Strava prostých lidí na Podorlicku

„Ohledně jídla nebo pokrmu jsou ty samé obyčeje a zvyky, jako všude v Čechách. Třikrát denně se požívá vařený pokrm, ráno, v poledne a večer; a ony celému světu povědomé zemáky, pak mlíko, přičemž se některý den s jáhlami, se zelím, s řepou, s hrachem a nějakým moučným jídlem, s knedlíkami neb plackami zaměňuje, jest selského lidu nejhlavnější jídlo. Maso  sice také někdy příjde na stůl, zvláště v neděli a ve svátek a ve slavné dny, o kmotrovství, o posvícení, o pouti atd., ale také jest pravda, že mnohý ubohý vesničan třeba celý rok ho nevidí a do úst nedostane. Jindy, když tak dvacet nebo třicet let zpátky vzpomenem nebo se ohlídnem, neuměla sedlka mnoho chutného co uvařit, neuměla skoro ani chleba upéct, nynčko juž spíš z její kuchyně na stůl příjde, co se jíst může; i také se rozuměj juž teď větším dílem na ono před několika léty ještě tak tajné a kumštovné vaření všeobecně milujícího kafe. Chléb jest u možnějšího vesničana samožitnej, u chudšího z míšeného obilí, u ubohého horáka ale ze samého ovsa. A poněvadž horáci větším dílem v bídném stavu jsou, tak se u nich také mnoho zemáků, mlíka, zelí a ovesného chleba nic nenajde. Nápoj obyčejný jest voda : v den sváteční ale ten, kdož žíznivý jest a pár krejcarů v kapse má, v hospodě sklenici piva nebo skleničku kořalky vypije.“ (popis panství rychnovského 1828)

Vzpomínky Františka Štěpánka z Kunčic 102, sepsané roku 1903 dokazují, že jídelníček se nijak zvlášť nezměnil ani během následujících 80ti let. Snad jen od 2. pol. 19. stol. vzrostla obliba kávy z praženého žita, bukvic i jiných plodů ( pravá byla velice drahá ), do níž se drobil chléb. Toto jídlo mnohde nahrazovalo ranní polévku.

K snídani byla obyčejně zelná polévka s brambory, k obědu hrách, kroupy nebo zelí. Také i řepu vařili. K večeři měli zase nějakou polévku nebo úkrop a brambory. V půldni žádná svačina nebyla. Domů dostal každý mlatec krajíc chleba.

Matky dětem do školy napekly tolárky ze řepy a to měly na poledne a byly rádi, jen když měli něco. Ale uměli s nouzí za cházet. Kroupy si nadělali doma, ječmen namočili do teplý vody a když se trochu odmočil, dali ho do stoupy a tlukáčem tak dlouho do něho tloukli až ho utloukly. Na velký svátky nebo na posvícení uděluji krup, koupili krve a střev, nadělali drobů, nitkama zavázali a měli se dobře. Nebo navařili brambory, olou pili‚ honem v necičkách utloukli, lžící to těsto nabírali na mísu, rovnali a hruškovým perníkem posýpali.

Mlácení ovšem také mnoho nebylo, ale hodně se namlátili, neboť všechno cepy vymlátili. Ráno se šlo ještě za tmy do stodoly a večer zase do tmy. Jeden mlatec jeden mandel stěžkem za den omlátil (1 mandel je 15 snopů). Když si zjednal, zaplatil za den na nynější měnu 20 haléřů a kousek chleba domů. Stravu dostal jednodu chou. Ráno zelnou polévku a brambory, k obědu třebas polévku zadrobenou hrachovou neb bramboro vou a upečený kvas neb bramborovou nadívajnu neb hrách nebo řepu na kousky nakrájenou a zasmaže nou, k večeru brambory a zasmažený úkrop neb zelnou polévku anebo zelí. Svačně žádné nedrželi. Vypra­vuje mě otec, že byli rádi, když jim alespoň nějakou pařenici do stodoly donesli (to byla v hrnku dušená řepa).

Při svatbě o jídlo a pití nebyla žádné nouze, mísy ovšem nebyly tak nádherné jako dobou nynější. Můj dědeček prý přišel jednou ze svatby a říkal: "Mísy byly prosté, ale jídla na nich dobrého dosti". Na svatbách chud ších ovšem mnoho masa nebylo. Koláče a třeba rýžová nadívajna byly také jejich pochoutkou. Místy prý také měli ve zvyku uvařiti hruškovou odvarku (kaši) ze sušených hrušek a s buchtami podali na stůl…

Z našeho jídelníčku zcela vymizela jedlá řepa ( tuřín, vodnice ), po dlouhá staletí běžná součást jídelníčku našich předků. Její příprava bývala značně pestrá, např. zasmažená řepa, dušená ( pařenice ), řepa s hrachem, řepáky nebo řepníky, řepný makovec aj.. Koncem 19. století se začala ve větší míře pěstovat cukrová řepa ( cukrovka ), většinou užívaná jen k vaření sirupu nahrazujícího med ( pomazánka na vdovky, na chléb, sladidlo do perníku, buchet apod.

Ovšem v chudých chalupách se jedlo ještě mnohem hůře. Petr Majvald ( * 1907 na Kunčicích ) vzpomíná na dobu svého dětství, tzn. dobu krátce před 1. světovou válkou:

Bída a hlad byly denními hosty. Jedly se knedlíky vařené ze syrových brambor a otrubů, chléb z bobů a kukuřice, kukuřičná kaše. Žito mleté na kávovém mlýnku a ve vodě vařené a jiné lahůdky. Pravé hody byly, když byly samotné brambory se solí nebo i bez ní. Brambory do hrnce se počítaly vždy 29. 10 velkých pro otce, 10 menších pro matku a 9 malých pro mne. Vzpomínám jak jsem se vrhl na slupky, když jsem zjistil, že někde zůstalo třebas kousíček třeba i černého bramboru. Obavu, že bych z přejedení nemohl spát, jsem tehdy mít nemusel.

A pár kuchařských vysvětlivek závěrem.