Dlouhoňovice

Pohled do historie vsi pod Orlickými horami do počátku 19. století

Marie Štěpánová

„Historik je nadšeným otrokem pramenů, prameny jsou jeho milovaným a nenáviděným božstvem. Vždy s nimi zápasí, někdy třeba proto, že jich má v archivech celé vagóny a nikdy jich nebude moci přečíst ani malý zlomek procenta a někdy … že jich má až zoufale málo.“ ( D. Třeštík, Počátky Přemyslovců, Praha 1997, str. 7 )

Úmyslně zvolila vyznání profesionálního historika o tom, co pro badatele znamená nadměrné množství či naopak absence historických pramenů. Dostatek materiálů bývá dochován především tam, kde stál kostel či panské sídlo a dějiny takových vsí se pak dají zpracovat hluboko do dávné minulosti. Dlouhoňovice, po několik staletí nevelká vesnice na hranicích žampašského panství, k nim bohužel nepatří. Nejen, že nelze historicky přesně doložit období, v němž vznikla, ale i z dob, kdy už jsou v okolí rozmanité dokumenty dochovány, zprávy o Dlouhoňovicích chybí. Na­příklad knihy o vlastnictví gruntů se na panství vedly již od roku 1597, ale kvůli lajdácké práci úřed­níků byly všechny až na jedinou zlikvidovány a roku 1753 nahrazeny novými. Tím byl ztracen neo­cenitelný pramen, z něhož by bylo možno zjistit návaznost vlastnictví na jednotlivých usedlostech a události s těmito grunty spojené. Nezbylo nic jiného, než tyto obecně vcelku běžné údaje a většinu v knize uvedených informací získat dlouhým srovnávacím studiem mnoha pramenů ( především matrik ). Z toho mála, co je možno v archivech najít, jsem se pokusila vytěžit maximum a zpracovat historii obce s co největší péčí a zodpovědností.

Ovšem i když se Dlouhoňovice nemohou chlubit starými písemnými prameny, nelze zapomenout, že po dlouhá staletí zde žili lidé, kteří, každý sám i všichni dohromady, přispěli nějakým způsobem k vývoji obce. A právě jako vzpomínka na ně a z úcty k je­jich práci vznikla tato práce.

d

Základní místopisné údaje o obci :

Obec Dlouhoňovice leží v podhůří Orlických hor v těsné blízkosti města Žamberk a neznalý ná­vštěvník by ji mohl pova­žovat za jeho městskou část. Historicky však spolu mají společného pra­málo a jen díky intenzivnímu stavebnímu rozvoji Žamberka dosáhla městská obytná zástavba, ještě před několika desít­kami let vzdálená cca 3 km, bezprostředního soused­ství s Dlouhoňovicemi.

Na severu hraničí se zdejším katastrem již zmíněné město Žamberk a Helvíkovice, z východní strany Lu­kavice. Na západě navazuje na dlouhoňovické pozemky Bohousová, Česká Rybná a Hej­nice, z jihu Píseč­ná.

Výměra obce s průměrnou nadmořskou výškou 416 m n.m.[1] zaujímá plochu … ha a rozprostírá se mezi 34⁰4´45 až 37⁰7´30 východní délky a 50⁰3´5 až 50⁰4´44 severní šířky[2]. Nejvýše položeným bodem je vrch Perdějov ( 509 m n.m. ), naopak nejnižším Dlouhoňovický potok ( 410 m n.m.[3] ), podél něhož vyrostla ve směru západ – východ obecní zástavba v délce cca 2 km. Jejím středem vede komunikace 3. třídy ( 1,577 km[4] ) jako spojka mezi silnicí ze Žamberka do Hejnic na zá­padě a silnicí ze Žamberka do Písečné na výcho­dě, jež z obou stran zhruba ukončují obec.

Obytná stavení stojí v úvalu otevřeném na sever a na východ; proto chladné větry vanoucí z těchto směrů výrazně ovliv­ňují zdejší klima. Místní kronika[5] uvádí, že bouře s přívaly vodními …a zásahy blesků přicházejí od severozápadu a východní vítr „od Sibiře“ způsobuje mrazivé vánice. Půda je v této části kata­stru těžká ( jíl, slín, hlína, opuková spodina ) a náleží k útvaru křídovému. Z jihu a ze západu obklo­pují obec lesy[6], které spolu se zvýšeným terénem brání teplému jižnímu proudění. Vrchy patří k pásmu táhnoucímu se od Litic k Lanškrounu a jsou součástí permského útvaru s převažující leh­kou, pískov­covým krevelem do červena zbarvenou půdou. Mezi křídový a permský útvar se na seve­rozápadě dlouhoňovického katas­tru zarývá jazyk rulového útvaru v Hrubém lese. Na pozem­cích obce vzniklo v minulosti několik melgroven ( opu­kových lomů ) a pískoven, u čp. 60 se našla cih­lářská hlína. Na nalezišti vznikla v 19. století cihelna.[7]

Jediným významnějším vodním zdrojem nalézajícím se na obecním katastru je malý potůček zvaný Dlouhoňo­vický, pra­menící v močálových půdách Perdějova a jen malou část vody přijímá z jižních písčitých svahů v „Pustinách“, „Podlesí“ a „Kotvích“ u Hrubého lesa. Skrze obec teče východním směrem. Za silnicí napájí rybník ..….., pak se stáčí na jihovýchod, kde nabírá vodu druhého potůč­ku, který vyvěrá „Za kopcem“, plyne skrze Mostiska k Záboří. Tam se oba toky spojují a po­kračují pod názvem Lukavický potok jihovýchodně přes Lukavici do Letohradu a ústí do Tiché Orlice. Celková délka toku od pramenů Dlouhoňovického potoka k soutoku s Tichou Orlicí je přibližně 7,8 km.

Další drobné potůčky vznikající v Hrubém lese na severozápadě dlouhoňovických pozemků po opuštění lesa splývají v jeden a po společném, asi 1 1/2 km dlouhém toku severním směrem se vlé­vají se za Helvíko­vicemi do Divoké Orlice.

Západní a jižní část obecního katastru tvoří pásmo vrchů. Většinou jsou zalesněné, tak jako v Hru­bém lese ležící Kaní hůra. Naopak holý je vrch zvaný Kotve. Na jihozápadě se zvedá lesnatý Prdě­jov ( 509 m n.m. ), dále Musilův kopec a vrch Kalvárie nad hřbitovem s vyhlídkou „U buku“. Na jih od obce najdeme Mrtvý kopec a za ním lesy pokrytý hřeben Vrcha a pak „Chochu­lek“. Les od­tud postupuje jihozápadním směrem až ke Kobylci, ležícím na hranicích kata­stru s Písečnou. Už na jejích pozemcích pokračuje lesní hřbet ke Kozinci ( 538 m n.m. ) a jihový­chodně na Žampach ( 546 m .n.m. ). Padla zmínka o tom, že na sever a východ od Dlouhoňovic je krajina otevřená. Zcela rovná však není. Severně, na katas­tru města Žamberk,  se vypíná osamocený holý vrch Rozárka ( 470 m.n.m. ), známý původně pod názvem Hutberg či Vachtberg, později jako Kapelský vrch. A ve směru na východ najdeme u obce Lukavice další osamocený lesnatý vrch Kar­lovice ( 471 m n.m. ).

Poloha obce je situována mezi dvě silnice na západě a východě a železniční trať na severu. Proto mají Dlouhoňovice poměrně dobré spojení jak do okolí, tak na delší vzdálenosti. Vedou tudy dvě autobusové linky ze Žamberka do Ústí nad Orlicí, a to na horním konci ve směru Žamberk – Dlouhoňovice – Hejnice – České Libchavy – Ústí nad Orlicí a na dol­ním konci po trase Žamberk – Dlouhoňovice – Písečná – Žampach – Hnátnice – Lanšperk – Ústí nad Orlicí. Přibližně 700 m od středu obce stojí železniční stanice Žamberk ( dříve náležející ke zdejšímu katastru ), kudy vede trať Praha – Velký Osek – Hradec Králové – Žamberk – Letohrad.

d

Může být název Dlouhoňovice vodítkem pro upřesnění doby založení vsi ?

Úvahy o vzniku vsi Dlouhoňovice

Smlouva o zástavě majetku Jana ze Žampachu z 10. října 1513 přesvědčivě dokládá existenci všech vsí v krajině zahrnující bývalé žampašské panství. Přesně datované založení však není známo u žá­dné z nich, takže postupný vývoj struktury sídel se dá jen odhadovat. ( viz Vznik vsí na žampašském panství )

Není sice naprosto jisté, že název obce Dlouhoňovice souvisí s jejím založením, ale dá se to pova­žovat za pravděpo­dobné. Proto i uvedené teorie z tohoto předpokladu převážně vycházejí :

A. Vznik obce jako slovanské osady lidí Dluhoňových

Tuto často přejímanou teorii zřejmě jako první vyslovil Dr. Eduard Albert v Pamětech žamber­ských se­psaných na konci 19. stol. : „Před samým Žamberkem leží ves Dlouhoňovice, patrně prastará osada, založená od Dl­úhoně, zvaná po zvyku slovanském“.[8] Autor vycházel z koncovky –ice v názvu obce, jež vyvo­lává představu rodového jména Dluhoňovici, tedy lidé Dluhoňovi. Ověřováním této myšlenky se asi nezabýval, neboť jeho stěžejním zájmem byly dějiny města Žamberk v návaznosti na historii zdejšího panství, k němuž Dlouhoňovice ne­patřily. Proto zřejmě neznal ani místní pojmenování jedné z částí řečené „Na Dlouhých honách“. Pokud se užívalo „od nepaměti“, mohlo by také připadat v úvahu jako základ názvu obce.

Antonín Profous ve svém díle „Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny“ uvádí z roku 1543[9] resp. 1514 podobu[10] „w Dluhoniowiczych“[11] s tím, že tvar Dlohoňovice je zlidovělé pojmenování. Prvotní název vsi podle všeho skutečně zněl Dluhoňovice, což by spíše svědčilo o pojmenování podle jména zakladatele.

Jisté pochybnosti o této teorii vzbuzuje pojmenování ostatních vsí na Žampašsku volené podle místních přírodních podmínek : Písečná – buď podle názvu nedalekého hradu nebo písčité půdy, Hnátnice – údajně podle potoka ve tvaru hnátu, Lukavice – podle potoka tekoucího lukami a patr­ně i Hejnice ( Henice ) možná z německého Hain = háj[12].

B. Vznik obce podle tvaru prvních sídel, tzv. okrouhlice

Určitým vodítkem pro určení stáří obce by mohl být i tvar původního osídlení. Podle prvního dílu obecní kroni­ky je dolní část obce prastarým, staroslovanským typem nedokončené okrou­h­lice ( podko­va ) při rybníku, po jehož hrázi vedla prastará cesta z Kladska k Žampachu. V 17. a 18. sto­letí zde stál panský dvůr založený žampašskými pány, pravděpodobně Burianem Bu­kovským.

Nejdříve je třeba osvětlit, jak to bylo s obchodní trasou.

Autor zápisu, snad ve snaze podpořit vysvětlení založení obce dávným slovanským předkem Dlú­honěm sem umístil trasu tzv. kladské stezky, která však vedla už asi v 10. století poněkud severněji, od Nekoře podél toku Divoké Orlice do Žamberka a dále ke Kostelci nad Orlicí. Počet obchod­ních cest se ve zdejší oblasti rozšířil teprve v 1. pol. 14. století. K Žampachu jezdili kupci z Chocně přes Libchavu, kde se patrně stezka dělila a směřovala také skrze dnešní Hejnice a Dlou­hoňovice k Žam­berku. Podobně asi vzniklo i spojení hradu a mě­sta kolem dnešních Dlouhoňovic přes Píse­čnou.

A co říkají o původním tvaru obce katastrální mapy a historické doklady ?

Pravděpodobně nejstarší zobrazení obce Dlouhoňovice pocházející patrně z prvního vojenského mapování or­ganizovaného v letech 1764-1767 v tomto ohledu moc nepomůže, neboť německý název na mapě překrývá část obce a podle viditelného zbytku se obec jeví již jako stavebně rozvi­nutá podél spojo­vací cesty.

Jediným použitelným materiálem je katastrální mapa zhotovená geometrem Karlem Hertlem cca roku 1841 u příležitosti pořizování stabilního katastru. Domovní čísla tedy odpovídají přečíslování provedenému roku 1805. Nejstarší doložené usedlosti stály zřejmě v místech zobrazených na mapce č. 1. Tam, kde je zobrazen panský dvůr se nacházel Hrnčířovský grunt a v blízkém sousedství další dvě hospodářství zabavená vrchností roku 1692. Dnes se již nedá určit poloha šesti chalup zaniklých během 30tileté války. Ovšem pouze k jedné z nich náležely pozemky. Zbytek tvořily zahradnické usedlosti bez půdy, pro určení výchozí podoby vsi nedůležité, neboť vyrostly později jako chudinská obydlí.

Mapka č. 1

Pravděpodobné rozložení dlouhoňovických gruntů v 1. polovině 17. století

( čísla značí odhadované pořadí velikosti gruntů )

Mapa poskytuje nový pohled na rozvržení dlouhoňovických usedlostí a snad i na původní podobu vsi. Tvar okrouhlice, pro níž je charakteristické kompaktní soustředění chalup do kruhu kolem volného vnitřního prostoru – návsi, se dá vyloučit.

Pro určení doby vzniku sídel jsou důležité dva fenomény - již zmíněný půdorys a uspořádání plužiny. Obojí dokládá, že vznik Dlouhoňovic vycházel z terénních prvků – potoka a reliéfu krajiny. Zatímco po proudu vpravo jsou větší ( snad i časově starší ) statky s pozemky směřujícími jižně k lesu Prdějovu, na levé straně toku západním směrem asi teprve později vyrostly chalupnické a zahradnické usedlosti. Ještě v 1. pol. 19. století jsou poměrně dobře patrné pásy pozemků dnes nazývané „Na dlouhých honách“.

C. Vznik obce na základě místního pojmenování „Na dlouhých honách“

S „dlouhými hony“ to není jednoduché. Mohou vyjad­řovat jednak trojhonný způsob obdělávání půdy, jednak délkovou míru. Na tomto základě tedy mohu vyslovit dvě teorie o vzniku a pojmenování obce :

C.1. podle „honu“ jako součásti „trojhonného systému“ obdělávání půdy

Co je to vlastně dvojhonný a trojhonný systém obdělávání půdy ? V dobách nejstarších Slovanů se v ze­mědělství uplatňoval dvouhonný systém, při němž se neobdělávala všechna použitelná půda, ale jen tako­vá rozloha, která odpovídala počtu obyvatel ve vsi. Orné pozemky se dělily na pole a tzv. příloh. Pokud se obilí pěstovalo dva roky po sobě a k obnovení půdy byly třeba čtyři roky, rozdělila se plocha na šest dílů, z nichž dva tvořila pole a čtyři příloh užívaný jako louky. Ročně se přibíral k ob­hospodaření jeden díl pří­lohu a jeden díl pole se nechal ležet ladem ( odtud názvy „lada“ či „ou­lehla“ ).

Se zánikem kmenového uspořádání společnosti v 8. – 9. století docházelo postupně k intenzivněj­šímu využívání půdy. Doba přílohu se zkrátila na jednoletý úhor, jenž se na podzim hnojil a přeorá­val. Osvěd­čilo se zařazování úhoru po třech letech; odtud tedy termín trojhonná soustava hospoda­ření vyjadřující postupné využívání ploch v pořadí : úhor – ozim – jař, která přetr­vala s ně­kterými obměnami až do konce 18. století ( někde i déle ).

Pokud má pojmenování obce základ v užití trojhonného systému při obdělávání půdy, do vymezení ob­dobí vzniku obce nepřináší nic, čeho by se dalo využít pro bližší časové určení.

C.2. podle „honu“ jako délkové míry

„Hon“ skládající se z 5 provazců zavedl roku 1268 Přemysl Otakar II.. Zajímavá je definice této jednotky : označovala vzdálenost, kterou dokázal zdravý člověk ubě­h­nout, aniž by odpočíval. Zemský provazec měřil 24,84 m, tzn. že hon měl 124,2 m. Byl zároveň součástí plošné, tzv. záhoné míry, při níž se počí­talo do 2 záhonů 15 brázd jedny hony dlouhých. Jedna kopa záhonů obsahovala 450 brázd širokých cca 1 hon o délce jednoho honu ( 5 x 5 provazců ); 12 kop záhonů tvořilo lán. Další drobný dílec lánu představovalo staročeské jitro. Při přepočtu na záhonou míru mělo 1 hon na délku a jeden provazec na šířku, tedy 5 čtverečných provazců, tj. 3.084,836 m^2.

Při pohledu na mapku č. 1 zaujme v podstatě shodná šířka Zilvarova a Moravcova gruntu „Na dlouhých honách“. Ačkoliv nemám k dispozici přesné rozměry, podle mého názoru byly tyto pozemky vyměřeny právě podle staročeského jitra, a to tak, že jeden díl má šířku 3 provazců ( tedy kratší strany 3 jiter ) a délku 25 provazců ( pět delších stran jitra, tj. pět honů ). Celkovou výměru „dlouhých honů“ představuje zhruba 90 jiter[13], tj. 27,76 ha či 1,5 lánu staročeské záhoné míry.

Mapka č. 2

Pravděpodobná původní výměra pozemků „Na dlouhých honách“

( čísla značí odhadované pořadí velikosti gruntů v 1. polovině 17. století )

Na pozdější panskou půdu vpravo od Moravcova hospodářství by se podle tohoto způsobu vešly další čtyři shodně velké statky ( nikde ale není psáno, že tam skutečně stály ). A protože za vlády Karla IV. ( 26.8.1346 - 29.11.1378 ) došlo k nové unifikaci ( sjednocení ) měr a vah[14], teorie o vyměření gruntů podle jednotek platných od roku 1268 svádí k domněnce o založení Dlouhoňovic souběžně či nedlouho po vzniku hradu Žampach. Relativně jasná věc však má zádrhel. I po Karlově úpravě se totiž plochy nadále měřily častěji podle záhoné míry ( běžně do 17. a někde takřka do 19. století ). Takže v tomto směru nelze počítat s přesným časovým vymezením.

Vypadá naprosto logicky, že původní základ vsi mohlo tvořit šest čtvrtlánových gruntů. Ovšem je tu jedno ale … velikost průměrné usedlosti se v době předhusitské pohybovala mezi 0,5 - 1 lánem. Proto se domnívám, že „Dlouhé hony“ tvořily původně jeden celek – patrně svobodný dvůr, tzv. popluží, jenž nemělo stanovenou přesnou výměru a obvykle k němu náleželo kolem 25 ha půdy. Teprve ve 2. polovině 15. století mohlo dojít k parcelaci dvora a vzniku osady.

Dlouhé hony však nemusejí nutně znamenat délkovou míru. Takto označená část plužiny je podle dnešní katastrální mapy i dosud nejstaršího mapového zobrazení z let 1764-67 výrazně delší než ostatní plochy, takže i zde mohl při pojmenování nové vsi působit, stejně jako u ostatních vesnic na Žampašsku, krajinný prvek.

Úvahy o vzniku Dlouhoňovic by neměly smysl bez znalostí historického vývoje osídlování zdejší krajiny. Takže co říkají historické materiály ?

Dlouhoňovičtí hospodáři ve světle nejstarších dokumentů

( Taxa panství Žampach 1620, nedatovaný seznam plátců desátku cca z konce 30. let 17. stol., sou­pis pod­daných podle víry 1651, berní rula 1654 )

Gruntovní knihy vznikly na žampašském panství už na konci 16. století, ale obec Dlouhoňovi­ce má tu smůlu, že „pro velkou sešlost a dílem také vzniklou nepořádnost v těch od léta Páně 1596 založených knihách gruntov­ních“ musely být 22.5.1753 pořízeny nové svazky a původní záznamy se do dnešní doby ne­docho­valy. Držbu rustikální ( poddanské ) půdy dokládá pouze jediná kniha zahrnující ob­dobí let 1753 – 1853[15]. K rekonstrukci vývoje gruntů v 1. polovině 17. století jsem proto musela použít jiné zdroje – šacovní listi­nu z let 1620-26, nedatovaný seznam plátců desátku z konce 30. let 17. stol. ( 1627-29 ? ), soupis podda­ných podle víry z r. 1651 a berní rulu z r. 1654.

Prvním dokumentem uvádějícím víc než název vsi, je tzv. taxa či šacovní listina, kterou ne­chal ko­lem roku 1620 sepsat Jan Votík Bukovský z Hustířan, když nabízel panství k prodeji. Na zdej­ším statku v té době žilo přibližně 596 lidí[16], z nichž asi 451 bydlelo na 130 pod­danských grun­tech ( z toho 2 výsadní rychty a mlýn ). Na 65 % hospodařili sedláci a na 9 % cha­lupníci. V teh­dejších časech se za hlavní měřítko přísluš­nosti k jedné nebo druhé kategorii považo­valo, zda hos­podář vlastnil potah. Chalupník tedy mohl mít teo­reticky mnohem větší výměru po­zemků než sed­lák. Zbylých 26 % poddan­ských usedlostí se počítalo k za­hradnickým, tj. ta­kovým, které neměly žádnou nebo jen něco málo půdy. „Zahradníci“ se živili námezní prací v panských dvo­rech či pro bo­hatší sou­sedy nebo řemeslem.

V Dlouhoňovicích stálo počátkem třicetileté války 16 chalup a předpokládám, že ves mohla mít asi 64 oby­vatel.

Tabulka č. 1

Hospodáři v Dlouhoňovicích podle výše poddanských dávek roku 1620

Na první pohled je patrný výrazný rozdíl mezi výší poddanských dávek odváděných z grun­tu Mar­tina Hernčíře v poměru k ostatním obyvatelům vsi. Zatímco jeho hospodářství se svou velikostí blížilo k 1/2 lánu, žádná z dalších usedlostí zdaleka nedosahovala ani čtvrtiny lánu. Také v porovná­ní se zbytkem pan­ství patřila Hernčířova usedlost k velkým. Při pominutí naturál­ních dá­vek je roční peněžitý úrok 99ti grošů druhý nejvyšší, a to hned po písečském mlýně. Podle výše všech požado­vaných platů se hospodářství řadí na 23. místo mezi 121 usedlostmi, ačkoliv jeho hospodáře, Marti­na Hernčíře, uvádí taxa jako chalupní­ka.

Tabulka č. 2

Sociální struktura poddanských gruntů na žampašském panství kolem roku 1620

Předchozí tabulka ukazuje, že sociální struktura Dlouhoňovic byla od ostatních vsí výrazně odlišná. Za­tímco jinde převažovala vrstva sedláků, zcela chyběli chalupníci a jen ojediněle se vyskytovaly zahradnické grunty, v Dlouhoňovi­cích nebylo ani jedno selské hospodářství a 11 zdejších cha­lup­nických gruntů před­stavovalo plných 100 % všech takto označených usedlostí v rámci žampašské­ho statku. Znovu je však třeba připomenout, že kritériem k zařazení mezi sedláky bylo vlastnictví po­tahu, neboť později se k cha­lupníkům řadili hospodáři vlastnící asi 5-15 korců půdy, čemuž se již zmíněný Martin Hernčíř vymy­ká.

Uspořádání pozemkové držby, ve kterém chybí vrstva sedláků, obvykle značí novou, vývojově ne­stabili­zova­nou ves. Dlouhoňovice jsou ale zmiňovány již roku 1513 a za více jak sto let by zcela jistě k vy­tvoření této sociální kategorie došlo. Podle mne se takto nepřímo potvrzuje teorie o man­ském dvorci jako výchozí struk­tuře při vzniku Dlouhoňovic. Později kolem něj vyrostla rozrodem če­ledi ves a zdejší obyva­telé získávali prací ve dvoře prostředky k ob­živě. K jeho zrušení došlo v nedávné minulosti, což zprostředkovaně pro­kazují dosud shodné plošné celky. Martin Hernčíř totiž obhospodařoval 41,7 kor­ců půdy, součet pozemků čtyř dal­ších hospodářů, jejichž poddanské dávky se po­hybovaly mezi cca 22 - 27 groši, činí asi 39,8 korců a zbytek menších chalupníků spolu se zahradníky měl k dispozici dalších 39,9 korců.

Myšlenku o panském sídle v Dlouhoňovicích podporuje i zápis v 1. díle dlouhoňovické obecní kroniky z r. 1945, kde se na str. 9 píše : „V 16. století zřídili v dolní části vsi Dlú. dvůr, kde bydlila na poč. 17. stol. hraběnka Bu­kovská na výměnku.“ Žádné historické dokumenty zdůvodňující tento zápis jsem sice nenašla, ale není vy­loučeno, že kronikář vycházel z mě neznámého či dnes již ne­existujícího zdro­je. Zmiňovanou hraběnkou by mohla být Johanka rozená z Bubna, manželka Adama Bukov­ského z Hustířan, údajně muže prudkého a svárlivého, jenž vlastnil žampašské panství od roku 1574 a zemřel př.r. 1691. Johanka se svou povahou od manžela asi příliš nelišila, což dokládá již popisovaná příhoda, kdy urozená paní kradla len z po­lí dr­žitelky lanšperského dvora, Johanky z Boskovic. Není proto vyloučeno, že jako ovdovělá nebyla pro svou náturu v domá­c­nostech dětí ani příbuzných vítána. Nejstarší syn Jan Votík jako nový majitel panství obý­val do své smrti v r. 1602 tvrz v Budách, kde jej vystřídal strýc Vladislav. Další z Johančiných synů, Miku­láš měl v držení bývalou píseckou rychtu, kterou r. 1598 prodal Petru Lipanskému a r. 1607 se dostala do rukou Johančiny švagrové Doroty, manželky Vladislava. Proto není až tak nereálné podobně uva­žovat o dvoře v Dlou­ho­ňovi­cích jako výměnku hraběnky Bukovské. Po její smrti ( koncem 16. či poč. 17. stol. ), kdy už byla usedlost vrchnosti k nepotřebě, proměnila ji na poddanský grunt, který patr­ně odkoupil pře­dek Martina Hernčíře. Tuto teorii, vy­cházející především z ne­obvyklé sociální struktury vsi, však není mo­žné na základě dnes dochovaných a zná­mých doku­mentů doložit.

Dalším časově navazujícím dokumentem z historie Dlouhoňovic by měl být nedatovaný soupis plátců de­sá­tku. Jeho opis se nalézá ve farní kronice ko­stela v Písečné z let 1747-1810 a autor ( patr­ně páter Jan Vinařic­ký ) připsal poznámku u vsi Hnátnice :„ Kro­mě prvních čtyř sedláků všichni jiní hospo­dářové tak psaní jsou, jak sem je napsané našel a jak byli na gruntech okolo léta 1627“ a pod seznamem ze vsi Dlouho­ňovice : „Všichni staří hospodářové ne podle toho urbáře, nýbrž z kruntov­ních knih se vyhledati mohou“. Jejich jména v mnoha přípa­dech odpoví­dají šacovní listině z let 1620-26, ale ur­čité výjimky se přece jen objevují. Proto se domnívám, že za­psaní majitelé sídlili na dlouhoňovických gruntech před těmi, které uvádí taxa[17]. K přesnějšímu dato­vání dokumentu cca do let 1627-29 napomáhají poznámky, které připojil k soupisu poddaných podle víry rektor jezuitské koleje Jiří Bohatý : „Bejvala tu (v Pí­sečné) fara, v které praedikant bydlíval, ale od toho času, co ten statek neb(ožtík) urozený pán pan Fridrich z Opperštorfu byl skoupil a praedikanta vybyl, dosazen byl jeden farář, který že se vyživiti nemohl, nechtěl zůstati. A tak neb(ožtík) pán pan z Opperštorfu, maje u sebe Patres Societatis Jesu, obdržel to při jeho knížecí milosti panu kardinálu, aby Patres tu místo faráře přisluhovati mohli, což se vždy posavád …zachovalo, když tam někdo z paterův zůstával. V nebytí pak paterův ucházeli se ku pánům farářům ousteckým a žamberským. … Desátky se neodvozovaly od mnoha let pro nemožnost lidí a hrubou od lidí vojenského zkázu a ubrání, též že faráře neby­lo.“ Seznam plátců desát­ku tedy patrně vznikl v době, kdy panství převzal Bedřich z Oprštorfu, vyžádal si dosazení faráře a v sou­vislosti s tím nechal podle aktuální pozemkové držby rozepsat starodáv­nou pod­danskou povinnost. Odvod desátku totiž náležel odnepaměti k jednotlivým gruntům stejně, jako každo­roční úhrada běžných platů vrchnosti. I v tomto případě vycházela jeho výše z počtu lánů, na nichž byla ta která ves založena a ve svém souhrnu zůstával desátek neměnný. Při výpočtu velikosti dlouhoňovických gruntů koncem 30. let 17. sto­letí se proto dá vcelku spo­lehlivě počítat se celkovou plochou pozemků za­psanou v berní rule.

Soupis desátků uvádí 10 dlouhoňovických hospodářů nesoucích uložené břemeno. Neuvádí zahradníky, kteří byli povinnosti přispívat na vyživení faráře ušetřeni. Podle taxy by se mělo jednat o pět usedlostí se souhrnnou výměrou 6,6 korce.

Tabulka č. 3

Výše desátků odváděných z dlouhoňovických gruntů na poč. 17. stol. ke kostelu v Písečné

Ze zápisu rektora jezuitské koleje Jiřího Bohatého plyne, že během třicetileté války poddaní desátek asi nikdy neodváděli, ale i tak poskytuje soupis několik zajímavých informací. V mezidobí obou dokumentů zanikla v Dlouhoňovicích jedna usedlost. Dá se lehce určit, že se jde o Voplištilovský grunt, neboť ostatní hospodářství byla v držení stejných rodů. Kromě toho porov­nání odhadů výměry pozemků ze šacovní listiny a seznamu desátků vykazuje známky úprav pozemkové držby.

Tabulka č. 4

Porovnání výměry a změn pozemkové držby v Dlouhoňovicích před 30tiletou válkou

Právě zánik Voplištilova gruntu mohl být impulsem, který patrně přivedl Bedřicha z Oprš­torfu k přerozdělení pozemků v Dlouhoňovicích. Smysl tohoto opatření vidím v efek­tivnějším využí­vání půdy a s tím souvisejícím přínosem pro vrchnostenský důchod.

Předchozí skladba obce vycházela z exis­tence dvora a pracovních možností v něm. Po jeho zániku zůstal ve vsi jeden, na zdejší podmínky nadměrný a zřejmě nedostatečně využitý grunt, kdežto dal­ší hospodáři se potýkali s odvody poddanských dávek. To vrchnosti nevyhovo­valo. Došlo ke zmenšení Hrnčířova gruntu o 22 strychů ( zbylo necelých 20 str. ) a Pospí­šilova o 1,6 stry­chu, což spolu s polnostmi od Voplištilovy usedlosti představuje celkem 33,2 stry­chu. Téměř polovina půdy připadla Martinu Zilvarovi, jehož hospodářství se stalo s cca 26 strychy největším ve vsi.  Dále vznikly dvě skupiny po třech gruntech s bezmála 10 a 8 strychy pozemků. Co do velikosti zůstalo s nece­lými 12 strychy třetím hospodářství Jana Kolbaby a nejmenším mezi chalupníky se sotva 6 strychy Tkadlíčkova usedlost. Pokud k úpravě pozemkové držby, jak jsem ji vydedukovala na základě popsaných faktů, skute­č­ně došlo, zanikly jejím provede­ním poslední pozůstatky původní dvorcové struktury Dlouhoňovic.

Tabulka č. 5

Dlouhoňovičtí obyvatelé podle soupisu poddaných podle víry z r. 1651

Soupis poddaných podle víry z roku 1651 poprvé představuje jmenovitě 42 dlouhoňovických oby­vatel od 9 let výše žijících v deseti gruntech. Dá se odhadnout, že děti nižšího věku měli v rodi­nách mladších hos­podářů – u Tkadlíčků, Hern­čířů, Vyčítalů, Mejnuše ml., Kačálků a Kubelků. Na kaž­dou z těchto domác­ností mohli připadnout asi tři přeživší potomci[22], tedy cca dalších 18 osob. Ve vsi tedy žilo krátce po třice­tileté válce kolem 60ti lidí.

Ačkoliv chybí údaje o nejmladší věkové skupině a dochází tak k určitému zkreslení, Dlouhoňovice byly v této době nejmenší na žampašském panství ( v soupisu chybí Hlavná ). Obyvatelstvo se tu takřka z poloviny obměnilo. Místo Kolbabových, Pospíšilových, Mraukových, Bohatých a Vacho­vých se nově objevují ro­diny Jiříka Vyčítala, Václava Kačálka, Jakuba Kubelky a Jiříka Bezrukého. Poslední z nich se vzhledem k vy­sokému věku do vsi asi nepřistěhoval a je podle mne totožný s Jiříkem Bohatým.

Zdejší věkový průměr 33,5 let o dost převyšoval ostatní vsi na panství. Nejstarší obyvatelkou Dlou­hoňo­vic byla 84tiletá Dorota, manžel­ka jen o rok mladšího, 83tiletého Martina Zilvara, který pořád ještě vedl grunt. V soupisu není uveden jediný výměnkář, což potvrzuje, že instituce výměnku ne­byla ještě obecně rozšíře­na a majitel na své usedlosti většinou rozhodoval až do smrti.

Právě kategorie vlastníků gruntů ukazuje „stáří“ vsi nejmarkantněji. Čtyři z deseti hospodářů mají do­konce víc jak 70 let ( Martin Silvar, Mikuláš Moravec, Václav Stupka a Jiřík Bezrukej ). Střední hodnotu představuje 55 let, což je takřka o třetinu více než v Hnátnici, Hejnicích a Písečné.

Mýlil by se ten, kdo by očekával „kmety“ v čele vesnické samosprávy. Tu naopak tvořili zbylí, o mnoho mladší hospodáři – rychtář Jan Tkadlíček a konšelé Václav Hernčíř, Jiřík Vyčí­tal a Jiřík Mej­nuš. Volba má dva základní důvody : věkový a náboženský. Dalo se totiž očekávat, že staří lidé, ač formálně přestoupili na katolickou víru, tajně vyznávali staré náboženství, a to jejich sousedé zpra­vidla tušili. Vrchnost proto nemohla „nespolehlivé“ osoby postavit do čela vsi, neboť by tím ohro­žovala proces rekatolizace. Navíc bývalo zvykem, že volení zástupci poddaných se museli pravidel­ně ( obvykle každý týden ) dostavit „na kancelář“ pro instrukce, a to by bylo pro letité muže příliš namáhavé.

V souvislosti se soupisem poddaných podle víry bych se ráda zmínila o dvou, jindy zcela opomíje­ných sociálních skupinách – čeledi a sirotcích.

Při selských a chalupnických usedlostech žampašského panství zaměstnávali roku 1651 jako čeleď celkem 120 osob ( z toho 24 v panském dvoře ), z nichž 68 ( tj. 57 % ) představují sirotci. Zbytek patrně pocházel z rodin zahradníků a drobných chalupníků, kteří ne­mohli z výnosu malých hospo­dářství všechny potomky uživit. Převážnou část čeledi tvořily ženy ( 62% ), najímané jako děvečky či pastvice. Muži pracovali v dět­ském věku jako pastevci, později jako pohůnci a pacholci.

Pominu-li panský dvůr, nejvíce využívali čelední práci hospodáři v Dlouhoňovicích, kde připadalo 1,3 oso­by na grunt. Tento údaj přímo souvisí s vysokým věkovým průměrem zdejších hospodářů. Ve vsi je evi­dováno 13 osob ve službě - 5 děveček, 4 pastvice, 3 pohůnci a 1 pacholek. Jen tři z nich nebyli sirotky.

Nejbo­hatší Hnátnice se procentuálním vyjádřením čeledi a počtu gruntů ( 1,1 : 1 ) od Dlouhoňovic příliš neliší, ale potřeba námezních sil tu vznikala ve spojitosti s větší rozlohou polností i samotných hospodář­ství.

Zatímco smysl soupisu poddaných podle víry z r. 1651 spočíval ve zmapování počtu obyvatel a zhodno­cení dosavadního průběhu rekatolizace, další z dokumentů – berní rula, ve zdejším kraji vypracovaná za základě závěrů vizitační komise z r. 1653, měl za úkol nově určit berní zatížení obyvatelstva. Není třeba rozvádět složitost jednání a výpočtů, každopádně od roku 1656 vešel v platnost nový daňový systém vy­tvořený na základě velikosti gruntů, půdních podmínek a možno­stech vedlejšího výdělku.

Tabulka č. 6

Berní rula 1654 – obec Dlouhoňovice

Ačkoliv mezi zpracováním soupisu poddaných podle víry a berní ruly uplynuly sotva tři roky, obsaze­ní dlouhoňovických gruntů se znovu změnilo. Jejich počet se zvýšil na jedenáct. Hrnčířo­vo hospo­dářství koupil Václav Dostálek a se světem se patrně rozžehnal Jiřík Bezrukej. Zmizela i další jména – Václav Stupka a Jakub Kubelka. Podle matriky však Kubelkovi žili ve vsi dále, ale zřejmě už jen jako podruzi[23] Nově se ve vsi usadil Václav Písecký, Jakub Pokruta, Václav Kulhavý a nejčer­stvěji roku 1653 Matěj Machač.

Během třicetileté války se patrně obměnila i velikost pozemkové držby. V případě šacovní listiny a soupisu desátků se ovšem jedná jen o mé odhady na základě výše plateb odváděných z jednotlivých gruntů. Každopádně lze s určitostí říci, že roku 1654 vlastnil největší statek ve vsi s polnostmi o ploše 26 strychů, až dosud v držení rodu Hrnčířů, Václav Dostálek. Za ním následoval Martin Zil­var s 20 strychy a třetím v pořadí podle velikosti byl chalupnický grunt Jiříka Mejnuše s 13,2 stry­chy. Pokud by úsudek o ploše polností na poč. 30. let 17. stol. odpovídal skutečnosti, pak by právě Mejnušovo hospodářství zaznamenalo největší nárůst osevní plochy – plných 8,4 strychů.

Pole u dalších šesti usedlostí – Vyčítalovy ( původně Kolbabova ), Kacalíkovy ( Mraukova ), Mo­ravcovy, Karlíčkovy, Machačovy a Václava Píseckého ( Pospíšilova ) – měla rozlohu od 9 do 11,3 strychů. Machačovský grunt zůstával nejméně od konce 30tileté války opuštěný a smrtí Jiříka Bezrukého ( Bohatého ) uprázdněné hospodářství připojil ke svému cca v letech 1652-53 Jan Karlí­ček. Jakub Pokruta a Václav Kulhavý ( Stupka ) obývali chalupy bez pozemků.