v roce pracovali při pan­ských dvorech, ve většině případů však místo toho odvá­děli také peněžité dávky.

 

Doba loupeživých rytířů (1. pol. 14. stol.)

 

Na dosud neosídlených místech vyrostla sice opevněná sídla, ale kromě hradního pána, jeho slu­žebníků a čeledi zela panství více méně prázdnotou. K vytvoření hospo­dářské infrastruk­tury bylo třeba nejprve získat nové osadníky, poskytnout jim půdu, čas na její ob­dělání, a pak, po mnoha le­tech, se dalo počítat s nějakým užitkem.

O to víc lákalo rozsáhlé, dříve založené a již plně prosperující lanšperské pan­ství v majetku zbra­slavského kláštera. Neuspořádané poměry v zemi po zavraždění posledního Přemys­lovce, krále Vá­clava III. ( 1306 ) a za vlády Jana Lucemburského způsobily, že se na církev­ním zboží beztrestně přiživovali loupežnými výpravami takřka všichni okolní šlechtici. Mniši si ve své kronice stěžují :

 

„…naši sousedé neustávali bez přestání činiti tehdy násilí našim chudým poddaným. Chtějíce pak je tehdy vykoupit, protože dni byly zlé, dali jsme tu onde celý náš důchod, totiž více než tři sta hřiven, sousedním lupičům jako dravým vlkům, abychom aspoň takto koupili svým majetkům výhodu pokoje. Dali jsme tehdy Ješkovi ze Šilderka sto osmde­sát hřiven, aby nás jen jediný rok ušetřil, Petrovi ze Žampachu a jeho přátelům[18] šedesát hři­ven, Janovi Vosthu­bo­vi^[19] čtyřicet a Oldřichovi z Brandýsa třicet hřiven. … Prospěl náš dar, ale ne mnoho, neboť kdo si zvykl loupit cizí, za málo pokládá dané slovo a ruší smlouvu, kterou učinil. A když jsme viděli, že nemůže­me dary zachovati své majetky beze škody, svěřili jsme je do správy Jindřichovi z Lipé, ale pod takovou podmínkou, že nám má dávati po­lovici důchodů …“^[20]

 

Jméno Petra ze Žampachu zmiňovaného mezi škůdci roku 1308 zároveň poprvé, byť nepřímo prokazuje existenci hradu. Tento Petr mohl být totožný s již připomenutým Petrá­něm Ze­bín­ským, ale spíše náležel k jeho potomkům. Linie rodu pak pokračuje syny či vnuky Pet­rem a Vilémem ze Žampachu. 

Po smrti Petra ze Žampachu zřejmě převzal poručnictví nad dědictvím pozůstalých synů Křesislav, asi příbuzný; možná dokonce bratr či nejstarší syn zesnulého majitele, jako dr­žitel hradu doložený roku 1312[21]. Zápis vztahující se k roku 1316 dokazuje, že i on často loupil na lan­šperském klášter­ním pan­ství, neboť „zloba Žampašských a Brandýských a jiných sousedů tolik poplenila kaž­dodenním dranco­váním Landškroun a okolní statky, patřící Zbraslavi, že jsme je museli takřka zadarmo svěřiti do ochrany panu Hejmanovi, synovi Púty z Dubé.“ ^[22]

Pánové na Žampachu se rozvoji vlastního panství asi příliš nevěnovali a kvůli loupeži­vému způso­bu života přišli o zdejší majetek. Mohlo k tomu dojít roku 1318, kdy „král objížděl sem tam a způsobo­val svým nepřátelům nebezpečenství; zabral tvrze některých odbojníků a jiným způsobil škody“[23]. Pobyt panovní­ko­va vojska ve zdejší krajině potvrzuje zápis Oty Žitav­ské­ho, učiněný roku 1324 : „Tehdy král vrátil s myslí dosti ochotnou klášteru hrad Landšperk a jeho statky při něm ležící. Ten hrad s jeho majetky držel král násilně šest let …“^[24] Patrně ve stejnou dobu, listinou datova­nou 23. března 1324 a poprvé přímo zmiňující hrad, udělil Jan Lucemburský Žam­pach jako královské léno Jindřichu ml. z Lipé[25], nejvyš­šímu maršálku českého království a pánu na Rychvaldu, který měl již dva roky v zá­stavě panství litické[26] ( patrně tedy i Žamberk ). Důvod objasňuje soudobý dokument : 23. března 1324 v Bacha­rachu. Jindřich mladší z Lípy prohlašuje, že od Jana, krále českého atd. jako vyrovnání za své vyko­nané služby titu­lem manství ( léna ) dostal hrad Žampach v držení „neboť byl s vynaložením jeho vlastních peněz dobývaný“[27]

No­vý pán na Žampachu jistě nesídlil, ale dosadil sem svého zástupce - purkrabího, jako před­ního správního a soudního úřed­níka panství.

Co se stalo s původním majitelem, jímž byl možná dosud Křesislav, není známo. Je možné, že při dobý­vání hradu zemřel. Část hradu náležela až do roku 1341 Petrovým potomkům Petru a Vilé­movi ze Žampachu[28], proto soudím, že v době, kdy Žampach spadl pod králov­skou správu, byl jejich otec či děd Petr již mrtev a zabaven byl pouze ten díl, jehož majitel ( Křesislav ? ) škodil na lan­šperském panství. Rodiny pravděpodobně spřízněné s pány ze Žampachu jsou i poz­ději dolože­ny v širokém okolí ( např. roku 1349 Jan ze Sudslavy[29], roku 1368 Jan Svár ze Žampa­chu a na Kun­val­dě[30] ).

Zatímco předchozí majitelé se příliš o růst vlastního hospodářství nestarali a co potřebovali, bez­ostyšně brali bohatším sousedům, nový pán, Jindřich ml. z Lipé, jeden z čelných velmožů země, si nic takového nemohl dovolit. Ani on však svým rozmařilým životem a častými půjčkami[31] nenapl­ňu­je představu dobré­ho hospodáře. Domnívám se, že právě Jindřich si od krále vyprosil ke svému panství ještě Mladkov[32], jenž mu zaručoval příjem ze cla.

Za jeho vlády byl na panství zřejmě klid a podle všeho se tu dá teprve v tomto období hovořit o rozvoji vesnic. Množící se služebnictvo a řemeslníci žili přímo ve východní části hradu – předhradí obklopeném kamennou hradbou, z něhož se teprve po zvedacím mostě dalo vstoupit do vlastního panského sídla v západní části. Na dohled odtud vznikla první ze vsí, v jejímž názvu se odra­zilo jméno hradu – Písečná, v níž se, jak název říká, usadili čeští obyvatelé. A jelikož každý šlechtic po­va­žoval za svoji povinnost postarat se i o duchovní spásu poddaných, vyrostl v Písečné zakrátko kos­tel doložený v soupisu far pražského arcibiskupství vzniklém mezi lety 1344-1350 jako součást děkanátu kosteleckého. Dokument uvádí v té době fary také v Lukavici, na Orlici, v Nekoři, v Žam­berku a v Mladkově[33].

Na odlehlá panská sídla zajížděli v klidných časech kupci se svým zbožím a síť dávných obchod­ních ste­zek se díky nim postupně rozšiřovala. Žampašské panství stálo v dobách, kdy zde panovali lou­peživí rytíři stranou obchodních zájmů, ale když se zdejší poměry uklidnily, nic kupcům v návště­vách hradu nebránilo. Přes Žampach z Chocně směrem na Sudslavu a Libchavu (?) vedla cesta, kte­rá procházela okolo hradu do míst, kde dnes leží Letohrad, skrz Špitálský les do Nekoře a tam se napojovala na kladskou cestu vedoucí do Mladkova.

V roce 1332 již existovalo město Žamberk a je možné, že již tehdy využívali kupci cestu vedoucí odtud Příčnicí na severní straně Lukavice kolem lesíka Šafranice u lukavského dvora jižním směrem přes Kunči­ce, k brodu přes Tichou Orlici a pak podél vrchu Herklice do Vaňkovského sedla, kde se křižovala s další stezkou vedoucí z Kladska[34].

Zdálo by se, že loupeživým rytířům odzvonilo, ale opak je pravdou. K tomuto způsobu života se uchýlil i Mikuláš z Potštejna, majitel rozsáhlého panství na Divoké Orlici. V letech 1338 a 1339  proti němu vo­jensky zakročil Karel, syn Jana Lucemburského a pozdější císař. Ve svém životopise se o tom zmiňuje následovně : „přijev k Vysokému Mýtu zbořil jsem hrad Choceň a četné jiné hrady pána z Potštýna, neboť jsem vedl toho času válku s tím pánem; později však nastal smír“[35] Příměří netrvalo dlouho, neboť již v  následu­jícím, tj. v roce 1339 Karel píše : „Odtud ( tj. z Moravy ) jsem táhl obléhati Potštýn, protože se pán jeho vze­přel proti mně i králi českému a že se mnoho loupeží dělo s toho hradu. A ač byl považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti nedělích dobyl a věž, do níž se majetník hradu uchýlil, jsem strhl k zemi a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí.“  Mikuláš z Potštejna v troskách věže zahynul. Zůstala po něm vdova Eliška, která držela panství Borohrádek a synové Ješek[36], Čeněk, Jindřich[37], Vaněk[38] a Půta, jenž se stal knězem.

Rod pánů z Lipé vlastnil až do roku 1341 pouze část žampašského panství. Teprve tehdy odkoupil i zbytek od potomků Petra ze Žampachu. Někdy po roce 1346 získal hrad do zástavy Jan Pancíř ze Smojna, pocházející patrně z Českolipska, kde měli své hlavní majetky i pánové z Lipé ( odtud možná i mnohé shodné názvy v obou krajinách : Písečná, Litice, Horní a Dolní Libchava ).

Jan ze Smojna náležel k drobné šlechtě a mezi tou se příliš nedbalo na rodovou soudržnost. Každý sám se musel ze všech sil ohá­nět, aby svůj nevelký majetek udržel bez dluhů. Pro získání větších držav a moci chybělo nejen finanční, ale zejména politické zázemí, jimiž disponovaly významné rody. V případě nouze zbyla chudému šlechtici pouze možnost služby ve vojsku krále či jiného velmože, případně loupeže na majetku bohatších sousedů nebo přepadávání pocestných. Jan ze Smojna prý zkusil obojí. Podle pověsti vynikal statečností ve vojsku Karla IV., ale později, jako majitel Žampa­chu, byl obá­vaným lupičem. Panovník, jemuž šlo o stabilizaci poměrů v zemi, rázně vystupoval proti všem, kdož bránili rozvíjejícímu se obchodnímu ruchu. Řada přišla i na Jana Pancí­ře ze Smojna. Není však zcela ujas­něno, zda na podzim 1355 či v první polovině roku 1356^[39] Karel IV. se svým vojskem dobyl hrad Žampach, hradního pána zajal a nechal ho oběsit.

 

Mýty a skutečnost o loupeživém rytíři  Janu ze Smojna

 

Život a tragický konec Jana ze Smojna by zůstaly zaznamenány na úrovni regionální historie nebýt toho, že se jeho osudy spojily s osobou císaře Karla IV..

Písečský farář Samuel Burger 29. března 1790 osobně ze starých letopisů českých[40] ze zápisků Be­ne­še z Weitmile vypsal, že „císař Karel IV. jakéhosi rytíře Jana řečeného Pancíř, kterého sám před časem pásem rytířským opásal, zajal na hradě Žampachu jako lapku (a) téhož vlastníma rukama pověsil. Roku 1356“[41] Du­chovní mohl narazit na zmínku o loupeživém rytíři náhodně, ale patrně mu šlo o potvrzení tradují­cí se pověsti, která vypráví toto :

 

Kdysi, když se Karel IV. vracel s malým počtem ozbrojenců z Říma, kde převzal císařskou korunu, zpět do Čech, zastavil se k přenocování v městě Pise. Městští radní jej vřele přivítali, ale za zády mu strojili úklady. Na jejich popud jakýsi žhář podpálil v noci radnici, kde spal panovník s manželkou a oba sotva zachránili holé životy. Zatím jiní začali roztrušovat pověsti, že oheň nechal založil sám Karel IV.. Mezi obyvateli města a císařovým průvodem se strhla mohutná bitka. Vojáci, spěchající svému vladaři na po­moc, se museli těžce probojovávat přes most až na náměstí, kde zatím císař odrážel útočníky jen s malou družinou. Karlovi odpůrci byli v potyčce poraženi a rozprchli se. V bo­ji a obraně císaře si prý tehdy ob­zvláště statečně vedl pán ze Smojna, purkrabí na hradě Žam­pachu. Panovník jej odměnil pasováním na rytíře a sám mu na krk zavěsil zlatý řetěz.

Po návratu domů na Žampach se Jan ze Smojna obklopil pochlebníky, jimž při džbánku znovu a znovu vyprávěl o italském dobrodružství a císařském vyznamenání. Hostina střídala hostinu a tru­hlice s penězi se brzy vyprázdnily. Co teď ? Rytíř, spoléhajíc na panovníkovu přízeň, dal do­hro­mady tlupu násilníků a začal loupit. Přepadal kupecké povozy i šlechtice.

Hradní pán, Ješek z Potštejna, na Žampachu nesídlil a jakmile se dověděl o činech svého purkrabí­ho, vzkázal mu, nevzdá-li se ihned loupeživého řemesla, bude zbaven purkrabství. Jenomže Janova pýcha neznala mezí. Místo odpovědi přepadl na cestě i samotného Ješka a uvěznil jej v žaláři na Žam­pachu.

V tom čase se na cestě k Litomyšli mohl kdekoliv objevit loupeživý Jan ze Smojna se svojí divokou chasou. Lid mu říkal Pancíř, protože prý ani ve spánku neodkládal rytířský pancíř.

Žalář na hradě Žampachu se plnil zajatci, za jejichž propuštění vybíral Jan výkupné. V pokladnicích zno­vu zvonilo zlato a jedna pitka střídala druhou. Jednou nechal vzpurný purkrabí vyvléct zesláblé­ho a po­tlučeného Ješka z Potštejna na nádvoří a dal jej vymrskat z hradu. Snad se přece jen bál toho, že by hradní pán mohl ve vězení zemřít.

Ješek se obrátil o pomoc k samotnému císaři. Karel IV. se dlouho nerozmýšlel a zanedlouho stál se svým vojskem před Žampachem. Utábořil se prý v lese, jenž na jeho památku později nazvali Kar­lovice.[42]

Rytíř Jan ze Smojna viděl, že je zle a s odkazem na bývalé zásluhy začal prosit o milost. Panovník se však nedal obměkčit a vzkázal na hrad : „Rytíři přísluší zajetí rytířské a loupežníkovi loupežnické.“ Sotva stačil posel zprávu vyřídit, dal císař rozkaz k útoku. Po krátkém boji padl Žampach do rukou vojáků a Pancíře předvedli před krále. Když Karel IV. spatřil na jeho hrudi zlatý řetěz, trpce řekl „Odměnil jsem kdysi rytíře, proč mě nutíš, abych odměňoval loupežníka ?“. A jako před časem zavěsil kolem Janova krku zlatý řetěz, nyní položil na stejné místo provaz. Pancíř a jeho loupeživá chasa byli na místě pověšeni a jejich hnízdo, hrad Žampach pobořen.[43]

 

Zjistit, zda má pověst historické jádro, je složité. [44]Na cestu do Říma se král Karel začal ch­ystat počátkem listopadu roku 1354; požádal papeže o vypravení korunovačního poselstva, falckra­běte Ruprechta staršího o vyslání římského voj­ska a peníze na cestu a konečně arcibis­kupa Arnošta z Pardubic a nejvyššího maršálka Čeňka z Lipé vyzval, aby sebrali zemskou hotovost v Čechách.

Průvod budoucího císaře s téměř čtyřmi tisíci rytíři, kardinálským legátem a početným houfem slu­žebnictva, byl na cestě od 22. března do 2. dubna 1855. Korunovace se konala na Hod boží veliko­noční 5. dubna 1355 ve svato­petrské bazilice, ale vzhledem k politickému napětí císař Řím brzy opu­stil a tři dny pobyl v Pise. Členové rodu Gambacorta v domnění, že Karel IV. chce město zba­vit panství nad Luccou, založili v noci z 19. na 20. května 1355 požár v paláci, kde byl císař ubyto­ván a vyvolali ozbrojené povstání. Panovník s manželkou i soukromou družinou, všichni v nočních úbo­rech, se před ohněm sotva spasili útěkem. V následujících dnech se povstání podařilo potlačit.

Až potud má tedy pověst reálný základ. Je dokonce možné, i když nijak doložené, že v početném Karlově doprovodu se nacházel také Jan Pancíř ze Smojna. Není ale prokázáno, že by se v bojích nějak významně proslavil a byl pasován na rytíře.

V tomto ohledu by se dalo považovat za pravděpodobnější, že by se jeho povýšení do rytířského stavu mohlo vztahovat k jiné, mnohem starší události odehrávající se v Itálii roku 1332, kde Jan Lucembur­ský zane­chal svého syna, sedmnáctiletého kralevice Karla, aby s nevelkým houfem žold­néřů hájil zdejší panství – říšskou zástavu Begamo, Bobbio, Brescii, Cremonu, Milán, Novaru a Pa­vii a dědič­nou državu - toskán­skou Luccu. Dne 15. června 1332 však vypukla dlouho tajená vzpou­ra. Část guelfských[45] měšťanů v Brescii s pomocí houfce veronských žoldnéřů zahnala českou po­sádku do horní pev­nůstky a tam je po týdny obléhali. Nakonec se Karlovi podařilo sehnat pod­poru ze sou­sedních měst a 25. listopadu zvítězil nad nepřáteli u Modeny s vojskem složeným z 1.200 jezdců a 6.000 pěšáků. Ještě přes bitvou prý bylo asi 200 rytířů opásáno rytířským pásem.[46]

Ale to je skutečně jen domněnka, neboť o osobě Jana ze Smojna se mi toho příliš zjistit nepodařilo. Předpokládám určitou příbuzen­skou vazbu z Fridušovi ze Smojna ( Janův otec ? ), jenž už roku 1317 patřil k politickým spojencům Jin­dřicha z Lipé. Stejný šlechtic byl též ve vojsku, které prová­zelo Jana Lucemburského roku  1319 do Dolní Lužice.

Právě přátelské vztahy s Jindřichem z Lipé mohly vést k tomu, že si rozmařilý velmož od Friduše a jeho rodu vypůjčil určitou částku, místo níž dostal Jan ze Smojna, dosud se patrně věnující vojen­skému řemeslu, zástavou hrad Žampach s panstvím. Finanční těžkosti jej stejně jako mnoho jiných drob­ných i bohatších šlechticů přivedly na scestí. Začal loupit především na majetcích svých souse­dů a pře­padával ob­chodníky na zemských stezkách.

O samotném Smojnu se v Ottově slovníku naučném píše jako o „kdysi tvrzi v bývalém kraji Boleslav­ském“. Kromě Jana nacházíme další držitele tohoto jména až mnohem později. Hanuši Pancíři ze Smojna a jeho potomkovi Fridmanovi nále­žely na přelomu 14. století a 15 století Velenice u Nové­ho Boru. Mikeš ze Smojna je na počátku 15. století doložen jako loupeživý rytíř na Českolipsku. Jak je vidět, vojenské a lupičské řemeslo nebylo to­muto rodu cizí.

Ani dobytí Žampachu a potrestání loupeživého rytíře Jana ze Smojna není přesně datováno. Hovoří se o časovém úseku mezi podzimem 1355 – létem 1356[47] a Jiří Spěváček tuto událost řadí přímo na červenec 1356.[48] S tímto termínem je možno se ztotožnit, protože císař Karel IV. se z korunovace vrátil do Prahy 15. srpna 1355. V sídelním městě se pak zdržoval takřka neustále až do pozdního podzimu. Věnoval se přípravě základních státoprávních říšských norem, tzv. Zlaté buly Karla IV. a navíc vedl složitá diplomatická jednání s Francií a Anglií. Počátkem října se konal zemský sněm, na němž bylo na Karlův popud teprve přijato usnesení o tvrdém postihu loupeží, lapkovství a krádeží bez ohledu na společenské postavené pachatelů, v němž se odráží právní základ pro Kar­lovo tažení proti Janu ze Smojna. V první polovině roku 1356 se Karel IV. zabýval mnohem pod­statnějším problémem – odbojem Rožmberků na jihu Čech, na jehož potlačení svolal počátkem června zem­skou hotovost. Vše nakonec skončilo 21. června smírem a král patrně využil situace a s čá­stí vojska se vydal do východních Čech, aby zarazil bezuzdné chování žampašského pána, na nějž se ozývaly stížnosti ze všech stran. O vlastním průběhu akce se dokumenty blíže nezmiňují.

V pověsti se hovoří i o tom, že Jan Pancíř ze Smojna byl na Žampachu jen purkrabím ve službách Ješka z Potštejna. Tuto myšlenku lze vcelku směle zavrhnout, neboť Ješek z Potštejna převzal roku 1341 zpět zabavené potštejnské panství[49], kdežto Žampach drželi od r. 1324[50] nejméně do roku 1346[51] jako královské léno páni z Lipé, od nichž dostal Jan ze Smojna hrad do zástavy[52].

 

Český stát ve 14. století

 

Ješek z Pot­štejna a Jan Pancíř ze Smojna byli tedy pouze sousedy, i když časová shoda prodeje pot­štejnského panství zpět do královských rukou a popravy loupeživého rytíře ze Žampachu by mohla leccos o možném podílu potštejnského pána na Pancířových akcích napovídat.

 

 

Za Žampachů z Potštejna (2. pol. 14. století – poč. 16. století)

 

V roce 1341 vrátil Jan Lucemburský část potštejnského panství Ješkovi, nejstaršímu synovi po lou­peži­vém rytíři Mikuláši z Potštejna. Ješkův syn, též Ješek, prodal panství roku 1356 zpět císaři. O rok později[53] daroval Karel IV. Čeňkovi za slib manství Žampach[54], dobytý na Janu ze Smojna. Zá­pisem z 28.8.1367 připadlo panství spolu s Mladkovem a Králíka­mi[55] Žampachům dědičně.

Čeněk je považován za předka Žampachů, odvozujících svůj původ od Půticů, rodu významně se podílejícího na koloniza­ci pravého břehu Divoké Orlice. Po Čeňkově smrti zdědil roku 1378 Žam­pach s Vamberkem jeho syn Jan. Patrně on přičlenil k žampašskému panství ještě polovinu Chocně s hradištěm, díly v Jedlině, Slemeně, Chlen­kách a Lupenici, ves Chlumek a kmetcí[56] dvory v Břez­ni­ci.[57] Když roku 1395 zemřel bez dědiců, při­padl všechen majetek Mikešovi[58], jenž dosud vlastnil jen nevelké statky na Moravě - Nosislav a Jarosla­vice.

Vedle velmožů, sídlících na opevněných hradech, měli ve zdejší krajině majetky i jejich méně vý­znamní příbuzní či družiníci odměnění za věrné služby. Dostávali od majitelů panství nevelkou výměru půdy, na níž si budovali buď malé tvrze, ale převážně jen svobodné, často neopevněné dvor­ce, umož­ňující sa­mostatné hospo­daření. Vůči svému dobrodinci byli zpravidla vázáni man­stvím, tzn. že v případě potřeby, ať vojenské či slavnostní, museli sloužit v jízdní družině hradního pána. Tímto způsobem patrně přišel ke svému majetku například již připomenutý Jan Svár ze Žam­pachu a na Kunvaldu[59], Petr z Lukavice doložený roku 1354, Ivan z Orlice[60], jako majitel tvrze uve­dený roku 1358. Jejich jména jsou známa díky konfirmačním a erekčním knihám, kam církev za­znamenávala patronátní práva nad jednotlivými kostely. Predikáty uvedené v těchto pra­menech zpravidla označují na rozdíl od hradních pánů skutečná sídla nejníže postaveného panstva.

Nevelké statky dospěly časem kvůli rozrodům na samou hranici hospodář­ské soběstačnosti a ži­votní úroveň drobné šlechty byla mnohdy srovnatelná s postavením sedláků, ovšem výsadní svobo­dy jim přesto dávaly pocit společenské nadřazenosti. Synové z takových rodin se proto snažili najít lepší živobytí jako žoldnéři ve vojenských službách, případně si s pomocí protekce zajistili preben­du na faře nebo se uplatnili na úřednických mís­tech. Přilepšit si také mohli vznesením nároku na odú­mrť po zemře­lém příbuzném. To se dálo provolá­ním požadavku ve správním středisku zdej­šího kra­je – králov­ském věnném městě Vysokém Mýtě. Příčinou mnohých úmrtí byla rozsáhlá epi­demie moru, která roku 1380 dolehla na všechny sociální vrstvy a způsobila až 10-15 % úbytek obyvatel­stva Čech[61], pokles eko­nomiky a zánik značného počtu vsí.

V době, kdy kyšperské panství vlastnil Bušek z Kyšperka, se tento rod rozhodl přesídlit na Mora­vu[62] a jejich zdejší majetek byl dnes již neznámým způsobem připojen k žampašskému panství. Do­šlo k tomu mezi lety 1370 – 1396, označujícími poslední výkon patronátního práva Buškova syna Jeniše nad kostelem v Lukavici a první doklad o výkonu tohoto práva Mikulášem Žampachem z Potštejna.[63] Příčinou, proč Kyšperští opustili a patrně prodali panství, mohla být právě neutěšená hospodářská situace po morové epidemii.[64]

Vylidnění vesnic v důsledku „černé smrti“ využilo mnoho rolníků z nevýhodně položených míst ( vrchoviny, lesnaté oblasti ) a přestěhovali se do úrodných nížin. Je pravděpodobné, že i zdejší ob­last byla tímto exodem zasažena.

Ekonomické důsledky morové epidemie přispěly k novému rozvoji organizovaných lapkovských „bra­trstev“, specializovaných na přepady kupeckých povozů a únosy spojené s vymáháním výkup­ného. V pozadí jejich činnosti často stály významné šlechtické rody ( Valdštejnové, páni z Kunštátu, Per­štejnové atd. ). Žádný doklad o tom, že by taková skupina působila na Žampašsku sice není, ale považuji za pravděpodobnější, že při loupežích nebyl nikdo přistižen.

Mnoho lidí chápalo „černou smrt“ jako boží trest a v rozmařilém životě církevních hodnostá­řů spatřovalo jeho hlavní příčinu. Prostí kněží stále častěji kázali o návratu k původní prostotě a chu­době, což samozřejmě vyhovovalo šlechticům, kterým šlo o získání cír­kevních majetků. Upálení mistra Jana Husa 6.7.1415 by patrně nikdy nepřerostlo v pozdější válečný konflikt, kdyby jej k ov­livnění prostých lidí nevyužily právě tyto hlavní mocenské skupiny – církev a vysoká šlechta. Přede­vším politické motivy stály i v pozadí stížného listu české a moravské šlechty odeslaného ke kost­nickému koncilu na podporu Husova učení.[65] Svou pečeť k němu přivě­sil také Mikuláš Žampach z Pot­štejna.

Během husitských válek byl život obyčejných lidí v jednotlivých oblastech do značné míry podmí­něn politickým za­členěním hradních pánů a vojenskou silou, kterou měli k dispozici. Zatímco kato­lická posádka na Lanšperku stála až do roku do r. 1425 věrně při Zikmundovi[66], Mikuláš ze Žampa­chu i jeho po­tomci podporovali stranu podobojí. Proto roku 1421 „slezští vévodové vpadnuvše s množstvím lidu do Krá­lovství českého, pustošili a pálili vesnice a městečka na statcích pánů Bočka[67] a Žampacha[68] v kraji Chrudimském, totiž okolo hradu Litic a Žampachu. A s nimi se spojili někteří Češi z urozených pánů, Půta[69], Janek ze Svídnice a Jan Městecký“. Týž Jan Městecký z Opočna se poté přidal na stranu radikál­ního křídla husitů, tzv. sirotků či orebitů, a když tito roku 1425 dobyli Lanšperk[70], svěřili mu správu hradu. V roce 1427 zemřel Mikuláš Žampach z Potštejna a panství mělo připadnout Janovi, jenž byl patrně Mikulášo­vým sy­nem. Politicky aktivní Žampa­chové na panství patrně nepobývali, čehož lan­šperský správce Jan Městecký využil a zabral hrad Žampach pro sebe. Protože stál také na straně husitů, nikdo proti němu vojensky nevystoupil. Když ale později znovu přešel k Zikmundovi, hradní posádka se vzbou­řila. S její pomocí sirotci hrad roku 1429 dobyli a předali jej právoplatnému majiteli Janu Žam­pa­chovi z Potštejna.[71] Ve stejné době vyhnal Jakub Kroměšín z Březnic, velitel si­rotčího voj­ska, Městec­kého posádku také z hradu Lanšperka.[72]

Jan Žampach z Potštejna byl už tehdy asi ženatý s Markétou, dcerou Zdeslava (?) ze Šternber­ka a vdo­vou po Oldřichu z Jindřichova Hradce řečenému Vavák ( † 1421[73] ). Dá se proto předpoklá­dat, že mu bylo alespoň dvacet let a jeho narození můžeme položit před rok 1409, zatím­co jeho man­želka se prokazatelně narodila př.r. 1405[74]. Z jejich manželství vzešel syn Jan a snad i dcera Marian­na, r. 1469 provdaná za Jana ze Žerotína, pána na Velkých Losinách[75]. Markéta jistě neporodila děti ve stáří větším než 45 let, takže pokud nebyl Jan Žampach ženatý vícekrát, spadá narození Jana a Marianny do let 1422 - 1454.

Ale nepředbíhejme … Dne 30.5.1434 utrpěla husitská polní vojska zdrcující porážku v bitvě u Li­pan, jež měla za následek jejich rozpad. V zemi nastalo dlouhé období snah o zavedení klidu a právního řádu. Jistý úspěch přineslo 5.7.1536 vyhlášení dohody mezi husitskými Čechy a katolic­kým basilejským koncilem, tzv. kompaktáta, povolující přijímání pod obojí. Po smrti krále Zikmun­da 9.9.1437 se jeho dědicem stal syn Ladislav, ale jako nezletilý nemohl převzít panovnické povin­nosti. V etapě faktického bezvládí udržovaly pořádek v zemi tzv. landfrýdy, krajské politické a vo­jenské spolky v čele s volenými vůdci. Když v Praze hrozilo znovunastolení katolické moci, více jak čtyři­cetiletý Jan Žampach z Potštejna se účastnil počátkem září 1448 v řadách východočeského landfrý­du vedeného Jiříkem z Poděbrad vojenského obsazení města.[76] O tři roky později se oba šlechtici stali sousedy, poněvadž Jiřík z Poděbrad převzal potštejnské panství. Na jaře roku 1457 do­konce povolil, aby se v Kunvaldu usadili pronásledovaní příznivci názorů Petra Chelčické­ho, členové nové, typicky české církve, známé jako Jednota bratrská. Ti, vyznávajíce nenásilí, žili v ústra­ní Po­d­orlicka v souladu s Novým zákonem. Odmítali obchod, většinu řemesel, zisk a v této počáteční fázi vývoje zavrhovali i vzdělání s výjimkou studia Bible.

Mladý vladař Ladislav Pohrobek  po krátkém, sotva čtyřletém panování zemřel a čeští stavové mezi sebou vybrali dne 2.3.1458 za nového krále Jiřího z Poděbrad. Další vývoj v zemi už byl spíše zále­žitostí politickou než vojenskou, a tak přišel čas odstranit škody vzniklé během husitských válek.

Na Žampachu došlo na opravy a přestavbu patrně až po smrti Jana Žampacha staršího, jenž napo­sledy připomínaného roku 1469.[77] Stejný letopočet prý byl až do konce 18. století vidět na kvádru na rohu zřícenin vnitřního paláce a dá se možná považovat za rok zahájení stavebních prací. Z toho lze usuzovat, že Jan st. Žampach tohoto roku zemřel ve věku vyšším než šedesát let. Jeho syn, ne­soucí též jméno Jan, se zaměřil především na zkvalitnění obranné funkce hradu.

[78]Dřevěná stavení v předhradí nahradily kvůli ochraně před požárem kamenné hospodářské budovy a pro vnitřní soběstačnost hradu zde vyrostl i pivovar a malý mlýn. Mezi oběma budovami vyrostla zeď s branou, stěžující přístup k vnitřnímu hradu. Bránu a padací most chránila nově zbudovaná Bílá věž. Do tohoto období patrně náleží i stavba hradní kaple naproti Bílé věži. Ve vnitřní části hradu došlo na přestavbu paláce do podoby vysoké věže téměř čtyřhran­ného půdorysu a opraveny byly i poškozené hradby.

Podle již vyslovených úvah mohlo být novému vlastníku panství Janu Žampachovi z Potštejna mezi 19ti až 47 lety. Až dosud se předpokládalo, že byl otcem Václava, Zdeňka ( * 1491 ), Burjana a Hynka. To však považuji za nepravděpodobné a domnívám se, že mezi nimi existovala ještě jedna generace, syn téhož jména. Je totiž známo, že Jan Žampach byl v letech 1510-13 nejvyšším minc­mistrem v Kutné Hoře. Král by ale na tak významné a zodpovědné místo těžko jmenoval více jak šedesátiletého starce. Zdá se, že Jan ze Žampachu, jehož se týkají uvedené události a jenž se př.r. 1488 oženil s Eliškou ze Zástřizl, byl ne synem, ale vnukem Jana Žampacha, spolubojovníka Jiřího z Poděbrad. Na základě tohoto předpokladu vznikne následující rozrod žampašské větve :

 

Koncem 15. sto­letí po­čala sláva rodu blednout. Jan, stejně jako mnozí další šlechtici, upadl do dluhů a roku 1488 prodal část manželčina věna – hrad Hluboký a zboží bystřické.

O sedm let později, roku 1495 se sousední litické panství stalo majetkem Viléma z Pernštejna, tehdy snad nejbohatšího a jednoho z nejvlivnějších mužů království. S ním se Jan ze Žampachu dělil o správu města Žamberka. Zatímco Vilém představoval typ šlechtice starajícího se nejen o hospodář­ský rozvoj vlastních panství, ale aktivně provozujícího podnikání a obchod, Jan ze Žam­pachu re­prezentoval již přežitý styl, kdy se šlechtic věnoval válčení či politice a panství v rukou často ne­schopných či nepoctivých správců mu sloužilo jen jako zdroj finančních prostředků pro pohodlný život[79]. Proto se také u svého bohatšího souseda zadlužil do té míry, že mu musel roku 1509 zasta­vit choceňské panství. Jen jednou se Jan ze Žampachu pokusil zasáhnout do podnikání, když byl roku 1510 jmenován nejvyšším mincmistrem v Kutné Hoře. Podle všeho nebyl úspěšný, neboť jak uvádí ve svých Pamětech Mikuláš Dačický z Heslova : „Léta 1513 měsíce Februarii pan Lev, nejvyšší purkrabí pražský, oznámil na Vlaském dvoře na Horách Kutnách přede všemi, že král Jeho Milost pana Jana Žampacha mincmejstrem jmíti nechce, aby jeho víceji neposlouchali“. Místo, aby Jan ze Žampachu přišel k majetku, finančně náročný život uprostřed bohaté kutnohorské společnosti přispěl k mnohem rychlejšímu vyprázdnění jeho pokladnice. Jen o pár měsíců později, dne 10. října 1513 přišel totiž kvůli dluhům o další díl majetku, když dal panu Burianovi Trčkovi z Lípy a na Lipnici za 3.288 kop gr. českých do zástavy hrad Žampach s poplužním dvorem a dvory kmecími, městeč­ko „Žamberk polovici, vsi Dluhoňovice, Bohusova, Henice, Hlavňova celé“ a další. Transakce byla do Desk zemských zapsána 1.2.1514.

Zchudlý šlechtic, jenž ztratil rodový hrad Žampach, se usadil v Mladkově, kde nechal vystavět tvrz. Nevelká dřevěná budova, opevněná parkánem, však jen vzdáleně připomínala panský příbytek; soudobé prameny se o ní zmiňují jako o srubu.[80] Odtud spravoval bývalý mincmistr zbývající část panství : městečka Mlad­kov a Kyšperk, vsi Lukavici, Léštnici, Klášterec, Lhotku, Pastviny, Nekoř, Vlčkovice, Těchonín, Sulkovice, Lubník, díl Mistrovic, Rotnek a Jankovice[81], ale ani tu nedokázal před věřiteli uhájit. Roku 1516 byl donucen zastavit m.j. Mladkov a Kyšperk a část Lukavice Miku­láši z Bubna, který si právě Lukavici zvolil za své sídlo.[82] Jan ze Žampachu tak ve stáří přišel takřka o ce­lý majetek. Kam odešel z Mladkova není známo. V úvahu připadají dvě možnosti : buď si k do­žití zvolil některé z míst na zbývající části panství nebo se přestěhoval na manželčino věnné panství Hluk u Uher­ského Hradiště. Zemřel mezi lety 1516-19[83] a svým synům nezanechal takřka nic, jen dluhy.

 

Vznik vsí na žampašském panství

 

Založení centra panství, hradu Žampachu, spadá přibližně do 90. let 13. století. Jeho majitelé – je­d­na z větví rodu pánů ze Zebína, později zvaných podle nového sídla „ze Žampachu“, patřili k lou­peživým rytířům a spíše než o rozvoj vlastního zboží se starali se o to, co by uloupili zbraslavským mni­chům na jejich bohatém, časově starším, již stabilizovaném lanšperském panství. Pár ro­din pan­ských služebníků s čeledí bydlelo patrně na hradě nebo v jeho bezprostřední blízkosti a výkon vrchnostenské pravomoci nad nimi asi vykonával přímo purkrabí.

Teprve, když roku 1324 při­padl Žampach zčásti jako královské léno nejvyššímu maršálku českého království, panu Jindřichu z Lipé, nastalo vhodnější období pro zakládání vsí v hradním okrsku. Po­važuji za pravděpodobné, že nový pán povolal další osadníky a severně od hradu, při panském dvo­ře právě tehdy vznikla samostatná ves Písečná, jejíž fara, náležející ke kosteleckému děkanátu, je uvedena v soupisu farností pražského arcibiskupství z let 1344-50[84]. V rozporu s ustáleným názo­rem, že hrad dostal jméno podle vesnice, se z již dříve uvedených důvodů[85] domnívám, že postup byl přesně opačný. Ves, která vznikla při hradu jako první, dostala jméno podle něj. V zápětí vyrost­la na jihovýchodě ves Hnátnice, o níž je písemná zmínka, též v souvislosti s existencí kostela, z roku 1364. Právě existence far v těchto místech mi dovoluje na základě dějin regionu a církevních doku­mentů položit alespoň přibližně dobu vzniku vsí do 2. čtvrtiny 14. století.

Patrně krátce po roce 1346, na počátku samostatné vlády Karla IV., získal od panů z Lipé žampaš­ské panství jako zástavu proslulý Jan Pancíř ze Smojna. Nepocházel z nijak bohatého rodu a navíc musel počítat s tím, že zadržený majetek bude později vyplacen a vrácen původnímu majiteli. Těžko se tedy staral o hospodářský rozvoj získaného území a spíše pro sebe chtěl v krátké době vyzís­kat co nejvíce. Návdavkem právě v těch letech postihla Čechy rozsáhlá epi­demie moru trvající do roku 1352, takže se zakládáním vsí v tomto období se vcelku logicky ne­dá počítat.

Po rozsáhlých morových ranách docházelo nejen k úbytku obyvatelstva, ale i k hospodářským ztrátám, což přivádělo mnoho obyčejných lidí i drobné šlechty k loupeživému způsobu života. Touto cestou se dal i Jan ze Smojna. Na podzim roku 1355 rozhodl zemský sněm o tvrdém postihu lou­peží a lapkovství bez ohledu na společenské postavení pachatelů. Jan Pancíř byl jedním z prv­ních, kteří na to doplatili. Patrně v červenci 1356 přitáhl ke hradu Karel IV. s vojenskou hotovostí, dobyl Žampach a loupeživého hradního pána nechal popravit. Panství připadlo koruně a o necelý rok po­z­ději je Karel IV. daroval Čeňkovi z Potštejna. Teprve od této chvíle se dá znovu hovořit o stabili­zaci poměrů a vytvoření podmínek pro vznik dalších vsí.

Sotva tři kilometry za lesem ležícím západně od Žampachu měl roku 1376 svobodný dvorec Křižán­ka[86] blíže neurčený Hanko[87], patrně bývalý služebník litického pána, povinný svému dobro­dinci manskou službou. To znamená, že i oblast, kde leží Hejnice a Dlouhoňovice a která je dodnes od Žampachu od­dělena pásmem lesů, mohla náležet do sféry náležející k litickému hradu. Není mi známo, že by se touto myš­lenkou do této doby někdo zabýval. Je vůbec reálná ?

Litice a Žampach měly společného majitele v letech 1324-33, kdy oba hrady držel Jindřich mladší z Li­pé, o němž předpokládám, že na žampašském panství založil vsi Písečnou a Hnátnici. Mohl te­dy být teoreticky i zakladatelem Dlouhoňovic, ležících na hospodářsky výhodně položeném a do­sud nevyužívaném místě spojujícím obě panství.

Po roce 1333 náležely Litice králi. Jan Lucemburský však majetek spíše za­stavoval než obhos­po­dařoval, takže na jeho panstvích ke vzniku nových vsí nedocházelo. Zdejší krajina nebyla tehdy bez­pečná kvůli tlupě loupeživého rytíře Mikuláše z Potštejna, proti němuž zasáhl roku 1338 morav­ský markrabě Karel. Budoucí panovník dobyl choceňský hrad a když zpupný šlechtic svého nekalé­ho ře­mesla nezanechal, pobořil Karel v létě 1339 i hlavní Mikulášovo sídlo – hrad Potštejn. Roz­sáhlé pan­ství pak připojil ke korunním majetkům. Část sice nejpozději v květnu 1341[88] vrátil sy­nům po Mi­kuláši, který zahynul v troskách dobytého hradu, ale Potštejn, panství litické a Choceň s přileh­lými osadami[89] nadále ponechal v králových rukou.

Patrně ještě za života Jana Lucembur­ského ( † 1346 ) přešly Litice výměnou za hrad Lichnici do vlastnictví Jindřicha z Lichten­burka[90], který poté držel panství do své smrti roku 1353. Po něm zdědil majetek Jindřichův syn Jan řečený Py­k­na[91]. On roku 1361 dosazoval faráře do Žamberka[92]. Někde se uvádí[93], že město tehdy náleželo Ješkovi z Pot­štejna, ale to se mi, právě kvůli podacímu právu Lichtenburků k žamberskému kostelu, nezdá pravděpodobné.

Za těch časů sídlil na Žampachu rytíř Jan ze Smojna. Před jeho lupičskou tlupou bylo třeba kromě jiného chránit bezpečí na obchodní cestě z Choc­ně do Žamberka. Zatímco až k Olešné a Sudslavě měly při stezce sídla drobné zemanské rody, větší díl zůstával nestřežen. Dovedu si proto vcelku reálně před­stavit, že litický hradní pán da­roval nevelká území podél stezky svým družiníkům, kteří se za to sta­rali o pokojný průjezd kupců. K manům litického pána tedy asi patřil nejen Hanko z Kři­žánek zmíněný roku 1376, ale snad i Petr Hrb ze Žamberka doložený v le­tech 1360-71[94] v Čes­kých Libchavách nebo již jejich předkové. Z to­ho­to pohledu by nebylo logické, aby na zbylý úsek[95] ni­kdo ne­dohlížel. Strážní služba při obcho­dní stezce by proto mohla vysvětlit vznik Hejnic a Dlou­hoňovic jako svobodných manských dvorců a jejich původní územní příslušnost k litickému pan­ství se zdá být možná.

V létě roku 1356 dobyl císař Karel IV. hrad Žampach a majetek po loupeživém rytíři ze Smojna při­dal ke královským statkům. Zanedlouho převedl darovacím zápisem z 28.8.1367[96] žampašské pan­ství na Čeňka z Potštejna.

Jan Pykna, pán na Liticích, koupil roku 1363 od Jindřicha z Lipé Frymburk[97] a o dva roky později pro­dali Lichtenburkové tomuto šlechtici litické panství[98].

 

"My Jan z Lichtemburka a synovec jeho Jan z Lichtemburka vyznáváme, že jsme urozenému muži Jindřichu z Lipého, posledně mašálkovi království Českého, prodali zboží svá a sice hrad Litice s lesy okolními, Žamberka městečka půl s právem patronátním, ves Kamenici, ves Helvíkovice, ves Záchlumí, půl vsi Sopotnice s plným právem patronátním, půl vsi Brné s jedním člověkem poplatným, Vaňkem rybářem v Zámělí, s mlýnem pod hradem, s lesy Myfek, Suchá, Opočen, Mníšek, Kletná. Očistiti od závad slibují Čeněk z Potšteina a Ješek ze Skuhrova. Ležení na Větším městě Pražském v sobotu po velikonoci 1365."

 

Nový majitel, Jindřich ( řečený Hynce ) z Li­pé, byl synem téhož Jindřicha, který od roku 1324 vlastnil Žampach. V té době došlo patrně i k rozdělení Žam­berka me­zi panství žampašské a litické, a to nejpozději právě roku 1365[99]. Dr. Edu­ard Albert zmiňuje v „Pamětech žamberských“[100] dokonce blíže neurčenou latinskou lis­tinu, ulože­nou tehdy v c.k. dvorském archivu ve Vídni, která rozdělení klade přímo do tohoto ro­ku. Do­ku­ment prý uvádí, že k Liticím tehdy náležela polovina Žamberka s právem patronátním, vsi Kun­vald, Kamenice[101] ( Kameničná ), Helvíkovice, Záchlumé ( Záchlumí ), polovina vsi Sopotnice s prá­vem patro­nátním, půl vsi Brné s jedním člověkem poplatním, rybářem v Zámělici ( Záměli ), s mlýnem pod hradem a lesy Lysek, Suchá, Opočen, Mníšek a Kletná.

Zdá se, že odstoupení poloviny Žamberka by mohlo být určitým, blíže neurčeným majetkovým vy­rovnáním mezi rodem Lichtenburků a pány z Potštejna, které se uskutečnilo ještě před prodejem li­tického panství.

Jindřich z Lipé na Liticích nesídlil a zanedlouho je prodal, neboť již ro­ku 1371 se dokládají v majetku Bočka z Kunštá­tu. Z jeho strany se proto nedá očekávat zájem o zakládání nových vsí. Stejně se choval patrně i politicky aktivní Boček, majitel několika držav, v těchto letech soudce zemský, později místokomorník, komorník a od roku 1394 přívrženec panské jednoty[102].

Ovšem zcela jiná situace je u Čeňka z Potštejna, který se na Žampachu usadil. Nejdříve ze všeho asi opravil dobýváním poničený hrad, ale měl jistě zájem i na rozvoji celého panství, které by mu pak přinášelo vyšší příjmy. Jestliže katastr Dlouhoňovic tehdy náležel k Žampachu, pak mohla ves vzniknout nedlouho po roce 1367.

Tuto dějinnou etapu ukončila roku 1380 neobyčejně silná epidemie moru. Stávající vesnice v nepří­liš výhodně položených místech se spíše vylidňovaly a lidé z nich odcházeli na prázdné grunty v úrod­nějších oblastech. Zdá se, že své domovy neopouštěli jen poddaní, ale i šlechta. Někdy po roce 1370 totiž Jeniš z Kyšperka prodal své panství pánu na Žampachu[103], což znamenalo postupný zánik kyšperského hradu, který už poté nikdy nebyl obýván.

Myslím, že Jeniše donutila vzdát se své­ho zdejšího majetku až špatná hospodářská situace po roz­sáhlé morové ráně a k dohodě s žampašským pánem došlo později, než se uvádí, patrně mezi lety 1381 - 1396. V téže době při­pojil Jan Žampach ke svému panství i část Chocně, což se poprvé při­pomíná roku 1395.[104] Sjednotit nová území a poddané pod společnou správu nebylo jistě jednodu­ché, a tak zakládání dal­ších vesnic asi nepatřilo v tomto období do popředí zájmů žampašského pá­na.

Po smrti bezdětného Jana Žampacha roku 1395 byl Žampach provolán ve Vysokém Mýtě za odú­mrť[105]. Panovníkovým rozhodnutím při­padl majetek bratru zemřelého Jana Mikešovi[106], jenž opus­til své nevelké moravské statky[107] a přesídlil na východočeský hrad. Převzal panství v neklidné době, kdy vysoká šlechta bojovala o moc s církví a králem Václavem IV.. Politická krize přerostla počát­kem 15. století v krizi náboženskou a vznik husitského hnutí. V nastalém bezpráví přišla o svůj ma­jetek většina drobné šlechty a po skončení husitských válek neměl v zdejší krajině větší majetek žá­dný ze zemanských rodů. Jestliže tedy Dlouhoňovice či Hejnice někdy byly svobodnými man­skými statky, nejpozději v této době připadly k Žampachu. V takovém případě by připadala v úvahu smrt majitele, ale spíše dobrovolné poddání svobodníků žampašskému pánu výměnou za ochranu ve zdech hradu.

Na husitské války navázaly boje mezi poděbradskou a zelenohorskou jednotou, a proto teprve ve 2. polovině 15. století přistoupil zdejší hradní pán, patrně již Mikulášův vnuk Jan z Pot­štejna, k pře­stavbě válkami poničeného hradu. Předchozí události však zanechaly stopy zkázy nejen na panském sídle, ale i na zbytku panství. Žampachové se navíc sami finančně vyčerpali dlouhodobou aktivní účastí v husitském hnutí a ve vojsku Jiřího z Poděbrad, což je posléze přivádělo do nových a no­vých dluhů a nakonec roku 1513 až k zástavě majetku. Proto nelze předpokládat, že by ve 2. polo­vině 15. století byli schopni zakládat nové vsi, i když samozřejmě úplně vyloučeno to není.

Přímé doklady chybějí, ale podle jistých historických souvislostí se dají vymezit určitá období, v nichž je možné předpokládat vznik jednotlivých vsí ve zdejší krajině :

 

 

Podle nepřímých indicií lze založení vsi Dlouhoňovice předpokládat v letech 1346-80. Osobně považuji za pravděpodobnější vznik v časovém období 1346-56, původně jako manského dvora při panství litickém, jehož svobodný majitel měl za úkol chránit obchodní stezku. Později, patrně za husitských válek, se z bezpečnostních důvodů z vlastní vůle pod­dal žampašskému pánu, neboť k jeho hradu se v případě ohrožení dostal rychleji. Tím byl položen základ pro postupný přerod svobodného popluží v poddanskou ves.

 

Úpadek rodu Žampachů a noví majitelé panství (16. století)

 

Sto let nepřetržitých vnitřních nepokojů, završených teprve v letech 1478-79 uzavřením mírových smluv mezi českým králem Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem, přineslo nevyčíslitel­né ztráty na lidských životech i v hospodářství země. Pokles obyvatel, způsobený zejména epidemi­emi, hladomory a podvýživou jako průvodními jevy válečných konfliktů, odhadují vědecké studie až na 40-50 %[108]. Citelné snížení příjmů z pravidelně odváděných poddanských peněžních dávek nu­tilo šlechtu k hledání nových zdrojů financí. Zatímco některé panské rody začaly po vzoru měš­ťa­nů obchodovat, jiní řešili nedostatek peněz půjčkami, dostávali se do dluhů a přicházeli o své ma­jetky. Do takové situace se dostal i stárnoucí Jan ze Žampachu. Roku 1509 dal do zástavy panství choceň­ské, 10. října 1513 hrad Žampach se západní částí majetku a nakonec roku 1516 m.j. Mlad­kov a Kyšperk a část Lukavice. Zbyly mu vsi Líšnice, Klášterec, Lhotka, Pastviny, Nekoř, Vlč­kovi­ce, Tě­chonín, Sulkovice, Lubník, Rotnek a Jankovice s částmi Lukavice a Mistrovic [109], a proto se patrně usadil s celou rodinou na manželčině věnném panství Hluk u Uher­ského Hradiště. Údajně zemřel mezi lety 1516-19[110], i když Hluk byl prý roku 1525 povýšen na městečko právě od Jana z Potštejna. To by znamenalo, že se se světem rozžehnal až po tomto roce.

Hrad Žampach s poplužním dvorem a kmetcími dvory, polovinu Žamberka a vsi Dlouhoňovice, Bohousovou, Hejnice, Hlavnou a další získal roku 1513 proti 3.288 kopám gr. českých Burian Trčka z Lípy, podkomoří království Českého a majitel mnoha dalších panství. Na rozvoji zdejší krajiny proto neměl nijak zvláštní zájem a už o pár let později, postoupil 10. října 1519[111] vkladem do Desk zemských zástavu Haimanovi Krušinovi z Lichtenburka. Ani v jeho držení nezůstal Žam­pach dlouho. Za rok a půl, dne 28. května 1521[112] bylo panství připsáno nejvyššímu hofmistrovi Vojtěchu z Pern­štejna, po jehož smrti roku 1534 zdědil všechen majetek bratr Jan řečený Bohatý[113]. Žádný z těchto šlechticů hrad neobýval a sídlo sloužilo patrně pouze pan­ským úředníkům.

Václav, Zdeněk, Burjan a Hynek[114], čtyři synové zemřelého Jana ze Žampachu, se teprve 12. ledna 1539[115] dohodli o rozdělení otcovského majetku. Zdeněk ze Žampachu držel Němčičky na Moravě, ale okolo roku 1539 se mu podařilo vyplatit Žampach i polovinu Chocně krátce před tím stiženou požárem[116] ( tu zas roku 1549 prodal Jaroslavu z Pernštejna ).

Zchátralý hrad však patrně nebyl dědictvím, jaké Zdeněk očekával, takže hned roku 1540 ne­chal komorníkem Desk zemských Václavem ze Šonova popsat škody vzniklé v době zástavy[117]. Do­kument, sloužící jako podklad k soudnímu sporu s Pernštejny, líčí pustý hradní palác se vstupní věží bez střechy, rozbitá skla v oknech kaple, nepřístupnou Bílou věž a v podhradí většinou holé zdi na místě hos­podářských budov, mlýna a pivovaru. Také opěrný hrádek Chudoba byl v té době téměř zpustlý, hradby a parkány poškozené, most k hradu zcela shnilý. Obytná budova měla okna bez skel, vytrhané dveře a podlahy a stejně jako na věži i zde chyběla střecha.

Soudní pře s Pernštejny nebyla jediná. Říká se, že Zdeněk ze Žampachu byl, jak dnes říkáme „chro­nickým sudičem“ a v širokém okolí prý nežil šlechtic, s nímž by nevedl spor[118]. Žam­paš­skému pánu se podařilo získat zpět všechny zastavené části panství a na konci života mu náležel hrad, dvůr, pod­hradí Budy, části dvou měst, tři městečka a 29 vsí[119].

Po jeho smrti 3.3.1562 spravoval panství nejstarší syn Jan Burjan a o šest let později, roku 1568 do­šlo k rozpadu rodové domény, když bylo dědictví rozděleno mezi všechny bratry. Jan Burjan dostal Králíky a Mladkov[120], Vilém Žampach s městečkem Budy a osmi vesnicemi, Karel Žamberk[121] a Čeněk Kyšperk[122]. Pátý z bratrů, Hynek, zemřel mezi lety 1562-68 aniž se dočkal dědictví.

Žampašský díl tvořil hrad s poplužním dvorem pod „zámkem“, podhradí Budy se clem, vsi Hnátni­ce, Písečná s pi­vovarem, Dlouhoňovice, Bohousová, Henice, Hlavná, Skrovnice a Česká Libchava s tvr­zí a po­pluž­ním dvorem[123]. Vilém jej nedržel dlouho; 6.10.1569[124] prodal panství za 10.000 kop gr. čes. bratrům. Asi roku 1577 se usadil na dvoře v Pastvinách[125] a po sňatku s Annou z Kra­lovic žil podle všeho na jejím věnném statku Čeradice[126].

Za nedospělé Karla a Čeňka spravoval majetek po otci nejstarší z bratrů Jan Burian ženatý s Bohun­kou ze Žerotína. Špatným hos­podařením přišel nejen o vlastní panství, ale také o Žampach a Čeň­kův kyšperský díl. Po bratrově smrti vyměnil Karel Žampach z Potštejna roku 1575 svou polovinu Žamberka s Mikulášem z Bubna za statek Přestavlky a litickou část Němčí. V Němčí se usadil Kar­lův bratr Čeněk Žampach z Pot­štejna[127].

Žampašský statek koupili roku 1574 za 10.350 kop gr. čes. Jan starší ze Žerotína a Adam Bukov­ský z Hustířan, donedávna úředník na Lanškrouně[128]. Adam přenechal Janovi Českou Libchavu s po­plužním dvorem, Bohousovou a část Skrovnice, za což se stal samostatným drži­telem Žampa­chu. Zchátralý hrad ponechal svému osudu a vystavěl pod ním zčásti ještě dřevěnou tvrz ohra­zenou kamennou zdí, o jejímž umístění se sice dnes spekuluje, ale z popisu panství sestaveného kolem roku 1620 je známá její podoba. Byly tu jak panské pokoje, tak světnice, komory, klenuté sklepy na víno a pivo, dvě kuchyně, spižírna, pekárna, ale také lázeň a lednice, kašna se stálým a tekoucím pramenem vody a „kořená“ zahrádka. Minimál­ně hlavní budova byla patrová, neboť se zmiňují i pavlače. Na tvrz patrně navazovala hospodářská část – tzv. žampašský dvůr[129].

Adam Bukovský i jeho lakotná manželka se při své prudké povaze zakrátko dostali takřka se všemi sousedy do sporů, občas řešených i bitkami mezi poddanými znesvářených vrchností. Po­měrně známá je příhoda z roku 1576. Adamova manželka Johanka z Bubna[130] kradla len z polí sousedky, Johanky z Boskovic, která měla v pronájmu lanšperský dvůr. Adam, když viděl nestřeže­nou úrodu, vypravil se s houfem ozbrojenců na lup znova a až na několik otepí odvezl všechen len na svůj statek[131].

Po Adamově smrti spravoval maje­tek nejstarší syn Jan Votík Bukovský z Hustířan[132]. Zanedlouho vyplatil bratra Mikuláše a stal se jediným majitelem panství[133].

[134]Mikuláš měl tehdy údajně v držení bývalou píseckou rychtu, kterou 5.11.1598 prodal Petru Li­pan­skému z Lipan[135]. Ten sídlil ve Velké Lhotě na Rychnovsku a majetek v Písečné daroval 14.3.1605 manželce Alžbětě Lipanské z Hustířan. V jejím vlastnictví zůstala rychta do 23.3.1607, kdy ji pro­dala za 400 kop gr. míš. Vladislavově manželce, Dorotě Bukovské, rozené Bořkovně z Dohalic. Od ní koupil tento majetek za 500 kop gr. míš. dne 22.12.1610 Albrecht Sudlička z Borovnice, pozdější manžel Anny Marie, dcery Dorotina zemřelého synovce Jana Votíka z Hustířan. Ani v jeho vlast­nictví nezůstala písečská rychta dlouho. Jen krátce ji držel roku 1613 Vratislav Václav Lička z Ry­chmburku a na Petrovicích, který ji obratem připsal svým dcerám. Z jejich rukou se hospodář­ství dostalo roku 1616 znovu do majetku Doroty Bukovské z Hustířan, která dvůr podle všeho prona­jala panu Jindřichu Taušicovi. Ačkoliv jej zde uvádí již taxa z roku 1620, oficiálně se stal ma­jitelem až o šest let později, kdy Bukovští prodali celé panství.

Jan Votík Bukovský z Hustířan roku 1602 zemřel a jeho majetek pak spravoval jako poručník bratr Vladislav. Za jeho držení došlo roku 1609 k obnově kostela v Písečné. Po Vladislavově smrti roku 1618[136], zdědil panství synovec nosící stejně jako jeho otec jméno Jan Votík. Své ovdovělé tetě měl uhradit 5.000 kop. Protože částku ani úroky z ní nezaplatil, přešel majetek nakrátko do rukou Do­roty Bukovské z Hustířan. Roku 1626 žampaš­ské panství znovu patřilo Janu Votíkovi, který ke musel kvůli dluhům nabídnout k prodeji. Zboží koupil 25.1.1626 za 24.091 kop 35 grošů a 5 peněz míšeňských[137] Bedřich z Oprš­torfu. Po jeho smrti při­padl žampašský statek roku 1633 podle závěti jezuitské koleji a Hradci Králové, která jej vlastnila až do zrušení řádu Josefem II..

 

Žampašský statek na prahu třicetileté války

 

Votík Bukovský z Hustířan připravoval kolem roku 1620 prodej žampašského statku a z toho dů­vo­du nechal sepsat tzv. taxu či šacovní listinu[138]. Tu bychom dnes označili za propagační mate­riál popisující patrně s jistým nadsazením nabízený majetek. Přesto podává mno­ho cenných infor­mací. Žampašský statek je představen jako relativně soběstačná hospodářská jed­notka, ovšem bez širší základ­ny pro režijní podni­kání[139].

 

Příjmy vrchnosti z vlastního podnikání

Zatímco v horských oblastech směřoval zájem vrchností k zakládání skláren, k hornictví, hutnictví a hos­podářskému využití lesů, v podhůří Orlických hor se panstvo orientovalo na zisky z pivovar­nictví, rybní­kářství a dobytkářství. Sousední kyšperský statek postavil ekonomický rozmach na roz­vinutém dvorcovém hos­podaření. Podle odhadu zisku[140] vynášelo šest dvorů za obilí, dobytek a omastek cel­kem 640 kop gr. čes. a tři ovčíny 220 kop gr. čes. ročně. Stejně tak i Bubnové, majitelé panství žam­ber­ského, těžili ze dvorů, ovčína, pivovaru a rybníkářství.

Na žampašském statku náležel pod přímou správu vrchnostenských úředníků : „zámek Žampach s hradem při něm Chudobou pustým, tvrz pod týmž zámkem, dvůr poplužný s poplužím při tvrzi, dvůr hla­venský poplužní, dvůr křižán­ský mezi lesy ležící, dvůr ve vsi Písečný při pivovaře ležící, pivovar se sladovnou, mlej­nové : ve vsi Písečný o jednom kole korečníku, na kterýmžto mlejně všechny slady do pivovaru se melou, ve vsi Hná­t­nici na dvouch kolách moučných hřebená­čích“.

Úhrnnou plochu polí obdělávanou ve čtyřech zdejších dvorech stanovuje taxa na 510 korců[141], tj. asi 144,6 ha bez třetinového úhoru, což vcelku činí necelých 193 hektarů polností náležejících k pan­ským dvorům. Základní pěstební surovinu představovalo obilí; žito se každoročně selo na 190 kor­cích ( asi 54 ha ); oves na 107 korcích ( 30 ha ), ječmen na 15 ( 4,25 ha ) a pšenice asi na 13 kor­cích ( 3,7 ha ). Z ostatních plodin zaujímal přední místo hrách, jako jedna ze základních složek potravy, pěstovaný na 22 korcích ( 6,25 ha ), jeři­ce, lněné semeno a vika.

Taxa neuvádí, zda měla vrchnost nějaký užitek z prodeje přebytků, a tak se zdá, že vše spotřebovala pro vlastní potřebu a pro stravu čeledi. Na základě podkladů z jiných míst se pokusím ověřit, zda tomu tak skutečně bylo. Obecně lze říci, že plošné korce, jinak jitra, zároveň představují násevek, tedy korec[142] pří­slušné plodiny vyseté na ploše. V těchto letech lze odhadem počítat s průměr­ným výnosem ( zrnovostí )  1 : 2,4[143], takže při zdejších dvorech se mohlo každoročně sklidit 456 korců žita, 257 korců ovsa, 36 korců ječmene a 31 korců pšenice. Po odečtení reprodukčního osevu zů­stalo z úrody z volnému užití 266 korců žita ( tj. 22.971 kg ) , 150 korců ovsa ( tj. 7.965 kg ), 21 korců ječmene ( tj. 1.470 kg ) a 18 korců pšenice ( tj. 2.794 kg )[144].

Podle srovnatelných pramenů[145] se počítalo s roční naturální spotřebou žita ve výši 24 korců, 1 věr­tele a 2 čvrtní pražské míry na chléb[146], 3 korců na mouku na kaši a 3 ½ korce ječmene na kroupy pro základní vyživení 5 osob dvorské čeledi[147], tj. 359,4 kg žita ( 318 kg na chléb a 41,4 kg na kaši ) a 39,6 kg ječmene na kroupy pro jednu osobu. Množství žita sklizené na všech dvorech žam­pašské­ho panství by tedy stačilo pro cca 64 osob, mezi než není započítána vrchnost a její služebnictvo, je­jichž denní dávky byly výrazně vyšší.

Soupis poddaných podle víry uvádí roku 1651 v jediném, zato už před třicetiletou válkou největším, žam­pašském dvoře 25 lidí, a to včetně panské čeledi. S tímto počtem se dá operovat i pro dobu dřívější, i když se domnívám, že kolem roku 1620 byl počet čeládky vzhledem k počtu chovaných zvířat o něco vyšší. Na druhém největším dvoře – hlavenském – pracovali kromě šafáře, šafářky a pastvice patrně alespoň tři čele­dínové v řezárně a na polích a nejméně dvě děvečky u krav; mini­málně tedy osm lidí. Na panském dvoře v Křižánkách uvádí taxa šafáře, šafářku a pastevce, který musel mít při počtu 30 krav, 20 koz a 5 hříbat alespoň jednoho pomocníka. Nejmenší z dvorů – písecký – stál při pivovaru, v němž byli zaměstnáni nejméně 2 lidé, k dobytku pak jistě nejméně jedna pastvice a děvečka, možná i pasák k prasatům. Podle hrubého odhadu mohla tehdy vrchnost zaměstnávat ve čtyřech dvorech asi 42 lidí. Výnos žita ze dvorů tedy pokrýval nejen spotřebu dvor­ské čeledi, ale ze zbylých 22ti dávek se mohla uživit i panská rodina a úředníci. Ječmen sklizený při dvorech dostačoval tak asi pro 37 lidí, chybějící díl doplnily poddanské dávky.

Na pěstování obilí tedy zdejší vrchnost rozhodně nevydělávala, a tak se zdá, že základ jejích příjmů tvořily, stejně jako na okolních panstvích, výnosy z prodeje dobytka a jeho produktů. Při žampaš­ském dvoře se chovalo 12 tažných klisen, 1 kůň ke stádu a 15 jedno-tříletých hříbat[148], 30 doj­ných krav, 12 jalovic, 30 prasat, 15 koz a množství drůbeže ( slepice, kapouni, indiáni, tj. krocani a kachny ). V ovčíně bylo údajně „před 20 kop kusů“, tedy přes 1.200 ovcí. Na hlavenském dvoře se starali o více jak 30 kusů jalovic a drůbež, na křižáneckém měli k opatrování přes 30 jalovic, přes 20 koz, 5 od­stavených hříbat a drůbež a konečně v písečském 15 dojných krav, 5 koz, 5 prasat a drů­bež. Celkem se ve čtyřech panských dvorech chovalo kolem 1.200 ovcí, 72 jalovic, 45 dojných krav, 40 koz, 35 prasat, 12 tažných klisen, 1 kůň ke stádu, 20 hříbat a blíže neurčené množ­ství drůbeže. Účty ani výnosy se bohužel nedochovaly. Leccos však nazna­čuje poměr panských dvorů a vesnic.

Na sou­sedních panstvích ( Kyšperk, Žamberk ), kde se koncentrace dvorů považuje za značnou[149] a vrch­nost měla z tohoto druhu podnikání prokazatelné zisky, připadal v průměru 1 dvůr na 2 vesni­ce. Zde byl poměr dokonce 1 : 1,5. V rukou dobrého hospodáře mohly tedy i dvory na žampaš­ském panství přinášet panstvu notný užitek.

Určitou představu o výnosnosti ovčína si lze udělat na základě srovnatelných údajů z kosteleckého pan­ství[150]. Tam plánovali roku 1638 celkový výnos z ovčína o 2.000 kusech na 2.378 kop 34 grošů ( patrně uvedeno v groších míšeňských, tj. cca 1.190 gr. čes. ) Žampašská vrchnost chovala kolem 1.200 ovcí, tj. 60 % uvedeného množství, a tak mohla mít při dobrém vedení ovčína zhruba zisk dosahující až 713 kop gr. českých, což se ovšem v porovnání s údaji z kyšperského panství ( tj. 220 kop gr. čes. ročně ) nejeví jako reálné.

Za druhé nejvýnosnější odvětví vrchnostenského podnikání lze označit rybníkářství. Rybníků bylo na panství celkem devět; tři na potěr ( u Mostisk, rybník Pospíšil v Dlouhoňovicích a rybníček Sladovnického ), tři na násadu ( nad pivovarem, pod Kujavami a Šuškovský ) a tří vej­tažní pod hradem Žampachem ( horní, prostřední a Šrůček ), z nichž se ročně slovilo asi 90 kop, tj. 5.400 kusů ryb určených k prodeji. Výnos z jedné kopy ryb je v taxe stanoven na 4 kopy gr. čes., tzn. že z rybníků přibylo do vrch­nostenské pokladny ročně na 360 kop gr. českých.

Pivovar v Písečné, pro jehož potřebu se pěstoval chmel na přilehlé chmelnici, produkoval ročně kolem 40 várek s průměrem 8,5 sudu[151], tedy cca 340 sudů nebo 83.300 litrů piva. To se rozváželo do pěti panských hospod[152], jejichž počet je totožný s po­čtem vsí na panství. Z toho se dá usuzo­vat, že i v Dlouhoňovicích měl některý z hospodářů již roku 1620 při gruntě šenk. Produkce pivo­varu přinášela vrchnosti roční zisk ve výši 160 kop grošů českých.

K režijnímu velkostatku náležely i dva mlýny. V Písečné odváděl mlynář vrchnosti peněžitý plat 6,5 kopy gr. čes. ročně. Z většího mlýna v Hnátnici připadlo vrchnosti 76 korců a 1 věrtel tzv. vejmel­ného obilí[153] a 16 korců moučného prachu. Užitek z mlýnů převedený na peněžitou reluici předsta­voval částku 46 kop 37 ½ gr. českých. 

Panské lesy se rozkládaly na ploše 22,8 lečí představujících v přepočtu 413,4 ha[154]. Taxa oceňuje jed­nu leč, tj. 18,13 ha, na 100 kop, což představuje 5,5 kopy gr. čes. za hektar a 2.280 kop gr. míš. jako celkovou hodnotu lesů[155] Hospodářské využití se omezovalo pouze na rámec statku a nejbliž­šího okolí a jen „za několiko kop grošův českých beze škody každoročně se prodati může a prodává“. Vytěžené dřevo zpracovávala pila při hnátnickém mlýně, kde se za rozřezání jedné klády platily 3 gr. české a je­jí výnos oceňovala taxa na 10 kop gr. čes. ročně.

Na celnici postavené pod městečkem Budami platili kupci po jednom penízi čes­kém[156] za koně a jeden bílý groš z každého vozu. Za rok se tak scházely v panské po­kladnici 2 kopy a 30 gr. zisku.

Ostatní příjmy byly zanedbatelné. Z masného krámu v Budách platil nájemce ročně jeden kámen, tj. 10,3 kg nepřepouštěného loje, odhadnutý na 1 kopu gr. čes.. Na stejnou částku oceňuje ša­covní lis­tina i natu­rální dávky z písečského mlýna odváděné nad běžný plat a představující „půl korce prachu a neb tluči pro psy a nemá-li tluči, tehdy čtyry pecny chleba“. K témuž mlýnu náležela i olejna, v níž mlynář „jest povinen pro potřebu panskou, též pro čeleď přes celý rok a neb kdykoliv toho potřeba ukáže volej dělati avšak jak voleje tak pokrutin, toho ničehož za prá­ci bráti a sobě přivlastňovati moci nemá.“

V Hejnicích se nacházelo naleziště cihlářské hlíny, které se tu ročně těžilo třicet vozů, což při platbě jeden bílý groš za vůz znamenalo příjem 30 grošů. Pro vrchnost asi ne­bylo účelné zřídit panskou cihelnu, neboť poddaní stavěli ze dřeva. Vytěžený materiál využívali patrně jen zdejší hrnčíři k vý­robě ku­chyňské­ho ná­dobí. Do panské pokladny neplynul žádný zisk ani z opukového lomu a ložis­ka sá­dry u vsi Hnátnice.

Tak tedy vypadala hospodářská základna pro přímé podnikání vrchnosti, které přinášelo největší zi­sky ze dvorů a z rybnikářství. Ve své podstatě však nebylo nijak rozsáhlé a uspokojovalo přede­vším potřeby pan­ství.

 

Poddanské platy a robota

 

Nezbytnou složku statku tvořili poddaní, kteří odváděli vrchnosti běžné platy. Pro vyjádření natu­rálních dávek v penězích je třeba vě­dět, že obilí se ve zdej­ším kraji měřilo na velkou míru žamber­skou, jejíž objem taxa specifikuje tak, že „korec té míry žamberské veliké pět věrtel spravedlivých míry praské vynáší“. Staročeský korec se skládal ze 4 věrtelů a jako obje­mová jednotka reprezen­tuje dnešních 93,36 litrů. Korec žam­berský měl tedy asi 116,7 litru a jeden věrtel žamberské míry asi 29,2 litru. Šacovní listina uvádí i aktu­ální ceny produktů, z nichž vý­počet vychází : korec žita čis­tého je počítán za 36 gr. českých, korec ječmene čistého za 22 ½ gr., korec ovsa čistého za 12 gr., krm­ná husa za 7 ½ gr., slepice za 2 gr. a kopa vajec za 4 gr. české. To umož­ňuje vcelku přesně sta­novit přínos, jenž plynul z poddanských gruntů do panské po­kladny.

 

Běžné platy žampašských poddaných před třicetiletou válkou a jejich finanční vyjádření

 

Uvedené běžné platy, jinak nazývané „ourok“, se v podstatě dají charakterizovat jako dědičný ná­jem ( činže ) od­váděný vrch­nosti z jednotlivých usedlostí v souhrnu za celé vsi. Skládaly se ze dvou složek; hoto­vých peněz ( odváděných dvakrát ročně, přes­něji koncem dubna a v polovině října, tzv. svatojiřské a svatohavelské úroky ) a naturální dávky, tvořené obilím, husami, slepicemi, a vejci. Jsou pozůstat­kem lo­kační renty, tj. poplatku z jed­noho lánu stanoveného vrchností při založení vsi, který zůstával v součtu za celou vesnici neměnný, i když se později pozemky různě přesou­valy.

 

Předpokládaná výše úroku a lokační renty ve 14. století

 

Podle tabulky představuje lokační renta v průměru 1,6 grošů z jednoho korce, ovšem vsi vyka­zují výrazné od­chylky. Věc totiž není tak jednodu­chá jak vypadá. K zaklá­dání vsí do­chá­zelo v různých ko­lo­nizačních fá­zích a láno­vých systémech, če­muž od­poví­dalo i rozdílné vyměření renty.

A proč se žádný z majitelů panství nepokusil o sjednocení poddanských dávek ? Z prostého důvo­du; ve středověku přetrvávala myšlenka zvykového práva a lidé považovali jednou stanovený a léty prověřený právní pořádek za spravedlivý a trvale platný. Proto ani platy, před dávnými časy vyme­zené, nesměly být zvýšeny. Kupní síla kopy českých grošů však postupně klesala a ve 14. století byla údajně asi pět až šestkrát vyšší než v 17. století[163]. Zatímco v minulých dobách stačila panstvu pod­dan­ská renta k zajištění pohodl­ného života, ke konci 16. století znehodnotila inflace tyto platy nato­lik, že drobná šlechta, jež ne­měla podmínky k podnikání, se ocitala na mizině. Bohatší vrch­nosti začaly na panstvích zřizovat vlastní hospo­dářské jednotky : dvory, pivovary, ovčíny či rybníky, aby dosáhly zvýšení příjmů do svých pokladnic.

Tehdy se objevil nový prvek – potažní a pěší robota, kterou majitelé panství vyžado­vali od svých poddaných při obdělávání dominikálních[164] pozemků. V prvopočátku mohla být ro­bota kom­penzací za dluhy, jež vznikly jednotlivým poddaným buď za neodvedené běžné platy nebo za obilí k setbě, které si hospodáři brali po neúrodných letech z panských sýpek. Postupně narůstající zadlu­ženost gruntů udělala z roboty trvalé břemeno a lidé si po několika desetiletích ani neuvědo­mili, že bezplatná práce „na pan­ském“ dříve k jejich povinnostem nepatřila.

Bohužel se nedochoval urbář, který by určoval, jak vysoká robota připadala na jednotlivé vsi a usedlosti a ani šacovní listina neuvádí finanční ocenění této práce.

Dlouhoňo­vičtí hospodáři obdělávali roku 1654 celkem 121 korců půdy. Velikost lánu oscilovala po­d­le krajových zvyklostí mezi 40-90 korci, zde se zdá být podle odhadnuté lokační renty užita výměra asi 60 korců. Podle těchto indicií vznikla ves zhruba na 2 lá­nech, tj. dnešních 37 ha[165].

 

Poměr jednotlivých složek běžných platů z vesnic žampašského panství

 

Při porovnání odvodu renty z jednotlivých vsí je vidět rozdíl mezi východní, časově starší částí statku na úrodnější půdě ( Hnátnice, Písečná ) a zá­padní, mladší částí ( Hejnice, Dlouhoňovice, Hlavná ), ležící v lesnatější, zemědělsky méně efek­tivní krajině. V souladu s tendencemi známými odjinud poža­dovala vrchnost z úrodněj­ších částí statku především obilí. V Hnátnici bylo hlavní složkou naturální renty žito (37%) a ječmen (23,1%), na ostatní připadlo jen 6,5%. V Písečné převažoval oves (41,9%), po něm žito (19,1%) a ječmen (12%), kdežto zbylé složky tvořily 5,7%.

Z vesnic v západní části se vrchnost spokojila se slepicemi a vejci a zbytek renty žádala v peně­zích, což představovalo v Dlouhoňovicích 72,4 %, v Hlavné 83,4 % a v Hejnicích dokonce 100 % poddanských platů.

Pro konkrétnější představu uvádím, kolik žita musel průměrný poddaný zpeně­žit kolem roku 1620 na trhu, aby mohl zaplatit  peněžitou rentu a kolik obilí odvá­děly do panských sýpek jednotlivé vsi.

 

Množství prodaného žita nutné na uhrazení peněžitého platu vrchnosti

 

Celkové množství obilí odevzdávaného vrchnosti

 

Množství odváděných hus, slepic a vajec odpovídá tomu, že se patrně beze zbytku zužitkovaly v pan­ské kuchyni, stejně tak oves jako obrok pro panské koně. Ječmen asi přišel do pivovaru a zbytek se spolu s 3.041 kg žita[167] semlel ve mlýně na mouku a kroupy, což se doplnila chybějící část obilo­vin pro výživu panské rodiny, úředníků a čeledi.

Kromě tzv. běžných platů měli žampašští poddaní vůči majiteli statku i další povinnosti, které patr­ně vznikly později s rozvojem vrchnostenského podnikání.

Všichni hos­podáři ( nebo kdokoliv z gruntu ) se museli účastnit jako nadháněči a nosiči panských honů na vysokou, na zajíce a také výlovu ryb. Dále zdarma dělali a vozili dřevo pro pivovar a palivo do panských pokojů a kuchyně. Každá vesnice byla ještě povinna chovat „k užitku vrchnosti“ jedno­ho panského housera a třikrát během léta „pod­škuby odvozovati“.

Jednotliví sedláci odevzdávali vrchnosti „bez záplaty“, tedy zdarma, ročně jednu štuku[168] spředené příze a zahradník polovic. Zvláštní povinnost navíc plnili hospodáři v Hnátnici a v Písečné, kteří vlastnili potahy. Na všech takových gruntech chovali celoročně jednu panskou kozu.

Taxa nadto uvádí, že poddaní musí „co se jim od vrchnosti rozkáže a poručí učiniti.“ To znamená, že vrchnost mohla žádat i další bezúplatné služby.

Závazky stanovené mimo běžné platy oceňuje šacovní listina na 20 kop.

Běžné platy a zvláštní povinnosti přinášely do panského důchodu každoročně zisk 90 kop 56 gr. českých, tj. cca 181 kop 52 gr. míšeňských. Jak jsem se zmínila, finanční vyjádření poddanských robot chybí, takže nelze vyčíslit, jak velký podíl měli poddaní na režijním podnikání své vrchnosti. Už před třicetiletou válkou tu ale fungoval plně rozvinutý robotní systém odvíjející se od potřeb panského hospodaření.

 

 

Třicetiletá válka a její důsledky pro žampašské panství

 

Na počátku třicetileté války náleželo žampašské panství hospodářsky nepříliš úspěšnému Janu Votí­kovi Bukovskému z Hustířan a jeho manželce Elišce z Dohalic. Není známo, že by se zdejší vrch­nost nějak výrazně angažovala na některé ze znepřátelených stran, ale podle všeho náležela k ne­katolíkům. Dokladem je nejen historie obou šlechtických rodů, ale i to, že blízký Votíkův příbuzný, strýc Mikuláš padl za stavov­ského povstání a jeho statek Hodečín na Rychnovsku, měl pro­padnout konfiskacím[169].

Zatímco již od léta roku 1618 se prohabsburská katolická vojska střetávala v bojích s nekatolickou opozicí na jihu Čech, později i Moravy a Rakous, zde byl relativní klid a Jan Votík Bukovský se více než o politiku staral o co nejvýhodnější zpeněžení žampašského statku, aby se zbavil dluhů. Ačkoliv si sám v taxe sepsané po roce 1620 cenil nabízeného zboží na 37.351 kop 17 gr. míš. 1 d., teprve 25.1.1626 se mu podařilo prodat Žampach s přilehlými vesnicemi za pouhých 24.091 kop 35 grošů a 5 peněz míšeň­ských[170]. Nový majitel, Bedřich z Oprš­torfu navíc zaplatil část ceny dědictvím po otci - nevelkým statkem Přestavlky tvořeným dvorem, vesnicemi Přestavlky, Rajice a díly vsí Krchleby, Svídnice a Chleny, kde poté Votík Bukovský s rodinou sídlil a 26.4.1663 zemřel.

Bedřich z Oprštorfu pocházel z přísné katolické rodiny. Na častolovickém panství, které držel jeho otec a po roce 1615 bratr Oto, panovaly i na tehdejší dobu poměrně přísné poměry. Už roku 1612 se tu poddaní postavili proti vrchnosti se zbraněmi v ruce, ale po pří­chodu pánových ozbrojenců se rozprchli. Někteří z nich pak byli vězněni v Hradci Králové. Na Častolovicku se ale trestaly třeba i obyčejné přástky či tanec, a velmi tvrdý postih následoval po zameškání či zběhnutí z panské služby. Ve vězení skončil i krčmář z Přestavlk, proto­že neodebíral určené množství piva z panského pivovaru.

Bedřichův bratr Ota z Oprštorfu vykonával funkci reformačního komisaře pro Hradecký kraj a počínal si při šíření katolického náboženství, jež bylo v zemi 9.4.1624 prohlášeno za jediné povole­né, nesmírně hor­livě. Nepronásledoval jen obyčejné lidi, ale i šlechtu; v následujícím případě patrně Johanku, dceru Mikulá­še Bukovského z Hustířan. V dopise Karlu z Lichtenštejna 8.8.1624 píše : „…Nicméněji maje sobě od některých katolických kněží v známost uvedeno, že žádných křtů ani oddavkův z těch míst, z nichžto predikanti vypovězeni jsou, nemají. Z čehož se snadno souditi může, že všudy dosti potají se jich nachází a o tom vůbec často slyšeti. Jakož pak dne pondělního na Žampachu jednoho pana Dohalského s jednou paní vdovou, po rodu Strakovou, pikhart z Brandejsa oddá­val.[171] Jestliže se kněz nebál oddávat šlechtické snou­bence, patrně také běžně provozoval na Žampašsku nekatolické boho­služby a rituály mezi podda­nými. Alespoň do roku 1626 než panství, jehož se válečné udá­losti dosud příliš nedotkly, koupil Bedřich z Oprštorfu. Ten sice vymohl pro Písečnou katolic­kého faráře, ale kněz měl tak nízké pří­jmy, že se odtud brzy poroučel[172]. Bedřichův bratr Ota povo­lal již dříve na své statky jezui­ty. Páter Adam Kravařský pak spolu s dalšími působil i na žampaš­ském panství. Mnoho pod­daných, větši­nou ze strachu před trestem či šikanováním, tehdy odříkalo předepsanou formuli, kterou se vzdali víry svých předků : „Přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, Marii a všechněm svatým, že ne z musení, ale dobro­volně k svatosvaté katolické římské víře se vracím a ji samu pravou, starožitnou, spasitelnou býti vyznávám. Kalicha se odpřisahám a jeho účasten býti nechci na věky, anobrž raději dítky své a které ku péči sobě svěřené mám, od něho všelijak odvozovati budu. Slibuji také, že v tomto náboženství stále setrvati a rozdílných náboženství lidí vzdalovati se chci. K tomu mi dopomáhej Pán Bůh, matka jeho a všickni svatí“[173]

K přestupu nutili poddané i reformační komisaři, kteří podnikli v lednu a únoru 1628 cestu krajem, poři­zovali seznamy katolíků a ostatním hrozili vězením, jestliže do určité lhůty nezmění své pře­svědčení. Na Žampachu se komise objevila 23. ledna a odtud pokračovala do Žamberka. Na ně­kterých místech vyvolaly výhrůžky komisařů vlnu odporu, která přerostla na Náchodsku a Opočen­sku v rozsáhlé povstání, později pomocí vojska krvavě potlačené. Tajní nekatolíci však v kraji zů­stali a ještě na jaře roku 1642 prý na Hra­decku uvěznili jakéhosi krejčího, poddaného ze žampaš­ského panství, jenž se vydával za predikanta.[174]

Bezdětný Bedřich z Oprštorfu zemřel roku 1630 a jeho majetek získala v souladu se závětí[175] roku 1633 jezuit­ská kolej v Hradci Králové založená teprve po Bedřichově smrti v pěti domech, které k tomuto účelu dříve koupil.

V tomtéž roce se celou českou zemí šířil mor[176] a nevyhnul se ani zdejší krajině. Dobové doku­menty uvá­dějí : Léta 1633 v městě Žamberce toho roku byl mor veliký, tak že při tom záduší několik set lidu pomřelo[177] a „na Žam­pachu začaly horké zimnice[178], takže přes den 5 i 7 funusů spůsobily. Potom jízlivý mor, takže v 11 dom­kách žamp. za krátký čas 40 zemřelo“[179]. Vcelku reálně se dá očekávat, že tzv. černá smrt či horká nemoc si vybraly oběti i v Dlouhoňovicích.

Období faktického bezvládí na zdejším panství využívaly ke kořistění a drancování vojenské oddíly. Podle zprávy královských komisařů z 24.11.1634 činila újma způsobená vrchnosti v letech 1631-1634 celkem 1.334 kop gr. míš. a škody na majetku poddaných 1.741 zlatých.[180] Nejvyšší ztrátu při­vodili jezuitům císař­ští vojáci[181], kteří počátkem června 1634 zaútočili na žampašský dvůr a jak uvádí písečská farní kronika z 1. pol. 19. stol. odvolávající se na soudobou zprávu superiora[182] páte­ra Kra­vařského: „když prorazili, nemohli zapalovati, u východu do dvoru 5 osob ranili a za mrtvé nechali, 12 po­kojů prorazili a trojí dveře železem obité. Odejmuli, cožkoliv nalezli, perly, stříbro, zlato, tenké šaty všechny, alby kostel­ní, sýr, máslo, sůl, maso, ubrusy, servíty etc., kobyl 15 a 2 hříbata. Škoda přišla na 1021 kop míšeň­ských.“

Po odpočtu této částky z celkového souhrnu ztrát zbývá jen 313 kop, což značí, že plenění císař­ských v červnu roku 1634 bylo patrně tím nejhorším, co až dosud žampašské panství zažilo. Pro někoho je možná překvapením rabování císařské armády tak říkajíc na vlastním území. Jenomže ve vojsku tehdy sloužili žoldnéři najatí po celé Evropě - ať Španělé, Italové či třeba Bavoři – takže ani pro ně nebyla země domovinou a prostí lidé neviděli mezi vojáky žádný rozdíl.

Po roce 1639 vtrhlo do Čech třikrát švédské vojsko a právě pak trpěl severovýchod země nej­více. Vojáci obou znepřátelených stran, zdivočelí dlouhodobě přehlíženým bezprávím, toužili jen po penězích a kořisti, kterou chtěli získat za každou cenu. Tam, kde se žoldnéřské oddíly usadily, brzy vše vyple­nily a vydávaly se za lupem dál a dál. Tak se stalo, že „l. 1639 z Hradce nepřítel ( Švejda ) až na Žampach vybíhal, tam vše vybráno na mnoho vozích i s dobytkem odnesl.[183]. Takový přepad zname­nal sice značné, ale jen krátkodobé nebezpečí. Šlo pouze o to, skrýt se i s dobytkem včas v lesích a dou­fat, že žoldnéři nezapálí stavení. Strachu lidí vojáci obratně využívali a prostřednictvím vyslanců pře­dem žádali peníze a jídlo. Teprve, když obyvatelé měst a vsí nemohli nebo nechtěli vyhovět, násle­dovaly tvrdé represálie. Proto žampašská vrchnost v letech 1642 a 1643 zaplatila Švédům 406 zla­tých, „aby neměli quartýry“.[184] Žamberští měšťané se nátlaku nepoddali, takže „léta 1643, dne 22. měsíce srpna, ne­šťastná příhoda přišla na město Žamberk, přijedouc švejdská partaj lidu vojenského od Lanškrou­na, ne­chtíce jim kontribuirovati jakožto nepříteli, zapálili město, chtěje věrnost J.M.Cís. zachovati. Shořelo domů 58, stodol s vobilím 21, vobilí v nich bylo 1.464 mandel.[185] Ve zdejší oblasti byl tento požár asi nejtragič­tější udá­lostí třicetileté války.

Na žampašském panství se vojenské oddíly znovu objevily až na samém konci války. „L. 1648 Žam­pach od císař. vojska dvakráte vydrancován byl, odnešené mlíčné krávy veškeré, nábytek, obilí, plátno, vylá­mány dveře. Škoda se počítá na 400 fr.“[186]

Zaznamenány ovšem zůstaly jen události přímo poškozující vrchnostenský majetek. Tisíce drob­ných i větších příkoří, která museli bez protestu snést poddaní, jsou zapomenuty. Stejně tak do­kumenty neří­kají nic o krádežích, drancování a požárech způsobených vojenskými oddíly na jejich gruntech. Osamělá sta­vení a nevelké vesnice se navíc stávaly oblíbeným cílem bezohledných band zběhů či vysloužilců, jakých se zemí potulovalo stále víc. Při tom všem vrchnost stále vyžadovala odvádění peněžních a naturálních dávek i plnění robotních povinností. Netřeba dodávat, že za ta­kových podmínek museli rolníci vynaložit nemálo úsilí, aby svá hospodářství, těžce poškozená vál­kou i neúrodami, udrželi v chodu.

Díky šacovní listině z let cca 1624-26 a poválečným dokumentům – soupisu poddaných podle víry z r. 1651 a berní rule z r. 1654 je možné získat představu o tom, jak se žampašské panství během uplynulých třiceti let změnilo. Především výrazně poklesla základna pro vrchnostenské podnikání. Počet dvorů se snížil z původ­ních čtyř na jediný – Žampašský, který navíc utrpěl v minulých dese­tiletích mnoho škod. V soupisu poddaných podle víry se tu kromě dvou pacholků a šesti děveček uvádí pohůnek, hříbek a pastevec, dále pastevec u sviní, ovčák, ovčácký pacholek a tři pastvice. Stejně jako před válkou tedy vrchnost chovala ve vlastní režii koně, krávy, prasata i ovce, ale patrně v mnohem menším množ­ství, protože roku 1648 odtud císařští odehnali všechen hovězí dobytek.

Mezi panskou če­ládkou není roku 1651 uvedena žádná z pivovarských profesí. Pivo zde tehdy zřejmě vařil teprve 22tiletý Jiřík příjmením Sládek a jeho 18tiletý učedník Matěj Slá­dek. O zbylých oborech vrchnostenského podnikání – mlýnech, rybnících a dalších zdrojích chybí v do­ku­mentech bližší informace.

A jaký dopad měla válečná léta ve vesnicích ? Jejich počet zůstal stej­ný, ale jak ukazuje tabulka č. 6, počet obyvatel a sociální struktura byla mnohde značně odli­šná.

 

Změna počtu usedlostí a sociální struktury vsí po třicetileté válce

 

Před válkou uvádí šacovní listina 130 poddanských gruntů, kdežto roku 1654 je jich evidováno už jen 122. Zaniklo tedy 8 hospodářství, ovšem berní rula zaznamenává pouhých 5 zpustlých stavení. Z toho plyne, že tři chalupy zmizely za tu dobu zcela beze stop a pokud k nim náležely nějaké po­zemky, sousedé je dávno přičlenili ke svým polím. Odlehlejší Hlavná a Hejnice nevykazují v počtu usedlostí žádné změny, v největší Hnátnici došlo ke zrušení jediného hospodářství a jen o něco větší úbytek tří gruntů doznala Písečná. Na první pohled je proto zarážející zánik 4 chalup v Dlou­hoňo­vicích, tj. tolika, jako ve všech zbývajících vesnicích dohromady. Z celkového počtu zdej­ších usedlostí se jednalo o celou jednu čtvrtinu.

Poznámky berních komisařů potvrzují obecnou tendenci, podle níž válka nejhůř postihla vrstvu sedláků. Zatímco roku 1620 se do této kategorie řadilo 75 gruntů, roku 1654 už jenom 55, což představuje pokles o 27 %. Berní rula navíc uvádí 15 sedláků „na živnostech zkažených“, tzn. tako­vých kde se vysévalo jen minimální množství obilí a chovalo něco málo hos­podářských zvířat, takže pouze 40 selských gruntů, tj. 53 % předválečného stavu, se v tomto čase dalo označit za opravdu provozuschopné.

Největší pokles selských hospodářství vykazují Hejnice, i když podle mého názoru v tomto případě ko­mise spíše jen napravila přehnaně vysoké ocenění některých gruntů v šacovní listině. V tom je také příčina, proč na žampašském panství vzrostla o celých 72% vrstva chalupníků, neboť v Hejni­cích, kde dříve žádné usedlosti tohoto typu nebyly, jich přibylo dvanáct. Taxa neuvádí chalupnická hospodářství ani v Písečné, kdežto berní rula jich zaznamenává šest. V této vsi degradovalo pár sel­ských gruntů na nižší úroveň a nao­pak některé zahradnické chalupy se přibráním nevyužívaných po­zem­ků staly hospodářsky výno­sněj­šími jed­notkami.

V Hlavné se situace nijak dramaticky nezměnila; pouze jeden ze zahradníků své obydlí opustil a to zpustlo.

Dlouhoňovice zaznamenaly během třicetileté války největší úbytek gruntů – 25 %. Ovšem na dru­hou stranu, až dosud tu zcela chyběli sedláci a berní komisaři zařadili roku 1654 do této kate­gorie hned dva hospodáře. Patrně proto, že ti své pozemky rozšířili o půdu od oněch čtyř za­niklých sta­vení.

Nejrozsáhlejší škody utrpěla Hnátnice. Počet zdejších hospodářství zůstal sice v podstatě stejný, ovšem výrazně poklesla jejich ekonomická prosperita. Znovu se objevila vrstva zahradníků, jež v této vsi nebývala a poměrně značně – o 7 ( tj. 20,6% ) se snížil počet selských gruntů.

Velmi slušnou představu o hospodářské základně jednotlivých vesnic poskytují údaje již zmíněné berní ruly z roku 1654. Všechny zdejší lokality ( tedy i Budy ) jsou označeny jako vsi na neúrodné půdě.

 

Berní rula 1654 – souhrn pro panství Žampach

 

Poddaní obhospodařovali celkem 1.680 strychů[188] půdy, což v dnešních mírách představuje 483,84 ha. Na zimu osévali 452,1 strychů, tj. 130,2 ha ( 26,9% ) a na jaře 337,1 strychů, tj. 97,1 ha ( 20,1% ). Ze zbylých 890,8 strychů ( tj. 256,6 ha ) musíme podle tehdejšího hospodářsko-technického sys­tému počítat odhadem s 395 strychy ( 114 ha – 23,5% ) na úhor. Ladem tedy zůstá­valo ležet asi 495,8 strychů půdy, tj. 29,5% veškerých zemědělsky využitelných pozemků.

Sociální struktura žampašského panství měla podle berní ruly tuto podobu : 49 % sedláků, 35 % chalupní­ků a 16 % zahradníků. Podle směrnic zemského sněmu z 21.2.1653 se za sedláka v berním vymezení po­čí­tal hospodář, který osíval přes polovinu svých polí a mohl konat potažní roboty. Z tohoto pohledu berní komisaři tuto vrstvu silně nadhodnotili, neboť stanovenému kriteriu odpo­ví­dá pouze 25 gruntů a 30 hos­podář­ství zařadili do této kategorie neoprávněně[189]. Ekonomická skladba panství měla ve skutečnosti tuto podo­bu : 25 selských gruntů, tj. 22%, 70 chalupnických, tj. 62% a 18 zahradnických stavení, tj. 16% celko­vého počtu.

Profil zdejšího průměrného sedláka vypadal podle údajů berní ruly následovně : ke gruntu náleželo 23,6 strychů pozemků; obhospodařovaných však jen 68,2 %[190], což předsta­vuje plochu 16 strychu ( 4,6 ha ). Je však nutno počítat s třetinovým úhorem, takže pro setbu zůstalo každoročně asi 10,7 strychů. Při hrubém odhadu výnosu 1 : 2,4[191] mohl sedlák sklidit až 25,7 korců obilo­vin. Po odečtu reprodukčního osevu mu pro spotřebu zůstalo 15 korců obilovin. Na každé selské hos­podářství připadaly asi dva potahy, 4 krávy, 2-3 jalovice a 6 ovcí a asi každý třetí sedlák choval prase.

Srovnatelné prameny[192] stanovují množství obilí potřebné pro celoroční vyživení dospělé oso­by cca na 6 korců obilí[193]. Z obilovin vyprodukova­ných na polích průměrného selského gruntu se mohli s bídou uživit tři dospělí, a to ještě nepřihlížím k naturálním dávkám pro vrchnost. Ve veškerých propočtech kalkuluji s ose­vem celé plochy obilovinami, protože luštěniny ( především hrách ) a košťáloviny ( zejm. zelí ), kte­ré tvořily podstatnou složku jídelníčku, se pěstovaly na části úhoru.

Podle soupisu poddaných podle víry z roku 1651 náležely do selské domácnosti, složené obvykle z hospo­dáře, jeho manželky, dětí, čeledi a někdy i výměnkáře, v průměru 4,2 osoby bez dětí do 9 let. Je proto jisté, že i sedláci museli mít v té době další zdroje zajišťující rodině živobytí. Odlehlost zdejší konči­ny a její nevýhodnost pro obchodní spojení však výrazně omezovala příležitosti pro doplňková zaměstná­ní. Příjmy plynuly do hospodářství podle všeho především z chovu dobytka. Z toho důvodu se v okolních městeč­kách dobře uživil poměrně velký počet řezníků[194], „handlířů“ s dobytkem, máslem, sýry, vlnou apod..

Mnohem hůř se muselo žít chalupníkům a zahradníkům. K chalupám se podle tehdejšího urbariál­ního a berního vymezení počítaly usedlosti, jejichž výměra oscilovala mezi 4-15 korci výse­vku. Na žampašském panství náleželo k průměrnému chalupnickému hospodářství 9 strychů půdy zužitko­vané ze 59,4 %[195]. Bez třetiny připadající na úhor obdělával chalupník asi 3,5 strychů ( 1 ha ) země­dělské plochy, tj. 3krát méně než sedlák. Výnos z polí představoval až 8,4 korců obilo­vin, z nichž mohl hospo­dář pro obživu rodiny a dobytka upotřebit maximálně 4,9 strychu. Průměr­ný počet lidí v chalup­nické domácnosti byl bez dětí do 9 let 3,1 osob a vyprodukované obilí nesta­čilo ani pro roční obži­vu jedné osoby. Sotva ve třetině usedlostí měli potah; ovce ani prasata necho­vali, drželi průměrně 2-3 krávy a 1-2 jalovice. Z prodeje zpracovaných živočišných produktů cha­lupníci sice něco utržili, ale těsně po třicetileté válce býval bezpo­chyby hlad v chalu­pách častým hostem.

Rozvržení berní ( repartice ) záviselo dříve na tom, kolik osedlých vrchnost přiznala, ovšem po roce 1655 se řídilo počtem, který vykalkulovali komisaři. Za osedlého, na něhož připadalo 8 zlatých 32 krejcarů berně, byl považován sedlák s výsevkem od 30 korců výše, grunty s nižší rozlohou se oce­ňovaly zlomkem této jednotky. Majitelé panství Žampach platili daně za 50 1/2 osedlých.