„To bude ona!", vzrušením jsem skoro vykřikla.
„Jseš si jistá?"
„Určitě, má být na kraji Tachlovic."
Zastavujeme, nedočkavě vyklouzávám ven a spěchám podél silnice dvacet metrů zpátky. Z bočního okénka hasičského auta mně připadala sympatická a já se nemůžu dočkat prvního setkání.

   Je tam, čeká na mě. Po jedné straně má poslední domek vesnice, na protější uježděný roh pole, zpředu se dívá na stromy podél asfaltu. Ze směru, kterým jsme přijeli, k ní zatáčkami silnice lehce stoupá. Stoupání pokračuje kolem ní a s další zatáčkou se mně výhled už zakrývá. Ztrácím počáteční obavy z toho, že s ní budu část dnešního dne sama, že na několik následujících hodin bude patřit mně. Ona, moje křižovatka na trati Prvního šlápnutí.

   Během počátečního seznamování zjišťuji, že z ní kvůli zatáčce nevidím dostatečně dopředu na trasu. Nízký, ale prudký kopeček u domku mně pohled na trasu otvírá. Celý závod strávím vybíháním nahoru, vyhlížením cyklistů, skupin i osamělců, a sbíháním zpět dolů, kde na ní zastavuji auta. Zatím ale jen čekám. Fouká tu vítr, oblékám si triko navíc a přezouvám se z treter do botasek. Za pár minutek u nás, u mě a křižovatky, zastavuje žiletkář v bílém dresu. Martin mně bude pomáhat stopovat auta celý první okruh závodu.

   Je to tu! Ze své rozhledny vidím valící se velký balík cyklistů, jak ohromující rychlostí štráduje do kopce celou šířkou vozovky. Nohy vysokou frekvencí otáčejí velké pily, vyvíjené úsilí je viditelné i slyšitelné, peloton rytmicky zrychleně dýchá, zčervenalé tváře některých silničářů jsou zkřiveny v grimase bolesti, svištění galusek na chvíli přehluší běžné zvuky života vesnice. Těší mě, že v záplavě barev rozlišuji i několik oranžových šlapkovských dresů. Atmosféra závodění mě pohlcuje, tleskám, křičím. Barevný had se kolem mě jen mihne, jak rychle se objevil, tak rychle se s další zatáčkou ztrácí. Ale to už tu je druhý, neméně početný peloton. A další skupinky, menší a menší, ale všechny se ženou nahoru co to dá.
   Deset, patnáct minut pauzy a bzučení galusek je vystřídáno silným hučením terénních plášťů. Dvojice a trojice bikerů chrtů, mezera, a objevují se první pohodáři, i tandem a jeden biker dokonce táhne vozík s dětmi, za pohodáři dojíždějí turisté. Po nich následuje poslední větší pauza, která s dalším trváním akce kvůli rozdílné výkonnosti jezdců úplně vymizí. A je tu druhé kolo, první peloton, méně cyklistů v něm, ale rychlost pořád stejně obdivuhodná. Á, Šlapky opět nechybí. Stejně tak v druhém balíku, v malých skupinkách, v jednotlivcích. Jsme vidět všude.

   Vyběhnout nahoru, seběhnout dolů, zastavit auto, dobrý den, jede se tu cyklistický závod, mohl byste, prosím, chvíli počkat, dám Vám vědět, až bude místo, děkuji. Kolikrát – patnáctkrát, dvacetkrát, třicetkrát? Osobáky, dva nákladní vozy, jeden kamion hned na počátku, tomu se postavil do cesty Martin. Češi, Angličan, Japonec, turisti, místní, dělníci, aha, vy o závodě víte, vy jedete na závod dětí. Osobáky a zase osobáky, z vedlejší i po hlavní proti srsti trasy. A co to tentokrát chce z vedlejší silnice vyjet přímo do hlavního, stále roztaženého, balíku? Povoz tažený koněm. Dobrý den...

   Skupinka střídá skupinku, kolo co kolo je hlavní balík menší, kolo co kolo se objevuje víc jednotlivců a dvojiček, kolo co kolo je na některých víc a víc znát přepálený začátek.
Tleskám, povzbuzuji, křičím, dávej, dávej, jeď! To zvládneš! Vyběhnout nahoru a počkat na další skupinku. Seběhnout. Dobrý, hezky jedeš! Vyběhnout, seběhnout. Svist galusek, mihnutí barev, to se zase prohnala první a pořád největší skupina. Šlapej! Hezký! Deset vteřin, deset vteřin před Tebou je velký balík, v něm se schováš, odpočineš si, to zvládáš!
Spousta závodníků zařazuje lehčí a lehčí převody, někteří už jen zvolna protáčejí nohy. Ještě kousek a jseš nahoře. Většinu máš za sebou! Zase kolem prosvištěli ti první. Nezdá se, že by jeli znatelně pomaleji než na začátku závodu. Jen jich je míň, tváře mají červenější, občasné hlasité zafunění utichlo. Jedni stoupají v sedle, druzí jdou ze sedla. A pořád drtí těžké převody. V posledním, pátém kole dokonce zrychlují.
   Ale tou dobou někteří ze závodníků teprve vjíždějí do čtvrtého kola, někteří dokonce nejsou ani v polovině kola třetího. Ještě tu budu stát, povzbuzovat pohodáře a zpomalovat auta dlouho. Tak dlouho, dokud nepřijede hasičské auto a neodveze mě od mé křižovatky zpět na místo prezentace a pozávodního ruchu. Na místo, kde už u guláše všichni rozebírají svá osobní vítězství i prohry, své dojmy z pro většinu prvního letošního závodu, z našeho Prvního šlápnutí.

Text byl původně publikován na http://kamenurazu.bloguje.cz