Psáno do písku

Září 1957

Herman Hesse

 

Že co krásné je a vzrušující,

je jen dech a jenom zachvění,

že co vzácné je a vzněcující,

nemá trvání a strpení -

mraky, pěna, květina než zvadla,

ohňostroje, dětský smích,

pohled ženy do zrcadla,

plno jiných věcí úžasných,

zlehka mizí, sotva objeveny,

propůjčeny na chvíli, jež mine,

jenom vůně, jenom větru chvění,

ach, jak smutně o tom víme.

 

K srdci nám tak nepřiroste již,

co je trvalé a věčně zdejší.

Drahokamy sebetřpytivější,

sebetěžší zlatá mříž.

I ty hvězdy, které táhnou

oblohou, nám nejsou rodné,

pomíjivým nepodobné,

do duše hloub nezasáhnou.

 

Zdá se, že se nejvíc kloní

k smrti, v čem je nejvíc krásy,

nejvíc lásky. Proto asi

nejrychleji mizí tóny,

které, jen se stanou skutkem,

do zámlky pospíchají,

plynou, proudí, unikají

obestřeny lehkým smutkem,

neboť ani chvíli jednu

nedají se držet, poutat.

Za tónem tón začne stoupat

a hned mizí v nedohlednu.

 

Tak se naše srdce věčně vzdává

toku, proudu, a tím životu,

v bratrském a věrném tlukotu.

Nepoutá nás, co tu setrvává

a co příliš pevně v čase stane,

skály, šperky, hvězdné pevniny.

Nás, navěky větrem proměn hnané

duše lehké jako bubliny,

sestry času, zrcadlené v duze,

kterým rosa na lístečku růže,

kterým ptačí lásky verbování,

cesta mraků, jejich umírání,

přísvit sněhu, slunce v loktech mžení,

motýl, jenž tu byl a náhle není,

kterým smích namátkou zaslechnutý,

mihnuvší se kdesi nablízku,

spiklenecký úsměv na rty nutí

nebo zármutek. Vždyť pochopíme,

co je jako my. A proto víme,

co psal vítr do písku.