Hrál kdosi na hoboj

 

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,

hrál vždycky navečer touž píseň mollovou

a ani nerozžal si oheň pobřežní,

neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.

 

Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,

na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:

Hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?

Byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?

 

Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl

pod písní váhavou a jemnou, mollovou...

A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:

Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

 

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.

Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,

chci míti divné kouzlo starých ironických balad.

A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,

již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají...

 

Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,

co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.

A míti toho naději a neurčitou něhu,

co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,

a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,

jak chvění silných drátů utlumených sordinami,

a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,

když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat...

 

Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,

když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,

a vigilie přísná padá za lesy a vodu

a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.

Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,

když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji...

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.