Pavel Kolmačka: Vlál za mnou směšný šós, 1994

 

***

 

Do jeskyní tvých očí

házel jsem kameny a zapálenou slámu.

Pak jsem do nich vstoupil,

ticho mě objalo.

 

Vyplul jsem po ponorné říčce,

na srdci, na svém prámu.

Nezanechal jsem stopy,

jen boty pod skalou.

 

Snad jsem tam někde utonul.

Stále je mokrá má duše,

ztěžkalá drobnými

škeblemi.

 

Za oknem šelestí list,

křiví se údy hrušek,

jabloní

nízko nad zemí.

 

Do jeskyní tvých očí

večer co večer vcházím,

do nepřehledných chodeb

a dotekuplných jam.

 

A stěhovaví ptáci

po nebi letí nazí

a stěhovavý smutek

je nahý s nimi, sám.

 

***

 

Tož v Léthé, v malebném údolíčku

jsme si rozložili stany.

Hluční a rozesmátí. Vytí sýčků

z dálky nám znělo, a hrany.

 

Žertovali jsme, smáli jsme se,

až – v bezvětří – vzduch se vlnil.

A zvuk jak míček odrážel se,

až byli jsme ho plní.

 

Pak po stráních lezli jsme do výšek

jakoby mohyl, snad mohyl, snad,

Postínat uschlé cypřiše:

„Buřty se budou opékat…!“

 

Večer pad náhle, nečekaně,

noc bezměsíčná a ostrý mráz.

A oheň nehřál, jen svítil planě.

V polenech těžkých se lačně pás.

 

Chlastal se líh a zpívalo se

hrubě, též přisprostle, občas vzlyk.

Tichý a vážný, plný vrásek

k nám přišel dědek převozník.

 

Tichý jak kámen na náhrobku,

jen s nápisy rýh ve tváři

a pod obočím z černých chloupků

s prázdnými děrami po záři.

 

***

 

Nebeské ptactvo odlétlo.

Jen vrabci zůstali, my též.

A lampa skrytá za světlo.

V nás nenápadná všednost, lež.

A neodbytná nostalgie

po nedostupných čistotách,

s nimiž se každý z nás jen míjel,

koketoval a měl z nich strach.

 

Jsou v prázdných hnízdech pavučiny

a trocha peří, starých špín.

Jsou stuhy kouře nad komíny

jak rozevlátý organtýn.

A neodbytná nostalgie

po bezelstnosti. Ta vnáší mír.

Snad daleko od nás přece žije –

v někom, kdo jiný je než my.

 

Jen vítr prázdnot pohrává

si lhostejně s plevou. A píská si.

Zase je blízko ta únava,

beznaděj plná zvláštních sil.

A neodbytná nostalgie

po bezbrannosti. Ta nemá štít.

Jen bolest, která posvěcuje

a v které neumíme žít.

 

***