Holečkova restaurace U české koruny č.p. 268

Cukrárna pana Plecitého

Okrašlovací spolek "Zveleba Libocká" pro Liboc a okolí, jehož snahou jest zvelebování obce a jejího okolí vysazováním stromoví a udržování cest, založen byl schválením stanov místodržitelstvím v Praze dekretem - výměrem dne 14. dubna 1899 č.56.584 v hostinci Václava Holečka - u české koruny v Horní Liboci. [s.28]

 Personál  restaurace někdy po roce 1930 a otisk  firemního razítka od Bohumila Holečka
 

...tancovalo se a zpívalo. Zejména, když hrála královna českých harmonikářek Berta Stýblová. .Narodila se 14. dubna 1915 . Maminka byla známá pražská subreta Marie Šamonilová s uměleckým jménem Šanovská, tatínek pak kabaretiér, literát, pěvec Národního divadla, Max Bedřich Stýblo. Více o Bertě Stýblové

Hospoda U Tampů, Libocká č.p. 271

Hned, naproti  hospody "U české koruny", byla při hlavním vchodu do obory Hvězda další velká zahradní restaurace pana Tampy. Restaurace měla krytou verandu s jevištěm. Později pronajal hospodu  pan Doležal, proto se zde ještě než došlo k přestavbě, říkalo "U Doležalů" .Hospoda byla po roce 1989 přebudována na hotel "Obora" a asi v roce 2009 na dům pro seniory.

 Rödlova restaurace "Hvězda" v oboře  č.p. 1

Třetí restaurace u hlavního vchodu do obory , hned vedle Tampovy hospody, ale za oborní zdí v domě správce obory ,byla také restaurace pana Karla Rödla. Jak je patrné  z dobové pohlednice. stolky byly v místě, kde je dnes socha Jana Roháče z Dubé.

Dvořákova hospoda v Libocké č. p. 277

Čtvrtou (!) hospodou, téměř na jednom místě, býval  hostinec  a kavárna pana Dvořáka. Budova stojí dodnes v žalostném stavu kousek za bývalou hospodou pana Tampy. O její bývalé slávě svědčí jen fragment nápisu na východní štítové zdi. Vzhledem k tomu, jak je o budovu "pečováno", asi ji čeká osud zmizelé.    

Hudcova  restaurace "Eldorado" č. p. 292

Na dobové fotografii je restaurace a sodovkárna pana Josefa Hudce na dolejším snímku. Pro hosty tu byl také kuželník, ale i kulečník a houpačka. Pořádaly se tu často koncerty při nichž se podávalo dobře vyleželé pivo a víno. Byla tu i vyhlášená sodovkárna, která zpracovávala minerální vodu z místních pramenů pod názvem "Libocká". Jeden čas zde bývalo i řeznictví, kam chodili nakupovat i obyvatelé nedalekého, nově vybudovaného sídliště Petřiny.Ale to už tady hospoda nebyla. Viz také zaniklé obchůdky

Hostinec pana Hroníka v č. p. 278

Další zaniklá hospoda Liboc byl podnik pana Hroníka v č.p. 278.  Zde, prakticky za hospodou a sodovkárnou pana Hudce na místě dnešní novostavby, bývala jednopatrová budova, kde měla modlitebnu Husitská církev a tělovýchovná organizace Orel, provozoval své pohostinství pan Hroník. Dokonce se zde hrávalo i divadlo.

Hostinec "U Švarců"  č. p. 31 

Další, neméně významnou libockou hospodou je hostinec pana Kučery ...Nemalou zásluhu o založení jednoty svým povzbuzováním byl měl František Vošklivý  - vulgo Husar - zedník z Liboce. Při jednotě ustavilo se r. 1896  "Družstvo pro vystavění tělocvičné sokolovny" v Liboci. Místnosti od založení jednoty jsou v hostinci Jos. Kučery č.p. 36  [s.45a] Pan Josef Kučera byl zcela určitě velmi podnikavý člověk . Po skončení  Národopisné vystavy českoslovanské roku 1895 zde zakoupil dřevěný pavilon a postavil ho naproti hospodě přes ulici. Pod ním byly vybudovány sklepy a před nimi veranda. Pavilon zde stojí dodnes. Nemá č. p. a nezjistili jsem žádný způsob ochrany nemovitosti. Což je  velká škoda.

Starobylá selská obec Liboc nám mizí před očima stále víc a víc, rychle jako tající sníh. Jádro vesnice při bře­zích Litovického potoka je už k nepoznáni. Zbývá tu už jen několik ruin odepsaných statků, které už jsou dávno na řadě ke zbourání.

V minulých číslech Břevnovana jsme se se­známili s několika used­lostmi a domy, které od sedmdesátých let (už) minulého století a i v době zcela nedávné plně překryla a vymazala z paměti no­vodobá zástavba: největší libocký emfyteutický statek čp. 10, protější dům čp. 9 "U Kubátů", hospoda u viaduktu čp. 42 "U Veselých" a řada menších domků v těsném sousedství v ulicích Litovické, Pavlovské a Ruzyňské; za potokem pak k jihu pradávný statek čp. 7 "U Šestáků", na jehož dvořišti zcela nedávno vyrostla nová malá osada několika řad rodin­ných domů.

A právě naproti této nové výstavbě stávalo od středověku dvojí stavení s dvorem a přilehlými polnostmi směrem k vý­chodu a i na druhé straně Libocké ulice vzhůru do kopce za školou a libockou farou. Na první fotografii vidíme celou dis­pozici hospody "U Kučerů" a jejího okolí těsně před zbourá­ním ke konci sedmdesátých let: vlevo jednopatrové stavení na nároží ulice Pelikánovy a Libocké, která v těchto místech z roviny v nivě Litovického potoka začíná dost prudce stou­pat k libockému kostelu a k oboře Hvězda. Vpravo při kraji fotografie je brána do statku čp. 7 "U Šestáků", v oblouku v kopci je na podezdívce dřevěný pavilon z konce devadesá­tých let 19. století (nad ním velká parcela patřící k hospodě). Nad pavilonem se tyčí budova staré bývalé libocké školy před klasicistní stavbou libockého farního kostela Sv. Fabiána a Šebestiána. Druhá fotografie s opačným směrem pohledu od jihu, od kostela, ukazuje druhou část objektu: vlastní budo­vu hospody. Jednopatrový dům, skrytý za budovou hospody, sloužil jako dům obytný. A ve dvoře kromě zemědělského zá­zemí byla odedávna i kovárna. V hospodském stavení majitel nebo nájemce hospody provozoval současně i řeznictví. Je neuvěřitelné, jak veliké množství lidí obývalo časem takový vesnický dům (vlastně domy dva). Například v roce 1863 je v domě zaznamenáno na 45 obyvatel! Na druhé fotografii (která je starší než prvá - je z počátku šedesátých let) je vzadu vlevo ještě vidět netknuté obytné stavení statku čp. 7 a za ním i dvůr čp. 10. A na fotografii (i když tu jediné obstarožní autíčko neprozrazuje nebezpečně vzrůstající dopravní provoz) je právě vidět i hlavní důvod, proč dlouho chátrající, nevyuži­té a opuštěné stavení hospody bylo ke konci sedmdesátých let zbořeno: poměrně vysunutá budova hospody v ohybu Libocké ulice opravdu vadila v přehlednosti zatáčky. Dnes na místě čp. 36 stojí nová, přepychová, ale jaksi příliš utajená, nekomunikující vila.

Nic už tu tedy nepřipomíná význam a slávu starobylé hospo­dy, která byla, dá se říci, po staletí jedinou hospodou až do sedmdesátých let devatenáctého století v Liboci. Není mnoho historických dokladů o tomto tvrzení. Seznamy obyvatel Tereziánského a Josefinského katastru neprozrazují skoro nic, kromě údajů důležitých pro výměr daní. Dá se předpo­kládat, že obec, která měla kostel, faru a od počátku devate­náctého století i farní školu, měla také krčmu, hostinec. Rozhodně tu byla nějaká již v 18. století. Alespoň se dovídáme z kronikářského zápisu, že za Libockého rychtáře Jana Tučka z čp. 13 (byl vrchnostenským rychtářem v letech 1790 - 1802) tábořilo v Liboci po dvakráte ruské vojsko (pod ge­nerálem Suvorovem pomáhalo tehdy rakouským vojenským silám proti císaři Napoleonovi) a "způsobilo obci značné výlo­hy, takže obec, když se pořádnost šenkýřům dělala, platila 100 zlatých". Podle zprávy to vypadá, jako by hospod v Liboci bylo víc. V roce 1830 je v padesáti popisných čís­lech (které se od Josefinského katastru 1775, kdy byly kon­krétně jednotlivým stavením přiděleny, počtem nezvýšily sko­ro po celých sto let) zmiňován jediný hostinský, Josef Vojíř, a to právě v čp. 36. Nemohlo jít také o hospodu nebo hos­pody v Liboci Horní, protože tato osada v době nepříliš klad­ně komentované přítomnosti ruských vojsk teprve na "zelené louce" vznikala. A i kdyby tam nějaká hospoda hned od po­čátku bývala, pak útratu okupačního vojska (byť přátelského) by neplatila obec libocká, ale břevnovská, kam Horní Liboc až do sloučení s původní starou obcí Liboc v r. 1892 patřila. Ještě v roce 1847 v Sommrově popisu Království Českého se uvádí v Liboci, patřící kdysi k purkrabským statkům, jedna hospoda. V písemném elaborátu stabilního katastru z r. 1840 je k číslu 36 připsáno nové jméno: Jan Houška, hostinský. Houška je ale zapsán k čp. 36 už dříve, už před rokem 1840 vystřídal právě Josefa Vojíře. Rod Houšků hospodu dlouho nedržel, v r. 1846 je tam psána už vdova Ludmila a samo­statný nový hostinský, syn Josef Houška s rodinou. Brzy ale po narození dcerky Anny 1847 mizí mladý hostinský a řez­ník Josef Houška z Liboce. V hospodě se objevuje nový maji­tel: Josef Kučera (nar. 3. března 1819), s jehož jménem je hospoda čp. 36 v Liboci po tři generace až do první světové války spojena. Josef Kučera měl s manželkou roz. Posovou, také z Liboce, četnou rodinu: od první dcerky Anny, nar. 1843, přibylo do roku 1863 dalších pět dcer a dva synové, z nichž starší, Josef, nar. 1. července 1852, byl potom otco­vým nástupcem v držení hospody. Kromě hostinství tu bylo i zemědělské hospodářství (původně to bylo zemědělské sta­vení - v Josefinském katastru je r. 1775 jednoznačná formu­lace: Jan Kuber, chalupa). Kučerové živnost hostinskou, stej­ně tak jako jejich předchůdce Houška, pronajímali, právě tak jako i kovárnu. Při hostinství pachtýři provozovali i řeznictví. Vystřídala se tu početná řada jmen nájemců hospody, řezní­ků i kovářů.

Největšího rozkvětu se dočkala hospoda "U Kučerů" za mlad­šího hostinského Josefa Kučery, ke konci 19. století, v době nebývalého rozvoje obou libockých osad (a zvláště přeměnou Horní Liboce v uznávané letovisko). Josef Kučera se stává v nově vzniklé obecní radě spojených obou libockých obcí, zvolené r. 1893, členem zastupitelstva. Velký příliv nedělních a letních hostí vyvolal vznik dalších hostinců a restaurací (ko­lem 1900 bylo od brány do Hvězdy k viaduktu dráhy v Libocké ulici osm hospod, další hostinec byl v ulici Sestupné a dva v libocké Divoké Šárce). Josefa Kučeru kon­kurence nijak neumořila, uživily se tehdy hospody všechny. Kučera si na ukončené Národopisné výstavě v roce 1895 za­koupil parádní dřevěný pavilon, postavil ho přes ulici na po­dezděné přízemí jako první patro. Měl tu v přízemí ve svahu pěkně studené sklepy, v patře sál a za ním na vlastním po­zemku letní restauraci a cvičiště Sokola. Před přízemím měl pavilon ještě krytou letní verandu pro příjemné posezení. Pavilon se dosud jako jediná část hospody zachoval, i když se zcela jinou náplní. Pavilon je také vidět na naší první fotogra­fii, je už ale bez předsunuté verandy. Kučera svůj podnik také náležitě propagoval v tiscích spolku "Zveleby Libocké" a i ji­ných: dočteme se tu, že "Na cestě k nádraží je příjemná za­stávka U Kučerů, hostinec v Sokolovně, Palackého třída; pod kostelem." - Ta "Palackého třída" byla tak trochu samozvaná a nadnesená.

Sebevědomí úspěšného hostinského Josefa Kučery v roce 1902 přece také jednou narazilo. Spor, který zpočátku vypadal vlastně dost vážně, nakonec přinesl dobré ovoce. Šestá­kova libocká kronika z roku 1905 to líčí takto: "Když roku 1902 podali majitelé domků poblíž rybníka císařského se na­lézající na obecní výbor stížnost, že se jim majitelem domu č. 36 zamezuje cesta jeho dvorem vedoucí, která již od starých dob jest a byla cestou veřejnou, tu uznal obecní výbor správ­nost stížnosti a rozhodl ve prospěch dotyčných majitelů dom­ků." Kučera se odvolal k okresu, ten ale potvrdil rozhodnutí libockého obecního výboru. Nakonec dohadování končilo smírem a užitečným rozhodnutím: obec vybudovala novou, spojovací cestu - silnici - na svůj náklad, Josef Kučera a také soused Josef Kubr přispěli zdarma částmi svých pozemků, a tak za zdí Kučerova domu a dvora vznikl základ budoucí nové a důležité ulice, v třicátých letech nazvané ulicí Pelikánovou. Málokterá pražská ulice má však tak bizarní podklad pro své pojmenování. Podle publikace Pražský ulič­ník (Libri. Praha 1997 - 1998) vděčí ulice za svůj název Matěji Pelikánovi, který prý byl na počátku 20. století velmi populární. Byl to podle svědectví pamětníků, notorický opi­lec, "který byl poprvé a zřejmě snad i naposled spatřen při práci na úpravách této komunikace na obecní náklady. Jeho ojedinělý pracovní výkon se zapsal do paměti občanů natolik, že bylo jeho jméno zvěčněno v názvu ulice."

První světová válka přinesla nejen útlum v nadějném rozvoji Liboce jako významného letoviska, ale dotkla se bolestně a tragicky mnoha mladých lidí z Liboce a okolí a přinesla zár­mutek a bolest do tolika rodin. Mezi nimi byla právě i mladá rodina Josefa Kučery, třetího nástupce v rodové držbě hos­pody v Liboci čp. 36. Josef Kučera (nar. 1884) podle zprávy ve farním věstníku libockém z 15. března 1915 "četař c. a k. pěšího pluku 28., hostinský z Dolní Liboce č. 36, byl 10. říj­na 1914 střelen do pravé ruky." Po dlouhém neúspěšném lé­čení v Brně a v Praze zemřel na otravu krve a zápal plic ve vojenské nemocnici v Praze na Hradčanech ve věku 31 let dne 12. února 1915 "v náručí své choti. Byl v neděli dne 14. února slavně pohřben ve svém rodišti Liboci". Po jeho smrti se narodil syn "pohrobek", další Josef Kučera.

Po válce se mladá vdova provdala za manželova přítele, a po jeho jméně se hospoda pak jmenovala "U Štrobachů". Vývoj Liboce šel dále zcela jiným směrem. Liboc se stala součástí města Velké Prahy; po vybudování tramvajové vozovny a na­pojení na městskou dopravu se rozvoj obce nasměroval k se­veru za dráhu ke Kladenské (nynější Evropské) třídě, kde vy­rostla v třicátých letech dvacátého století rozsáhlá výstavba s řadou nových ulic. Vznikly i nové hospody a restaurace (jen od vozovny k Šárce čtyři). Těžiště obce se výstavbou přesunu­lo z původního jádra k severu, změnilo se také úplně hospo­dářské a sociální složení obyvatelstva; zemědělská půda, zá­klad života staré Liboce, se rozplynula na stavební parcely. Konec zemědělství v Liboci přinesla také druhá světová vál­ka, ale hlavně roky těsně po ní. A tak jsme se zase vrátili na počátek našeho vyprávění: zachovat alespoň v chápavém pohledu zpět historii jednoho starého libockého, zcela zmize­lého stavení, kdysi slavné a živé hospody "U Kučerů" čp. 36 v samém jádru prastaré vesnice daleko za městskými hradba­mi Prahy.

Převzato z časopisu Břevnovan, z cyklu"Praha 6 v zapomenutých obrazech 68" , autor prof. Jan Herink

Nejstarší dochovaný obrazek z kroniky

Naprosto  zbytečně zbouraný objekt. Stál na křižovatce ulic Libocké a Litovické, nedaleko od libocké železniční zastávky.Zbořen kolem roku 1976 v rámci výstavby paneláků v Ruzyňské ulici. Zbyly jen kaštany u viaduktu.

Dnes přinášíme ještě jeden, další obrazový dokument o tom, jak vlastně tato hospoda vypadala. Pohlednici z počátku století vydal její majitel pan Veselý jako reklamu pro svou, tehdy dobře prosperující restauraci. Jsou na ní tři obrázky. Na prvním, vlevo nahoře, je pohled na hospodu Libockou ulicí směrem ke Hvězdě. Druhý obrá­zek vlevo dole zachycuje budovu z druhé opačné strany, od křižovatky do Ruzyně k viaduktu. Na třetím obrázku jsou restaurační místnosti v prvním patře rozsáhlého objektu.

Pan Josef Veselý je v Šestákově li­bocké kronice z počátku 20. století označen jako majitel domu čp. 42; a jako jeho povolání udává kroni­ka: kovář-hostinský. Původně tedy pan Veselý (zemřel 22. 8. 1905) provozoval ještě kovářskou živnost a později vybudoval si při kovárně ještě hospodu. Na indikační skice z r. 1840 je v těchto místech malé stavení a jeho držitelem je dom­kář Jan Řehoř. Nebyla tu tedy ani kovárna ani hostinec. Přestavba budovy a zřízení hos­tince je až z doby pozdější, patr­ně po postavení osobního nád­raží v Liboci. Na reprodukované pohlednici je dobře vidět velká jednopatrová budova s dvěma postranními křídly, s krytou ve­randou v přízemí a dvěma otev­řenými terasami v prvním patře, kde se zřejmě za pěkného počasí dalo i pěkně posedět. V přízemí domu byly také krámy; náplň obcho­dování alespoň jed­noho z nich lze rozluštit podle ná­pisu "Oděvy" na boku jakési předsu­nuté výkladní skří­ně.

Převzato z časopisu Břevnovan, z cyklu"Praha 6 v zapomenutých obrazech 58" , autor prof. Jan Herink

Hostinec "U Veselých", původně jen selská chalupa, měl od dob zavedení povinného očíslování všech stavení za císaře Josefa II. popisné číslo 42. V písemném elaborátu Josefínského katastru je k číslu 42 poznamenáno: "Chalupa Nro 42 tomu domu patřící" (t.j. patřící ke statku čp. 10, tehdy v majetku pana Antonína Witka ze Salzbergku, na jehož pozemku chalupa stála). V textu Stabilního katastru k Indikační skice z r. 1840 je jako majitel čp. 42 zapsán domkář "Johann Rzehorz" . Kdy přesne vznikla hospoda "U Veselých", nevíme, ale neodchýlíme se jistě moc od pravdy, když její založení přidružíme
 k době zřízení libocké osobní zastávky na nove zbudované železnici Buštehradské dráhy na počátku šedesátých let 19. století. Však o tom výmluvně vypovídá nejen další užívaný název hospody "U nádraží", ale také reklamní text z "Ročenky Libocké minerálky (sodovky) z královských lesních pramenů české korunní obory Hvězdy" vydané r. 1907: "Při návratu ze Šárky nebo čekáte-li na vlak, sejdete po schůdkách od zimního nádraží pod železniční most do hostince U Veselých". Ty schůdky jsou tu dodnes, pěkně zarostlé křovím ve svahu při výjezdu zpod viaduktu, ale není tu ani libocká zastávka, ze které
 se tak pěkně jezdilo na houby do Řevničova, ale ani obě nádražní budovy.

Převzato z časopisu Břevnovan, z cyklu"Praha 6 v zapomenutých obrazech 55" , autor prof. Jan Herink

...Od věci nebylo ani občas navštívit hostinec U Vlků. To býval zážitek,protože stará paní Vlková měla stále nad sporákem v kuchyni a ve výčepu viset sušené špekáčky. Oproti normálnímu špekáčku měl potom asi třetinovou velikost, ale ta lahoda! Čabajka se musí stydět! Dnešní hygienik by sice nad tímto tovarem plakal, ale všichni jsme to ve zdraví přežili....[ze vzpomínek pana Eduarda Adamce]

Napsal mi libocký rodák pan Stanislav Vohanka: „hotýlek“, dnes restaurace Nad Šárkou stavěl můj pradědeček z matčiny strany, pan Josef Verbíř. O Vámi uváděném panu Janouškovi nemám žádnou povědomost a ani z vyprávění mého pradědečka (dožil se 98 let) o něm nic nevím. Tato nemovitost od začátku patřila mému pradědečkovi, až mu ji v padesátých letech sebrali.

Původně jsem tento hostinec nesprávně nazval jako Janouškův hotel. Na svoji omluvu uvádím, že mě zmátla tato pohlednice, kde je uváděn Janouškův hostinec a já jsem se domníval, že je to dnešní hostinec „Nad Šárkou“. Neví ale někdo, kde ten „Janouškův hostinec“ byl?  

Nedaleko od  Landovy restaurace "U Džbánu" bývala další restaurace  pana Šafránka. Asi bychom na ni zapomněli, nebýt pamětníka, pana Eduarda Adamce, který nám o ní sdělil:

"....já jsem tam jako malý chlapec za války chodil tátovi pro to umělé pivo. Myslím,že mu říkali "pivolín".Ta hospoda měla i zahradu od Kladenské ulice [dnešní Evropská]. Ještě dnes jsou z obou stran tohoto domu č.p.233/8 vidět kruhové otvory pro větráky. Majitelem hospody byl pan Šafránek,velice příjemný člověk. Hned v dalším domě č.p.234 byla prodejna družstva "Bratrství" a za okupace tam byl vedoucí pan Němec. V dalším domě č.p.235 bylo hodinářství. Na jméno majitele si už nevzpomínám, ale dělal hodiny s dvaceti čtyř hodinovým ciferníkem. Jak víte před tímto domem se o revoluci stala tragická událost. Byla zde zákeřně zastřelena paní Anna Kabeláčová. Já jsem možná jedním z posledních očitých svědků této událost, ne-li poslední....."  

Hospoda ukončila svoji činnost někdy po roce 1945.

Tato hospoda vlastně do libockých hospod nepatří, protože v ulici Sestupné byla na té straně domů, které patří do břevnovského katastru (č. p. 115 je z Břevnova), zatímco domy naproti jsou v katastru libockém. Ale mapy jsou mapy a život je život. Sbíhavá na naše stránky rozhodně patří. Hospoda byla v provozu ještě na přelomu 60. a 70. let 20. století . Od té doby je objekt neudržován a již několik let chátrá až dochátral. Bude to další rána staré Liboci. Nebo Břevnovu?