Statek č. p. 7 v Dolní Liboci, na Libocké ul. č. 45, zvaný postupně "U Holubů", "U Šestáků" a naposled "U Tůmů", býval jednou ze základních, nečetných velkých  hospodářských usedlostí v samém jádru starobylé selské obce Liboc v neširoké plošině nivy Litovického potoka mezi návrším obory Hvězdy a skalnatým údolím Divoké Šárky.

V současné době je přímo ve středu změn libocké obce pod kostelem, změn, které začaly velikými přestavbami v okolí potoka v polovině sedmdesátých let a pokračují nyní.na druhém břehu potoka jižně od můstku přes potok "U Brůdku".

Zmizelá usedlost, statek čp. 7, zabíral svým dvořištěm velkou část lučních pozemků jižně od potoka v oblouku od ruzyňského okraje obory až k Brůdku. Dvůr statku byl v bocích vymezen dvěma hloubkovými trakty obytných a hospodářských budov se štíty do Libocké ulice i do luk za statkem. Na západě bylo nádvoří uzavřeno velkým sta­vením stodol. Dnes už severní křídlo i stodoly zmizely, ustoupily nové výstavbě osmi rodinných domků, sestave­ných do tří řad, sledujících půdorysně původní zástavbu statku. Novou výstavbu doplňují ještě tři solitérní rodinné domky za jižním křídlem starého statku, křídlem jediným, které po padesátileté devastaci objektu zůstalo dodnes v použitelném stavu.

Přestavbou se uzavírá historie starobylého statku, který po více než 250 let spoluvytvářel venkovskou tvář zeměděl­ské osady Liboc. Uzavřena je ale také i historie selského rodu Šestáků, kterou v historických dokladech můžeme vysledovat v paměti času ještě hlouběji. Rod Šestáků z čp. 7 nebyl v Liboci jediný toho jména. Kromě druhého vý­znamného rodu Šestáků v čp. 18 u libockého rybníka mů­žeme v době tvoření stabilního katastru kolem r. 1840 na­jít jméno Šesták ještě i v řadě dalších stavení.

První zmínku u čp. 7 máme k roku 1707: o libockém vrchnostenském rychtáři Matěji Šestákovi. V písemném operátu Josefinského katastru z r. 1775 je jako držitel gruntu čp. 7 uveden Jan Šesták. Jeho hospodářství je označeno jako chalupa. Život dalšího majitele usedlosti z rodu Šestáků překlenuje rozhraní osmnáctého a devate­náctého století. Václav Šesták se narodil na sklonku roku 1788, dožil se 74 let a zemřel na výměnku v roce 1862 nebo 1863. Václav Šesták byl dlouholetým libockým rych­tářem od 20. let devatenáctého století do sklonku let čty­řicátých, kdy byla funkce vrchnostenského rychtáře zruše­na. Ve stabilním katastru z roku 1840 je Václav Šesták označen jako celoláník, tedy v nejvyšší kategorii daňového ocenění. V tehdejší Liboci byly tak oceněny jen čtyři grun­ty: čp. 7, 10, 12 a 18. Na indikační skice libockého ka­tastrálního území, uložené dnes ve státním archivu je také Václav Šesták jako libocký rychtář s dalšími osobnostmi vlastnoručně podepsán. V libocké farní kronice je vylíčen jako známá libocká osobnost: "Byl vysloužilý kyrysar, ráz­né povahy, rozměrů i postavy těla obrovské, což prý mu při vykonávání rychtářského úřadu dodávalo vážnosti i re­spektu u poddaných."

Když Václav Šesták s manželkou Magdalenou roz. Slabochovou z Ouhonic předával držení statku nejstarší­mu synovi Josefovi (nar. 30. 11. 1823) a stal se na pl­ných 15 let vejminkářem, měl u sebe na statku ještě další své tři děti: dceru Annu (1825) a dva syny - Václava (1832) a Jana (1834). Anna se brzy provdala za rolníka Václava Piskáčka v Ruzyni. O osudu Václava Šestáka jsem nenašel dalších zmínek, asi se někam přiženil. Jeho mlad­ší bratr Jan šel, asi jednadvacetiletý, na vojnu. Po návratu, možná až po osmi letech, mu nabídl ruzyňský švagr, sedlák Václav Piskáček, aby převzal péči o Velkou hospodu na Bílé Hoře a hospodářství při ní. V paměti rodu Piskáčků zůstal strýc Jan z Liboce jako široko daleko zná­mý hostinský a dobrý hospodář z Velké hospody bělohor­ské, k jejíž popularitě náramně přispíval svým vzrůstem, silou a rázností (to všecko měl po otci Václavovi). Zemřel ale poměrně mlád, v roce 1878, teprve čtyřiačtyřicetiletý hospodář na rodném statku čp. 7 v Liboci, Josef Šesták, se 25. 9. 1849 oženil s Antonií roz. Haškovou také z Ouhonic. Měli spolu dcerku Annu. Při druhém dítěti, Františkovi, však mladá paní Šestáková spolu s novoroze­nětem v lednu 1854 zemřela. Josef Šesták se příštího roku znovu oženil, a s druhou manželkou Eleonorou měli další čtyři děti: Františka, Václava, Matěje a Antonii. I v obecních záležitostech následoval Josef Šesták svého otce Václava. Byl od roku 1861 až do roku 1867 liboc­kým představeným (to už byla funkce volená). Za svého působení prožil s libockou obcí pruskou okupaci v r. 1866 a pak i následnou velkou epidemii cholery, která si vyžá­dala mnoho obětí.

I další držitel rodného statku, druhorozený Josefův syn Václav, nar. 1858, se v obci podílel na věcech veřejných. Byl v prvním zastupitelstvu společné obce Dolního a Horního Liboce od roku 1892, a v dalším období v le­tech 1899 - 1902 byl za starostenství Josefa Ruprechta prvním radním. Zemřel však také poměrně mlád, jako 46letý 10. srpna 1904 a zanechal po sobě sirotky, dvě dcerky, Marii a Annu. Jím vymřel vlastně ve statku čp. 7 rod Šestáků. Podle nového hospodáře, který se do statku přiženil, začalo se statku říkat "U Tůmů". Na starého pan­tátu Tůmu a jeho paní ze statku čp. 7 si ještě dodnes už nemnozí Iibočtí pamětníci vzpomínají jako na dobré, las­kavé sousedy. Já sám se pamatuji, jak se u vrat statku sta­víval jeden ze čtyř oltářů, ke kterým se v Liboci o svátku Božího Těla putovalo.

Tůmovi měli jediného syna, dědice a pokračovatele v ze­mědělské činnosti. A právě tento syn, Ota Tůma, se do­čkal hořkého konce nejen rodného statku, ale i veškerého zemědělského stavu v Liboci. V roce 1948 mu byl statek nejen vyvlastněn, ale i on sám s rodinou byl vystěhován z Prahy, do Turska. Moje vynikající informátorka a pa­mětnice věcí libockých, rodačka z čp. 20 od libockého rybníka, paní Vlasta Barešová, roz. Procházková, si do­dnes pamatuje, jak její otec přišel domů se zprávou: "Tak už taky vystěhovali Tůmovic Otu z Liboce!" Nakonec se rodina Tůmova přece jen dočkala alespoň náhrady za uloupený majetek: v restituci obdrželi statek nazpět, sa­mozřejmě zpustošený a zchátralý. A teď se místo něj zdví­há nová zástavba, nové domy k bydlení. A zdá se, že do­cela citlivě zapadnou do okolí a alespoň trochu připomenou starou obec Liboc. Jak ale ve skutečnosti vy­padala, to zůstane zachováno jen na starých fotografiích a v plánech. Nejstarší z nich, plán libockého hradního vo­dovodu a hradního potoka Fr. Ant. Leopolda Klose z r. 1723 má i přes jistou schematičnost vlastně první pláno­vé zobrazení Liboce; má velmi přesné rozmístění kostela, fary i statků a cest mezi nimi. Je tu i potok a brod přes něj, a jižně od něj je dvěma staveními zakreslen i statek s pozdějším popisným číslem 7 "U Šestáků".

Převzato z časopisu Břevnovan „Praha 6 v zapomenutých obrazech 62“