Do Havany jsme přiletěli někdy v noci. Asi kolem druhé místního času. Začal klasickej mumraj, nakonec ještě byli zpět usazeni ti co pokračovali dál do Santiaga de Cubu, aby je nakonec taky poslali ven z letedla. Nakonec dokonce Kubánci našli i transportní vozejk a výtahli mě z letadla. Nečekal tam ale můj vozejk, ale parádní kočár pro důchodce na kterém mě protáhli po útrobách letiště mezitím co Žóf si odvedl druhý Kubánec. Přes pasovou kontrolu jsme prošli v pohodě na rozdíl od dvou českých "baťůžkářů", kteří nám pak vysvětlili, že jsme pro Kubánce nepřátelé číslo dvě, hádejte po kom ?? Nevím jestli je to pravda, každopádně moc přátelsky se kubánský asistenti nechovali, teda alespoň ten co mě vozil. Na otázku, kde mám vozejk jen stroze odpověděl: "ALLA" (tam). Po hodině čekání nakonec i ALLA byl a ani ne moc zničenej. Fronta na celní kontrole byla jen pro Kubánce a my jsme v klidu prošli do příletové haly a POPRVÉ se zkusili zeptat na auto ( jen rezervace, je sezóna :o) - nejčastější odpověď. Vyměnili peníze, zašli na "bezbariérový" záchod, koupili vodu u baru, protože nonstop krámek měl zavřeno. Voda samozřejmě vyroběna na Kubě. Tady to ještě vypadá na "fungující" komunismus. Cesta z letiště byl asi nejpříjemnější zážitek a stála nás 20 cucáků (CUC - konvertibilní peso - měna používaná na Kubě). V Case Lilian drobné nedorozumnění s ubytovánim, ale nakonec jsme dostali útulný pokojík se třemi zrcadly a casi (skoro) bezbariérovou koupelnou. Mít vozejk na šedesátky ( tedy max. 60 cm širokej) je nezbytnost.

 

17-12-2008 První den v La Habaně aneb Marx by se asi divil

 

Ráno po "vydatném" dvouhodinovém spánku jsme se vydali do města. Hned jak jsme vylezli všichni na nás začali čumět, na což si jako turista ( a ještě ke všemu na vozejku) musíte zvyknout. Na rohu si můžete koupit masíčko v pětadvaceti stupních se o něj stará hned pět Kubánců a to tam mají jen jednu kýtu. Udělali si fotku s Kubáncem na vozejku za pár drobáků za asistence studentů vojenské školy, kteří čekali co mu ti Gringos chtějí udělat. Chtěli jsme udělat kolo po Vedadu. Navštivili jsme Plaza de Revolución s podobiznou Che na armádní budově a s monumentem Jose Martího. Na náměstí je také pomník komunismu v podobě betonového divadla. Pokračovali jsme směrem k hřbitovu Necrologico, oběd v Cafeterii, nechal jsem se ukecat.. jediné co bylo dobrý, byl název hospody - La pelota a obrázky vevnitř. Po obědě jsme si raději koupili placatku havánského rumu, na vypálení červa z hovězích flaxiček a vydali se směrem k parku Lenona, tedy parku, kde sedí socha Lenona na lavičce. Oblast Vedada je plna pěkných domů, ambasád a stojí za to jí prokřížovat. My jsme potkali po cestě Enriqueho, který nám dělal doprovod až k autopůjčovně, kde nám řekli, že nám nemůžou rezervovat auto, ale ať přijdeme v pátek a že není nic jisté. Stejně tak to vypadalo i v ostatních autopůjčovnách. La Habana má spoustu krásných domů, i když poškozených zubem času a Castrovým režimem. Od půjčovny jsme došli k moří a Malecolnu jsme došli kolem až k části Vedada kolem 23 ulice, kde potkáte asi nejvíce turistů a v okolí leží i spousta hotelů, směnáren, půjčoven aut a restaurací. Co mě tedy přišlo asi nejvíce zválštní byla budova u náměstí vlajek. U tohoto náměstí je také postavená obří tribuna s nápisem Patrio o muerte ! tedy strana nebo smrt. náměstí vlajek je složeno s mnoha stožárů na kterých vlají černé vlajky se stříbrnou hvězdou. Nevím, zda je to z důvodu Castrovi nemoci a raději jsem se neptal. Každopádně celou oblast hlídá ochranka a průvodce místo označuje jako Zájmová sekce USA.

Po nádherném západu slunce, který osvítil Habanu vieju, jsme se "posíleni" o komunistickou pizu vraceli domů, což byl zážitek sám o sobě, protože jsme si vybrali cestu bez lamp a nakonec i bez chodníku. Každopádně si myslím, že Marx si to určitě tak nepředstavoval, všude nepořádek, lidi nepracují a takhle ten socialismus nevybudují.

 

Pár poznatků z prvního dne

- být něčí amigo, znamená platit

- nechat se ukecat, znamená platit

- nájezdy nejsou skoro nikde a obrubník může být i třicet centimetrů vysoký, lepší jezdit po silnici, skoro nejsou přechody

 

18-12-2008 - Habana Vieja a Centro Habana

 

Dnes jsme vstali a posnídali od paní domu. Vajička a hovnoce. Klasická kreolská snídaně. Prohodili jsme s ní i pár slov a prohlídli si i druhý pokoj. Paní se dokonce rozpovídala i o politice, což není na Kubě až zas tak typické. Po snídaní jsme se vydali kolem monstrózní sportovní haly a hlavního autobusového nádraží směr Centro Habana a Habana Vieja. Po cestě jsme se zastavili v málé autopůjčovně Cubacar a svitla nám naděje. Asi nejochotnější pán a říkal, že auto bude, že si máme zavolat a tak jsme se vydali dál směrem do centra. Šli jsme půl cesty po hlavní třídě směrem ke Capitoliu a pak jsme museli odbočit do postraních ulic, protože už jsme byli trošku přiotrávený splodinama z vejfuků, obvzlášť když jsem musel jet celou cestu po silnici, protože chodník byl jak kaskády. Boční ulice jsou stejně hezčí, spousta pouličních pesetových obchodů, pobýhajících psů všech ras, včetně piťáčků, projíždějící auta a klasickej nepořádek. Podobných ulic je plná celá Habana Vieja a Lonely Planet popisoval jako nejhorší Murallo, ale Brasil, či Cuba mi přišli horší. To už jsme došli na náměstí Plaza Vieja, kde začína Centro Habana a v podstatě jediná bezbariérová (skoro) část Havany. Centro Habana má spoustu opravených domů, kostelů, restaurací, pouličních prodejců, náměstí plné prodejců knih ( z 90 % od Guevary, ale samozřejmě i od V.I.Lenina apod.) a také největší koncentrace turistů. Z Centro Habana jsme se vydali po Malecolnu směr Vedado a po cestě se pozdravili se dvouma kriplíkama, z níž jednoho jsme již znali z prvního dne a se druhým jsme si povídal o vozejku. Měl pěknýho sporťáka, doma dělanýho a strašně se mu líbil můj vozejk a i se ptal kolik ... řekl jsem mu polovinu a i tak to s ním zamávalo. Vyměnili jsme si peníze a vydali se zpět po Calle 23 ( osvětlená a jedna z mála s nájezdama) domů. Po cestě jsme ještě udělali zastavku na kreolskou večeři a nejhnusnější mojito co jsem, kdy měl.

 

Pár dalších poznatků

 

19-12-2008 Vamos a naturaleza

 

Ráno už jsem nemohl dospat a pořád přemýšlel co s autem. Vstali jsme, kreolsky posnídali a u snídaně přišla pomocnice domu, že máme telefon z autopůjčovny. Volal Alexander, že máme auto a že máme za hodinu přijít. Věci jsme si nechali na privátě a vyrazili pro auto. Platit auto jsme se rozhodli kartou i za cenu 10% přirážky, ono to vyjde na stejno, jestli měníte valuty, nebo přepočítáte devizy. Auto máme na deset dnů i s pojištěním, 1 litr benzínu je za 1,1 CUC. Konečně vyrážíme z Havany na venkov potřebuju čerstvý vzduch. Nakonec jsme si vybrali severní cestu i když byla se strašnou silnicí, ale myslím, že je to nejlepší volba. Žofí po cestě málem urvala na velbloudovi nápravu a jednou to slušně odhrábla. Než vyjedete z Havany, projíždíte přes pláže Habana Libre, kde to připomíná Floridu a asi po 100 kilometrech za Cabaňas začíná krása přírody. Všude hory, palmy, chatre, pobíhající krávy, koně a kozy. Při projíždění přes vesničky a městečka poznáte pravou chudobu venkova a každý metr by byl na úžasnou fotku. Po cestě vaqueros, kamióny vezoucí desítky lidí, staré tatrovky a silnice samá díra. Žofí je tak zkušená řidička, že při svých dechberoucích manévrech ( je dobrý si vzít na cestu placatku), ještě stačí sledovat výbavu kolemjdoucích čuníků, fotit a jíst crackry. Nakonec jsme pře krásné Viňaleské údolí dojeli až do Viňales. Pěkná a hodně turistická vesnička. Po příjezdu jsem si všiml, že na stole leží stejný slovník, jako mám doma. Když jsme se ubytovali v naši case a dcery Mirty mi jí s Pedrem i udělali bezbariérovou ( vymontovali dveře na hajzlík a dali plastovou židličku) a já už věděl, že s námi bydlí taky češi,co se zrovná vrátili z Jamajky, Horst a Tomáš. Dali jsme si KRÁLOVSKOU, ne kreolskou večeři ( rybu, rýži, fazole, zeleninu, ovoce...) a s klukama jsme pak šli na náměsti a dali si v bezbariérové hospůdce nějaká mojita a vrátili se spát.

 

Poznatky

- kohouti ve Viňales začínají kokrhat ve čtyři, hned co psi, střídající zvuky salsy, přestávají vít na měsíc, je to klidné místo

- mojito na Kubě rozhodně není stejnej luxus jako u nás

20-12-2008 Prvni koupacka a  Bano Harakiri

 

Po kreolské snídani jsmě vyrazili směr sever za mořem a okolím vesničky Viňales.  Samozřejmě zdejší atrakce limituje vozejk - jsou zde jeskyně, lezení po skalách a pěší túry po horách. My jsme si i na radu našich českých sousedů vybrali ostůvek Cayo Jutias, kde je věřejná pláž. Cesta přes Pons je pěkná, hned za Viňalesem je turistická atrakce - pomalovaná skála, která ukazuje evoluci člověka a po cestě potkáte většinou turisty. Cesta se značně zhorší při dojezdu k první bráně k ostrovu, kde si zapisují auta a kontrolují doklady. Žofí si ještě po cestě dala závod se Španělákama - Racing between us a zase skřípaly gumy, ale vyhrála. Na další bráně se platí - 5 CUCáků za osobu. Když projedete bránou, minite po cestě maják a dojedete až na konec - tedy k hospůdce postavené ze slámy a klacků. Je to turistický kýč, bezbariérový, včetně záchodů s hezkou pláží a čistým mořem. Jídlo v hospodě nestojí za nic a možná mělo i za následek můj večerní urychlený přesun na hajzlík. Po cestě zpátky jsme si říkali, že si cestu zpestříme zajížďkou přes Puerto Esperanza. Severní cesta je na mapě označována jako žlutá, ale neměla by být ani bílá. Je sice pravda, že nás jedna paní, u které jsme si ověřovali, že jedeme správně říkala, že Caretera es mala... špatná silnice, ale že pojedeme po hlíně, kamenech a přes obrovský díry, to jsme nečekali. Dvaceti kilometrová cesta nám trvala dvě hodiny a vypadalo to jako na konci světa. Všude původní domy, volně běhající kozy, prasata, občas nějaký vaquero a pár kamiónů co slouží jako autobus. To, že nebude cesta moc frekventovaná nás mohlo napadnout už na začátku, kdy se všude na silnici sušilo obilí. Každopádně cesta byla krásná a auto to vydrželo. Večer jsme si dali v Case langustu a spáchal jsem záchodové harakiri.

 

Poznatky

- kreolská kuchyně je také laxativní

22-12-2008 Prokletá Clara

Déšť, který ráno znemožnil Žofee koupačku přestal s naším odjezdem z Varadera. Vydali jsme se předem naplánovanou trasou směrem Elguea Baňos, kde jsme měli strávit jednu noc před přesunem do Santa Clary. Elguea Baňos jsou lázně, které využívají různé termální bazény a Kubánci je dostávají až většinou ve velmi vysokém věku. Cesta do provincie Villa Clara je obklopena zemědělskými usedlostmi, obrovskými plantážemi cukrové třtiny a výběhy pro místní skot. Po cestě projíždíte přes malé veničky či městečka připomínající divoký západ. Kousek před městem Coralliho je odbočka na lázně Elguea. To, že naše cestování skončí za pár minut, jsme samozřejmě v tu chvíli nevěděli. Ale bohužel stalo se, co stát se mělo a po lehkém zavadění o kraj vozovky a pokusu Žofee udržet auto na silnici jsme vyletěli ze silnice, která byla na náspu. Tedy z obou dvou stran sráz, což mělo za následek otočení auta na střechu. Nebyl jsem připoutaný, chvíli před nehodou jsem se potřeboval vyčůrat a bezprostředně před ní jsem si bral ze zadní sedačky batoh, ve kterém byly vlhké ubrousky.

To, že budeme bourat, jsem věděl. Auto bylo zcela neovladatelné. Snažil jsem se něčeho přidržet, ale síla, kterou jsme dopadli z náspu, mne mrštila na palubku, jako nic. Zvuk naší nehody připomínal zvuk vhození kamene do křoví. Auto zůstalo na střeše uprostřed nějakého pichlavého porostu, jakési trnové džungle. V první chvíli po nehodě jsem cítil pouze strašný tlak na hlavu, kterou jsem měl zaklíněnou mezi čelním sklem a zrcádkem. O zbytku těla jsem neměl nejmenší potuchy, protožen už tak mám dost špatný polohocit. Taky jsem byl rád, že slyším Žofee, i když to bylo jen: "Žiješ". Křičel jsem, že ano a ona se pořád ptala dál. Myslel jsem, že mne neslyší a chvíli jsem i pochyboval jestli vlastně žiju, ale pak jsem si říkal, že to tak bolí, že mrtvej bejt nemůžu. Žofee ještě chvilku zoufale volala a ptala se co má dělat, pak se jí podařilo bočním okýnkem dostat z auta. Naštěstí utrpěla pouze tržnou ránu na hlavě a tak se mohla postarat o pomoc. V tu chvíli se u nehody objevil cyklista, kterého jsme předjížděli a řekl, že jede někoho sehnat. První co mě po nehodě napadlo, bylo, že už nebudu hrát rugby a že asi začnu malovat a taky asi budu jezdit už jen na elektrickým vozejku, jestli vůbec. Necítil jsem ruce a nevěděl, jestli nemám něco s páteří. Vlastně mě ani moc neuklidnilo, když jsem slyšel Žofee reakci po tom co vylezla z auta a viděla mě. Chtělo se mi zavřít oči a nechat to jen tak plynout, ale věděl jsem, že to by ničemu neprospělo. Hlavně jsem musel pořád Žofee ubezpečovat, že žiju a taky jsem jí říkal, že mě strašně bolí hlava. Žofee se pokusila nadzvednou zrcádko, ale to bylo ještě horší. Většinou mi v životě přišly takové chvíle jako věčnost, ale teď se mi zdálo, že pomoc dorazila snad do pěti minut, nebo ještě dřive. Slyšel jsem kolem sebe halekání Kubánců doprovázené zvuky mačet kosící džungli. Jak se ke mě blížili, dopadávaly na mne zbytky trnového porostu, který jsem jen z těžka odfukoval z oblyčeje. Potom pár chlapů nadzvedlo auto a vytáhli mne ven. Jaká úleva a v tu chvíli žádná bolest. To už se ke mě dostala nějaká žena, podle oblečení zdravotnice. Všem jsem říkal, že jsem vozíčkář a to, že nehejbu nohama, je normální. Žofee se mě ptala, jak se cítím a já řekl, že nějak víc postiženě. To jí rozhodně neuklidnilo, protože, na rozdíl ode mne, viděla hematom na zádech. Zkusil jsem zahýbat rukou, pravá celkem v pořádku a i na levé jsem zvedl zápěstí. Alespoň něco v danou chvíli. Po chvíli mne chlapáci hodili na polní nosítka a odnesl do připraveného gazu. Jela se mnou ta zdravotnice a taky mne ubezpečovala, že Žofee jede v autě za náma. Snažil jsem se hýbat alespoň pravou rukou, abych alespoň věděl, že s ní hýbu, a v tom mě ta zdravotnice chytla za ruku. Asi si myslela, že jí chci chytit za ruku, dál už jsem se nepokoušel hýbat a nechal svou ruku zavěšenou v její. Gazík nás převezl do nemocnice v Coralliho, která vypadala jako polní nemocnice někde v Africe. K mému velkému překvapení tam měli rentgen a tak mohli vyloučit frakturu páteře. Žofee ještě zašili hlavu a vzali krev. Mezitím co mě čistili od krve ( přišlo mi, že používají rum), napichovali kanylu a chtěli ode mne znát nějaké podrobnosti, Žofee lékař uklidňoval, že je to jen zlomená pažní kost a žebra a že nás převezou do nemocnice v Santa Claře. Čekání na sanitku asi půl hodiny, během té doby jsme stačili místní doktory vystrašit HIVem (špatně rozumněli mému O rh + :o) ) a taky jsem si všiml, že to tam vypadá jak na nadraží a přemýšlel jsem, kdo všechno vůbec do ošetřovací místnosti patří a kdo jen zvědaveje kouká. Po naložení do sanitky jsem ještě viděl pár zvědvých a vyplašených pohledů. Pamatuji si mladou dívku a kluka v dresu FC Barcelona. Cesta do Santa Clary, která trvala asi hodinu, už byla pro mne dost dlouhá. Ležel jsem pořád na břiše, z důvodu špatně nepíchnuté kanyly mi ochrnovala pravá ruka a sestřička v sanitce měla rozbitý zip u kalhot.

Myslím, že jsme měli štěstí, že jsme se dostali alespoň do fakultní nemocnice. Na pohotovosti jsme způsobili hotový poprask. Najednou tam bylo asi dvacet lidí v bílých pláštích, pod kterými byli většinou v civilu. Anglicky mluvili dva. Dokonce se na nás přišel podívat i ředitel nemocnice, i když to bylo naposled co jsme ho viděli, dal alespoň Žofí nějakou vodu a džus. V nemocnici mi udělali pár dalších rentgenů a sono břicha, které bylo v pořádku. Pak jsme se vrátili na ambulanci, kde ke mě přistoupil jeden z hlavních lékařů a druhý mi vložil smotané prostěradlo do podpaží a začal jej tahat směrem nahoru, mezitím ortoped tahem proti němu rovnal ruku zpátky do původní pozice. Žofí raději odvedli stranou a i pár méně otrlých okukovačů se v tu chjvíli raději koukalo jinam. Na ruku mi pak nalepili sádrovou dlahu a pokračovali se zavedením kanyly, abych měl alespoň zajištěný dostatečný přísun tekutin. Na ruce se jim ale bohužel nepodařilo najít žádnou průchozí žílu a tak přešli na krk. Na to si vzali pěkně silnou jehlu, ale stejně se jim nepodaařilo žílu najít, jen jsem při každém propichnutí zachrochtnul, jak jsem se nadech přes jehlu. Nakonec odněkud přivolali paní doktorku, která si asi zřejmě podle oblečení odběhla z domova od plotny, aby mi napíchla centrální katetr. Pro jistotu mi píchli nějaké umrtvovadlo, po kterém mi později ochrnula pravá ruka na několik hodin. Doktorka byla velmi šikovná a centrál píchla napoprvé, za což jí přihlížející doktoři odměnili bouřlivým potleskem. Jeden ze dvou anglicky mluvícich doktorů mi hned začal zkoumat i pravou ruku, že se mu nějak nezdá, že nehejbu prstama. Nevím jestli pochopil, když jsem mu říkal, že jsem kvadruplegik a nehýbu s nimi již několik let, ale naštěstí dál nepokračoval a "nesrovnal" mi i druhou ruku. Po ambulantním zákroku nás převezli na oddělení JIP, kde s námi byla paní po operaci mozku se svou sestrou, jak jsme později zjistili jehovistkou. Na JIPce to vypadalo, jak v nějakém neudržovaném sklepě. Klimatizace to chladila asi na 15 stupňů, nebyla tam přivedená voda, žádná monitorovací zařízení a navrstvená špína byla v několika vrstvách. Prní noc byla strašná a moc jsme toho nenaspali. Druhý den byla asi zrovna velká vizita a tak jsme se seznámili i se zbytkem nemocnice. Bylo nám sděleno, že nás přeloží na cizinecké oddělení. Také jsme kontaktovali pojišťovnu ( bylo by na samotnou kapitolu) a velvyslanectví v Havaně. Mimochodem velký dík českému zastoupení, hlavně paní Šimkové, která se snažila dělat maximum. K jídlu jsme dostali smažené neobalené stehno ze slepice a brambory a odpoledne nás přišli převézt na cizinecké oddělení. Transport na nosítka byl strašně bolestivý, protože mi vůbec nedrželi levou ruku, která se propadla dolů. Dál už jen v číslech.....

poznali jsme asi 20 doktorů z čehož bylo alespoň šest ortopedů a každý měl na můj stav jiný názor - převézt až po operaci - převézt, ale jedině v leže a s doktorem/bez doktora - převézt v sedě - operovat na místě - operovat v Havaně - nakonec jsem dostal svolení odletět, pouze v leže, s doktorem a dozvěděl se, že v Santa Claře by stejně operaci dělat nemohli, protože na to nemají potřebné vybavení

3 dny pojišťovna pořád něco prověřovala a nakonec až díky tátovi jsme vůbec odletěli - holt nechtěli přijít o bonusy

během 4 dnů jsme měli 6x kuře s rejží - běžný Kubánec má tak 1x za měsíc

6 USD je zhruba měšíční plat sestřičky v Santa Claře

12 - 20 USD plat doktorů

v celé nemocnici byl 1 fax, který se rozbil po odeslání dvou faxů

Sestřičky v nemocnici a vlastně veškěrý personal byl fajn. Byli jsme jejich kamarádi, i když Žofí občas přiváděli k šílenství doktoři a také pojišťováci. Pojišťovna nám nabídla také výlet na operaci do Mexico City, chtěli jsme sice do Mexika, ale ne za každou cenu. Nakonec se tátovi podařilo domluvit transport s kanadskou službou Air Ambulance na 27.12. a tak jsme museli vyřídit ještě pár věci. Lékařská zpráva, povolení k letu, s policií jsme již protokol sepsali.................bylo toho dost. Spousta telefonování. Bylo, ale i pár veselých a vtipných chvilek - třeba chvilky s morfinem :o))), nebo když se nás přišel pan sestřička zeptat co chceme k večeři.. Pollo :o)) con aroz :o)., nebo když Žofí před odletem tahala stodolarovku z ponožky, atd. Je toho spousta a 10 dní někdy vydá za podstatně delší dobu.

Mělo to nakonec poměrně šťastněj konec, i když mě čeká ještě hodně práce při rehabilitaci. Po příletu Air Ambulance jsme se ocitli v jiném světě. Okamžitě mi naměřili životní funkce, sledovali saturaci, slyšeli jsem angličtinu a francouštinu a cítili se bezpečně. Slečna doktorka byla stejně stará jako já a i docela pohledná. Malým letadlem jsme se za 14 hodin dostali přes Kanadu a Island zpět do ČR. Skvělé jídlo a super personál. Letenka první třídou "pouze" 98 000 USD.

Co říci závěrem .... VIVA !! SOBREVIVIMOS