Motto:

„Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní – Slované, Valaši, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc – z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národů jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“

F. Palacký 11. 4. 1848 do Frankfurtu n. M.

„Den provolání dualismu stane se, nutností přírody neodolatelnou, spolu také dnem narození panslavismu ve formě jeho nejméně žádoucí, a kmotři jemu budou rodičové onoho. Co následovati bude, domyslí se každý čtenář sám. My Slované budeme tomu hleděti s upřímnou bolestí vstříc, ale bez bázně. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“

F. Palacký 16. 5. 1865, Idea státu rakouského VIII

Číst si po sto padesáti letech Palackého formulace je fascinující zážitek. Kdo někdy staví proti sobě jeho výrok, že říši rakouskou museli by si Češi vybudovat, kdyby jí nebylo (1848), a slova o tom, že Češi byli před Rakouskem a budou i po něm (1865), nečetl patrně začátek ani konec prací, do nichž Palacký ty věty zařadil. Podmínka, za níž platila teze o nezbytnosti Rakouska, byla nekompromisní: rovnoprávnost vztahů mezi národy říše. Když rakousko-uherský dualismus naději na tuto rovnoprávnost pohřbil, Palacký prostě připomněl, že Rakousko promarnilo svou šanci, podpořilo panslovanské, protivídeňské nálady, a odsoudilo se k zániku. Přesně sto let po jeho slavném dopise německému sněmu ve Frankfurtu, v němž odmítl souručenství českého národa s německým a položil rakouské říši za úkol bránit Evropu před ruskou expanzí, došlo k tomu, co jako nebezpečí předpověděl: „Pomyslete si říši rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k univerzální ruské monarchii!“ Stalo se všechno to, o čem Palacký mluvil. Zaniklo – k bolesti mnohých – Rakousko, nikoli však Češi; vize českého slovanství dala vznik Československu i mnoha jiným drobným republikám na Dunaji a ty se posléze staly milým základem k univerzální ruské monarchii. Během existence této ruské říše ve střední Evropě, kterou dnešní studenti naší školy už nezažili, nemálo Čechů zatoužilo po státu rakouském. Dvacáté století nakonec učinilo – byť dosti nedobrovolně – z rakouských a českých zemí dva malé státy zcela srovnatelné a rovnoprávné. A tak sto padesát let po Palackém máme šanci vrátit se k tomu, o čem on mluvil: podat si s Vídní ruce. Uvědomit si, jak důležité je spojenectví národů ve střední Evropě a jak podstatná je jejich spolupráce pro existenci nezávislé Evropy vůbec. Palacký přirozeně nemohl tušit to, co bohužel ukázala poslední evropská válka na sklonku dvacátého století: že k Rusku přibudou i další světové říše, které budou v jihovýchodní Evropě vidět oblast svých zájmů. Existence těchto zcela novodobých nebezpečí nic nemění na aktuálnosti úkolu, který on vytyčil: politická a kulturní integrace střední Evropy. Součástí středoevropské kulturní identity je vedle češtiny a slovenštiny přirozeně němčina, po staletí kulturní jazyk celého regionu – ta může jakožto specifikum střední Evropu uchránit od univerzální ruštiny i univerzální angličtiny, stejně jako tomuto univerzalismu vzdoruje Itálie nebo Francie.

Takové myšlenky mi šly hlavou, když mě před více než třemi lety k mému nadšení oslovili moji vlastní studenti s přáním navázat brněnsko-vídeňské vztahy a jít – jako za starých časů – na čas studovat do Vídně. Oni samozřejmě nemysleli ani na Palackého, ani na ruské či jiné říše, měli na mysli cosi mnohem prostšího: opravdu slušně zvládnout jazyk nejbližšího souseda. Ale právě na těchto praktických, ba pragmatických všednostech se kulturní sounáležitost zakládá. Nebudu zapírat, že mě tato studentská iniciativa nadchla, protože jsem jako germanistka zahajovala svou práci na Cyrilometodějském gymnáziu s pocitem, že bude těžké vzbudit mezi žáky zájem o jazyky vůbec, natož pak o jazyk, který poslední desetiletí české kulturní politiky úplně vymazala z povědomí lidí a zbavila je tak jejich vlastních kořenů a jejich vlastní identity. Najednou se zdálo, že ještě není na všechno pozdě, že ještě není tak zle, ještě jsou tu mladí lidé, kteří chtějí rozumět tomu, co se děje ve Vídni. Byla jsem odhodlána udělat všechno pro to, aby iniciativa s vídeňským vandrem nezapadla.

Tipů na školní partnerství v Rakousku, které jsme s ředitelem školy Jiřím Haičmanem probrali, bylo několik; hledali jsme přirozeně mezi tamními katolickými středními školami. Nakonec padla volba na gymnasium s téměř stopadesátiletou tradicí (tedy z časů Palackého), kterou ve vídeňské čtvrti Landstraße, nedaleko středu města, provozuje Sacré-Coeur International. Partnerem Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje (SCM), mezinárodní, ale přitom typicky české ženské kongregace, se stala rovněž ženská kongregace – Společenství Nejsvětějšího srdce Ježíšova (německy Gesellschaft vom Heiligsten Herzen Jesu, francouzsky Réligieuses du Sacré-Coeur de Jésus, RSCJ). Faktem, že jde o ženské kongregace, ovšem podobnost končí, rozdíly jsou nemalé. Na jedné straně typicky české řeholní společenství vzniklé teprve roku 1928, paradoxně ještě v atmosféře panslavismu, jehož se Palacký bál, mimo jehož českou provincii stojí jediná zahraniční mise v ukrajinské Melitopoli¹, na druhé straně kongregace vzniklá roku 1800 ve francouzském Joigny a čítající už v polovině 19. století 4 tisíce řeholnic ve 100 komunitách tří kontinentů² (samotná středoevropská provincie RSCJ zahrnuje území celého Rakouska, Maďarska, Německa a Švédska). Ve školách, které tyto kongregace zřizují v Brně a ve Vídni, je ovšem už podobností víc.

Stejně jako SCM provozuje na Lerchově ulici hned několik škol současně: základní školu, střední pedagogickou školu (výchovná a humanitární činnost), pedagogické lyceum, osmileté gymnázium³, také RSCJ má ve vídeňské Landstraße několik vzdělávacích institucí: mateřskou školu, základní školu a osmileté gymnázium⁴. Přestože první škola RSCJ zahájila výuku už roku 1868, zatímco škola SCM v Brně teprve 1933, dnešní Gymnasium Sacré-Coeur o svoji existenci v konkurenci vídeňských gymnázií těžce bojuje. Ve Vídni dnes studuje v 25 třídách přes 600 studentů, v Brně v 16 třídách kolem 500 studentů – ani jedna ze škol tedy nepatří k velkým. Multikulturní výchova (gymnázium nabízí i ruštinu a polštinu, řada studentů je z rodin původně afrických nebo asijských, ne všichni jsou křesťané) a klidnější, bezpečnější atmosféra daná spiritualitou církevního společenství patří ke specifikům, jež škole vybavené spíše skromně získávají zájemce mezi rodiči, bez ohledu na jejich konfesi – to platí jako o brněnském, tak i o vídeňském gymnáziu. Právě zájem na multikulturnosti prostředí a snaha podporovat zájem Rakušanů o kulturu národů bývalé monarchie vedly ředitele vídeňského gymnázia Reinharda Hallwirtha k tomu, že naši žádost v létě roku 2002 velkoryse podpořil.

Ředitelství Sacré-Coeur nabízí od roku 2002 jednomu až dvěma studentům Cyrilometodějského gymnázia půlroční studium (u zvlášť nadaných studentů se pobyt prodlužuje na celý rok), přičemž promíjí školné, které obnáší zhruba 200 € za školní rok. Hlavně však vychází vstříc českým studentům, jejichž jazykové znalosti pochopitelně nemohou být srovnávány se znalostmi rodilých mluvčích a znalosti v ostatních předmětech se leckdy liší od toho, co předpokládají vídeňské studijní plány, a snaží se výběrem třídy a povinných předmětů nabídnout brněnským studentům takový program, který skutečně mohou sledovat a být z předmětů objektivně hodnoceni. Ne vždy jsou proto ve Vídni studenti zařazeni do téhož ročníku, jaký navštěvují v Brně. Z Vídně se studenti vracejí s řádným vysvědčením v ruce, ale pro potřeby dalšího studia zatím museli složit v individuálním termínu vyrovnávací zkoušku, v níž doloží, že zvládli (ať už s využitím toho, co studovali ve Vídni, nebo čistě vlastními silami) látku, kterou mezitím v Brně probírali jejich spolužáci. Předpokládáme, že nové předpisy pro studium na českých středních školách by mohly umožnit – alespoň v některých případech – místo těchto vyrovnávacích zkoušek nostrifikovat výsledky zkoušek vídeňských.

Začátky projektu, na který ani jedna ze zúčastněných škol nečerpá žádnou státní ani evropskou podporu, byly ovšem dramatické. Hlavní problém představovalo ubytování, které rakouská strana nabídnout nemůže (sama provozuje jenom odpolední internát do 17 hodin). První brněnští studenti řešili zprvu ubytování ve Vídni, jak se jen dalo. Došlo dokonce k situaci, že jediné možné ubytování představoval církevní penzion Stephanushaus, o němž bylo předem jasné, že jej nemůže český student hradit déle než několik málo dní. Finanční pomoc tehdy obětavě nabídly cyrilometodějské sestry. I méně dramatické způsoby řešení se během projektu postupně střídaly: u příbuzných, u známých, v podnájmu spolu se studenty z brněnské Masarykovy univerzity. Řešení, které se podařilo zajistit o něco později, bylo zcela v duchu česko-rakouských vztahů z doby monarchie: vídeňská rodina českého původu nabídla našim studentům podnájem svého staršího bytu, kterou 2-3 studenti společně mohli hradit, i když to není pro jejich rodiny právě jednoduchá věc (450 € měsíčně za malý třípokojový byt). Byt byl sice ve čtvrti Ottakring na opačné straně Vídně, ale vracet se v cizím městě do „vlastního“ bytu, starat se o běžné každodenní problémy (kuchyně, koupelna, údržba, odpadky, pošta, jednání se sousedy v domě) – to jsou zážitky, které učí brněnské gymnazisty samostatnosti a o kterém v celém projektu právě jde. Byt v Ottakringu dnes opět slouží svým vídeňským majitelům, ale ubytování pro studenty Cyrilometodějského gymnázia je zajištěno velmi podobně: třípokojový byt v luxusní vídeňské vilové čtvrti Liesing je finančně zhruba stejně drahý jako byt v Ottakringu. Pokládám toto řešení za ideální a přála bych si, aby vydrželo co nejdéle.

Sama jsem původně ani netušila, kolik nových zážitků a zkušeností přinese celý projekt studentům i mně jako organizátorovi. Tím nejdůležitějším zážitkem je zjištění, že atmosféra vídeňské školy se od naší velmi liší, přestože k tomu zdánlivě nejsou formální důvody. V hodnocení, které si ředitelství rakouského gymnázia od našich studentů vyžádalo po třech letech projektu, se jejich i našemu překvapení objevila formulace „nepřeklenutelný rozdíl“. Zastavme se u tohoto pocitu a jeho příčin.

Rakouské gymnázium přináší s sebou především zcela odlišné komunikační vzorce a jeho studenti mají v tomto ohledu naprosto odlišné návyky už z předcházejících škol (souvisí to také s mnohem úspěšnější jazykovou výchovou). Studenti v hodinách mluví a chtějí mluvit, vyjadřují se k teoretickým problémům, diskutují. Nevzniká tedy typicky český protiklad škola versus volný čas, v němž zaujímání vlastních stanovisek a spontánní diskuse je vyhrazena době, kdy učitel odejde, zatímco výuka je nutností, kterou student bere na vědomí jen v míře, kterou si učitel vynutí. Studenti jsou otevřenější – neváhají se seznamovat s příchozími, oslovovat je, hovořit s nadřízenými v libovolné pozici a chápat je jako partnery. Je varovné pro českou stranu, že jedním z prvních předmětů, které organizačně bylo nutné vyřadit, protože v něm čeští studenti nemohou s rakouskými nijak spolupracovat, je paradoxně angličtina. Přestože čeští studenti spojují ve své naivitě výuku cizího jazyka výhradně s angličtinou a často nejsou o jiném jazyce ani ochotni uvažovat, nejsou ve svých sedmnácti letech ani zvyklí, ani schopní angličtinu používat jako běžný komunikační nástroj, v němž se odehrává celá výuka, v němž zaznívá celý výklad, ale v němž se především diskutuje na odborná, nikoli jen zájmová a konverzační témata. Přidejme k tomu, že vídeňské gymnázium udržuje na podobně prestižní úrovni i tradiční latinu – studenti ji ovládají natolik, že prostě čtou texty. Není jistě možné v tomto krátkém článku hledat kořeny české nekomunikativnosti a lingvistické neschopnosti (kterou rakouská strana nutně vnímá jako určitou nekulturnost), ale je zřejmé, že jde o celý komplex příčin psychologických, sociologických i pedagogických. Ve hře jsou mimo jiné důsledky politiky minulých desetiletí (neochota lidí vyjadřovat se veřejně k čemukoliv), po celé Evropě smutně proslulé „slovanské“ návyky pracovní („mně to takhle stačí“) i tragicky nízká náročnost českých učitelů právě v jazykových a komunikačních předmětech.

Pokud jde o předměty exaktní a přírodovědné, má dnes rakouská škola za samozřejmé to, co bylo na české straně typické spíš pro školu vysokou a s čím čeští pedagogové přicházejí dnes na střední školu jako s inovací – problémové vyučování. Výuka se tolik neopírá o systematický výklad, nýbrž je více založena na rozboru konkrétních problémů a na studentských seminárních pracích. Od studenta se žádá, aby si sám opatřoval materiály, sám problémy řešil a s řešením předstupoval před ostatní – učitel je jeho konzultant při samostatném jednání, nikoli ten kdo diktuje (v doslovném i přeneseném smyslu). Vybavení odborných učeben exaktních předmětů i informatiky je výrazně lepší. Současně ovšem – i to je varovné pro české školní politiky – čeští studenti kriticky připomínají, že výsledky „problémového“ vyučování jsou problematické. Schopnost lidí vyjadřovat se k problému a poučovat o svých názorech druhé nejde ruku v ruce s jejich znalostmi a kompetentností. Naopak – skutečně kompetentní lidé jsou často uzavřenější, nevidí tak jasná a jednoznačná řešení, natož aby nutili druhé diskutovat o nich. Tradiční výuka formou systematické přednášky učitele nabízí lepší a soustavnější teoretické základy, lepší orientaci. Český student je mírou rakouské samostatnosti poněkud zaskočen (zvlášť když se vrství na již zmíněnou obratnost komunikační), ale v konečném výsledku jsou výsledky jeho práce přinejmenším srovnatelné.

Pokud jde o volný čas, jsou studenti Sacré Coeur individualističtější a školní třída nepředstavuje tak výrazný kolektiv jako na Cyrilometodějském gymnáziu. Věnují obecně asi více času studiu (protože mají za podstatnější ve studiu uspět), a také aktivity volného času řeší prostřednictvím jiných institucí, ne jako zájmovou činnost v kolektivu svých spolužáků. Těm kdo jsou na kolektivní třídní život zvyklí, se takové jednání může při vší formální zdvořilosti jevit jako chladnější.

Partnerství obou škol přináší i další aktivity: už třetí rok přijíždějí vídeňští a brněnští studenti vzájemně navštěvují formou exkurzí. Z české strany šlo zatím spíš o neformální jednodenní výlet za kamarády, z vídeňské strany o tradiční „školní výlet“. I v této oblasti se stále ještě projevují ekonomické (a tím i psychologické) rozdíly. Čeští studenti jsou zvyklí na výlety do volné přírody, které jsou pro ně laciné, neboť v přírodě nežádají žádné zvláštní služby ubytovací nebo stravovací; těžko by volili za cíl školního výletu Vídeň. Rakouští studenti vidí v cestě do Brna určitou změnu, při níž mohou být ubytováni a stravováni na slušné úrovni za relativně nízké částky – přijíždějí proto v celých velkých třídách, ale zato mají jen malý zájem o turistiku (pokud za turistiku neprohlásíme individuální procházku městem) nebo o sport. Pustíte-li se s těmito studenty do hovoru, ověříte se, že exkurzi na Moravu nesrovnávají s výletem do Itálie či do Francie. Od výletu do Brna si prostě zdaleka tolik neslibují, kromě relaxace nemá pro ně větší kulturní význam a nejsou ani ochotni za něj dávat mnoho peněz. Není snadné tyto rozdíly překlenout, nehledě k tomu, že se při nich tiše otvírá problematika mnohem širší, problematika skutečného partnerství. Situace je mnohem složitější, než se v běžných projektech evropských výměnných pobytů připouští. Začněme tím praktickým rozdílem, že v Brně se němčina prostě učí. Postupem času dopadá na tento stav bohužel stín veřejně prosazované anglofonní ideologie a rodičovské krátkozrakosti: stále méně studentů si volí němčinu jako svůj první jazyk. V důsledku toho je stále těžší najít mezi brněnskými studenty takové, kteří v sextě či septimě zvládají němčinu natolik, aby mohli být ke studiu ve Vídni doporučeni. Přesto nikdo na české straně neuvažuje o tom, že by němčina z nabídky zmizela – jde přece jen o jazyk 120 milionů lidí – a prozatím adepti vídeňského studia jsou. Rakouská strana ovšem ve své nabídce češtinu nemá a o jejím zavedení neuvažuje – učit se jazyk sloužící výhradně k interní komunikaci desetimiliónového národa je luxusní specializace, kterou si střední škola těžko může dovolit. Rakouští studenti proto nemohou v Brně studovat (a jistě je to na rozdíl od brněnských ani nenapadá). Rakouská strana se tak jeví jako ten, kdo nabízí kvalifikovaný servis – odbornou výuku, česká strana jako ten, kdo dar přijímá a zajišťuje jenom doprovodné aktivity (ubytování, školní výlety). Tento stav pocitu skutečného partnerství brání a naším úkolem je hledat řešení. Jednou z cest by mohly být společné projekty sociální – vídeňští studenti nemohou sice v Brně studovat, protože jim nikdo nenabídne středoškolskou výuku ve světovém jazyce, ale zato mohou vykonávat praxi, pokud se s nimi jednotlivec nebo instituce ve světovém jazyce dohodne. Student Sacré Coeur je schopen se při práci plynně dohodnout německy, anglicky nebo francouzsky – to není špatná nabídka od levné pracovní síly, která by se nabízela v rámci výměnného sociálního projektu. Stačí tedy najít sociální nebo charitativní zařízení, které jim jazykově může být partnerem. Začarovaný kruh se však uzavírá: kolik je v Brně takových zařízení? „Co následovati bude, domyslí se každý čtenář sám. My Slované budeme tomu hleděti s upřímnou bolestí vstříc,“ napsal Palacký.

Dagmar Peňázová