Omlouvám se, ale toto není typický cestovatelský zápisník se zvláštním zaměřením na krásy přírody, stanování, hostely, kostely a nebezpečné situace.
To si nechám až na příští návštěvu.
Příprava
V
listopadu bylo rozhodnuto. Od Marcelky z Anakeny přišel mail s
itinerářem našeho pobytu v Chile a vzápětí od pana Staňka e-letenky.
Tak je to tady Mates, čeká tě 17 hodin v letadle.
Do ledna bylo daleko, takže pro mě (vychovaného Castanědou, že konec může přijít každou vteřinou) byl odlet stále velké sci-fi.
Započala dlouhá fáze sebevzdělávání , průzkumu a těšení se aby člověk nepřijel úplně blbej a měl aspoň tušení co ho tam čeká. Pro mě osobně byl nejlepší pramen informací tento cestopis, který doporučuji k přečtení i když se zrovna nikam nechystáte.
Odlet
byl naplánován na 13.1.2007 v sobotu (to se mi ulevilo, pátek bych asi
nezvládl :)) ) a mě v tomto týdnu čekaly ještě 2 prezentace. Jedna v
angličtině pro Mandarin hotel a druhá ve svatostánku všech laických
milovníků vína, viničním altánu v Grébovce.
Při takovém "Reissefýbru", který jsem měl se divím, že to dopadlo, jak to dopadlo.
D-Day 0
Mon
amie mě byla vyprovodit na Flórenc, kde byl počátek mé 26-ti hodinové
cesty. Po legračním rozloučení, kdy jsem byl stevardem študent agency
přesazen na jiné místo, což přítelkyně přes kouřová skla autobusu
nestihla zaregistrovat a vytrvale mávala na nějakou rusku, která
zabrala mé původní místo, jsme vyrazili do Vídně.
S S.A. jsem jel jako zapřísahlý automobilista poprvé a musím uznat, že za čtyři
stovky je tam komfortu habaděj. Až jsem si na ně se slzou v oku vzpoměl i v letadle do Madridu.
Cestu
jsem měl naplánovanou tak abych byl ve Vídni na letišti 3 hodiny před
odletem v klidu se čeknul a počkal v nějakém bárku na Petra s Mojmírem,
kteří dorazí příštím spojem z Brna.
Když jsme se konečně sešli, měl
jsem už obrovskej náskok což přičítám jednak mé polomrtvé němčině a
druhak uplně mrtvé němčině zahraničního barmana, který dokázal dvakrát
zkazit mojí objednávku na vodku s apflsaftem zvlášť a jím připravené
zmetky mu bylo líto vylít a tak mi je vnutil grátis. Ale pamatuju si,
že slovo doppelte vodka jsem určitě neříkal.
Kluci mě celkem rychle dohnali pivkem a na náš gate jsme šli dost podivně a dost pozdě.
Cesta
do Madridu s Iberii ani nestála za řeč. Další doping jsme si museli
dokoupit, k snědku nic a až na mojí sousedku, tyrolskou babičku, která
opravdu velmi špatně zvládala přistání není co popisovat.
V Madridu jsme se jen přesunuli letištním bezmužným metrem a šup do našeho Airbusu 340 společnosti LAN CHILE, co
ž
už byla jiná Arabica oproti skotům převlečeným za španěláky. V opěrátku
přede mnou dotykové elcdéčko s deseti filmy a v levé područce masivní
"dálkové ovládání - joystick - telefon", který doufám nikdo nikdy
neuvede na běžný trh poněvadž to už bych se asi nezvedl ze sedačky, což
je zase v letadle docela vítáno.
Milá letuška rozdala sluchátka a
gelové pásky na oči pro ty, kteří pohrdnou nabízeným entrtajnmentem a
raději cestu prospí. Velmi vzácná předstartovní chvíle mého prvního
zaoceánského letu s „překročením“ rovníku byla nemírně utlumena
množstvím alkoholu a tak to byla spíš taková totální apatie.
Přesně o půlnoci se náš plechový kondor vznesl k výšinám a já začal předlouhou noc prvním filmem,stylově "Bokovkou".
Dále
jen heslovitě: Večeře , alkohol (na letadlo nečekaně skvělý Cabernet od
Valdiviesa), film, alkohol, klimbání u filmu, turblence, film,
brazilská houpačka (sto metrové propady nad Amazonií), snídaně, pásy a
sedáme.
Den 1 - Santiago
První čeho si člověk všimne je vedro. Čeká ho, ale nečeká, že bude tak příjemně suché a neustále foukavé nebo vanoucí. Ještě přeřídit hodinky o 4 hodiny dozadu a co nejdřív se propasírovat odbavením. Sebrali jsme zavazadla z točny, při tom přemýšlíme
jak se nenechat okrást prvním taxikářem a u východu narazíme do mužíčka
s cedulkou s mým jménem. Díky Marcelo, to bylo fajn přivítání. Pán byl
skvěle instruován kam nás má zavézt a tak jsme si mohli v klidu
vychutnávat první chvíle v Chile, hlavně zase na zemi. Nejlepší bylo se
po osprchování navlýct do kraťásků, trošku povykrást minibar, zatímco
se Petr dával dohromady a vychutnávat si to natěšení na město.
Taxi v Santiagu prostě nemá chybu. Za celou dobu se nám nestalo, že by na nás něco zkoušeli, cenu se vždycky nějak podařilo dohodnout a
proto není divu, že jsme tento způsob dopravy preferovali před MHD. To
byla kapitola sama pro sebe. Náš čas byl vzácný a proto jsme si za
celý pobyt ani jednou nezkusili autobus. Naše chápání autobusové
zastávky, jako místa kde se sejdou lidé za účelem odjezdu přesně daným
vozidlem na přesně danou zastávku pokud možno v přesný čas, v Chile
neplatí. Autbusové zastávce se tu říká „PARADA“
a je i tak označena a to je všechno. Co tam jezdí, kam to jede a kdy,
to tam nikdo neví. Všichni spiš jen tuší směr. Paráda.
Takže taxi prosím a do centra...