 Jednoduchá věc S vnímáním světla si Loskot pohrává i v instalaci Jednoduchá věc , která byla vytvořena přímo pro prostor Start up. Divák spatří barevné spektrum, které je výsledkem základní optické sestavy sestrojené autorem za pomoci “optického ramene”, světelných reflektorů, zrcadel a skleněného hranolu. Loskot nám představuje princip optiky polopaticky. Vidíme do přístroje zevnitř, můžeme zjistit, jak funguje odraz a rozklad bílého světla. Celou instalaci završuje sérií fotografií, s níž nepracuje jako s artefaktem, ale naopak ji využívá jako pomůcku pro svůj pokus. Experiment a objevování překvapivých momentů jsou základem Loskotovy práce - když už se divákovi zdá, že předkládané schema rozkladu bílé pochopil, objevuje opačný směr odrazu k výchozímu bodu: umělec celý fyzikální proces obrací a naznačuje tak opět kosmologický princip věčného návratu. text Markéta Vinglerová, celý text ke stažení   dočasný obraz, Záznamy přítomnosti Dotknutím se tlačítka v prostřed kruhu, způsobí, že Vás na tři vteřiny ozáří silné světlo. Zůstaňte nehybní!. Po té se můžete odpoutat od vlastní přítomnosti v obraze, která tu po nějakou dobu bude zářit. Záznamy přítomnosti, G99, Dům umění města Brna „Vždy jsme usuzovali z přírodních dějů nějaké časové dělení. Nejpřirozenější a v něčem pro nás absolutní je střídání dne a noci, ale jak víme, ani to není úplně pravidelné. Empiricky jsme našli zatím nejdokonalejší díl času, rytmus, kterým můžeme měřit veškeré dění. Poločas rozpadu cesia je periodou, kterou se řídí atomové hodiny. Když zrychlíme film, na kterém vidíme rostlinu, její pohyby se nám zdají naprosto živé. Nechme jí proto její čas. Každý tón v melodii přichází také po jisté době. V běžném životě se obvykle neptáme, ale podíváme se na hodinky: čas je pro nás něco, co se počítá a měří. Toto dnes nejběžnější pojetí pochází od Aristotela: Čas je počítaný pohyb vzhledem k ,před‘ a ,po‘.“  tanec časoběhu (malá ukázka) Jana Vrána, Richard Loskot, Nod Praha 2012 dokumentace výstavy 3x3x3 v Galerie 3x3 14.1.2012 V souvislosti s konceptem/mottem výstavy Richarda Loskota mi vytanul na mysli film Nekonečný příběh (ano, ten snímek natočený příznačně v roce Richardova narození), který svůj hlavní smysl, tak jak jsem ho pochopila já, opírá o ohroženost nekonečnosti hranic lidské představivosti. Jestliže by lidská společnost jako taková tuto schopnost (ať už svou leností nebo hloupou stádovostí) ztratila, vše by se začalo ubírat do ztracena,X do nicoty. Pro Richarda pravděpodobně nebyl tento film inspirací, ale pro mne je vlastně také jedním z takových nosičů myšlenek, které nám pomáhají, abychom se neztratili v nicotě a rutinním stereotypu a nebáli se snít své i někdy těžko splnitelné sny. Richard Loskot ve své instalaci, jak už samotný název napovídá, odkazuje k velikosti prostoru samotné galerie, avšak všímá si ho ve všech jeho dimenzích, ne jen jako plochu o rozměru 3x3 metry. Diváka od tohoto objektu dělí pouze skleněná stěna, která mu nechává jen velmi malý prostor, díky němuž s ním zůstáváme v kontaktu. Z prostoru galerie vytváří vlastně objekt, do něhož se dostávají prostřednictvím malé mezery přání diváků napsaná na malých papírcích. Prostor se postupně zaplňuje těmito papírovými myšlenkami, které pak dohromady vytvářejí nejrůznější kompozice divákových myšlenkových pochodů a přání. Prázdný prostor se zaplňuje příběhy a ožívá svým vlastním, pro člověka neviditelným životem. text Helena Krásová   Když se dlaň dotkne černé grafiky objeví se svítící obraz...doplněk předchozího   ...co se vytvoří, když se sejdou lidé v létě v krajině Českého středohoří, Staňkovice 2011 Dvě Slunce, Spejs, Praha 2011 Autor vychází z hypotetické možnosti, kterou nabízí prosklený světlík atria: v případě, že by do prostoru svítilo slunce, vytvářel by se na podlaze a stěnách mřížkovaný světelný ovál, který by podle pohybu slunce pomalu prostorem putoval. Tento případ ve skutečnosti nehrozí, neboť se pasáž celý den nachází ve stínu a pouze v letních večerních hodinách může docházet k přímému prosvětlení jeho západní stěny. Autor však svou instalací simuluje přímý průnik slunečního světla světlíkem - a to dokonce zdvojeně. Dva divadelní projektory, umístěné vlevo a vpravo proti sobě na horních traverzách atria, projektují přes ocelové mřížky světelné obrazce mřížovaného světlíku, které jako by byly výsledkem záření dvou virtuálních sluncí. Obě projekce se pomalu pohybují (projektory jsou pomocí servomotorů a řízeny počítačem natáčeny), částečně se překrývají a simulují na podlaze a stěnách hru "slunečního" pohybu, včetně změn "teploty" barvy ranního či večerního světla. Pro diváka, a ještě více náhodného chodce, se tato hra jeví nejprve jako "samozřejmost", posléze jako překvapení a konečně jako objevení neskutečné virtuální manipulace světelného dne. Pavel Liška Hlasitý šum vyplňující prostor galerie pochází z nejstarších dob našeho skutečna. Hledejte světlo a naleznete Velký třesk. Výbuch, který vytvořil vesmír je stále slyšitelný. Speciální anténa přijímá jeho dozvuk a my si proto můžeme uvědomit fakt, že vše pochází z jednoho bodu a má svůj počátek.   Působení neviditelného Byl jsem vyzván, abych vytvořil instalaci ve vile
realistického slovenského malíře Skuteckého, kde je dnes
expozice jeho obrazů. Chtěl jsem, aby má věc s jeho prací
nějakým způsobem komunikovala. Protože se jednalo o realistické
výjevy, které mohou přímo evokovat scénu, kde slyšíme
konkrétní realistické zvuky, podobně jako u filmové scény,
připravil jsem si zvukové koláže, vázající se ke konkrétním
obrazům. Tyto nahrávky jsem vysílal za pomocí pěti malých
rádiových vysílačů z dosahem několika metrů do prostoru
expozice na stejné frekvenci. Vyplnil jsem tuto dvou patrovou vilu
prostorovou imaginární kompozicí, kterou sice nejsme schopni
vizuálně vnímat, zato však díky vytvořenému radiovému poli
můžeme odhalovat světlá místa (se signálem) a stinná místa
(bez signálu), celý prostor je tam jakousi kompozicí šerosvitu. I
když tedy vizuálně vnímáme pouze obrazy slovenského realisty,
vstupujeme zároveň do inscenované atmosféry v prostředí
rádiového záření a oněch obrazů a vlastní zkušeností, skrze
zvuk, objevujeme celkový obraz této prostorové instalace.
Návštěvníkům jsem tedy připravil při vstupu do vily několik
rádiových přijímačů na baterky s již předlaďenou frekvencí.
Ty jim byli k dispozici, jako nástroje, kterými mohli odhalit zvuk
v daném místě, který se vynořil ze šumu, pokud zrovna
přistoupili blíže k obrazu. Divák se tak stal součástí práce, protože tato instalace byla na jeho aktivním přístupu závislá.  Světelný obraz pro představení Šavle, Meetfactory 2010 - 2011  Atlas noční oblohy Uničov, 2010   Ego, Jsi tam, Langhans Galerie Praha, 2010 fotografie: Martin Polák   http://gef.cz/ http://galerie207.blogspot.com/
17.list opad 1989 -. 2009, Liberec    Pomocí ovládání hlasitosti a intenzity basů na radiu, které není naladěné, byl vytvářen výsledný zvuk.Programem řízený pohyb motorů, který různorodě zesiluje a zeslabuje hlasitost a intenzitu basů, vytváří z primárního monotónního zvuku proměnlivý šum, který evokuje dojem vln moře. ...viz. Pecha Kucha
¨  Prostorová zvuková instalace stavela divaka mezi dialog rodiny, který se zdánlivě odehrává v jedné místosti. Skutečnost je taková, že členové rodiny žijí na různých vzdálených místech a k častějšímu kontaktu využívají program Skype. Takoví rozhovor přináší ujištění a informace o druhém, ale není skutečným „dotykem“. Cítíme jisté osamocení a tak nejcharakteristější je částé volání „slyšíme se...“
 GotoAndPlay(),galerie Umakart, 2009, Brno V rámci festivalu Multiplace v galerii Umakart, která slouží podobně jako výloha a je tak možné se do ní podívat z ulice, jsme vytvořil display ze šesti velkých číslic. Podobně jako displaye heren lákají svým rostoucím jackpotem, se na tomto zobrazují jisté sumy. Hodnota však rychlím tempem padá dolů a někdy zas skočí na náhodné číslo a jindy se prostě zobrazí nula...reflexe současné ekonomiky a světa nejistých hodnot. Výlohu jsem zakryl černou folií a nechal jen průzor na "zářivá čísla".
  Pomocí ovládání hlasitosti a intenzity basů na radiu, které není naladěné, byl vytvářen výsledný zvuk.Programem řízený pohyb motorů, který různorodě zesiluje a zeslabuje hlasitost a intenzitu basů, vytváří z primárního monotónního zvuku proměnlivý šum, který evokuje dojem vln moře.
PSI, Spiknutí, 2008,www.gef.cz Po zkušenosti s prací Private Raum, kdy jen málo lidí bylo ochotno vstoupit z důvodu nepříjemného pocitu do prostoru jenž je hlídán a tím pádem nemohla celá interaktivní instalace fungovat, jsem se rozhodl pro lepší řešení jiného druhu instalace. Když jsem odinstalovával práci Private Raum ze stěn a dával komponenty do krabic na stěhování, jsem zkusil objekty zapojit tak, jak jsem to do krabic naházel...bylo to lepší řešení...člověka zvědavost vybízí nahlídnout do pootevřené krabice....
  Private Raum, 2008, Mnichov
Po návštěvě obchodu s technikou na hlídání majetku, jsem sestavil jednoduchý systém. Když návštěvník vstoupil, do pole interaktivního systému, tak se alarm "rozštěkal". Čím více se návštěvník přibližoval k displeji, na kterém běžela jednoduchá rozměrově malá pixelová animace, tím začalo více "hlídačů" štěkat a na závěr se rozsvítily reflektory o velice silné intenzitě svítivosti.
    Syntéza, 2008, Mnichov
Vysoký prostor galerie byl zakončen velikým světlíkem, kterým vstupovalo denní světlo a tím vytvářelo příjemnou atmosféru, s kterou jsem chtěl pracovat. Použil jsem malý fotovoltaický panel, který vytvářel elektrickou energii pro malý větráček, který "foukal" do drobných drátků. Ty se ve větru třásly a když se vzájemně dotkly, to byl impuls pro aktivitu elektronické knihovny zvuků, z které se náhodně po impulzu přehrál zvuk přes zesilovače a putoval do reproduktorů umístěných vysoko v místnosti. Divák tak měl systém "prostřený" na stole, který fungoval díky vstupní energii ze slunce. Z různých směrů divák slyšel jednoduché zvuky, které podtrhovaly atmosféru vysokého prostoru.  Prales, 2007, Praha V rámci výstavy Open, která se konala v horkém létě v Kateřinských zahradách, jsem "narouboval" do koruny stromu zavlažovací systém. Z drobných rozstřikovačů padaly kapky na cestu a člověk procházející parkem procházel lokálním deštěm. Později jsem zjistil, že Kateřinský park v Praze slouží jako místo odpočinku pro psychiatrickou léčebnu.      Systém, Exit, 2007, Ústí nad Labem, www.gef.cz Drobné elektronické elementy jsem propojil tak, že jsem sám nevěděl jak bude výsledný proces fungovat. Systém je otevřený ...děj není monotónní. Nebulizér vytváří studenou mlhu v akváriu. Na mikrofon, který je umístěn v akvariu dopadají kapky z místa nad nebulizérem, přístroje vytvářející mlhu. Výsledný zvuk kapání řídí otáčení motoru a ten spíná tlačítko, jenž zapíná ventilátor. Ten chaoticky jezdí po zemi, protože mu chybí několik lopatek. Na je umístěno čidlo, které vytváří šum na malém monitoru. Zvuk naladěného radia rozblikává žárovku.  Mechanický růst je pohyblivá instalace, která za pomocí lanek, stuh, motorů, počítače atd. předvádí neustále se opakující přírodní děj. Obvyklá nadřazenost poháněného artefaktu – rostoucích stébel – nad pohonem – strojky, které to všechno táhnou vzhůru – se nekoná, obojí je stejně důležité. Spíš než o technickou přírodu jde o přírodní techniku, uzavřenou do skleníku v podobných podmínkách v jakých běžně přežívají obyčejné rostliny. Lenka Vítková
Alegorický vůz, 2006 Objekt je tvořeno na téma angažované umění. Jezdící, na dálku ovládaný alegorický vůz s hlasnou troubou, která v relaci k podvozku je obrovská. Díky tomu se zvuk šířící z ní snaží upoutat. Vrcholem vozu je prase, postříbřené jako hlasná trouba a naznačuje tak omívající se hloupou melodii. Mikroklima, 2008
Dýchání, 2005 Opakujcí se nádech a výdech, který samovolně funguje, nutný pro existenci organismů, paradoxně ukončený sebedestrukcí. Cesta, 2006 Monotóní lineární cesta chodce v místě, které se jen nevýrazně mění. Dalo by se říct, že se jedná pouze o jaké si variace podobného prostoru. Chodec je uvězněn v této vymezené cestě a není schopen rozhledu a jedinou možností vysvobození je linéarní plynutí času a doufání v nalezení cíle. Cíl je v nedohlednu a tak jím je sama cesta se střetnutími, které průchod komplikují a zároveň spestřují.
|
